České národní listy
září, říjen 2016
Je národ přežitkem?
Ing. Dalibor Plichta
…Ještě určitěji řečeno, k položení této otázky nás vedou jejich snahy politicky odnárodnit český národ, snahy odnárodnit jeho politiku.
Znovu a znovu se nám přece říká, a to z míst nikoli nevlivných. že myšlení v kategoriích národa je na konci dvacátého století přežitkem, že národ a národní myšlenka ztratily v dnešním světě svou opodstatněnost a význam.
Mnozí z těch, kdo dnes národní myšlenku odmítají jako věc odbytou, sice uznávají, i když často s výhradami, že sehrála v devatenáctém století jistou pozitivní roli, ale vracet se k ní nebo při ní nadále setrvávat už není podle nich vhodné. Žijeme prý ve světě, v němž se nemusíme o svou národní svébytnost a možnost uspokojovat své zájmy bát. Ty ostatně prý budou nejlépe a snad dokonce automaticky uspokojovány v rámci uspokojování zájmů všelidských, nadnárodních, přinejmenším v jakési sjednocené Evropě, v nadnárodním nadstátě, než bude svět hospodářsky i politicky tvořit jeden celek, řízený z jednoho ústředí.
Začneme-li se tedy ptát, zda národ jako dějinná, dějinotvorná politická síla, probuzená Velkou francouzskou revolucí, je nebo není přežitkem, budeme muset přímo nebo nepřímo odpovídat i na to například, zda lpění na národní myšlence je nebo není pouhým svéhlavým a vzdorovitým zápecnictvím, jak někteří tvrdí, zda je nebo není duševní omezeností nebo nedostatkem odvahy k přijetí výzev širšího světa; zda národ vůbec je šťastným rámcem politického a státního života, není-li to rámec sice možná přirozený, ale zároveň pro lidstvo jako celek nebezpečný; zda vzhledem k tomu by nebylo lépe přistřihnout národním tužbám a vymáhání práv na uspokojení národních zájmů křídla.
Ale budeme tím odpovídat také na to, zda není přímo žádoucí pomíchat národy v jednom kotli, v němž by jejich zájmy ztratily sílu už tím, že by je v takovém babylónu jazyků a zájmů nikdo nebyl s to pojmenovat.
A konečně budeme v tom případě odpovídat i na to, zda se má nadále pokračovat v uskutečňování zásady, že je nejlépe, aby si každý národ vládl sám, a zda výsledky této zásady, jejího provedení, jak k němu došlo v Evropě hlavně po první světové válce, není třeba znovu zhodnotit, přehodnotit a dosavadní samostatné a svrchované národní státy federalizovat, udělat z nich pouhé provincie mnohonárodního nadstátu.
A přejdeme-li od takových otázek, kladených v obecné rovině, do českých poměru, mohli bychom se ptát: Nemáme se s dodatečným, opožděným porozuměním rozpomenout na hlasy, které se ve starém Rakousku-Uhersku po roce 1848 ozývaly v jeho prospěch a pro jeho zachování a snažily se vydávat tuto monarchii (v níž měli privilegované postavení Němci) za příklad harmonického bratrského soužití tří hlavních evropských ras, latinské, germánské a slovanské, na hlasy některých německých profesoru, kteří hlásali teorii, že "tento stát (rozuměj Rakousko-Uhersko, pozn. DP) patrimoniálního původu a povahy je pokusem a vzorem budoucí Evropy"? (Benedetto Croce tuto teorii označil ve svém spise "Evropa v devatenáctém století" za teorii "papírovou", ale byla něčím horším, byla obhajobou faktické tehdejší vlády německého živlu v Rakousku-Uhersku a pokusem o ideologickou přípravu na německou hegemoni i ve střední, východní a jihovýchodní Evropě.)
Jedna z definic pojmu "národ" říká, že národ je zeměpisná skupina, která je ovládána citem solidarity. Ten může mít svůj původ ve společné řeči, předpokládaném společném původu, ve společné kultuře nebo ve společných zájmech a společných nebezpečích. Všechny tyto prvky mají zpravidla úlohu ve vytváření národního cítění. Toto cítění pak, ať již vzniklo jakýmkoli způsobem, je jediným podstatným předpokladem pro existenci národa.
Jiné vymezení pojmu "národ" neuvádí jako jeden z jeho znaků, že je tvořen zeměpisnou skupinou. Francouzi zase při definování národa mluví nejen o společném území, ale také o společné vládě.
Národ je v každém případě představa a skutečnost společenství tvořeného přinejmenším jazykem, kulturou, společnými dějinami a společnými zájmy. Tím je řečeno, že toto společenství dělá národem vědomí vzájemné blízkosti a příbuznosti, člověkova vnitřní účast na onom společenství, vědomí národní souvislosti a soudržnosti. Nestačí tedy jenom mluvit česky nebo se narodit v českém prostředí.
Dnes se mnohdy setkáváme s tvrzeními, že národ a národovectví nebo národnost dostaly se mezi politické pojmy a nabyly velkého významu teprve v devatenáctém století. A také že teprve tehdy a jako důsledek myšlení v národních kategoriích došlo např. v českých zemích k vzájemnému odcizení Čechů a Němců v jejich do té doby údajně blahodárném soužití, že teprve devatenácté století svým národovectvím, svým "nacionalismem", postaveným na jazykovém základu, vytvořilo mezi nimi zbytečné a umělé přehrady ke škodě obou. Není třeba vracet se do doby před téměř šesti stoletími, není třeba připomínat Dekret kutnohorský, abychom se přesvědčili o opaku a také o tom, že národ byl odevždy u nás chápán jako společenství, které má společný jazyk.
Stačí otevřít a číst téměř tři sta padesát let staré dílko, které nese název "Štěstí národa" a které latinsky vydal Jan Amos Komenský roku 1659, aby bylo jasné, že národní myšlenka je i u nás velice stará. Hned v prvních odstavcích Komenský píše: "Co jest národ? Národ jest množství lidí zrozených z téhož kmene, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné. Vlastností každého národa jest, že sobě chce dobře. Mnozí jsou a rozmanití pod nebem národové, ale všichni řízením božím tím znamenáni znakem: že jako lidé jednotliví, tak i národové jednotliví sami sebe milují a chtějí, aby jim dobře bylo, ke stavu blaženosti vespolek se pobádajíce a o to spolu závodíce." (Cit. v překl. J.V. Nováka, vyd. Ottovým nakladatelstvím r. 1901 v Praze.)
Jestliže je národ společenstvím lidí, kteří mají k sobě navzájem blíže než k ostatním, mají se navzájem rádi a vzájemně si pomáhají, je přirozené, že takové vztahy, opírající se o vzájemnou blízkost a společné prožitky a zájmy, mohou být jen ve skupinách do značné míry sourodých. Takové jsou však jen skupiny počtem svých členů omezené. Národ je vlastně už na hranici velikosti takové skupiny, takového společenství, i když zároveň je schopen vytvářet vazby velice silné, včetně ochoty ke krajní oběti, ochoty, kterou se jinak vyznačují jen skupiny nejužší, omezené jen na rodinu s jejími vztahy mezi rodiči a dětmi.
Toto jedincovo ztotožňování se se skupinou, která je mu blízká, to jest s etnickým společenstvím, s národem, je prvotní. Předchází ztotožňování se s územím. A zároveň platí, že vazby etnické jsou většinou silnější než jakékoli jiné, například politické nebo ideologické. Francouzská encyklopedie "La Politique" o tom říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités." Je to pochopitelné. Člověk byl nejdříve sběrač, lovec a kočovník a teprve později začal vést život na jednom místě, jako rolník, a mohl se v něm vytvářet zvláštní vztah k určitému kusu země.
Člověk své soucítění s jinými lidmi, svou solidaritu s nimi, začíná stavět a rozvíjet na svých vztazích k lidem nejbližším. Jeho láska k lidem jako takovým, k lidem vzdálenějším a vzdáleným, jeho lidskost nevzniká láskou k lidstvu. Vyrůstá z lásky k matce, k otci a k sourozencům a teprve od ní postupuje k lásce k vlastní etnické skupině, k národu, a odtud k soucítění se všemi lidmi na světě. Ale i pak je pro něho "lidstvo" pojmem v podstatě abstraktním, spíše jen rozumovou konstrukcí než skutečností.
Proto je láska k lidstvu, humanita, bez lásky ke svým nejbližším a k národu ne-li nemožná, tedy přinejmenším planá. Poukazoval na to i Masaryk, když ve svém díle "Rusko a Evropa" kriticky mluvil o abstraktnosti humanismu Dostojevského.
Národ, láska k národu, schopnost milovat své blízké a svůj národ je tak spojovacím článkem od rodiny k lidstvu. Je to svým způsobem cesta k jedincovu zespolečenštění, socializaci a k humanizaci člověka. Národnost není překážkou na cestě k soucítění s lidstvem, je naopak předpokladem pro to, aby mohlo toto soucítění vzniknout, je jeho podmínkou. A jedinec k němu pochopitelně dospívá (a ještě k tomu ne každý) teprve zráním, vzhledem k tomu, že "lidstvo" je představa, která je poměrně mladá.
Vědomí vzájemné blízkosti a podobnosti i jeho rub, totiž vědomí cizosti a odlišnosti, je výrazem kulturní vyspělosti toho kterého národního společenství, toho kterého národa a jeho členů. Národní vědomí, vědomá národnost, je následkem toho úměrná míře kulturnosti toho kterého národa.
A naopak platí, že kulturní úpadek se projevuje ztrátou národního uvědomění.Bez kořenů a zakotvení v národní kultuře je pak každá kulturnost poloviční nebo vůbec nemožná. Národní vědomí je výrazem vnitřní zralosti člověka, výrazem jeho ucelenosti, plného rozvinutí jeho citových vazeb, jeho tolik potřebného pocitu být někde doma. Člověk, který ztratí své vnitřní pouto s národem, stává se kulturním bezdomovcem. Stává se bytostí, která jde odnikud nikam, bytostí, která ztratila orientaci. (Národ a národnost v čase globalizace, D. Plichta 1999)
Petice B. Sobotkovi z 22. srpna 2016
Vážený pan
Mgr. Bohumil Sobotka, předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4, 11 801 Praha 1- Malá Strana
Vážený pane předsedo vlády,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.
Již za několik desítek hodin přijede na krátkou návštěvu Prahy německá kancléřka Angela Merkelová. Její program je jistě zcela naplněný, hlavní body jednání jsou určeny a případná další témata, jak se zdá na první pohled, nemají šanci na dodatečné zařazení do společně předjednaného a schváleného programu.
Nechme však úvah a snažme se poučit z nedávné minulosti. V r. 2012 dlela paní kancléřka v Praze též jen několik hodin, ale přesto, při jednání s P. Nečasem, tehdejším předsedou vlády ČR, dokázala mimo program vložit zvláštní bod, který se týkal tzv. sudetských Němců. Landsmanšaft již po celá desetiletí snil o přímém jednání s představiteli české vlády, či dokonce s vládní delegací. A právě o tomto letitém přání landsmanšaftu informovala pana P. Nečase. Jak tento tehdy reagoval na slova paní kancléřky, nevíme. Naše média nás o tom bohužel neinformovala. O tom, jak jednání o tomto bodu proběhla a s jakým závěrem, jsme se dozvěděli ze „sudetoněmeckého tisku“.
Na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, který se konal ve dnech 26.- 28.5.2012 v Norimberku, vystoupil jako obvykle i B. Posselt, který kromě dalšího zdůraznil: „Jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Volný a krácený překlad ing. Jaroslav Liška.)
Jak se činil P. Nečas v tomto směru? Opět nevíme. Uplynulo jen několik měsíců od návštěvy paní kancléřky v Praze a pan premiér se připravoval se státní delegací na návštěvu Mnichova a na projev, který přednesl v únoru 2013 před bavorským zemským sněmem. Tento jeho projev, který sněm a přítomní landsmani aplaudovali ve stoje, byl v republice přijat s velkou nevolí. Byl zatracován jako falešný, podlézavý a historicky nepravdivý. Sudetomilové jej přivítali s nadšením. Ať již byl hodnocen jeho projev jakkoliv, byl ve skutečnosti již jen labutí písní páně Nečase, který se se svou vládou odporoučel a došel až na ošklivec.
Mluvím o minulosti proto, abychom se z ní poučili. Pro Vás, pane předsedo vlády, je tedy možné vsunout do programu jednání bod, nikoliv jen okrajového, ale celorepublikového a zřejmě i evropského významu. O co konkrétně jde? O jeden ze základních principů mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Okolo tohoto principu v civilizovaných státech nikdy nevznikly a ani v současnosti nejsou nějaké pochybnosti. Vítězné mocnosti druhé světové války nejednou na mezinárodních konferencích jednaly o povinnosti Německa platit a také zaplatit reparace. Konkrétněji se reparacemi zabývala Pařížská reparační úmluva. Jejím signatárním státem byla i Československá republika. V souladu s jejími ustanoveními jsme konfiskovali německý majetek tak, aby se nemohl nikdy vrátit do německých rukou Pokud šlo o majetek odsunutých Němců z Československa, pak jsme nebyli povinni jeho hodnotu odečíst z našeho reparačního účtu. Spolková republika Německo nám na reparacích dluhuje částku ve výši cca 360 miliard předválečných korun, tj. v současnosti přes 3 biliony korun. Jde o velkou částku, která by republice pomohla jak v oddlužení, tak při jejím dalším rozvoji.
