České národní listy

Listopad, prosinec 2017

28. říjen 1918

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

… 28. října se Prahou roznesla novina, že rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Julius Andrassy oznámil presidentu USA Wilsonovi, že Rakousko-Uhersko přijímá jeho  výzvu o právu národů na sebeurčení, a že Češi a Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné  nadšení, neutuchající radost. Tehdy i v dalších dnech se odstraňovaly symboly cizí moci, konaly se průvody, veselice, tábory lidu, vyhrávaly kapely, řečnilo se, zpívalo. Ověnčené vlaky začaly přivážet s láskou očekávané válečné navrátilce. Obdiv a sláva patřila legionářům, hrdinům od Doss´Alto, Terronu, Zborova i z jiných bojišť. Dobové verše básníků jsou výmluvné: „Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí! Jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti“, volá Viktor Dyk. A s důrazem na odpovědnost současníků veršuje S.K.Neumann: „I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý.“

V Praze se ujal vlády Národní výbor, který se obrátil na veřejnost prohlášením, že „náš odvěký  sen o svobodě a samostatnosti  se splnil, Bílá hora byla odčiněna, stát československý vstoupil v řadu samostatných, svobodných, kulturních národů světa.“ Národní výbor zavázal všechny úřady poslušností, obsadil kasárny vojenské i četnické, cizí vojsko (byli to Maďaři) bylo odzbrojeno. Národní výbor tehdy představovali A.Rašín, F.Soukup, J.Stříbrný, A.Švehla, V.Šrobár.

První zákon, který Národní výbor vydal, aby předešel anarchii, stanovil, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ale již v listopadu  předal Národní výbor výkon moci  Národnímu shromáždění. Byla ustavena vláda, postupně přijata řada klíčových zákonů a připravena definitivní Ústava, podle níž se v únoru 1920 konaly první volby do parlamentu.

Bezprostředně po svém návratu ze zahraničí, 22.12.1918, pronesl nově zvolený první president ČSR své první programové poselství. Úvodem citoval prorocká slova J.A.Komenského ze spisu Kšaft umírající matky Jednoty bratrské z r.1650:

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Nato zhodnotil světovou válku /1914-1918/, úlohu velmocí a nastínil naši zahraniční i vnitřní politiku.  V souladu se svým výkladem smyslu našich dějin a s idejemi národního obrození zdůraznil význam spravedlnosti  jako „matematiky humanismu.“ Spravedlnost označil za hlavní devizu národního pořádku, a vedle spravedlnosti práci, práci klidnou, poctivou a rozumnou. Prohlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy. Demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování. Ženy mají mít stejná občanská práva jako muži. Stejně se mají věnovat i veřejné činnosti. Menšinám se zaručují občanská práva. Zemědělství, obchod a průmysl si žádá zvelebení. Zvýšenou starost a péči vyžaduje škola a všechen duševní život. Pracovat se musí pro světový mír, národní obranu, zdravé tělo a zdravého ducha. Sokolské ideály a příklad legionářů budou inspirovat osvobozený národ v úsilí o republiku demokratickou a humanitní. Potud  poselství TGM. 28.říjen se trvale vtiskl do paměti národa jako den vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30.října v Martině.  Den vzniku samostatného Československa  byl spontánně slaven jako největší státní svátek první republiky, jako symbol tužeb a snů jejích obyvatel. Tímto symbolem přes všechny historické peripetie a  zvraty zůstal dodnes…

28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20.století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.“ Prapory, zástupů jásot a vzruch v modravé vzpomínek dáli, my tančili, v objetí se druhem druh, skrz blažené slzy se smáli…“ Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. (Těm krásným stromům, které mnohde ještě stojí, bude zanedlouho 100 let) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických muzeí. Největší zájem byl o kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly na nárožích, den byl plný pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila: „Na Chemin des Dames, hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí…to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást…Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý…“

Původní radost v té kráse, síle a důvěře se již nikdy nebude opakovat. A zklamání, jež prožili tehdejší mladí, když „přišla zima, dlouhá a zlá“, nás bolí víc než naše vlastní. Také jsme si je prožili. Také my jsme měli svůj hvězdný den osvobození, 9. květen,  také tak plný radosti  z konce války a vděčnosti osvoboditelům, štěstí  z návratu svobody a  víry  v budoucnost  lidštější a spravedlivější…9. květen dnes mezi svátky chybí. Ale vraťme se k 28.říjnu,  dnu naší státnosti.

Tradice 28.října nezapadá do formování naší společnosti po r. 1989. Strůjci historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a  Slováků,  přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti den památky sv. Václava, 28.září. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme: Čím k založení naší státnosti uvedený světec přispěl?  I když odhlédneme od hrubé a urážlivé dezinterpretace Václavova mírumilovného postoje, představovaného jako horlivost podrobit se německým uchvatitelům a uváděného jako příklad hodný následování (za „protektorátu“ existoval řád Svatováclavské orlice, udílený jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům) a zůstaneme jen  u  pozitivních  tradic, spjatých s jeho jménem, zjistíme, že se o naši státnost nijak nezasloužil. Tento středověký dynastický světec Čech knížecích a královských a  uctívaný ochránce porobeného národa v dobách zlých nemá s naší novodobou státností nic společného. Byl typickým představitelem teokratického systému vlády, vlády z Boží milosti, která je vládnoucí dynastii z Boží vůle propůjčená a tím je nedotknutelná, posvátná, nezměnitelná. Podvrhovat svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho státu, byť dnes původnímu ideálu se vzdalujícím, je 28.říjen 1918. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle národa datujeme svou novodobou státnost, základ novodobé politiky a kultury. Společným úsilím Čechů a Slováků vznikl po 300 letech bezprávného područí stát, jehož prostřednictvím se vrátili mezi evropské národy. Byl to stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky, šlechtická privilegia. Hlásal principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti  a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce r.1945 obnovena, obnoveny a rozšířeny byly  politické a sociální ideály zakladatelů Tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné nové státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se vinou neodpovědnosti politických vůdců octli ve dvou různých státních útvarech.

Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu, údajně ve prospěch evropské integrace. U nás bylo vlastenectví ztotožněno se zlopověstným nacionalismem (ten prý je zdrojem všech konfliktů mezi národy) a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů! Opak je pravda. T.G.Masaryk už 26.10.1918 za přítomnosti zástupců malých národů mezi Německem a Ruskem ve Filadelfii  předložil projekt „Demokratické unie střední Evropy“ a E.Beneš svým diplomatickým úsilím realizoval  před válkou alespoň Malou dohodu Československa s Jugoslávií a Rumunskem a za války  vyjednával konfederaci s Polskem. Bohužel, zvítězil zájem udržovat „ geopolitický pluralismus v  postsovětském prostoru“, a tak, co bylo spojeno nebo se spojovalo, bylo rozbito. Dnes je počet států ve střední a východní Evropě  ve srovnání s rokem 1989  přes halasné varování před „balkanizací“ dvojnásobný.

K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistupují u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů. Ta první hořekuje nad rozbitím starého Rakouska a odmítá celé naše národní obrození. Měli jsme prý rozvíjet ne jazykové, ale zemské vlastenectví, jak je deklarovala  zemská šlechta. Tvrdila, že je „nicht  tschechisch, nicht deutsch, echt  boemisch, fest oesterreichisch, fuer Gott, Koenig und Vaterland.“ Působení našich médií  koncepci adorace byvší monarchie vydatně podporuje.

Podporuje i koncepci nevraživého odmítání  vzniku Československé republiky, jež se od r.1918 rozšířila u německých  politických aktivistů v českém pohraničí.  Nový stát tupili jako neorganický, umělý, násilím velmocí konstituovaný „versailleský zmetek“. Zbavil je dosavadní hegemonie, a proto ho stíhali despektem a usilovali o jeho zničení. Celých 20 let trvání ČSR se  propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se demokratický stát rozvracet a ve 30. letech podpořili agresi hitlerovského Německa i  organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.

Dnes se jejich mluvčí snaží  převyprávět historii s tendenčním zájmem svalit odpovědnost za to, co se dělo, z německého nacismu na český údajný nacionalismus. Chtěli jsme odčinit „Bílou horu“? Prý nebylo co odčiňovat. Českému národu se prý žádné příkoří od Němců nedělo.

Nelze ustavičně reagovat na nepřetržitý proud dílčích dezinformací, který se valí z médií jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechno, co v  našich národních dějinách ctíme, čeho si vážíme, co milujeme. Co můžeme dělat? Bránit se! Bránit se trpělivým výkladem našich dějin  podle objektivní pravdy, bránit se péčí o vzdělanost a kulturu, která nedovolí  pravdu znevážit  a tendenčním lžím podlehnout.

Poznámka. Němečtí historikové Hans a Eva Hahnovi odhalují ve svých studiích pravý smysl „nových pohledů na československé dějiny“. Ukazují, že jsou neseny tendenčním zájmem učinit „český nacionalismus“ pravým viníkem konfliktů, vedoucích k válce. Podobný „výklad“ našla E.Hahnová i v anglosaském zámoří. Představila knihu Američanky Mary Heimannové, „Československo – stát, který selhal,“ jako další variantu protičeské propagandy. Podle ní Československá republika „utlačovala“ menšiny a Konrád Henlein nechtěl nic než „demokracii“ pro své rodáky!  Ve skutečnosti, jak ukazuje E. Hahnová, síly, které dodnes útočí na všechno, co jakkoli souvisí s Československem, jsou síly, kterým Československo již od 1. války světové stálo v cestě při organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.

Evě Hahnové neušel ani nedávný mediální rozruch kolem otázky, kam umístit monumentální „Slovanskou epopej“ Alfonse Muchy. Pozastavila se nad tím, že čeští intelektuálové, poplatní módním klišé, nemají pro otázky národní identity a slovanské vzájemnosti porozumění. Muchu řadí k těm vzdělancům, jako byli F. Palacký, T.G. Masaryk a E. Beneš. Právě proto, že znali důvěrně západní svět, znali také jeho neinformovanou předpojatost vůči Slovanům. V Epopeji vidí inspirující sílu k sebeuvědomění, k sdílení mravních hodnot a vizi rovnoprávnosti národů.                                                    (Článek redakčně krácen)

Po listopadu 1989 jsme změnili název státu …

Název Československá socialistická republika byl zřejmě pro část nové vládnoucí elity málo přijatelný. Nebylo tak těžké se vrátit k původnímu názvu - Československá republika. Ale to by nevypukla „válka“ o nový název. A tak jsme se stali na krátkou dobu Českou a Slovenskou federativní republikou, abychom se brzy poté rozdělili na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dnes všichni víme, jaké důsledky toto rozdělení mělo. Cítili jsme je stále silněji po dobu více než 25 let. Není bez zajímavosti, že na rozložení společného státu Čechů a Slováků měly zřejmě zájem určité zahraniční síly. Prst některých ukazoval na Německo. To bylo státem, který se  sjednotil, východní a západní část splynuly, a tak nabylo na síle a vlivu. Na rozdíl od rozkladných procesů v Jugoslávii a v SSSR, které vedly k rozdrobení těchto států na menší celky. Podobně jako u nás. Slovanské státy se „rozpadaly“, krev desítek tisíc  občanů bývalé Jugoslávie tekla proudem.

A dnes se zdá, že naše státnost je pro někoho břemenem. Podívejme se na naši vládu, na některé její ministry. Doufejme, že všichni z nich ví, že jejich partnerem ve SRN je spolková vláda a její ministři. Nikoliv tedy nějaká zemská vláda, ani ta bavorská. Jednotlivé spolkové země mají jen fragmentární svrchovanost, např. nemají ani ministerstvo zahraničí.

Sobotkovci a bělobrádkovci toho však nedbají a pilně jezdí do Bavor na vdolečky. A tak vládu ČR snaživě pozemšťují. Přímými jednáními s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem vláda ČR dokonce spolkovatí. To ostatní raději v tomto případě pomineme. Dohoda a jednání následují hezky za sebou a vše se pak opakuje. Vytváří se falešný dojem, že Bavoři a Češi, když nejsou přímo bratry, tak jsou  aspoň bratranci, kteří jeden bez druhého snad ani nemohou být.

Mluví se již nejen o sbližování ČR a Bavorska, ale i o těsnějších vztazích, někde jsem četl. že jde o konvergenci. Pokud to je skutečně tak, pak musíme brát v úvahu, že vztah ČR a Bavorska je asymetrický. Na jedné straně je svrchovaný český stát a na druhé straně jen spolková země. Aby "partneři" si mohli padnout do náruče, bylo by dobré, viděno z hlediska těch, kteří o to usilují, aby Česká republika se dostala na úroveň spolkové země. Je to jednoduché, myslí si. Změníme název ČR na Czechii a odstraníme zjevnou překážku. A pak lehčeji dosáhneme vyrovnanosti s Bavorskem.

Tím bude vyřešen i problém s tzv. sudetskými Němci. Spadnou ze stolu "Benešovy dekrety" a „všechna ta veteš se dostane na smetiště dějin.“ V tom smyslu se o tom mluvilo na různých místech.Touto cestou by se mohl naplnit i sen pana doktora V. Špidly o tom, že se staneme 17. zemí SRN.

Možná, že vše je jinak, že se mýlím v tom, či onom. Ať je to již jakkoliv, nedopusťme změnu názvu naší republiky. Nevíme,  zda bychom nenastartovali proces uvolňování naší státnosti, který by se mohl, za tlaku určitých sil, stát  nekontrolovatelným a nezbrzditelným. Nemáme záruku, že bychom nemohli skončit  podobně jako v r. 1992, dalším rozdělením státu. Měli bychom se naopak vydat zcela jinou cestou, ke sbližování nikoliv s Bavorskem nebo Německem, ale se Slovenskem, s nímž jsme téměř 80 let byli ve společném státu. Jakékoliv státoprávní spojení se Slovenskem, nebo i jen blízká a soustavná mnohovrstevná spolupráce obou republik, by nás posílily, Čechy i Slováky.

Místo toho jsme svědky úplně jiných procesů. Sobotka se svými příručími nás vtáhl do tzv. strategického dialogu s Německem, který nás měl přivést do nejtěsnější blízkosti SRN. Na Slovensku Fico a Lajčák  pro změnu mluví o nutnosti zapojení Slovenska do jádra EU. Sociální demokraté u nás i na Slovensku se snaží dělat vše proti tomu, aby  zbloudilí Slováci a Češi se nechtěli náhodou vrátit ke společnému státu. Muziku tvrdí tam i tady část mediální sféry, která snaživě odpudivě píše o Češích a Slovácích, aby je dále rozvedla  a  některé i znesvářila.

Na české scéně se snaží již léta uchytit „Moravané“. Dokonce se ozývají i někteří „Slezané“. Rozdělují nás, víme, kdo, aby nám mohli snáze vládnout. Ještě jim notně překáží česká a slovenská státnost.  Pátá kolona se formuje již nějakou dobu jak v ČR, tak i na Slovensku. Vezmou nás útokem? Záleží hodně i na volebních výsledcích. Alespoň tomu nejhoršímu můžeme zabránit, pokud budeme volit vlastenecky orientované politické strany.                                                    J. Kovář

Kdo a kdy nám český národ ukradl z ústavy?

Český stát však nevzdáme a pojem národ do ústavy vrátíme!

Český národ byla slova, která zněla za Rakousko-Uherska, žaláři národů, celá desetiletí. Snažili se nás zlomit, nezlomili, snažili se nás koupit, nekoupili. Byli jsme stále početnější, silnější, sebevědomější. Český voják, národně uvědomělý, odjížděl na ruskou frontu s popěvkem: „Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč! Jedeme na Rusa,  nevíme proč, nevíme proč!“ Nebylo divu, že čeští vojáci v celých skupinách přebíhali na ruskou stranu. Zde vstupovali, zrovna tak jako Češi ve Francii a později i v Itálii, do československých legií, v Srbsku pak i přímo do srbské armády. Naši předkové v první světové válce vybojovávali vznik republiky snad na všech frontách Evropy. A  vybojovali. Otcové zakladatelé našeho státu v Preambuli Ústavní listiny Československé republiky.  V zákonu č.121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, mluvili o československém národu. „ My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.

Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“

Zákonodárný orgán, jak zakotvovala ústava, nesl název Národní shromáždění. Pod názvem československý národ se vyvíjeli i Slováci. První republika, jež je zachránila  před maďarizací, umožnila jim zformovat se ve svébytný slovenský národ.

Československo rozbilo Německo za pomocí velké většiny německé menšiny, která žila v republice. Slováci se těšili formální nezávislosti, ale rukovat na ruskou frontu, na rozdíl od Čechů v tzv. protektorátu, museli. A  také přebíhali, jako jejich otcové, na ruskou stranu.

Československo jsme po válce, v níž jsme bojovali na straně Spojenců, proti Němcům,  obnovili. Již tehdy se mluvilo o českém a slovenském národu. Ještě zbyli, a to nejen v Čechách, ale i na Slovensku, nějací Čechoslováci, ale nebylo jich moc a ku podivu však dodnes nevymřeli.  Němce jsme odsunuli. Mohli zůstat jen ti, co si s nacisty nezadali a ti, kteří proti ním bojovali. Nová ústava, tzv. květnová, ústavní   zákon 150/1948 Sb., ze dne 9. května 1948, zakotvovala republiku jako stát Čechů a Slováků, jak uvádí Prohlášení:

„Češi a Slováci, dva bratrské národy, členové velké rodiny Slovanstva, žili již před tisícem let společně v jednom státě a společně přijali z východu nejvyšší výtvor tehdejší vzdělanosti – křesťanství…“

V jednom ze základních článků ústavy bylo výslovně uvedeno: (1) Československá republika je jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů, Čechů a Slováků. Zákonodárný orgán  opět nesl název Národní shromáždění.