Co Německo říkalo reparacím, které nám dlužilo a dosud dluží? Pro upřesnění je nutné předně dodat, že částku zhruba ve výši 700 milionů korun nám zaplatilo již dříve. Kancléř Willy Brandt prohlásil, při návštěvě Prahy, že Německo nám reparace zaplatí. Nikoliv však hned, ale až v době po sjednocení státu. Argumentoval tím, že není možné na tehdejším Západním Německu požadovat reparace, které postihují celé Německo. Podobná prohlášení činili i další němečtí politici. Jedním z posledních byl H.-D. Genscher. Obrátil se na nás, ať máme ještě trochu strpení. Německo se sjednocuje, je s tím hodně práce, ale jakmile sjednocení se stane realitou, pak se rychle dohodneme. Potom se pan H.-D. Genscher musel věnovat i přípravě celoněmeckých voleb. Když měl nastat čas jednání o reparacích, Němci fakticky o reparacích odmítli jednat. Naši diplomaté neměli dost odvahy, aby si dupli a řekli, že trvají na zaplacení reparací. Naše právo na reparace však trvá. V tom se shodují např. prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc. Odpovídající podíl na reparacích patří samozřejmě i Slovenské republice.
Z uvedeného vyplývá moje prosba na Vás, pane předsedo vlády. Požádejte paní kancléřku Merkelovou, aby se zasadila, aby Německo, které je nástupnickým státem hitlerovské říše, nám reparace zaplatilo. Spravedlnosti bude pak učiněno zadost. A je i další rozměr celé reparační problematiky, který silně přesahuje česko-německé vztahy. Mluví se hodně o evropských hodnotách. Mezi ně jistě patří povinnost každého státu, platit své dluhy oprávněným věřitelům.. Vidíme v poslední době, jak na Řecku je velmi tvrdě, až necitlivě, požadováno, aby svým finančním povinnostem učinili zadost.
Pokud vztahy česko-německé jsou tak výborné, jak je líčíte, pak to nebude asi velký problém. Všichni víme, že dobré účty dělají dobré přátele. Doznávám, že ne vždy, bohužel, tato zásada v mezinárodních vztazích platí. Vezměme např. dluh, který řadu let přetrvával z doby sovětské éry. Jednalo se jen o několik miliard korun. A bez velkých řečí nám Rusko tento dluh zaplatilo. Mluvíme o tom? Ne, mlčíme! A k Rusku se naše vládnoucí elity chovají někdy až jako k nepříteli, přestože dluhy ze sovětské doby zaplatilo i jiným státům, což o Německu, že by tak spontánně platilo reparace, říci nemůžeme. Spíše se občas ozvou různé státy, které požadují, aby jim Německo zaplatilo reparace. Když se nedočkají plnění, odpadají. Řecko je však jiné.
Snaha Řeků, aby Německo zaplatilo reparace, je již letitá. Oficiální Německo ji zatím odmítá. Řecká parlamentní komise po dvou a půl letech práce předložila zprávu, která potvrzuje nárok Řecka vůči Německu ve výši 278,7 miliardy euro. Autoři zprávy doporučují nejprve diplomatickou cestu, ale v případě potřeby se i obrátit na soud. Výplata náhrady je „právní i morální imperativ", říká nová 77stránková zpráva. Byl by to „nejlepší základ pro upřímný a bezproblémový vztah mezi Němci a Řeky". Poslanci, kteří zprávu vypracovali, požadují po řecké vládě, aby uplatnila své nároky. Je to poprvé, co poslanci oficiálně požadují po Německu odškodnění.
Věřím, že Vaše úvodní jednání s paní kancléřskou A. Merkelovou o reparacích povedete s občanskou statečností. Slíbil jste věrnost České republice, slíbil jste, že svůj poslanecký mandát budete vykonávat v zájmu všeho lidu. Chci věřit, že svému ústavnímu slibu budete věrný, že republiku, naše národní zájmy budete prosazovat, chránit, že nás nezradíte. Svým následným jednáním můžete dokázat, že všechny řeči o tom, že se stáváme německým protektorátem a Vy jste jen jeho protektorem, jemuž kancléřka přijela osobně uložit důležité úkoly, můžete vyvrátit nebo naopak potvrdit. Je jen a jen na Vás, zda budeme moci opravit náš dosavadní pohled na Vás jako člověka nerozhodného, vyhýbajícího se plnění povinností, spojených s Vašim vysokým ústavním postavením, pokud hrozí jen malé vyhrocení projednávané záležitosti, jako člověka a politika germanofilního a sudetofilního, který sudety prohlásil za spojence, ačkoliv zdaleka jimi nejsou, spíše naopak, jenž nedbá dostatečně zájmů našeho státu, jeho lidu.
S úctou Ing. Pavel Rejf, CSc.
Otevřený dopis A. Merkelové z 22.8.2016
Angela Merkel
Bundeskanzlerin der Bundesrepublik Deutschland,Das Bundeskanzleramt
Willy-Brandt-Straße 1, 10557 Berlin
V I A
Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze
Vážená paní kancléřko,
po několika letech jste opět zavítala do Prahy. Vítáme Vás u nás v republice. V r. 2012 jste byla v Praze též pouze na několikahodinové návštěvě. Program Vašeho jednání s Petrem Nečasem, tehdejším premiérem ČR, byl přesně určen, ale přesto jste si dokázala najít potřebný čas, abyste jemu sdělila přání tzv. sudetských Němců o přímých jednáních mezi nimi a vládou ČR. Velkou vděčnost za to Vám následně vyjádřil mluvčí „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, B. Posselt, na sjezdu, jenž se konal v květnu r. 2012. Tehdy prohlásil kromě dalšího, spolková kancléřka nám sdělila, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi. V této záležitosti se B. Posselt odvolával na představitele kancléřského úřadu.
Velmi litujeme, že k této intervenci došlo. Je zde několik velmi závažných skutečností, které souhrnně mluví proti tomuto Vašemu postupu. Především je nutné zdůraznit fakt, že SL nemá mezinárodně právní subjektivitu. Jak byste reagovala Vy jako kancléřka SRN na to, kdyby někdo z ústavních činitelů ČR u Vás prosazoval, aby německá vláda jednala s nějakým českým spolkem, např. Českým svazem bojovníků za svobodu nebo zástupcem občanů ČR, kteří byli v r. 1938 Němci vyhnáni ze svých domovů v r. 1938 a nikdy nebyli Německem odškodněni?
Je zde další neopomenutelná skutečnost. „Sudetoněmecký landsmanšaft“ vyrostl z nacistických kořenů a dodnes je nositelem henleinovských tradic. Tak o tom soudí řada historiků, např. i Dr. Eva Hahnová, rodačka z Prahy, která desetiletí pracovala v jedné z institucí SL, takže dobře ví, o čem mluví. Žije a pracuje v Německu. Pokud toto tvrzení nebudete chtít brát vážně, stačí se podívat na několik bodů „sudetoněmeckého“ programu z r. 1961. Ano, je již letitý. Dokonce i někteří sudeti navrhovali jeho úpravy, ale bohužel nic nevíme o tom, že by byla schváleny a zapracovány do programu. Program proto platí, jak jsme zjistili podle materiálů nám dostupných, v původním znění. Dovolím si ocitovat z něj několik bodů či jejich části:
11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti...
12. ...nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
15 ...(právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.
Na první pohled je zřejmý revizionismu sudetů, kteří se, a to je velmi důležitý fakt, považují za druhý národ českých zemí. Někteří sní dokonce i o česko-„sudetoněmecké“ federaci.
Hra na novelizaci stanov SL, je též velmi problematická. B. Posselt již druhý rok mluví o tom, že se landsmanšaft, zjednodušeně řečeno, vzdává práva na vlast a na odškodnění, pan premiér B. Sobotka je z toho u vytržení. Příslušný německý soud, podle našich informací, odmítl však registraci provést. Takže stanovy SL platí v původním znění. Důležitějším faktem též je, že se nikdo nemůže vzdát práva, které nemá. Sudeti nikdy žádné právo na původní vlast neměli a nemají, jejich vlastí je Německo. Stejně to platí i o právu na restituce či odškodnění.
Nyní, dovolte, prosím, abych přešel k samotnému jádru věci. SRN, jako nástupnicky stát hitlerovské třetí říše, nám dosud nezaplatila reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Z této částky nám dosud zaplatila asi jen 700 milionů korun. Jistě souhlasíte se zásadou mezinárodního práva, že agresor má povinnost zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. My jsme byli obětí nacistického Německa, toto bylo agresorem. O tom nejsou žádné pochyby. Německo nás okupovalo od března 1939 do počátku května 1945. 360 000 našich lidí padlo v boji s Němci nebo bylo popraveno či umučeno, naše země byla hospodářsky vysáta, poničena a vykradena. Není pochyb, že na reparace máme nárok. Od W. Brandta až po H.- D. Genschera nám němečtí politici slibovali, že reparace nám uhradí, jen co Německo bude sjednocené. Německo je sjednocené již více než 25 let a nikdo z německých ústavních činitelů si ani nevzpomene, že je jejich nejen morální, ale také právní povinností, reparace nám zaplatit.
Z toho důvodu se obracím na Vás, vážená paní kancléřsko, s prosbou, abyste se veřejně v dohledné době vyslovila o povinnosti Německa nám reparace zaplatit. Vím, že bude následovat časově náročný proces. Jeho počátkem by mělo být právě Vaše prohlášení. Velmi děkuji za pozornost, kterou věnujete této mé prosbě.
V této souvislosti je dobré říci, že i SSSR nám dluhoval několik miliard korun. Po nedlouhém jednání Rusko, které je nástupnickým státem SSSR, nám dluh zaplatilo. Dluhy SSSR zaplatilo Rusko i dalším státům, jimž SSSR dluhoval. Doufám, že SRN nám zaplatí vše, na co podle mezinárodního práva a dohod vítězných spojenců máme nárok.
Děkuji za pozornost, kterou mému dopisu věnujete.
S úctou Ing. Pavel Rejf, CSc.
Srbové odškodňují dunajské Šváby
"Před několika dny mne informoval předseda landsmanšaftu dunajských Švábů v Horním Rakousku, Anton Ellmer, o dalších soudních rozhodnutích ve věcech náhrady za škody, způsobené dunajskošvábským válečným zajatcům a internovaným" řekl prezident VLÖ (Svazu německých Starorakušanů) a předseda dunajsko-švábského sdružení v Rakousku, Dipl. Ing. Rudolf Reimann. Tak například z Horního Rakouska. Advokátní kancelář Hasch & Partner (právník Ralf Brditschka) uspěla s dvěma nároky na odškodnění. Jeden pro znemožnění péče, protože otec klienta byl internován na tři roky a u druhého na dobu jednoho roku, v zajateckém táboře. Výše odškodnění za dobu jednoho roku v zajateckém táboře odpovídá 12.000 Euro (asi 30 eur za den), a za znemožnění péče asi 7300 eur (asi 7 euro za den), "uvedl Reimann". Je ovšem třeba poznamenat, že zde popsaná jednotlivá rozhodnutí a součty jsou pouze orientační a nejsou zaručeny" zdůrazňují Reimann, společně s Antonem Ellmerem. "Ukazuje se v každém případě zcela jasně: Srbsko přijímá rehabilitační legislativu velmi seriózně a pokračuje především s případy hodnými povšimnutí", uvedl Reimann.
Sudetenpost, 4.5.2016, str. 4, bez autora a značky
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
Obama prohlásil, že ostatní země musí hrát podle pravidel Ameriky
Americký prezident Barack Obama ve svém článku v The Washington Post zdůraznil důležitost prosazení mezinárodních obchodních dohod, které zajišťují jeho zemi příznivá pravidla pro přístup amerického zboží na zahraniční trhy. Podle něj stavění zdi pro sebeizolaci od světové ekonomiky znamená izolovat USA od "neuvěřitelných příležitostí", které poskytuje. "Místo toho musí psát pravidla Amerika;. Amerika musí udávat tón. Ostatní země musí hrát podle pravidel, které stanovuje Amerika a naši partneři, ne naopak," řekl Obama.
Ve svém článku prezident obhajuje výhody, které USA poskytuje v současné době formované Trans-Pacific Partnership (TTP). Podle něj by bylo zvýšení objemu obchodu v asijsko-tichomořském regionu, který je na cestě k tomu, aby se stal nejlidnatějším a nejlukrativnějším trhem na světě, přínosem pro americké podnikatele a americké zaměstnance, a poskytlo by USA náskok vůči takové konkurenci, jakou představuje Čína.
Obama poukázal na to, že Čína vyvíjí svou politiku s cílem uzavřít v tomto regionu obchodní dohodu. Za tímto účelem se minulý týden zástupci čínského vedení a dalších 15 zemí setkali v Austrálii, aby o smlouvě diskutovali. Tato perspektiva podle prezidenta USA ohrožuje americká pracovní místa a možnost odbytu amerického zboží.
Podle Obamy Čínou prosazované Všestranné ekonomické regionální partnerství (angl. Regional Comprehensive Economic Partnership, RCEP) nebude bránit nekalé hospodářské soutěži, která by prospěla vládami dotovaným státním podnikům.
RCEP také nebude chránit svobodný a otevřený internet, nebude respektovat práva na duševní vlastnictví takovým způsobem, aby američtí tvůrci, umělci, filmaři a podnikatelé dostali to, co jim náleží, je přesvědčen šéf Bílého domu.
"Naštěstí má Amerika svůj vlastní plán, který zodpovídá za každý z těchto cílů," řekl Obama a měl na mysli TTP. Tato dohoda, konstatoval, upevňuje americkou ekonomiku, staví americké pracující na první místo, odstraňuje překážky prodeje v zahraničí zboží, vyrobeného v USA.
Tato dohoda umožní zvýšit vývoz a zajistit vysoké mzdy v USA zaměstnaných pracovníků, zdůraznil prezident. Dodal také, že to posílí národní bezpečnost Ameriky. V souvislosti s tím se Obama domnívá, že je důležité přesvědčit Kongres, aby neprodleně TTP podpořil.
Trans-Pacific Partnership dokazuje, že právě USA píší "pravidla silničního provozu" pro obchod v 21. století, upozornil Obama. "Svět se změnil. Pravidla se mění s ním. Spojené státy, ne takové země jako je Čína, je musí psát", prohlásil prezident.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Německé menšiny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě
Před válkou se postupně nacizovaly, takže velká většina jejích členů se v době druhé světové války postavila na stranu nacistů. Bojovali jak proti svým bývalým spoluobčanům, vůči nimž byli zpravidla krutější než tzv. říšští Němci, tak i na všech frontách válečných frontách v jednotkách wehrmachtu, SS, gestapu, SD. Účastnili se na válečných a jiných zločinech nacistických ozbrojených složek.
Již koncem druhé světové války utíkali ze svých "domovských států". Báli se trestů za spáchané zločiny. Statisíce z nich takto uprchly. Proudy německých uprchlíků směřovaly z Jugoslávie, Rumunska, Řecka, Ruska i z dalších států do Německa. Mezi uprchlíky byli nejpočetnější ti, kteří opouštěli Prusko a část bývalého východního Německa, která po válce připadla Polsku. Několik milionů těchto uprchlíků bylo na útěku před postupující Rudou armádou. Směřovali do Německa.
O německých menšinách jednala Postupimská konference. Spojenci rozhodli, že Němci z Polska, Maďarska a Československa musí být přesídleni. Nejen kvůli zločinům, jež mnozí z nich spáchali, ale také proto, aby napříště nemohli být Německem zneužity k destabilizaci států, v nichž původně žili. Byly to tedy i mírové důvody, které vedly k přesídlení.
Takže rozčlenění této několika milionové masy, která se pohybovala směrem na západ, bylo od počátku celkem jasné. Šlo v prvé řadě o uprchlíky. Teprve později došlo k přesídlení Němců v rámci akce schválené Spojenci v Postupimi.
Přesto však se v Německu jakoby švihnutím čarovného proutku stali z uprchlíků a přesídlenců jen a jen vyhnanci. Pod vyhnaneckým hávem se skrývala celá velmi početná řada uprchlých zločinců. Jen malá část z nich byla nějak potrestána. Většina nacistických zločinců přežila bez újmy.
Postupně vznikaly nejrůznější organizace "vyhnanců". Snad všechny z nich měly nacistické kořeny, zvláště pak tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a organizace "vyhnanců" z Polska.
Do čela vznikajících subjektů se nejdříve dostávali ti, co byli z dřívějška známí svými pronacistickými postoji. Později i jiní. Dr. Erika Steinbachová stála desetiletí v čele tzv. Svazu vyhnanců. Nikdy vyhnankyní nebyla. Její rodiče, matka zaměstnaná v německé správě v části Polska, které Německo si přivlastnilo pro zvětšení svého životního prostoru, otec německý voják. Jim se na území Polska narodila dcera, dnešní dr. E. Steinbachová. A tak matka s dcerou utekly před postupující Rudou a polskou armádou do Německa. A Erika se stala hlavou BdV.
Stala se z ní hlavní vyhnankyně, i když vyhnankyní nikdy nebyla. Byla utečencem. Ten, kdo se v anektovaném Polsku roztahoval jako doma, bydlil v polském domě a polském bytě, užíval nadpráví nad zbytky původního polského obyvatelstva, musel počítat s tím, že spravedlnost nakonec zvítězí, tedy že neoprávněně nabyté statky bude muset opustit a pro záchranu života prostě utéct.
Tragédií je, že z utečenců a přesídlených, jichž byla zdrcující většina, se stali všichni "vyhnanci". A ještě horší je, že německá oficiální politika tento termín uznává, byť je v rozporu s historickými skutečnostmi. A daleko nebezpečnější je používání tohoto termínu i našimi politiky. V tom lepším případě jde o nevědomost, v tom horším o nedostatek statečnosti vzepřít se německému vlivu a zakřičet do Evropy a světa, jacípak jste vyhnanci, jste převážně utečenci a přesídlenci. Toto pojmenování vám náleží i podle mezinárodního práva. Přestaňte si hrát na něco, co nejste a nikdy jste ani nebyli! To bychom asi na reprezentantech lidu chtěli hodně?
Naši politici se někdy odvolávají na česko-německou deklaraci, kde termín vyhnanec je. Ti, kteří deklaraci připravovali. věděli, v čem je čertovo kopyto, ale byli nestateční nebo lhostejní, nebo co? Raději nedomýšlet! Někteří naši znalci mezinárodního práva mluví o tom, že šlo o pokus česko-německý "napravit" Postupimskou dohodu. Současně však prohlašují, že změna Postupimské dohody je možná jen tehdy, když všechny subjekty, které ji uzavíraly a státy, které v souladu s ní jednaly, by se na určitých změnách společně dohodly. Češi s Němci na Postupimi sami nemohou nic měnit, i kdyby si to horoucně přáli. Jsem přesvědčen, že většina Čechů si nic takového nepřeje ani ve snu. Němci však mají důvody snažit se o změny. Mohou je, alespoň některé dosáhnout, ale přesto bude jejich dílo korunováno neúspěchem. Tyto změny budou z hlediska mezinárodního práva neplatné.
Postavení zbytkové německé menšiny v některých evropských státech je privilegované. Státy, v nichž sídlí, je podporují. Silnou podporu dostávají i z Německa. Především do rukou „ve vlasti zůstavcích“ nebo v jejich prospěch, jdou značné sumy peněz z Německa. Značná část ze zůstavších, je, jak jsem přesvědčen, loajální především k Německu, a pak snad i trochu ke státu, v nichž žije.
Proces „smiřování“ zachvacuje řadu států. V jeho rámci jde především o získání některých výhod pro původní utečence a přesídlence. Mluví se o nich jako o vyhnaných. Sami o sobě tvrdí, že na nich byla spáchána genocida. Vyhánějící státy se podle nich dopustily i zločinů proti lidskosti a válečných zločinů v rámci jejich „vyhánění“. Jde o široce rozložený pokus přepsat dějiny. Z agresorů se mají stát oběti a z obětí zločinci. Agresoři mají být nějak odškodněni svými oběťmi. V Srbsku, mučeném Němci v první i druhé světové válce, dochází k restitucím německého majetku nebo srbský stát vyplácí náhrady škod, které „vyhnaným“ vznikly.
Tyto postupy neodpovídají historické pravdě. Agresorem bylo Německo a agresor je podle mezinárodního práva, i podle Pařížské reparační dohody, povinen zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Kdy ti naši hlasatelé zásady, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se soustředí i na velkokrádeže Němců? Kdy řeknou konečně, že žádáme, aby nám Němci konečně zaplatili reparace, které nám dluhují? Dočkáme se toho? Dobré účty dělají dobré přátele! Dr. O. Tuleškov
Poválečný odsun byl nutný
Rozhodnutí velmocí o poválečném uspořádání Evropy odpovídalo i našim představám. Bezbřehý teror v tzv. „protektorátě“ definitivně znemožnil občanské soužití Čechů a Němců v jednom státě.
Zcela nerealistické jsou představy, že by se návrat do mírových kolejí - v zjitřené atmosféře po pádu „třetí říše“ a kapitulaci wehrmachtu, při pohledu na zubožené vězně z koncentračních táborů, při vzpomínkách na ty, co se již nevrátí, ve dnech, kdy se vynořily skupiny odbojářů a partyzánů z ilegality a kdy nepřestávalo řádění wehrwolfů a banderovců, kdy ještě nezačala řádně fungovat revoluční správa a samospráva v obcích - že by se návrat k míru obešel bez krutého vyřízování účtů. Frustrovaní lidé na obou stranách. U Čechů resentimenty z dlouhodobého ponížení terorem a strachem, deprimující sčítání obětí. U Němců vědomí zoufalé porážky. Ztroskotání smělých světovládných vizí. Marné obrovské ztráty. Totální zkáza. W.Churchill předvídal krvavé účtování s Němci všude, kde po ukončení války zůstanou na cizím území. Povede se jim podle starozákonního principu „oko za oko, zub za zub“.
Velmocemi nařízený odsun zaměřil pozornost obou stran k velké akci a svedl volnou energii do přijatelného řečiště. Čechy nutil racionálně organizovat odsun. Němce postavil před úkol řešit existenční otázky v nové situaci. Vyřizování účtů se omezilo na minimum.
Je politováníhodné, že „landsmanschaft“ má u nás své sympatizanty. Tak třeba pan Schwarzenberg soudí, že odsun je z dnešního hlediska nepřijatelný, že je to zločin. Je to zvláštní úsudek. Znamená to, že to, co odsunu předcházelo, to je z dnešního hlediska přijatelné? Bezohledná agrese, ozbrojený vpád, okupace bezbranného obyvatelstva, jeho hospodářské drancování, kulturní omezování, existenční ničení a vraždění (360.000 obětí na životech a plán totální likvidace národa po válce), to nebyl z dnešního hlediska zločin? To je přijatelné? Neměl by pan Schwarzenberg a jemu podobní spíše než odmítat „vyhánění“ odmítat vymýšlení záminek k iniciování a vedení válek? Odsun nebyl izolovaný jev bez příčinných souvislostí. Neměl by pan Schwarzenberg a jemu podobní přemýšlet o těch souvislostech?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
EU je nová šílená utopie a monstrózní kreatura, která musí být zničena
EU se proměnila v hrobku národů a byl zaveden nový druh otroctví. Musíme si uvědomit své vlastenectví
Paní Marine Le Pen je francouzskou političkou, právničkou a předsedkyní Národní fronty. Kandiduje na prezidentku Francie ve volbách, které se uskuteční příští rok a její šance jsou reálné. Paní Le Pen chce vystoupit z eurozóny a zavést opět národní měnu frank. EU je dle paní Marine Le Pen svěrací kazajkou a vězením národů. "Musíme obnovit naše tradice a uvědomit si své vlastenectví".
V roce 2010 Marine Le Pen přirovnala muslimské pouliční modlitby ve Francii k nacistické okupaci. Za tento výrok stanula v prosinci 2015 před soudem pro šíření nenávisti a rasismu. Soudem byla osvobozena.
Před nedávnem se vyjádřila pro televizi Al-Jazeera...
Hrozbou Francie je snaha některých náboženských skupin prosadit právo Šaría a postavit toto právo nad zákony Republiky. To jsou ti, kteří jsou ve všech pohledech proti naší kultuře, našemu způsobu života a naší morálce. A je potřeba říci, že často s velkou agresivitou. To je to, co je hrozba. Kritika fundamentalismu a radikalismu není kritikou Islámu, ale pro ty, kteří stojí v čele Francie, pro ty je každá kritika radikalismu, kritikou Islámu. Masová migrace v tomto měřítku je skutečný problém. Žádná země na světě by neakceptovala nevázanou a značnou migraci lidí, kteří, bezpochyby mají jiné náboženství, kulturu a kteří sekýrují Francouze.
Necítím nenávist vůči nikomu, ale nechci, aby moji lidé snášeli věci, které by nikdo jiný nechtěl. Říkám, že je zde obrovský problém masivní migrace do naší země, která vytváří podmínky pro konflikt, pro rozklad společnosti, který narušuje naši jednotu a naše zákony.
Francie byla dříve jednou z nejbohatších zemí, ale ti co jsou u moci ji dostali do bankrotu. Každá země má svoji DNA, svoji historii, svoji identitu. Francie je země řecko-římské kultury a křesťanské civilizace. To určuje náš způsob života, náš kalendář. To určuje způsob jak se chováme k druhým. To určuje vztahy mezi muži a ženami.
Ve společnosti je neklid, protože některé generace migrantů se neasimilovali. Je jich mnoho. Dnes jsou požadavky muslimů kvůli vysokému a stále rostoucímu počtu silnější. Jsem proti pouličním modlitbám a je to legitimní požadavek. Věta, která přináší mír mezi lidi, včetně migrantů zní.."Když jsi v Římě, chovej se jako Říman". Jsem absolutní zastánce naší svobody a naší nezávislosti. Všichni na světě, kteří si drží svoji identitu a svůj národ mi rozumí.
Nechci vidět ve Francii důsledky multikulturalismu jako v Británii. Británie není náš vzor. Chci, aby Francie zůstala Francií se svými zákony, řády, morálkou a ne se zákony, řády, morálkou a způsobem života jiných zemí. Hájím kulturu všech zemí. Hájím právo každé země bránit svoji kulturu a svoji identitu. Jsem přesvědčena, že všichni občané, kteří jsou oddaní své zemi, mi rozumí. EU je zodpovědná za kolaps našich zemí. Experiment EU selhal. Evropa se stává bankrotujícím kontinentem.