Ústava Československé socialistické republiky, ústavní zákon 100/1960 Sb. ze dne 11. července 1960

Prohlášení opět mluví o dvou bratrských národech, Češích a Slovácích. I nadále se nazývá zákonodárný sbor Národním shromážděním.

Ústavní poměry hodně změnil  Ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb. z 27. říjen 1968

 V prohlášeni je opět uvedeno : „ My, národ český a slovenský…

V Hlavě první, Základní  ustanovení  říká: “Československá socialistická republika je federální stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků“…

Tak Československo se z unitárního státu stalo státem složeným, federací.

Představitelem národní svrchovanosti a svébytnosti českého národa a nejvyšším orgánem státní moci v České republice je Česká národní rada (obdobně je charakterizovaní ve Slovenské republice Slovenská národní rada.)

Brzy po listopadu 1989 došlo k pnutí ve federaci, z části vyvolané a  podpořené i určitými zainteresovanými zahraničními silami. Československo byl podle nich umělý výtvor, který těžko přežíval. Již od svého zrodu, jak tito nepřátelé naší státnosti tvrdili. bylo určené k zániku. Byla to doba, kdy Německo se sjednotilo a tak se stalo silnější, kdežto Československo se „rozpadlo“, přestal existovat Sovětský svaz, silou byla zničena Jugoslávie. V důsledku těchto změn zahynuly miliony Slovanů.

Ještě v době trvání Československa nás vyzvali němečtí přátelé, vědci, umělci a další, bylo jich několik desítek, abychom zachovali společný stát, a varovali nás před silnými zahraničními zájmy, sledujícími linii rozbití Československa a jeho důsledcích pro Čechy i Slováky. V rozhodující dobu byl Alexander Dubček, velký zastánce česko-slovenské federace, od autohavárie jeho služebního vozu, k níž došlo 1. září 1992   kolem 9. hodiny,  hospitalizován v bezvědomí v pražské nemocnici, kde zemřel 7. listopadu 1992.

V těchto těžkých podmínkách probíhala jednání o osudu federace. Slovenská strana již v září přijala Ústavu Slovenské republiky. (č. 460/1992 Zb.), slovensky Ústava Slovenskej republiky. Přijata byla 1. září 1992 v 22:26 hod. počtem 114 hlasů poslanců Slovenské národní rady. Podepsaná byla 3. září 1992 v Rytířské síni na Bratislavském hradě a účinnost byla stanovena od 1. října 1992 (s výjimkou vybraných ustanovení).

V Preambule zakotvovala: My národ slovenský,

pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov a na stáročné skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnosť, v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy, vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie, spoločne s príslušníkmi národnostných menšín a etnických skupín žijúcich na území Slovenskej republiky, v záujme trvalej mierovej spolupráce s ostatnými demokratickými štátmi, usilujúc sa o uplatňovanie demokratickej formy vlády, záruk slobodného života, rozvoja duchovnej kultúry a hospodárskej prosperity, teda my občania Slovenskej republiky uznášame sa prostredníctvom svojich zástupcov na tejto ústave:

Národná rada Slovenskej republiky je jediným ústavodarným a zákonodarným orgánom Slovenskej republiky (Čl. 72 )

Snad ještě jednu upomenutí. Slovenská ústava byla schválena týž den, kdy A. Dubček v bezvědomí byl přivezen do pražské nemocnice. Kolem 9. hodiny jeho auto havarovalo, jel na zasedání Federálního shromáždění do Prahy.  Slovenská ústava byla přijata až téměř ve 22.30 minut. To již A. Dubček, velký stoupenec česko-slovenské federace, politik se silnou sociální orientací, ležel bezvládně  na nemocničním lůžku. Federace umírala s Dubečkem. Položme si otázku, jak by se vše vyvíjelo, kdyby A. Dubček silou své autority se mohl postavit proti rozbíječským snahám na Slovensku, za nimiž byl cítit silný cizí vliv, možná i cizí penéze?

A jak byla formulována  česká ústava?

Z Ústavy České republiky, ze dne 16. prosince 1992, se pojem český národ vytratil. Není obsažen ani v Preambuli. Ta začíná slovy: „¨My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu…, zákonodárným orgánem je Parlament České republiky. Ve slibech ústavních činitelů se mluví o lidu, nikoliv o českém národu.

Víme tedy, kdy nám ukradli slova český národ z Ústavy. Bylo to 16. prosince 1992. Horší je to s otázkou, kdo nám český národ ukradl. Byli to především její rozhodující tvůrci a následně i ti, kteří ústavu schvalovali. Těm ústavním hybatelům český národ nějak překážel. Musel se proto ztratit z ústavního textu. Tato skutečnost svědčí, jak jsme přesvědčeni, o připravovaném odnárodňování Čechů, tak aby se z nich stal jen blíže neurčený lid. Odnárodňování pokračovalo hodně přes 20 let. Jeho výsledek známe. Vtírá se, kromě dalšího, otázka, zda česko-slovenská federace musela být rozbita, aby mohla být vytvořena česko-sudetoněmecká federace, o níž sudeti snili již od počátku 50. let minulého století, nebo aby se Česko stalo jednou ze zemí Německé spolkové republiky?

Samozřejmě nechceme ani jedno, ani druhé. Našim zájmem je obroda českého národa a jeho státnosti, zachování českého jazyka a kultury.  Bude to cesta těžká a zdlouhavá, plná různých zvratů. Nemáme však na výběr, pokud chceme zachovat a obnovit dědictví našich dědů a otců.

O rozdělení České a Slovenské federativní republiky mohl rozhodnout, podle tehdejší právní úpravy. pouze český a slovenský lid v referendu. To se nekonalo. Rozhodlo pouze Federální shromáždění, a to, pokud si dobře pamatuji, až v opakovaném hlasování.  Podle některých průzkumů většina Čechů a Slováků byla pro zachování federace. Ostatně, kdo se ptal Rusů a dalších sovětských národů, zda SSSR má být zachován nebo rozehnán? Ti obyčejní lidí však museli za rozbití Sovětského svazu zaplatit cenu. Platili i svými životy, miliony jich zahynulo.