EU měla chránit naše hranice před migrací. Byla neschopná to udělat. Frontex je absolutní selhání. Schengen je absolutní selhání. EU odsuzuje země, které si hranice začali chránit sami. Jsem matkou, jsem francouzskou matkou, která miluje svoji zemi, která si myslí, že Francie musí žít a že pro svět je výhodné, aby Francie zůstala Francií.
Cítím obrovskou lásku ke svému lidu a pro svoji zemi, kterou budu bránit za všech okolností.
Paní Marine Le Pen zvítězila se svou Národní frontou v loňských regionálních volbách ve Francii se ziskem 30.6% a její popularita u Francouzů je vysoká a vůbec se tomu nedivím. Ona má ráda své Francouze a bojuje za ně. Nedávné drtivé volební vítězství Norberta Hofera v prvním kole rakouských prezidentských voleb je pro některé komentátory a odborníky varováním před posilováním radikalismu v Evropě.
Paní Marine Le Pen si to nemyslí a Hoferovo jednoznačné vítězství okomentovala slovy.."Bravo Rakušané"! Věřím, že pan Hofer zvítězí i v kole druhém a moc bych si přál, abych za rok po francouzských prezidentských volbách mohl napsat..Bravo Francouzi! Bravo všichni evropští vlastenci, protože Evropa ještě není ztracena.
Rukojmí
Požadavky odsunutých Němců a jejich potomků na náhradu škod, které jim vznikly konfiskací jejich majetku a odsunem se s různou intenzitou vinou po celou druhou polovinu XX. století. Často odsunutí mluvili o stamiliardách marek. Požadavky některých složek sudetoněmeckého landsmanšaftu na přelomu XX. a XXI. století byly řádově i nižší. Nechceme se zde však zabývat historii. Proto přejděme k době novější.
4. srpna roku 2005 Hans Gebe publikoval v Prager Volkszeitung, tiskovém orgánu Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, článek „Nesnadná cesta ke „smířlivému gestu“, v němž se zabývá odškodněním sudetů. Nejdůležitější část jeho textu je obsažena v závěru. Cituji: „A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice…“.
Několik let uteklo. Církevní restituce se mezi tím staly skutečností. Republika církvím, včetně té katolické, vrací majetky, které jim nikdy nepatřily. Není však všem požadavkům konec. Iniciativy se pro změnu ujal Hornorakouský sudetoněmecký landsmanšaft (OÖSL), který v květnu tohoto roku, společně se Sudetenpost, orgánem SL v Rakousku, odstartoval dotazníkovou akci, v níž měli členové OÖSL odpovědět na otázku „Přejete si, aby Vaše právo na majetek bylo zachováno?“ Převážná většina dotázaných odpověděla kladně. SLOÖ se proto nyní pokouší silněji do této akce zapojit další činitele krajanského sdružení. Ludwig je v jednom dopise požádal, aby vyjádřili stanovisko k následující otázce: „Sdílíte s námi názor, že zabývání se vlastnickou otázkou by se mělo chápat jako absolutně přednostní v našich aktivitách týkajících se politiky vztažené k domovině?“
Ještě v nedávné době akce nebyla dokončena. Odpovědi stále docházejí. Ale již nyní dosažený výsledek, jak si myslí pan Peter Ludwig, legitimizuje OÖSL ke krokům směřujícím k majetkovým restitucím nebo k vyplacení odškodného.
Předseda OÖSL, P. Ludwig, ve svém dopisu, adresovaném hornorakouskému hejtmanovi, panu Josefu Phüringerovi, který v nedávných dnech navštívil ČR, zde jednal s prezidentem M. Zemanem, ministrem D. Hermanem a dalšími. Měl sebou dopis od P. Ludwiga s požadavky OÖSL. Znovu se obnovuje zvýšený tlak na dekrety prezidenta republiky a otevírají se i majetkové nároky odsunutých Němců a jejich potomků. Tento dopis z 20. srpna 2014 je zajímavý. Z jeho textu cituji: „Ale také se zájmem sledujeme, jak momentálně probíhají jednání ohledně restituce církevního majetku v České republice a navzdory slabinám jsou vraceny nemovitosti církvím. Týká se to také mnoha bývalých německých církevních a klášterních obcí, s německými souvěrci a souvěrkyněmi křesťanských far. Možná by se mělo zaměřit i na tento aspekt a zabývat se tím, zda se zde uplatňují Benešovy dekrety či ne?“
Takže církevní restituce se podle pana P. Ludwiga týkají i německých církevních a klášterních obcí. Co z toho bude SL dále vyvozovat? Nebudeme spekulovat, počkejme si! Další část citace je obzvlášť zajímavá. SL pozorně sleduje, zda při vydávání církevního majetku se uplatňují Benešovy dekrety. Pokud by došlo při církevních restitucích k jejich prolomení, hned by se SL ozval. A zřejmě by požadoval, aby dekrety prezidenta republiky nebyly uplatňovány ani při „sudetoněmeckých restitucích“.
Při majetkových nárocích se OÖSL dovolává toho, že Srbsko odškodňuje své spoluobčany německé národnosti za v minulosti jim vzniklé ztráty. I když se pan P. Ludwig domnívá, že jde o precedent, myslím si, že se zásadně mýlí. Srbsko, zvláště zásluhou některých předních německých činitelů, se dostalo do situace neprávem potrestaného státu. Srbsko bylo trestáno jako možný spojenec Ruska Amerikou a NATO. Srbsko bylo a je trestáno, že poráželo Němce a Rakušany jak v první, tak i v druhé světové válce. Byl to myslím K. Kinkel, který otevřeně požadoval, aby Srbsko bylo sraženo na kolena. H.-D. Genscher k tomu silně napomáhal. V nedávné době byli to Němci, kteří Bělehradu diktovali podmínky, jejichž přijetím podmiňovali zahájení procesu jednání EU se Srbskem. Kromě Němců ve Vojvodině usilují Maďaři o rozsáhlou autonomii a na jihu Srbska vzpupná albánská menšina má v úmyslu zopakovat kosovský příklad v menším měřítku. Hodlá odtrhnout od Srbska pouze nějaké jižní okresy. Až přijde čas.
Srbsko je ve velmi těžkém postavení. Řada jeho politiků je úzce vázána na Německo, či na USA. Někteří z nich jsou dokonce snad i koupení. Zájem Srbska, srbského národa , je velmi slabě chráněným otloukánkem. A když to všechno a další sečteme, pak se dostaneme i k odškodnění srbských Němců, především dunajských Švábů. Pokud však Jugoslávie byla signatárním státem Pařížské reparační smlouvy, pak situace by byla jiná. Srbsko, jako následnický stát Jugoslávie, by nemělo platit Němcům žádné odškodnění, ale samo žádat na SRN, aby zaplatila reparace. A ty v případě Srbska jsou jistě vysoké. Upřímně želíme osudu Srbska, státu nám tak blízkého. Myslím si, že naši politici by konečně měli nechat politikaření a zajímat se také o situaci, v níž se Srbsko nachází, a hledat i nalézat způsoby jak mu pomoci. To se k naší ostudě zatím neděje.
Československo bylo signatárním státem Pařížské reparační smlouvy. V souladu s ní jsme konfiskovali německý majetek, a to tak aby se nikdy nemohl vrátit do německých rukou. K tomu nás smlouva zavazovala. Nadto hodnotu konfiskovaného německého majetku jsme nemuseli odečítat ze svého reparačního účtu. Toho naše diplomacie v té době dosáhla. Byl to mimořádný úspěch.
Další otázkou je, jak se k reparačním povinnostem Německa, jež nám dosud z reparací zaplatili asi něco přes 700 milionů korun, staví naši státníci. Mlčí o nich. Zřejmě se obávají tuto otázku otevřít. Poslední diplomatičtí hrdinové o reparacích mluvili v r. 1990. Němci odpověděli, až později, po sjednocení Německa. Pak se vyrovnáme. A od té doby však mlčí Setkáme se dokonce s argumentem, že v česko-německé deklaraci jsme se svých nároků vzdali. Jaké pak vzdání. Deklarace je jen dvoustranným prohlášením. Jde zhruba o 360 miliard předválečných korun, tj. asi dnešních více než 3,5 bilionů korun, pokud počítáme předválečnou korunu jako dnešních deset, to je však kurz značně podhodnocený. Ale i tak jde zhruba asi o více než naše tři státní rozpočty. Doufám, že se nemýlím.
Zatímco Němci se hlásí o miliardová odškodnění, aniž by na něj měli nějaký nárok, my, Češi, mlčíme k tomu, že Němci nám reparace, které nám byly mezinárodně přisouzeny, neplatí. Je našim národním i státním zájmem, aby nám reparace začali platit v době co nejkratší a beze zbytku je nám zaplatili. Mluvíme o tom, jak vynikající jsou v současnosti česko-německé vztahy. Pokud tomu tak skutečně je, pak by přece neměl být problém, aby nám Němci zaplatili, co nám dluhují, na co máme právo. Jsme-li však ve vztahu k Německu v nerovném postavení, pak zřejmě ani k diskusi o nějakém splácení dluhu Němci nebudou přístupní. A vše zůstane bez odezvy. Tak jak to bude?
O reparacích Němci dále mlčí. Sudeti, kteří se podle B. Sobotky vzdali ve stanovách práva na vlast a na restituce či na náhradu jim vzniklých škod, a tak podle našeho premiéra učinili vůči nám vstřícný krok, se však ve skutečnosti vzdali práv, které nikdy neměli a nemají ani dnes. Přesto v současnosti se dožadují restitucí. Podívejme se na článek „Posselt ujišťoval ve Vídni - Žádné právní pozice nejsou opouštěny!“
Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni.
Bernd Posselt uvedl, že velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Posselt zdůraznil, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně.
Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky
Předpokladem pro usmíření by mělo být, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi.“ (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12)
A tak si myslím, že ne B. Posselt k nám učinil vstřícný krok, ale B. Sobotka jej udělal ve spolupráci zejména s P. Bělobrádkem a D. Hermanem k sudetům. Co všechno se časem ještě dovíme, co pánové se „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ vyjednali. Již dnes nás z toho bolí hlava. Ne ojediněle se v této souvislosti mluví o zradě českých státních a národních zájmů. Dr. O. Tuleškov
Co neradi slyší odsunutí Němci
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Historická fakta jednoznačně prokazují, že převážná většina Němců žijících v českomoravském pohraničí jednoznačně podporovala nacismus, Adolfa Hitlera, jeho válečné tažení a pangermánské sny o nadvládě v Evropě a později i na celém světě. Pokud se na české straně přistupuje k odsunutým Němcům po kritickém rozboru a zcela oprávněně se definuje skupina Němců s protifašistickým a protinacistickým postojem, hned je slyšet mediální nesouhlas a hysterické nadávání na demokratické hodnocení. A s pěnou u úst protestují nad označením, že byli masovou pátou kolonou, podílející se na likvidaci Československa. Podporovali rasismus, válečné dobrodružství a sami v sobě pěstovali přesvědčení, že Germán má vládnout světu, že může všude vraždit, ničit lidskou civilizaci a cizí kulturu, ale jemu se nesmí nic stát. A pokud by se mu něco stalo, byla by to křivda, za kterou by se musel každý omluvit a dokonce agresora odškodnit.
Němci po staletí považují ztrátu privilegovaného postavení a odmítnutí jejich dominantního postavení za útisk, pronásledování a dokonce za nesvobodné a nedemokratické poměry. Opravdu je těžko s nimi vycházet. Dnes zcela jasně odmítají diferenciaci na část antifašistickou, neutrální a část převažující a potvrzující nacistické zločiny. Volají po právu na domov, když předtím toto právo brali jiným evropským národům a několik milionů Židů zavraždili, aby uvedené právo mohli realizovat.
Příhraniční Němci těžce a tvrdě doplatili na podporu světového zločince A. Hitlera, ten, a nikdo jiný, je přivedl do tragické a obtížné situace. Němci měli v dějinách až příliš často militaristickou výchovu a proto všechnu odpovědnost svalují na A. Hitlera, o své podpoře pochopitelně mlčí. Válka je poškodila na životech, na majetku a proto sami sebe považují za protihitlerovsky smýšlející osobnosti. Utrpení, kterým prošli, považují za proces, který je staví na roveň antifašistům, demokratům, ublíženým dějinami. Proklamace, že nacistické zločiny a německá válečná angažovanost nesmí vyvolat na druhé straně obrannou aktivitu, je uvádí do euforie jediných spravedlivých neviňátek, které za nic nemohou a celý svět je má ctít, podporovat a chránit. Nedávno jsem slyšel návrh, že tak jako existují svazy vystěhovaných Němců by se měli i sdružovat Němci postižení bombardováním a žádat také adekvátní náhradu. Nebylo a nebude z toho nic, hned by Německo a Němci dostali protiúčet za bombardování polských, norských, dánských, nizozemských, belgických, francouzských, anglických, jugoslávských, řeckých, ruských, ukrajinských, běloruských měst a obcí, kde všude také umíral nevinný dětský život. A první otázka světové veřejnosti by zněla: kdo začal. Nedávno v jednom českém televizním pořadu kolaborující redaktor vyslovil podivení nad tím, že v roce 1945 při odsunu příhraničních Němců bylo odsunuto mnoho zcela nevinných dětí. Byly jen odsunuti s rodiči, to snad měly žít bez rodičů a sami v osvobozeném Československu? Kolik dětských životů vyhaslo v plynu likvidačních táborů, kolik dětí bylo zabito při bombardování? Dětská nevinnost má tedy vymazat německé nacistické zločiny? A co likvidace dětí z Lidic, Ležáků a mnoha stovek ruských, běloruských a ukrajinských vesnic? A co zločin v Oradouru?
A zase to staré germánské sebevědomí. Němci mohou vraždit, jen Němcům se nesmí nic stát, to by byl přece zločin proti lidskosti. Dnes všichni odsunutí Němci jsou antinacisté a běda, když jim někdo připomene jejich zločineckou angažovanost pro debilního A. Hitlera, který zcela evidentně nebyl duševně zdráv. S čím v této věci odsunutí Němci argumentují?
Tak především výsledky voleb z roku 1920, ale také z roku 1925 do poslanecké sněmovny Československé republiky a někteří se odvolávají i na volby v roce 1935. Z výsledků voleb lze vyvodit několik závěrů:
1) Voleb v roce 1920 se zúčastnilo větší procento německých voličů, než tak činilo za habsburské monarchie. Účasti ve volbách a skutečností, že zvolení poslanci přijali poslanecké mandáty a složili slib ve prospěch československé ústavy jen potvrzuje, že zdaleka není pravdivé tvrzení, že Němci zásadně republiku nechtěli. Projevilo se to v prorepublikánských postojích již v komunálních volbách a parlamentní volby to jen potvrdily. Československo bylo přijatelné svým politicko-mocenským systémem zejména pro podnikatelské a finanční kruhy. Mnozí němečtí továrníci zřizují v té době jazyková školení v českém jazyce pro své úředníky. Do příhraničních měst je samotnými Němci zvána československá armáda, aby zajistila, že válkou a hladem zradikalizovaní lidé v prvních poválečných dnech nebudou rabovat sklady potravin a násilím obsazovat obchody, ale i velkostatky. Do finančních otázek zasvěcená část příhraničních Němců si spočítala, že poražené Německo i Rakousko budou platit reparace a tedy v těchto státech bude vyšší daňové zatížení. Československo se jevilo jako stát v tomto směru výhodnější a perspektivnější. Platit předválečné a válečné dluhy se ani Němcům v pohraničí nechtělo. Bohaté vrstvy měly strach a obavu ze sociálních nepokojů, vždyť stačil pohled na stávky a demonstrace v Německu a Rakousku, kde sami rakouští občané svrhli habsburskou monarchii. Republika se jim jevila jako optimističtější a perspektivně výhodnější systém. Padl císař v Německu, stejně jako ve Vídni.
Československo bylo pro plutokratickou německou vrstvu v pohraničí přitažlivé také tím, že jí bylo zárukou boje proti vlně socialismu, šířící se světem, zejména však v Německu a vůbec ve střední Evropě. Vždyť čs. zahraniční vojsko v síle armádního sboru o dvou divizích s příslušnými posilovými oddíly bojovalo až do roku 1920 na Sibiři proti vznikajícímu sovětskému státu. To byla záruka nad záruky. V chudých vrstvách sílilo vědomí, že byly využity jen jako kanónenfutr, jako oběti válečného běsnění mocných a vlivných.
2) Pučisticky orientovaní radikálové, prosazující již v této době odtržení pohraničí od republiky, likvidovali možnost autonomního či federativních uspořádání republiky, pohřbili sen o nějakém středoevropském Švýcarsku, právě touhou rozbití republiky. Ani Švýcarsko by nevzniklo, kdyby byť jeden jediný kanton hlásal odtržení a spojení s Německem, jiný zase spojení s Francií a ještě další třeba s Itálií.
3) Jediná negativistická strana příhraničních Němců, stavějící se proti čs. republice, německá národně-socialistická strana, získala ve volbách sice 15 mandátů, které představovaly pouze 5,3 % všech odevzdaných hlasů. Reálnější představu však získáme z toho, že ji volilo jen 328 735 Němců. V tom byl zárodek budoucího nebezpečí a byl to i prazáklad budoucího vlivu henleinovské sudetoněmecké strany.
4) Suverenitu čs. republiky potvrdilo a pro žití v tomto státě se vyslovila většina příhraničních Němců, neboť Svaz německých zemědělců získal 241 747 hlasů a tedy i 11 mandátů, německá křesťanskosociální lidová strana získala dalších 156 751 hlasů a 7 mandátů, německá sociálně demokratická strana dokonce 689 589 hlasů a 31 mandát a zbývající německé spojené strany ještě 129 013 hlasů a 6 mandátů. Po stránce právní i mezinárodně právní tím byla jen dotvrzena existence Československé republiky. Tíživou otázkou však byla skutečnost, že v řadách pozitivních, tzv. aktivně spolupracujících stran s čs. vládou, bylo odhadem na 920 osob zapojených do nejrůznějších pěveckých, divadelních, sportovních, osvětových, rasově orientovaných a zájmově prospěšných organizací, kde však převažoval pangermánský, velkoněmecký a německý výrazně nacionalistický program, případně jeho ideové částky. Z tohoto hnízda vyšel také K.H. Frank a K. Henlein, což není jen symbolický jev.
5) Přísahy německých poslanců ve sněmovně i v senátu znova jen legitimovali čs. stát a potvrdilo se to i v následných volbách v roce 1925. Případný zásadní nesouhlas s čs. státem se mohl vyjádřit nepřítomností ve volbách, to se však nestalo. Nicméně volby v roce 1925 přivedly na politickou scénu druhou negativistickou stranu jen formálně souhlasící s čs. ústavou. Byla to německá nacionální strana, získala 240 918 hlasů, tím také 10 mandátů a dostala 3,4 % všech odevzdaných hlasů. Vznikla již v poválečné době z několika menších pangermánských orientovaných spolků a straniček. Představitelem strany byl August Naegle a Lodgman von Auen, protičeský politik.
Německá nacionálně socialistická strana proti volbám z roku 1920 poněkud poklesla, ale negativní postoj k republice spíše radikalizovala, získala 168 354 hlasů a 7 mandátů, v procentech 2,4. V uvedených dvou nacionalistických až šovinistických stranách se formoval základní proud, který se v plné síle uplatní v henleinovské sudetoněmecké straně. V parlamentu obě negativistické strany spolupracovaly silou 17 mandátů, což ještě nemohlo republiku ohrozit. Nebezpečím, potvrzeným a dokladovaným v posledních letech meziválečné republiky byla skutečnost, že právě z těchto dvou negativistických stran pocházela převažující většina funkcionářů německých spolků a tím se tu formovala budoucí masová základna henleinofašismu. Z aktivistických stran posílila německá křesťansko-sociální strana, dostala 314 438 hlasů, 13 mandátů, což činilo 4,4 % všech odevzdaných hlasů. Také zásluhou českých agrárníků, kteří prosadili řadu zákonů ve prospěch zemědělců, vzrostl také vliv agrárníků německých, zastupovaných Svazem zemědělců. Strana získala 571 765 hlasů, 24 mandátů a 8 %. Němečtí sociální demokraté poněkud zeslábli, měli jen 411 365 voličů, tedy 17 mandátů a 5,8 % odevzdaných hlasů. Nicméně to byla silná aktivistická strana.
V roce 1925 se poprvé po svém ustavení v roce 1921 představila Komunistická strana Československa. Kolik hlasů získala od příhraničních Němců nelze zjistit, vystupovala ve volbách jako jedna internacionální strana a dostala 934 223 hlasů, 41 mandátů, což bylo 13,2 %. Silnější byla jen strana republikánská (agrární) s 970 940 voliči a s 45 mandáty (13,7 %). KSČ svým zásadním a nekompromisně radikálním postojem ke kapitalistickému systému se nemohla a ani nechtěla podílet na aktivitách mocenské struktury meziválečné republiky. Kritiku kapitalistických nešvarů a nedostatků jí vynesla vysokou autoritu v roce 1945, po ukončení války, kdy se nacismus považoval za zločineckou formu kapitalismu. Právě v těchto letech se rodil kritický odstup ke kapitalismu v řadách reformních sociálních demokratů, když se opakovaně přesvědčovali, že i pro dobrou věc je nutno nejprve v parlamentě získat většinu hlasů, jinak se věc neprosadí, dokonce i o demokraticky míněné návrhy bylo nutno zápasit s českou, německou, slovenskou, polskou, maďarskou a rusínskou pravicí, zastoupenou svými poslanci v parlamentě. Nejvlivnější odpor kladli čeští agrárníci, národní demokraté a německé negativistické strany. A ještě na jednu skutečnost je vhodné upozornit, agrárníci měli v rukou ministerstvo vnitra a národní obrany, stejně jako zemědělství a jejich byl i ministerský předseda. Ve volebních projevech této strany se žádal zákaz KSČ, rozpuštění a případně i potrestání aktivistů. Mocenskými prostředky policie, četnictva a armády to byl dosažitelný cíl, ale agrárníci, přesněji Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu ani v koalici s jinými stranami k takovému rozhodnutí až do mnichovského diktátu v roce 1938 nikdy nesáhla a zákaz KSČ nerealizovala. Důvod byl logicky prostý, bývalí členové KSČ by nikdy agrárníky nevolili, ale voličské právo by jim zůstalo. Kam by směřovaly jejich hlasy? I když měli výhrady k sociálně demokratickému reformismu, nic jiného by jim nezbylo, dali by hlasy sociálním demokratům, českým i německým. A jen teoretický součet hlasů KSČ a sociálních demokratů by dosahoval výše okolo 1 384 000 hlasů a čeští agrárníci by již žádné volební střetnutí nemohli vyhrát. Politickou pravici jen mohl těšit rozkol na levici a byla vděčna i J.V. Stalinovi, který ze zásadních důvodů zakazoval komunistům angažovanou spolupráci s reformisty.
6) Obavu, byť jen v teoretické úrovni, potvrdil výsledek voleb do parlamentu v roce 1929. Sociálně demokratická strana sama získala 1 034 774 hlasů a v tom ještě nebyla přízeň německých sociálních demokratů, ti získali dalších 506 750 hlasů. Stačí dodat, že pro KSČ hlasovalo 753 444 voličů. V hlavách českých i německých pravicově orientovaných politiků se rodilo přesvědčení, že pouhá liberální pravice již nestačí demokratickými prostředky čelit levicovému reformně-revolučnímu proudu české a německé, případně i slovenské levice. Myšlenkově se vyklízel prostor pro fašismus a jeho extremní formu nacismus, aby autoritativními prostředky potlačily levicové tendence i strany.
Také zásluhou T.G. Masaryka v deváté čs. vládě, ustavené 12.10.1926, na úřad ministra spravedlnosti zasedl prof. dr. R. Mayer-Harting za německou křesťansko-sociální stranu a ministrem veřejných prací se stal německý agrárník prof. dr. Fr. Spina. Nikde jinde na světě, mimo Rakousko, pochopitelně, neměli Němci dva své ministry ve vládě cizího státu a záhy přibyli další. V jedenácté vládě vedené Fr. Udržalem přibyl ještě německý sociální demokrat dr. Ludvík Czech, jako ministr sociální péče.. Tím vláda také vyvracela pomluvu, že na německé občany se nedostává sociální starost a péče, ale jen na Čechy. Němečtí ministři posilovali charakter nefašistické vlády. Oporu měli v německých křesťanských sociálech, v německých sociálních demokratech a u německých agrárníků (Svazu zemědělců).
Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách
Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Živě si vzpomínám na svou návštěvu Sudetoněmeckého dne v Norimberku r. 1998: chtěl jsem to prostě jednou vidět na vlastní oči, vnímat atmosféru, všímat si, na co posluchači zvlášť živě reagují, nejen číst výtahy z projevů a u stolu v Praze psané komentáře.[2] Navštívil jsem i specializované přednášky a semináře. Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách (historikům ovšem dobře známých) jako v hodinovém programu Witikobundu, tohoto "tvrdého jádra" SKS, který v podstatě pokračuje v henleinovských tradicích. Naplněný sál pro 900 osob až vibroval frenetickým potleskem a řevem souhlasu s řečníkem, předsedou Witikobundu Übelackerem, který hlásal, že bylo otázkou života a smrti pro Německo zlikvidovat Tschechei, která prý dala k dispozici svá letiště pouhou letovou hodinu od Berlína "stovkám bolševických bombardérů"; to není lež nová, ale se vším všudy převzatá z goebbelsovské propagandy. Na československých letištích nebyl v r. 1938 ani jediný sovětský bombardér. Řečník tvrdil, že nikdy se Češi neměli tak skvěle, jako v protektorátu za okupace, o čemž prý nejlépe svědčí tehdejší exploze porodnosti. Že těhotenství bylo tehdy jedinou záchranou českých dívek před totálním nasazením na otrockou prací v říši (ta asi desetina, která se dožila dneška, se dočkala skrovného odškodnění), přirozeně neřekl; vzhledem k posluchačům převážně středního věku to sotvakdo z nich věděl z autopsie. Bylo velmi poučné také poslouchat poslance Evropského parlamentu, který se holedbal, že jako majitel export-importní firmy do Latinské Ameriky mluví skvěle španělsky i portugalsky, čehož využívá mezi španělskými a portugalskými kolegy-poslanci ve Štrasburku, aby je informoval o křivdách, jež na sudetských Němcích Češi odjakživa páchali. Činí-li to způsobem, jako svrchu zmíněný referent, můžeme si gratulovat, že rezoluce Evropského parlamentu nejsou pro nás ještě horší.