My, Češi a Slováci, také jsme již zaplatili. Ta hlavní platba nás však ještě čeká. Bude důsledkem rozbití federace zánik české a slovenské státnosti? O tu dnes bojujeme v podmínkách mnohem horších, než bychom měli za trvání federace. Jedním z důsledků uvedených procesů je, že „naše mocenské elity“  se předhánějí, abychom zapomněli na Slováky, jako na nám nejbližší národ, a vrhli se do německé náruče. Monarchisté by možná chtěli, aby se republika stala monarchii a aby na český trůn usedl Habsburk. Jiní pak všemi silami republiku pozemšťují a šilhají po tom, abychom se stali 17. zemí NSR. Otázkou i pro ně je, zda do německého chomoutu půjdeme jako ČR nebo jako Čechy, Morava a Slezsko. Přípravy na případné rozdrobení republiky,  i když nejsou na první pohled zřejmé, probíhají. Z některých materiálů vyplývá, že Moravané, kdo to vlastně je?, a Slezané, víceméně anonymně a postranně, již vymezují hranice jeden vůči druhému, a Moravané i vůči nám.

Nejdříve jsme museli strpět vytržení „českého národa“ z ústavy republiky, téměř současně pak rozbití česko-slovenské federace a dnes bojujeme proti destrukci naší státnosti, národa, kultury i jazyka. Byly tyto kroky připravovány i těmi, a snad především jimi, kteří viděli jak v Československu, tak i v ČR, umělý útvar, který má být a musí být transformován do jiného, tzv. přirozeného státního celku, jako jeho součást?  Je to pravděpodobné. Ale ať se věci mají jakkoliv, to, co nám zbývá, nevzdáme! Nemůžeme téměř po sto letech trvání naší státnosti, stát se opět jen jednou ze zemí, jíž jsme v Rakousku byli.  S tímto osudem, který nám připravují, se nesmíříme. Naopak věříme nejen v navrácení pojmu český národ do naší ústavy, zachování našeho státu, ale i v uvolnění eurounijních vztahů. Jsme pro svobodné a rovnoprávné společenství evropských národních států, mezi něž bude patřit i Česká republika, které, jak jsme přesvědčeni, na troskách EU vznikne.        Dr. O. Tuleškov

Rozděl a panuj!

Právo národů na sebeurčení, jeho imperiální výklad a zneužití

Československo se  znelíbilo ze sobeckých zájmů některým mocným tohoto světa. Došlo proto k řízené destrukci našeho společného státu Čechů a Slováků. Kdo na ní vydělal?

Ani ČR se příliš nezamlouvá určitým imperiálním silám. Již dlouhodobě se pracuje na jejím rozvolnění. V Ústavě ČR není zakotven ani pojem „český národ“. Slováci naopak tento ústavní termín mají. V ČR se kdosi usilovně snaží vydupat ze země národ moravský a tak trochu i národ slezský. Již v historii něco podobného bylo. Českým panovníkům se podařilo tyto útoky na svrchovanost zneškodnit a Moravu opět přivést plně ke Koruně české.

Současné úsilí o dezintegraci ČR probíhá v již v delším časovém úseku  Zatím bez zjevných výsledků. Přenárodnit se Čechy, ani Moravany nepodařilo. Jsou sice národně vlažní, ale k překabátění se ve velké většině stále nemají.

Zainteresované imperiální síly však již hodlají své úsilí dovést k zamyšleným cílům. Komu vadíme? Podívejte se na mapu střední Evropy! Jsme překážkou pro německý svět. Dokonce v nás čas od času vidí nebezpečí pro celé němectví. A tak  jisté německé kruhy uvažují, jak se této překážky zbavit. Rozvolňování ČR probíhá. Ale to nestačí. Proto někteří naši germanofilové přišli vstřícně s myšlenkou, že bychom se mohli stát 17. zemí SRN. Nebylo by to však najednou příliš velké sousto? Snazší  pro Německo by bylo, kdyby se republika rozdělila na Čechy a Moravu a  při té příležitosti se vyřídila i otázka tzv. Sudet. Kdy vznikne tak vhodná příležitost  pro uspokojení „nároků“ tzv. sudetských Němců? Třeba se opakovat nebude. Zbytkové Čechy a zbytkovou Moravu německý žaludek může pozřít bez velkých problémů. A ještě vše vydávat za uplatnění práva na sebeurčení národů. Češi, Moravané a tzv. sudetští Němci by v uvažovaném procesu se stali samostatnými národy, které by „rozhodovaly samostatně o svém osudu a rozhodly uvedeným způsobem.“

Německá říše by se územně rozrostla. Tak by si vytvořila další předpoklady k následné expanzi. Nás by čekal osud Lužických Srbů jen s tím rozdílem, že by naše germanizace probíhala podstatně rychleji než ta lužickosrbská. „Nároky“ sudetů by byly uspokojeny a zlomek původního našeho  území, který bychom ještě obývali, by mohl také sloužit jako nový domov pro houfy migrantů, které by nám byly nadělené, aby „pomohly našemu dalšímu rozvoji.“

Tuto špinavou a odpudivou alternativu vývoje nelze zcela vyloučit. Může být reálnou tehdy, když sami rezignujeme na své češství, na svoji státnost, když se nepostavíme na odpor těmto mocenským snahám a když z práva národů na sebeurčení necháme udělat služku imperiálních zájmů.                     J. Kovář 

Jak je to možné?

V některých místech ČR jsou pamětní desky, připomínající  odsun německého obyvatelstva z Československa, ale desky v upomínku na vyhnání Čechoslováků Němci z pohraničí v r. 1938 jaksi chybí.

I kdybychom vzali vše jen z hlediska toho, jak šly dějiny, pak nejdříve byli vyhnání Čechoslováci z pohraničí a teprve po sedmi či osmi letech poté bylo odsunuto německé obyvatelstvo z Československa.  Antifašisté v republice zůstali

Ale v tomto případě zdaleka nejde jen o časovou souslednost. Především na vše musíme nahlížet jako na vztah historických příčin a jejich následků. Vyhnání Čechoslováků z pohraničí bylo pouze jednou z mnoha dalších příčin, které vedly k odsunu německého obyvatelstva. Sudeti se ve velké většině ztotožnili s barbarským nacismem a spoluterorizovali nás po celou dobu tzv. protektorátu. Podíleli se na válečných i  vnitřních zločinech nacistického Německa i vůči nám. 360 tisíc Čechoslováků Němci zavraždili nebo zabili v bojích. Zničili a vyrabovali republiku. Odsun německého obyvatelstva byl toho všeho jen nutným důsledkem.

Je proto s podivem, že některé české radnice dovolí instalaci pamětní desky na odsun německého obyvatelstva, ale nesouhlasí např. s umístěním desky na památku Němci vyhnaných Čechoslováků v r. 1938 z jejich domovu v pohraničí. Hájí tyto radnice české nebo tzv. sudetoněmecké zájmy?  Vidíte vše z blízka, proto v konkrétním případě jistě dovedete správně odpovědět na vznesenou otázku.  Podle uvedeného bychom mohli se domnívat, že rozhodující složkou v republice jsou sudetomani, k nimž se spontánně přihlásila značná část německé menšiny, žijící v Československu, a stala se tak součástí tzv. sudetoněmeckého kmene, kdežto zbývající část našich Němců označilo jejich splynutí se sudeťáky za novou pátou kolonu. Do této „nové státotvorné složky“ náleží samozřejmě i  čeští přisluhovači „sudetoněmecké věci“, kteří v současnosti zaujímají vysoká státní místa, jak v exekutivě, tak i v zákonodárných komorách. Původně státotvorný český národ  se stává jakousi souhrou „demokratických principů“ majorizovanou menšinou ve své vlasti. Ale všeho do času!                                                                J. Kovář

Budoucí spojení mezi Bavorskem a ČR?

Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost", který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03. 2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

Citovaný výrok považuji za mimořádně důležitý. Podle něho by mělo dojít v budoucnosti ke spojení ČR a Bavorska, ČR by ztratila svou státnost a stala se zemí. Sudeti by měli tvořit základ spojení. Tento výrok pana H. Seehofera, jak jsem přesvědčen, již dávno měli naši ústavní činitelé,  vzhledem k povinnostem  stanovených jim Ústavou ČR, osvětlit a občany informovat. Jde přece o existenci našeho státu a jeho přeměnu v zemi, jíž jsme byli za Rakouska. Jelikož se tak dosud nestalo, požádal jsem pana P. Bělobrádka, místopředsedu vlády ČR,  o osvětlení této citace.

Pan P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR mi odpověděl:

„Já nejsem pan Seehofer a ani nejsem jeho konzultant, nemohu tedy náležitě vysvětlit jakékoli jeho výroky. Územní změny hranic naší republiky je možné provádět ústavním zákonem. Pokud by k tomu došlo jinak, respektive ze strany druhého státu, jednalo by se o napadení naší republiky, jež by vedlo k adekvátní reakci státních orgánů s cílem obrany země.“

Dodatek

Pan Bělobrádek, předseda KDU, často mluví o sesterské organizaci v Bavorsku. Jí je bavorská CSU. Jejím předsedou je Horst Seehofer. Bělobrádek, Herman a další kádeuáci si v Mnichově téměř podávají dveře. Kolikrát byl jen pan Bělobrádek v Mnichově? To se nemohl zeptat Seehofera, jak svá slova myslel? Nebo žádat písemné vysvětlení? Asi na to neměl odvahu. Tak učinit však bylo jeho ústavní povinností. Na takové povinnosti pan místopředseda však zřejmě nedbá.

Když však vidím pana Bělobrádka na volebním plakátu, kde je i slovo zodpovědnost, kladu si otázku, jak může kdy ještě jednat zodpovědně, když nám již dal vícero příkladů naprosto neodpovědného počínání. Vím, volební plakát snese všechno.                                                                                            Ing. P. Rejf, CSc.

Předvolebně o P. Bělobrádkovi, místopředsedovi vlády ČR a předsedovi KDU, a dalších příznivcích „sudetoněmecké věci“

Pan Bělobrádek, jako jediný Čech, pokud naše informace jsou úplné, se prohlásil za  sudetského Čecha. Když jsme s velkým podivem vzali jeho informaci na vědomí, poopravil se. Sdělil,nám poté, že je Čech narozený v Sudetech.

Ale Sudety byly a zřejmě asi jsou  jeho oblíbeným a frekventovaným tématem. Rozdělil je na geografické a politické. Pan tvůrčím způsobem, pro něj tak příznačným, autoritativně zařadil do politických Sudet Šumavu a Brno.

Když si vzpomeneme na obrovské úsilí brněnských nácků, aby Brno bylo zařazeno do německého záboru v době pomnichovské, a na jejich fiasko a srovnáme tuto minulou dobu s uvedeným rozhodnutím P. Bělobrádka, musíme konstatovat, že ani Hitler se neodvážil Brno zařadit k německým městům, kdežto český místopředseda vlády tak udělal zcela sám a bez jakýchkoliv naléhavých suplik. Prostě pan Bělobrádek je pašák. Ale jak pro koho.

U skutečných českých politiků, znalých své práce a hájících zájmy českého národa a státu, by nemělo docházet ke kolísání při používání termínů vyhnání a odsun. Jsou to zcela dva naprosto obsahově odlišné pojmy, které mezinárodní právo spojuje se zcela odlišnými důsledky. Pokud některý stát vyhnal některé své obyvatele pouze na základě svého rozhodnutí v rozporu s mezinárodním právem, pak vyhnaní mají právo na náhradu škod a právo na návrat do svých domovů.  Dojde-li však např. k široké mezinárodní dohodě o přesídlení (odsunu, transferu) německého obyvatelstva z Československa a Polska, též Maďarska, za podmínek dohodnutých všemi stranami a k uskutečnění přesídlení německého obyvatelstva do Německa v souladu s těmito podmínkami, pak jde skutečně o přesídlení a v žádném případě o vyhnání.  V takovémto případě přesídlené obyvatelstvo nemá žádný nárok na odškodnění, ani nárok na návrat do původní vlasti. Jeho jedinou vlastí  je Německo.