Tón sjezdu udal ostatně už ve zdravici v Sudetendeutsche Zeitung spolkový ministr T. Waigel větou, že v předmnichovském Československu prý neměli sudetští Němci "ani elementární menšinová práva". Nic než nestydatá lež. Československé menšinové zákony patřily tehdy k nejliberálnějším v Evropě vůbec. Německá menšina v Československu ovšem byla do hloubi duše uražena a dotčena tím, že je "pouze menšinou", že není národem vládnoucím nebo aspoň spoluvládnoucím, ačkoliv se na vládách od r. 1926 a ještě šíře od 1929 přímo podílela. Také to byla vzácná výjimka, kromě naší republiky nakrátko jen v malém Estonsku, nikde jinde. První republika velmi usilovala o prosazování občanských principů do života a mechanismu státu, každý občan měl plná práva bez ohledu na rasu, vyznání či národnost. To bohužel nestačilo ani aktivistickým německým stranám, i ty se domáhaly kolektivních práv menšin, zvláštních kolektivních práv pro "němectví". To bylo neblahé dědictví tzv. völkisch (jen nepřesně asi: národovecké) ideologie, která mezi nimi byla po desetiletí zakořeněna. Takový princip ovšem naprosto odporoval tehdejšímu chápání demokratické občanské rovnosti.
Požaduje „sudetoněmecký landsmanšaft“ zrušení
dekretů prezidenta republiky?
Pan P. Lehr nám v komentáři k jednomu z článků, jež jsme nedávno publikovali na FB, píše, že sudeti již dávno neusilují o zrušení dekretů prezidenta Beneše. Citujeme jeho slova i s gramatickými „nepřesnostmi“: „A co takhle uvest nejake dukazy o tom, ze chteji sudetsti Nemci zrusit dekrety? Ono by stacilo tak jednou za rok (okay pokud to na vas neni moc) si prolistovat noviny a zjistit, ze tento pozadavek uz davno neexistuje.“
V této souvislosti vyslovuje domněnku, že málo čteme noviny a proto nemáme čerstvé a správné informace. Tak jak to je s tou novinovou gramotností u nás a u pana P. Lehra?
Nechme mluvit autoritu, která o předmětném problému se jednoznačně vyslovila. Jistě si pan P. Lehr se zájmem přečte několik vět, které pronesl B. Posselt, v jedné osobě mluvčí i předseda SL.
Posselt ujišťoval ve Vídni. Žádné právní pozice nejsou opouštěny! Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni. Po představení Posselta a jeho uvítání, upozornil spolkový předseda SLÖ Gerhard Zeihsel na dobrý pracovní vztah s ním. Bernd Posselt byl v mnoha případech napadán. Akceptoval útoky, pokud nebyly osobní a byly v souladu s dobrými mravy. Ale poukázal na určité negativní příklady.
Bernd Posselt uvedl, že pro spolkové shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SB SL) byly vytvořeny dvě pracovní skupiny, z nichž každá připravila návrh politického prohlášení a formulaci stanov. Návrhy byly proto zaslány členům SB SL včas. Pozměňovací návrhy, dokonce i nečlenů, byly začleněny. Od hlavních kritiků nikdo nepředložil žádné pozměňovací návrhy. Velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Při hlasování o zásadách prohlášení to bylo schváleno téměř jednomyslně, pro změnu ve formulaci stanov hlasovalo 71,8 procenta. Bernd Posselt zdůraznil, že "právo na domov" je stále součástí pozměňovacích návrhů. Ze strany SLÖ nemůže být zřeknutí se náhrady vynucováno. Náhrada škod musí být provedena. Posselt uvedl, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně…
Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky.
V Deklaraci zásad je jasně stanovena "odpovědnost za pronásledování a vraždění sudetských Němců a Čechů, ... stejně jako za holocaust Židů ..." řekl Bernd Posselt, morální a historicko-politická odpovědnost. Avšak na sudetských Němcích neleží žádná spoluvina. Pro zástupce SLÖ by mělo být předpokladem pro usmíření, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi.
Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12
Volný překlad pro České národní listy P. Rejf
Tak jak to je s těmi „Benešovými dekrety“? Myslím si, že v této otázce musíme dát za pravdu B. Posseltovi, který říká, jak jste si jistě pozorně přečetl, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Jistě Vaší pozornosti neujdou ani slova o náhradě škod a o tom, že pokrok v restitucích bude. A současně se dozvíte, jak na ty Čechy jít, hezky pěkně od lesa a krok za krokem. J. Skalský
Řecko neustoupilo. Uděláme vše nutné, aby Německo zaplatilo za válečné zločiny, říká Tsipras
ČTK, pur
16. 8. 2016 17:03
Německo by mělo Řecku podle tamního premiéra Alexise Tsiprase zaplatit stovky miliard eur jako odškodnění za zločiny, které spáchalo během druhé světové války. Tsiprasova vláda se otázkou finanční kompenzace zabývá už od svého nástupu k moci. Uhrazení reparací by řecké ekonomice výrazně pomohlo, neboť by se mohla zbavit téměř veškerých zahraničních dluhů.
autor: Reuters
Řecký premiér Alexis Tsipras hodlá učinit vše nezbytné k tomu, aby vymohl na Německu finanční odškodnění za škody způsobené nacistickou okupací Řecka za druhé světové války. Šéf vlády se tak podle médií v úterý vyjádřil při památečním obřadu v jedné z vesnic, kterou němečtí vojáci vyvraždili.
Řecko podle Tsiprase učiní maximum na diplomatickém nebo právním poli, aby dosáhlo svého. Otázkou se zabývá parlamentní výbor, jenž se dopady okupace zabývá a podle kterého by Německo mělo Řecku zaplatit reparace ve výši téměř 270 miliard eur (7,3 bilionu korun). V září má zprávu projednat řecký parlament.
Tsiprasova vláda se zaobírá myšlenkou reparací už od nástupu k moci loni v lednu. Odškodnění by zemi výrazně pomohlo zbavit se většiny zahraničních dluhů, které dosahují zhruba 320 miliard eur.
Německo veškeré snahy o odškodnění odmítá a tvrdí, že své závazky v minulosti již splnilo. Například v roce 1960 zaplatilo Aténám 115 milionů německých marek (nyní asi 60 milionů eur).
Tsipras se v úterý zúčastnil pietního aktu ve vesnici Kommeno, kde němečtí vojáci 16. srpna 1943 povraždili 317 civilistů. V prosinci 1943 a v červnu 1944 vyvraždili také obyvatele vesnic Kalavryta a Distomo.
Ako sa Rusko pripravuje na tretiu svetovú vojnu
The Saker
Nedávno som napísal článok (český preklad vyšiel na Protiproudu – pp), v ktorom som sa snažil vyvrátiť niektoré rozšírené mýty o modernom vedení vojny. Podľa mnohých komentárov pod článkom ale musím konštatovať, že sa týmto bájkam stále darí a čitateľov sa mi nepodarilo presvedčiť o opaku. Dnes sa teda pozrieme na to, čo chystá Rusko ako odpoveď na rastúcu hrozbu zo západu. Ale najprv musíme pochopiť súvislosti, v rámci ktorých musí Rusko postupovať. Začnime analýzou AngloZionistickej politiky voči Rusku.
Západné akcie:
Ako prvé na zozname je dobytie východoeurópskych štátov alianciou NATO. Slovo dobytie je v tomto prípade presné, podľa pravidiel vedenia vojny v 21. storočí, ktorú definujem ako „80% informačnú, 15% ekonomickú a 5% vojenskú“. Áno, ľudia vo východnej Európe priam snili o začlenení do štruktúr US/NATO/EU, ale záleží na tom čo chceli? Každý, kto čítal Sun Tzua rozpozná, že túžba byť včlenený medzi AngloZionistických „Borgov“ je výsledkom zničenia vlastnej identity a hlboko zakoreneného komplexu menejcennosti. Na dosiahnutie takej kapitulácie ani netreba vojenské prostriedky. Nakoniec vlastne ani nezáleží, o čo sa obyvatelia pôvodne pokúšali, aj tak skončili ako subjekt Impéria a ich krajiny ako viac-menej nepodstatné kolónie. Ako to už býva, lokálne psíky–elity sa naivne hrdia tým, že ich noví páni akceptujú ako rovnocenných (viď. Porošenko, Tusk alebo Grybauskaite). To im dáva pocit, že môžu štekať na Rusko spoza bezpečného plota NATO. Nech im to vydrží.
Druhá je úplná kolonizácia západnej Európy Impériom. Zatiaľ čo sa NATO roztiahlo na východ, USA získali oveľa väčšiu kontrolu nad západom, ktorý je teraz riadený v prospech Impéria čímsi, čo bývalý starosta Londýna nazval „protoplazmatické bezstavcové želatíny“, zameniteľnými byrokratmi typu Hollande či Merkelová.
Po tretie, Impérium na celej čiare podporuje polodémonické bytosti od Ibn al-Chattába až po Savčenkovú. Politika západu je čistá a jasná: ak je to protiruské, je to naše. Najviac viditeľné je to na démonizujúcej protiputinovskej a protiruskej propagande, ktorá je podľa mňa horšia ako ktorákoľvek z čias studenej vojny.
Po štvrté, západ uskutočnil niekoľko znepokojivých vojenských akcií, ako inštalácia prvkov protiraketovej obrany vo východnej Európe, rozmiestnenie rôznych typov jednotiek rýchlej reakcie vrátane obrnenej techniky, atď. NATO má teraz predsunuté riadiace centrá, ktoré môžu podporiť nasadenie jednotiek rýchlej reakcie.
Takže čo to všetko dokopy dáva?
Nič extra, aspoň zatiaľ. Áno, priblíženie NATO k ruským hraniciam je provokatívne, ale iba z politického hľadiska. Z čisto vojenského, okrem toho, že je to zlý nápad (viď. klišé č. 6), je počet jednotiek mizivý. Inštalovaný protiraketový systém môže momentálne zachytiť iba zopár rakiet (10-20 podľa rôznych odhadov). Konvenčné jednotky majú veľkosť práporu (okolo 600 vojakov plus podpora). Takže o skutočnom vojenskom ohrození nemôže byť reči.
Prečo sú teda Rusi podráždení?
Pretože tieto US/NATO ťahy sú potenciálne iba prvými krokmi v rámci ďalšieho snaženia, ktoré časom môže vyústiť do reálneho vojenského ohrozenia územia Ruska. Navyše rétorika znejúca zo západu nie je iba militaristická a rusofóbna, ale priam mesiášska. Naposledy, keď mal západ vztýčenú svoju 1000-ročnú fakľu mesiášskeho syndrómu, stálo to Rusko 20 až 30 miliónov životov. Takže rusom nemôžeme mať za zlé, ak sledujú s veľkou pozornosťou, čo o nich hlása AngloZionistická propagandu zo západu.
Rusov najviac desí rekolonizácia západnej Európy. Tu-tam sú časy, keď budúcnosť Európy formovali ľudia ako Charles de Gaulle, Helmut Schmidt alebo François Mitterrand. Aj napriek ich všetkým chybám to boli skutoční patrioti a nie iba administrátori US kolónií. Strata západnej Európy je pre Rusko ďaleko viac znepokojujúca ako fakt, že sa východ Európy dostal pod správu US. Dôvod?
Pozrite sa na to z ruskej perspektívy:
Rusi vidia, že sila US je na zostupe a dolár skôr či neskôr stratí štatút hlavnej rezervnej a obchodnej meny (tento proces už beží). Jednoducho povedané – pokiaľ US nenájde spôsob ako dramaticky zmeniť medzinárodné dianie, AngloZionistické Impérium skolabuje. Rusi sú presvedčení, že Američania sa snažia využiť momentálne trenice na vzkriesenie studenej vojny verzia 2, alebo prinajhoršom, na rozpútanie horúceho konfliktu na európskej pôde.
Takže je tu upadajúce impérium s akútnou potrebou veľkého konfliktu, bezzubá západná Európa neschopná postaviť sa za vlastné záujmy, servilná východná Európa koledujúca si o premenu svojho územia na bojisko medzi východom a západom a mesiášska, čoraz rusofóbnejšia rétorika na pozadí zvyšujúcej sa vojenskej prítomnosti pri Ruských hraniciach. Pýta sa ešte niekto, prečo to Rusi berú vážne, aj keď zatiaľ je pre nich vojenská hrozba prakticky nulová?
Ruská reakcia
Pozrime sa na ruskú reakciu na ťahy Impéria
V prvom rade, Rusi chcú aby Američania neprepadli ilúzii, že plnohodnotná vojna v Európe bude prebiehať ako 2. svetová vojna, v ktorej US na vlastnom území utrpeli od nepriateľa iba symbolické straty. Keďže horúci konflikt v Európe by priamo ohrozil ruské územie a národ, Rusi pripravujú kroky aby, ak na to príde, US zaplatili bolestivú cenu za každý útok.
Po druhé, Rusi evidentne predpokladajú, že v dohľadnej dobe sa naplní ohrozenie ich územia konvenčnými zbraňami. Takže pripravujú kroky na neutralizáciu tohto ohrozenia.
Po tretie, keďže USA sa rozhodli inštalovať protiraketové štíty nielen v Európe, ale aj na ďalekom východe, Rusi pripravujú opatrenia na obídenie týchto systémov.
Ruský program je komplexný a dotýka sa každej zložky ozbrojených síl, ale sú štyri príklady, ktoré podľa mňa najlepšie ilustrujú ruské odhodlanie nedopustiť ďalší 22. Jún 1941:
Znovuzavedenie Prvej Gardovej Tankovej Armády (realizuje sa)
Nasadenie operačno-taktického raketového systému Iskander-M (hotovo)
Nasadenie medzikontinentálnej rakety (ICBM) Sarmat (realizuje sa)
Nasadenie strategického torpéda Status-6 (realizuje sa)
Znovuzavedenie Prvej Gardovej Tankovej Armády
Je to k neuvereniu, ale faktom je, že medzi rokmi 1991 až 2016 nemalo Rusko ani jedinú poriadnu jednotku (vo veľkosti divízie a viac) vo svojom západnom vojenskom okruhu. Armádou sa nazývalo zopár brigád, regimentov a práporov. Jednoducho povedané – keďže Rusko nepociťovalo žiadne konvenčné ohrozenie zo západu, nebola tam nasadená rozsiahla vojenská sila. Čo mimochodom dobre dokumentuje takzvané plány na inváziu Ukrajiny, Poľska a Pobaltia – je to bohapustý výmysel. Ale situácia sa teraz dramaticky mení.
Rusko oficiálne ohlásilo vznik Prvej Gardovej Tankovej Armády (formácie so symbolickou a prestížnou minulosťou). Táto Gardová Tanková Armáda bude zložená zo 4. „Kantemirov“ Gardovej Tankovej Divízie, 2. „Taman“ Gardovej Motorizovanej Streleckej Divízie, 6. Tankovej Brigády, 27. Gardovej Motorovej Streleckej Brigády Sevastopoľ a iných podporných jednotiek. Armáda je momentálne vyzbrojená tankami T-72B3 a T-80, ale tieto budú nahradené revolučnými tankami T-14 Armata, pričom bojové vozidlá pechoty budú nahradené novými APC Bumerang, resp. IFV Kurganets. Zo vzduchu ich budú podporovať helikoptéry Mi-28 a Ka-52. Bude to veľká jednotka, typu potrebného na prerazenie útočiacich síl (mimochodom, 1.GTA sa zúčastnila bojov pri Kurskom oblúku). Som si istý, že po prezbrojení bude 1.GTA najsilnejšou vojenskou formáciou medzi Atlantikom a Uralom, hlavne z kvalitatívneho hľadiska. Ak momentálne napätie pretrvá alebo sa dokonca zvýši, Rusko môže ešte vylepšiť mobilitu 1.GTA a vznikne tak jednotka špecializovaná na vniknutie hlboko do tylu nepriateľa, niečo na typ „šokovej armády“ 21. storočia.
Nasadenie operačno-taktického raketového systému Iskander-M
Nový operačno-taktický raketový komplex Iskander-M je impozantná zbraň podľa všetkých kritérií. Aj keď sa technicky jedná iba o raketu krátkeho doletu (pod 1000 km, podľa oficiálne zverejnených údajov je dolet 500 km), komplex je schopný odpáliť aj krídlatú raketu R-500 so stredným doletom (jej dosah je 2000 km). Je extrémne presná, prenikne každou protiraketovou obranou, letí nadzvukovou rýchlosťou a je zo zemi prakticky nedetekovateľná. Více detailů zde. Táto raketa bude mať za úlohu zničiť všetky predsunuté jednotky vo východnej Európe alebo v prípade nutnosti vyčistiť cestu pre postup 1.GTA.
Nasadenie medzikontinentálnej rakety (ICBM) Sarmat
1.GTA ani Iskander-M nie sú pre územie US ohrozením, takže Rusko potrebuje inú zbraň, ktorá vzbudí v Pentagone a Bielom dome patričný strach, podobne ako to v časoch studenej vojny robila raketa RS-36 (v kóde NATO: SS-18 Satan). SS-18, najväčšia medzikontinentálna balistická raketa (ICBM) v dejinách, je aj dnes patrične odstrašujúca, ale RS-28 Sarmat (v kóde NATO: SS-X-30) to všetko posúva do inej dimenzie.
Sarmat je v každom ohľade mimoriadna. Je schopná niesť 10 až 15 MIRVed (viacnásobné nezávislé manévrujúce bojové hlavice) ktoré sa navyše pohybujú pod-orbitálnou trajektóriou a sú schopné manévrovať aj vo vysokých rýchlostiach. Jadrový nosič tak nemusí letieť očakávanou trajektóriou ponad Severný pól, ale môže byť odpálený z hocijakého miesta na hociktorý cieľ a priletieť hocijakou trajektóriou. Vďaka týmto možnostiam je RS-28 Sarmat so svojimi hlavicami nezostreliteľná.
Sarmat je tiež schopná niesť konvenčné nadzvukové hlavice lu-71 schopné „kinetického“ úderu, ktorý môže smerovať proti opevnenému cieľu v nenukleárnom konflikte. Je to možné vďaka fenomenálnej presnosti jej hlavíc, ktorých maximálna chyba je 10 m
Silá nosičov Sarmat budú chránené unikátnymi aktívnymi opatrenia, medzi inými stovkou kanónov schopných vytvoriť „železný oblak“ zložený zo 40-tisícov 30mm projektilov až do výšky 6 km. Tiež sa počíta s nasadením nového protivzdušného komplexu S-500. Vďaka automatizovanému štartovaciemu systému bude raketa schopná štartu pod 60 sekúnd. Kombináciou týchto opatrení bude Sarmat nezraniteľný vo všetkých svojich fázach, pred štartom, počas letu aj pri finálnom dopade hlavíc. Je zaujímavé porovnanie, že pokiaľ US hlasite oznamovali budovanie systému globálneho úderu, Rusko tiež začalo realizovať svoju vlastnú verziu tohto konceptu.
Nasadenie strategického torpéda Status-6
Spomínate si ešte na minuloročný precízne aranžovaný „únik“, v ktorom Rusko v hlavných správach „omylom“ ukázalo supertajné strategické torpédo? Ten (ne)slávny obrázok je tu.
Je na ňom znázornený „autonómny podmorský nosič“ s pokročilými navigačnými schopnosťami, ktorý ale môže byť diaľkovo navádzaný zo špecializovaného riadiaceho modulu. Tento nosič sa môže ponoriť až do hĺbky 1000 m, dosiahnuť rýchlosť až 185 km/h a môže prekonať až 10 000 km. Vypúšťa sa zo špeciálne upravených ponoriek.
Status-6 sa môže použiť proti skupinám lietadlových lodí, námorným základniam US (hlavne ponorkovým) a vo svojej najdesivejšej variante, na detonáciu vysoko rádioaktívnej kobaltovej bomby schopnej zamoriť obrovské územie. Status-6 je novou verziou torpéda T-15. S dĺžkou 24 m, šírkou 1,5 m a hmotnosťou 40 ton bude schopný niesť 100 megatonovú hlavicu, ktorá by bola dvakrát silnejšia ako Cár-bomba, najsilnejšia detonovaná bomba v histórii. Pre porovnanie, Hirošima mala iba 15 kiloton.
Keďže v USA je väčšina miest a priemyselných stredísk pozdĺž pobrežia, sú extrémne zraniteľné voči útoku týchto torpéd (či už Sacharovova Tsunami-bomba alebo Status-6). Podobne ako v prípade rakiet Iskander-M a Sarmat, hĺbka ponoru a jeho rýchlosť robí Status-6 prakticky nezastaviteľným.
Vyhodnotenie:
Na vyššie opísaných skutočnostiach nie je nič nové a velitelia ozbrojených zložiek US to dobre vedia. Všetky antibalistické systémy boli v skutočnosti jeden veľký finančný podvod, od Reaganových „Hviezdnych vojen“ až po Obamov „protiiránsky raketový štít“. V prvom rade, tieto systémy sú bezmocné voči lokálnemu zahlteniu: ak x anti-rakiet na úseku dlhom y chráni voči x balistickým raketám, stačí ak sa naraz zahltí jedna časť úseku y veľkým počtom klamlivých a skutočných cieľov vystrelených naraz. Rusko môže využiť aj iné možnosti, napríklad umiestnenie jadrovej ponorky v Bajkalskom jazere by ju spravilo nezraniteľnou. V Rusku sa už o tom uvažuje. Ďalšia možnosť je znovuzavedenie Sovietskych jadrových vlakov. Veľa šťastia pri ich hľadaní v obrovskej železničnej sieti po celom Rusku. V skutočnosti majú Rusi mnoho lacných a efektívnych alternatív. Chcete vedieť ešte jednu?
Nech sa páči. Spomeňte si na krídlatú raketu Kalibr nedávno použitú v Sýrii. Vedeli ste, že tieto rakety môžu byť vystrelené z klasických komerčných kontajnerov aké bežne vidieť na transportných lodiach, vlakoch alebo kamiónoch? Pozrite na video v ktorom je to znázornené.
Pre pripomenutie, Kalibr má dolet 50 až 4000 km a môže niesť jadrovú hlavicu. Aké ťažké by bolo umiestniť zopár takých kontajnerov na civilných kontajnerových lodiach pri pobreží US? Alebo ich uskladniť niekde na Kube alebo vo Venezuele? Tento systém je tak maskovateľný, že ak by bol umiestnený pri pobreží Austrálie aby zničil základňu NSA v Alice Springs, nikto by si nič nevšimol. Predstava, že US môžu vyvolať vojnu s Ruskom (alebo Číne) a neutrpieť žiadne škody na vlastnom území, je úplne absurdná. Keď dnes počúvam vyhlásenia politikov a generálov, mám ale pocit že na tento fakt zabúdajú. Aj keď momentálne ohrozenia voči Rusku sú v podstate „nedopečené“ – jeden prápor tu, druhý tam, raketa sem, raketa tam – vyzerá to akoby si vládcovia Impéria neuvedomovali, že neustále dráždiť medveďa keď mám iba vreckový nožík je zlý nápad. Reakcie západných politikov mi pripomínajú lupičov, ktorí idú vykradnúť benzínku s imitáciou zbrane a potom sú prekvapení keď na nich začne majiteľ alebo polícia strieľať. Takáto zločinecká kariéra obvykle končí pre jej protagonistov samovražedným spôsobom z rúk polície.
Niekedy ju nutné povedať veci priamo: politici západu by nemali prepadnúť svojej imperiálnej nadutosti. Jediné, čo ich hrozby zatiaľ dokázali, je že Rusi odpovedali (zbytočnými) verbálnymi protestmi a plnohodnotným programom prípravy na tretiu svetovú vojnu.
Ako som už mnohokrát písal, Rusko sa bojí vojen a snaží sa im zabrániť. Ale zároveň je na vojny pripravené. Túto ruskú vlastnosť západ počas minulých 1000 rokov nespočetne krát nepochopil. Neustále napádal Rusko, aby sa potom dostal do situácie, akú si nevedel predstaviť ani v najhoršom sne. Preto sa v Rusku hovorí „Rusko vojny nezačína, Rusko ich ukončuje“.
Medzi západom a Ruskom je priepastný rozdiel medzi vnímaním vojny. V západnom ponímaní je vojna pokračovanie politiky iným spôsobom, pre Rusko je to neľútostný boj o prežitie. Stačí sa pozrieť na západných generálov. S nablýskanými uniformami a uhladenými maniermi sa podobajú viac na korporátnych manažérov, ako napríklad na mafiánskych bossov. Porovnajte to s ruskými generálmi (pozrite si napríklad záznam oslavy ukončenia druhej svetovej vojny v Moskve). Všetci vyzerajú surovo, pretože sú to v prvom rade bezohľadní a vypočítaví zabijaci. Nie v negatívnom zmysle – často sa jedná o čestných a dôstojných mužov, ale ako každému správnemu veliteľovi, im ide o hlavne o svoju krajinu a ľudí. A ich doménou nie je pokračovanie politiky, ale prežitie. Za každú cenu.
Armáda, alebo národ, sa nemôže posudzovať podľa toho, ako vyzerá pri triumfe alebo pri ofenzíve, keď prenasleduje porazeného protivníka. Všetky armády vyzerajú dobre keď víťazia. Posudzovať armádu alebo národ treba v ich najhorších chvíľach, v najtemnejšej hodine, keď je situácia viac ako katastrofálna. Ako napríklad v r. 1995 keď Jeľcinov režim rozkázal nepripravenej, demoralizovanej, vyhladovanej, nezorganizovanej, nevytrénovanej armáde (skôr zopár narýchlo zvolaným jednotkám) aby obsadili Groznyj. Bolo to peklo na zemi. Tu sú zábery generála Leva Rohklina v narýchlo zriadenom veliteľskom stanovišti v pivnici budovy v Groznom. Je unavený, špinavý a v ohrození života rovnako ako jeho muži. Len sa pozrite na jeho tvár a tváre vojakov naokolo. Tak vyzerá ruská armáda keď je v predsieni pekla, zradená zapredancami v Kremli a opustená väčšinou ruského ľudu (ktorý, ako musím pripomenúť, v tých časoch iba sníval o McDonalde a Michaelovi Jacksonovi). Viete si prestaviť napríklad generálov Wesleyho Clarka alebo Davida Petraeusa bojovať ako títo muži?
Pozrite si video, v ktorom generál Shamanov dáva do laty miestneho čečenského politika. Shamanov je dnes veliteľom výsadkových síl, ktorých veľkosť Putin v tichosti zdvojnásobil na 72-tisíc. Ako som už zdôraznil v minulosti, je to veľmi veľavravné v porovnaní s mizivým nárastom európskych síl NATO.