Pan Bělobrádek jako by uvedené skutečnosti, tolik důležité v mezinárodním právu, ani nebral v úvahu. Na jedné ze svých prvních cest do Bavor navštívil samozřejmě i tzv. „Sudetoněmecký dům“ v Mnichově a tam v přítomnosti B. Posselta položil květiny na památku obětí vyhnání. Tím v rozporu s historickou pravdou fakticky podpořil termín vyhnání, sudeti si ho sami pro sebe vymysleli. Domnívají se totiž, že neustálým opakováním termínu vyhnání vzniknou jim nároky jako kdyby byli skutečně vyhnaní, přestože byli v souladu s mezinárodním právem přesídleni.

K této problematice nechme mluvit odborníka, jímž prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., bez nadsázky je. Léta byl profesorem mezinárodního práva na UK v Praze, delší čas strávil jako expert na mezinárodní právo při našem zastoupení u OSN. Co tedy pan profesor Potočný  k tomuto tématu říká? „Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Toto jasné vysvětlení rozdílu mezi termínem přesídlení a vyhnáním může pochopit snad kdokoliv. Očekávali bychom, že tak konečně dojde k pochopení i pan místopředseda Bělobrádek, jehož jsme na uvedená úskalí upozorňovali. Bohužel se tak nestalo. Zřejmě v tomto případě nejde o nepochopení, ale o něco významnějšího. Termín vyhnání užívá i další člen KDU, ministr kultury, pan Daniel Herman. Z uvedeného bychom mohli vyvodit, že oba pánové převzali zřejmě tzv. sudetoněmeckou terminologii.

Oni ani premiér Sobotka nechtěli slyšet o tom, že novelizace stanov „sudetoněmeckého landsmanešaftu“ (SL) byla příslušnými soudy opakovaně odmítnuta a tudíž platili stanovy SL v původním znění.

Uvedené pány, a dokonce i další, jsme upozorňovali, že SL má i svůj Program dvaceti bodů,l který též platí v původním znění. Abychom si některé požadavky, obsažené v programu oživili, ocitujeme alespoň dva z nich. Nejdříve však ke znění platných stanov SL.

Stanovy sudetoněmeckého landsmanšaftu

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní takto:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

( Text podle nám dostupných materiálů)

Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu

z r. 1961

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

Ač platné stanovy a platný Program 20 bodů obsahují uvedené požadavky a nároky,

značná část našich politiků dělá jako kdyby bylo vše v pořádku. Nadto pan Bělebrádek a pan Herman byli i na posledním sjezdu SL  Sudeťáci byli pro ně milými krajany. Uvedená ustanovení a nároky SL jako by ani neexistovaly.

Jsme přesvědčeni, že čeští politici by v této situaci měli jednat zcela jinak., Ano, měli by říci, další vzájemné přibližování, usmiřování je možné, ale  jen tehdy, když  vůči nám ve stanovách a v programu nebudete vznášet nároky, které vaše dokumenty obsahují. Až vše právně bude řádně ošetřeno, až dokumenty budou zásadně změněny a jejich nové znění bude registrováno příslušným rejstříkovým soudem, pak může proces smiřování pokračovat Do té doby nemůžete být našimi spojenci, dokonce ani přáteli.  Vzájemné vztahy zmrazíme. K tomu však nedošlo a naši politici dále rozvíjejí česko-sudetskoněmecké vztahy. A to je hrubá chyba, jíž se dopustil nejen pan Bělobrádek a Herman, ale také premiér Sobotka, ministryně M. Marksová a další. Vládním stranám v tomto směru může konkurovat plně pouze topáci a odeesáci. I vládní uskupení ANO   je pro naše české zájmy též nebezpečné. Pokud jde o vztahy česko-německé, není jako celek dostatečně čitelné. Uveďme jen jedno jméno, P. Vokřál, brněnský primátor, a víme hned, o co jde.

Před námi, všemi vlasteneckými subjekty, stojí důležitý úkol. Prosudetské elementy zeslabit a jejich zvlášť exponované činitele dostat mimo parlament. K tomu nám mohou pomoci volební lístky. Demokratickým způsobem vlastenečtí voliči mohou oslabit germanofilní, sudetomilné strana a posílit vlastenecké subjekty tak, aby alespoň některé z nich se dostaly do parlamentu. I v národně vlažných stranách můžeme volit jednotlivce, o nichž víme, že zájmy českého státu a národa jsou jim vlastní.

Ve volbách nezapomeňme též na kroky, které v průběhu volebního období udělal  premiér B. Sobotka

Začal tzv. strategickým dialogem mezi ČR a SRN, který nás měl přivést do těsné blízkosti Německa. Sám šel příkladem. Stal se prvním  předsedou vlády ČR, který v čele státní delegace zahájil jednání s vedením tzv. sudetoněmeckého lasndsmanšaftu, především s jeho předsedou, B. Posseltem. 

B. Sobotka je prvním českým premiérem, který má ve vládě předsedu Sdružení Ackerman-Gemeinde, D. Hermana. SAG je odbočkou mnichovské Ackerman-Gemeinde, jež patří k jedné ze základních složek  „sudetoněmeckého landsmanšaftu“.

B. Sobotkovi patří i další prvenství. Prohlásil, že sudeti jsou našimi spojenci, které potřebujeme pro prosazování našich cílů v EU.  Od té doby uplynulo ve Vltavě hodně vody, ale dosud jsme nezaznamenali, že by naši spojenci pro nás pracovali. Spíše naopak. Důkazy k tomuto tvrzení můžeme najít v tzv. sudetoněmeckém tisku.  Abychom se neopakovali, podívejte se pozorně do našich Listů, které obsahují překlady řady článků ze SdZ, SP a Witikobrief. Přečtete-li si jen několik z nich, jistě nám dáte za pravdu.

Paní M. Marksová, ministryně sociálna, též častěji vyjížděla do Němec, aby s členy a funkcionáři SL prožila své hvězdné chvíle. Dokonce jim i přednášela na téma Wiesbadenská smlouva. Pro upomenutí dodáváme, že šlo o úmluvu mezi SL a fašizujícími prachalovci, kteří byli obohaceni ještě o nějakého bývalého kolaborantského Vlajkaře. Podle této dohody se měli tzv. sudetští Němci vrátit do své původní vlasti jako druhý státotvorný národ, který by s českým národem vytvořil česko-německou federaci, v níž by se střídali němečtí a čeští prezidenti. Jak rádi bychom se dozvěděli něco z přednášky paní ministryně na toto téma, ale téměř  nic jsme nenalezli ani v „sudetském“ tisku. Český tisk informace tohoto druhu zásadně neposkytuje.

Z řad ČSSD se o vynikající vztahy se sudety zasloužil i pan doktor V. Špidla, který od počátku premiérování B. Sobotky zastával funkci šéfa jeho poradců. O zvláštním vztahu pana šéfporadce k českému státu a národu svědčí i jeho dřívější prohlášení, že by nebyl proti tomu, aby ČR se stala 17. zemí SRN. Tuto možnost, samozřejmě čistě teoreticky, připustil i pan D. Herman, ministr přes kulturno. Jistě si tuto ministerskou  funkci zasloužil. Byl totiž vždy velmi citlivým člověkem. Když byl v nepříliš dávné době ve Vídni, údajně navštívil i hrob Franty Procházky. Div jsme nezaslzeli, když jsme se to dozvěděli o jeho vztahu k rakousko-uherskému mocnáři. Tím samozřejmě nijak nemyslíme, že pan ministr Herman je zakukleným monarchistou. Ale ať již je to tak, či jinak, jsme přesvědčeni, že po té práci, jíž pan ministr konal téměř  až do roztrhání  těla, by si měl konečně odpočinout. Poslanecký mandát v dalším volebním období by ho zřejmě silně obtížil a tak by mohl ohrozit i jeho zdraví. To je jistě dostatečný důvod, proč ho nevolit.

K nové taktice a strategii tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu

Nelze vyloučit, že  nový přístup  SL k nám spočívá do značné míry i  v předstírané snaze odstranit ty nejkřiklavější a zcela neopodstatněné požadavky, které obsahují jeho základní dokumenty. Jedná se zejména o tzv. právo na restituce a odškodnění a „právo na vlast“.

První pokusy v tomto směru skončily naprostým fiaskem.  Příslušný rejstříkový soud odmítl již podruhé registrovat novelizaci stanov. Prohlášení P. Posselta, že Spolkové shromáždění SL třeba ještě desetkrát bude hlasovat pro novelizaci stanov, je zřejmě výrazem právní jednoduchosti. Ani poté však, pokud nedojde k tomu, že novelizace stanov bude právně bezvadná, a to i její plná souladnost s příslušnými ustanoveními německého občanského zákoníku, se právně nic nemůže změnit na stanovách ani na programu. Teprve registrace novelizace stanov rejstříkovým soudem povede k právně platné novelizaci stanov, která může být začátkem tolik potřebných změn i Programu dvaceti bodů. Půjde celkově o časově náročný proces, jehož postupnost bychom měli respektovat a podle jeho, dalšího  zrání i upravovat vztahy se SL . Přitom samozřejmě bychom měli brát v úvahu i celkovou činnost SL. Nelze zcela vyloučit, že některé jeho skupiny zčásti prohlédnou a program SL se budou snažit zásadně přeformulovat, a to v souladu s mezinárodním právem

Ovšem takto postupovat bude pro kohokoliv obtížné, ne-li nemožné. SL se od nedávné doby před námi uvolňuje a rozkládá, jde o o skutečnost nebo o nordickou lest?,  na několik  složek. Ta určující, jak se domníváme, je tvořena zájmovým společenstvím Ackerman-Gemeinde, z něhož pochází i B. Posselt. Na druhé straně stojí skupina witikovců. Její předností je, že vystupuje neodkrytě radikálně, nesnaží se zamaskovat své postoje do diplomatického hávu. Její radikálnost je však současně jejím hlavním nedostatkem.  Požadavky, které se vůči nám snaží prosadit, nemůžeme nikdy přijmout. U této skupiny však víme, na čem opravdu jsme. Někde uprostřed s vazbami na posseltovce i na witikovce stojí skupina kolem Sudetenpost. I její předností je, že vystupuje s odkrytým hledím, alespoň převážně. Posseltovci, pokud skutečně usilují o předmětnou novelizaci stanov, však dovedou tam i onde mlžit a používat nátlakových a jiných nevhodných  prostředků. Jejich důvěryhodnost se takto značně snižuje. Pro nás jsou nevěrohodní.

Vezměme na příklad projev B. Posselta, který pronesl v Domě vlasti ve Vídni na sklonku roku 2015.  Mluvil 12. listopadu. Ujišťoval, že žádné právní pozice nejsou opouštěny! Náhrada škod musí být provedena. Pokrok v restitucích bude. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání bylo a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně. Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky... Pro zástupce SLÓ by mělo být předpokladem pro usmíření, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12) Ale i Pan G. Zeihsel mluvil o něco později o tom, že v ČR probíhají přímá jednání o náhradě škod tzv. Novorakušanům, tj opět  sudetům.

Jak se tedy tzv. sudetoněmecký landsmanšaft  počátkem roku 2015 mohl vážně vzdát práva na odškodnění, když koncem téhož roku Posselt sliboval landsmanům jak náhradu škod, tak i restituce, když později G. Zeihsel sliboval odškodnění?  Nemohu se přece něčeho vzdát a později to požadovat. Takovéto jednání je odsouzeníhodné.

A přesto vše se sobotkovci, bělobrádkovci, ač o uvedeném jsme jim psali, a jim podobní  zapojili společně se SL do hry „Platí či neplatí?“  Toto společenské povyražení lze hrát delší dobu. Může mít různé podoby. Ale je velmi pravděpodobné, že nikam nepovede. Snad naši sudetomilové by mohli   v této hře jít na ruku těm „dobrýmL“v čele s Posseltem a zatracovat společně s ním ty „zlé“