Mojím cieľom nie je glorifikovať jadrový konflikt alebo úroveň ruských ozbrojených síl. Cieľom tohto článku a iných predtým je vyjadriť znepokojenie nad tým, čo sa deje naokolo. Západní lídri prepadli svojej imperiálnej nadutosti. Krajiny, ktoré sa predtým považovali za škvrny na glóbuse, sa cítia silné aby neustále provokovali jadrovú veľmoc. Američanom sa klame, že ich pred vojnou ochráni zázračná hi-tech a medzitým Rusko vo veľkom zbrojí na WW III, pretože prišlo na to, že jediný spôsob ako zabrániť vojne je AngloZionistom jasne predviesť, že ju neprežijú ani v prípade že nažive neostane žiaden Rus.
Dobre sa pamätám sa studenú vojnu. Bol som jej súčasťou. A tiež si pamätám, ako si väčšina z nás na oboch stranách uvedomovala, že vojna medzi Ruskom a západom sa nesmie dopustiť. Dnes som zdesený, keď čítam články vysokých predstaviteľov, ktoré vážne pripúšťajú túto možnosť. Prečítajte si článok „Ako by vyzerala vojna medzi EU a Ruskom“. Autor píše napríklad toto:
„V poetickom žargóne, Ruské vojsko vyzerá skôr ako veľká skupina pirátov než štandardná armáda. Pri kormidle sú jedinci s najväčšími šabľami a nevymáchanou hubou, skorbutom trpiaci surovci ktorí sa spoliehajú na podporu svojich druhov aby okolo nich prešiel bez povšimnutia nepopulárny dôstojník. Alebo presnejšie, pripomínajú kozácke hordy vedené kmeňovým náčelníkom. Aj keď príležitostne môžu byť statočné, v boji proti modernému a efektívnemu vojenskému zoskupeniu sú bez šance. Vzhľadom na to je nepravdepodobné, až nemožné, viesť úspešné vojenské operácie na vyššom rozsahu ako úrovni čaty, hlavne proti disciplinovaným armádam ako americká, britská, nemecká alebo francúzska.“
Pro naše ZOO (starý vlhký sen Západu)
Tento text ma skutočne desí. Nie kvôli stupidite a rasistickým narážkam, ale vďaka faktu, že v mainstreamových médiách sa voči nemu nikto nevyhraňuje. Nejedná sa iba o ojedinelý prípad, vyšlo veľa podobných článkov (tu, tu, tu). Autori týchto „analýz“ si samozrejme zarábajú na živobytie presne týmto maniakálnym roztlieskavaním západným vojskám, ale presne takéto myslenie dostalo Napoleona a Hitlera do problémov a skončilo to ruskou armádou v Paríži a Berlíne. Porovnajte tento šovinistický nezmysel s tým, čo danej téme povedal ozajstný veliteľ, maršal Mongomery: Ďalšia vojna bude podstatne odlišná od tej predošlej, tým že sa bude bojovať iným spôsobom. V tomto ohľade je nutné definovať isté pravidlá vojny. Pravidlo 1, na strane 1, je „nepochodujte na Moskvu“. Skúšali to mnohí, Napoleon aj Hitler, a nepochodili. To je prvé pravidlo.
Takže komu veríte? Profesionálnym roztlieskavačom alebo profesionálnym vojakom? Naozaj si myslíte že Obama (alebo Hillary), Merkelová alebo Hollande si budú viesť lepšie ako Napoleon alebo Hitler?
Ak je AngoZionistické „tvrdé jadro“ poblúznené natoľko, aby vyvolalo vojnu s Ruskom, či už v Európe alebo inde, narcistický a hedonistický západ opitý svojou propagandou a velikášstvom zakúsi vojnu a násilie, aké si nevie prestaviť. Bolo by fajn, ak by to zasiahlo iba tých zodpovedných za túto bezohľadnú a samovražednú politiku. Problémom je že milióny nás, bežných ľudí, bude trpieť a zomrie následkom svojho zlyhania pri zabránení tohto výsledku. Dúfam a modlím sa, že moje opakované varovania aspoň trochu prispejú k rastúcemu uvedomeniu, že toto bláznovstvo sa musí zastaviť a do politiky sa vráti rozum.
Zvědavec
How Russia is preparing for WWIII vyšel 26. května 2016 na thesaker.is. Překlad – čtenář, který si nepřeje sdělit své jméno. Děkuji.
Bojové bratrství Slovanů
Vojenské cvičení v Srbsku u hranic NATO
Existuje bratrství Slovanů? Rád bych na takový dotaz odpověděl kladně, ale jak minulost, tak i současnost dokazují, že Slované dávají téměř pravidelně důvod k tomu, abychom o existenci slovanského bratrství pochybovali. Přece jen však ve slovanském světě existují ostrůvky stabilního a trvalého přátelství druha s druhem, nezkaleného zradou a spory. Jedním z takových ostrůvků je Srbsko.
Srbové říkají: „Na nebi je Bůh, na zemi pak Rusko.“ Poté, co bylo Srbsko rozdrceno silami NATO, vládla tam nějaký čas proamerická administrativa, kterou však Srbové velmi rádi vyměnili za vládu s větší pronárodní orientací. Důsledkem této skutečnosti se stalo obnovení těsných vztahů s Ruskem, a to včetně vztahů ve vojenské oblasti.
V září a říjnu proběhne v Srbsku společné cvičení ozbrojených sil Srbska, Ruska a Běloruska. Podle srbského ministerstva obrany je pro srbskou stranu cílem cvičení zvýšení bojových schopností a dovedností srbských jednotek. Ruští a srbští letci pak budou na srbském nebi procvičovat vzájemnou součinnost.
Cvičení nazvané Slovanské bratrství proběhne již potřetí a pro ruskou armádu je to geograficky cvičení nejzápadnější. Newsweek neopomenul svým čtenářům připomenout, že Srbsko sousedí se čtyřmi státy, které jsou členy NATO, a že dva další sousedé jsou pro NATO kandidátskými zeměmi. Rozumí se samo sebou, že vojenská cvičení s účastí ruské armády v takové blízkosti hranic NATO jsou chápána jako další „důkaz agresivity Ruska“.
Srbové si velmi dobře pamatují, jak letectvo NATO bombardovalo jejich zem, a neplánují proto se k alianci připojit. Současně však srbská vláda směřuje ke vstupu do EU – a pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že EU a evropská část NATO se téměř shodují.
Společné vojenské cvičení tří slovanských zemí dokazuje, že slovanské bratrství, to nejsou ani prázdná slova, ani legenda, ani fantazie, ale realita. Třebaže ne všechny slovanské země sdílí tento názor, tak Rusko, Bělorusko a Srbsko jádro takového bratrství vytvořily.
Zveřejněno 18. 8. 2016
Jevgenij Sizov
zdroj: slovodel.com
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Vladimíra Vítová
Vzkaz evropským i českým politikům: "Konce Evropy bude dosaženo. Tohle jste chtěli? Jestli ano, tak spusťte Ódu na radost."
Migrace je
de facto projekt vzniku takzvaného Evropského chalífátu. Organizují ji tajné
služby s cílem zlikvidovat státy a vytvořit nové, s novými „národy“ a s novými
jazyky. To je důvod, proč proti migrantům nikdo vážně nezasahuje.
Evropská státní moc je záměrně deaktivována. Záměrně je dáván
prostor teroristickým útokům, při nichž evropské státy ostentativně předvádí,
že nejsou schopny se ubránit. Imigrantští žoldáci v klidu prochází přes
hranice, armáda nikterak nezasahuje a policisté mnohdy nesmí být ani
ozbrojeni. Již v roce 1991 proběhla v Itálii zkouška, nakolik jsou
evropské státy schopny poradit si s přívalem migrantů, který jim někdo
zorganizuje.
Migrace do Evropy tedy reálně začala již před 25 lety! Jedná se totiž o oficiální plány EU, tzv. projekt EUROMED. Tento program počítá s přijetím až 80 miliónů imigrantů mezi lety 2010 – 2050. K této číslici dospěl EUTOSTAT. Údajně má jít o vyrovnání demografického úbytku. Migrační příval je organizovaný. Evropské vlády samotné udělaly vše pro to, aby masovou migraci spustily. Žádná masová migrace však nezačíná sama od sebe. Napřed se objevují malé potůčky, které se časem promění v migrační řeky. Jedná se o destrukci státních hranic v přímém přenosu.
Jací
migranti do Evropy přichází? Jedná se především o muže ve vojenském věku. To
znamená, že se jedná výlučně o žoldáky! Ti absolvují nebezpečné plavby a
mnohakilometrové organizované pochody. Každou imigrační skupinu vede lídr,
který žoldákům ukazuje, kam a proč mají jít. V imigrantských táborech jsou
placeni a organizováni. Těmto žoldákům jsou vydávány podivné dokumenty, které
policie z nějakých důvodů akceptuje. Když však vy sami jedete někam oficiálně,
tak musíte mít všechny doklady platné. U imigrantů–žoldáků ale najednou stačí
pouhý papír vytištěný na tiskárně! A policisté nijak nereagují, což znamená, že
tajné služby jsou informovány, protože ony samy průchod migrační vlny
organizují. A jako vrchol všeho jsou v běženeckých táborech záměrnému násilí bezskrupulózních
žoldáků vystavováni obyčejní lidé a děti – tedy opravdoví migranti - kteří
ovšem slouží POUZE jako krytí. A vůbec NIKDO se nepokouší opravdové migranty od
žoldáků oddělit!
Imigrační pochody byly organizovány kvůli vytvoření propagandistického
mediálního obrázku, aby byla Evropanům předvedena takzvaná „uprchlická“ vlna.
Všichni žoldáci v klidu pochodovali, aniž by zasáhla policie či jednotky
zvláštního nasazení. Nyní se již oficiálně i tajně vozí do Evropy letadly.
Není to
tedy atak zoufalých migrantů, ale evropská elita jedná podle Kalergiho plánu -
jde o legální genocidu evropských národů pomocí míšení ras. OSN prosazuje
oficiálně genocidu Evropy neustálým vybízení k přijímání miliónů uprchlíků, aby
se „kompenzovala nízká porodnost v Evropě“. Zpráva OSN z roku 2000 má název
„Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a upadající
populace“ a uvádí, že Evropa bude v roce 2025 „potřebovat“ 159 miliónů
imigrantů.
V téměř půlmiliardové Evropě vládne 28 členná evropská komise. A ten, kdo
má pod kontrolou těchto 28 lidí, vládne celé Evropě!
Příčinou uprchlické krize je podle evropských i našich politiků občanská válka v Sýrii. Je však opravdu zvláštní, že uprchlická krize se přesně kryje s tím, kdy nadace OSF George Sorose darovala peníze Úřadu pro migrační politiku a Platformě pro mezinárodní spolupráci. A obě tyto organizace (a další neziskovky) začaly masívně podporovat usazení migrantů z třetího světa v Evropě. Dnes je práce pro neziskový sektor velmi lukrativní. Stačí napsat pár pro-evropských a pro-migračních článků a záhy máte permanentní pozvánku do České televize a rozhlasu. A spolu s tím přicházejí i granty a dotace. Tyto peníze ale mají za úkol pomoci zlikvidovat národ, jeho tradice a kulturu. Bernie Sanders, kandidát na amerického prezidenta: „Globální ekonomika nepracuje pro většinu lidí. Je to ekonomický model vyvinutý ekonomickou elitou ve prospěch ekonomické elity."
Vloni našel reportér Sky News na řeckém ostrově Lesbos migrantské příručky. Tyto - v arabštině napsané - příručky byly dodávány takzvaným uprchlíkům skupinou, která si říká: VÍTEJTE V EU! I v naší zemi máme imigrační portál: VÍTEJTE V ČR. Je financován Ministerstvem vnitra!http://www.imigracniportal.cz/ Naši vlastní politici nám zcela bez uzardění říkají, že na terorismus a ním související mrtvé si musíme zvyknout – viz slova „českého“ ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, která vyřkl po útoku v Nice: „V Iráku je tolik mrtvých běžné, a tak si musíme také zvyknout.“ Mimochodem, ve Francii je vyhlášen výjimečný stav, který má trvat minimálně až do ledna 2017. Chystá se to snad i u nás?
Slovenský profesor Peter Staněk uvedl před rokem doslova toto: „Bohužel mám obavu, že jde o rozsáhlý plán, jak rozšířit kontrolu společnosti. Všimněme si, jak se v mnohých zemích začínají přijímat zákony, omezující právo na shromažďování, právo na svobodu informací a právo na svobodu slova. Formálně se to dnes staví do pozice, že je třeba bojovat proti extrémistům (pravicovým i levicovým), že je třeba bojovat proti názorům, které jsou „nesprávné“ vůči imigrantům, ale osobně se domnívám, že je to širší proces. Proces, který má podporovat pouze tzv. správné názory, a ty nesprávné se budou tvrdě perzekuovat. A mně to začíná stále víc připomínat psychologickou přípravu a spuštění Vlasteneckého zákona - PATRIOT ACT – jak tomu bylo ve Spojených státech. To znamená, že se ve společnosti vytváří klima, jehož jediným řešením bude zásadní omezení práva. Nejdříve práva demonstrovat proti imigrantům a později práva demonstrovat proti jakémukoli nevhodnému názoru. A to se může týkat i sociálních nepokojů.“
Platón: Nakonec Vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice. Publikováno 21. 8. 2016,
Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 544. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 24. srpna 2016.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl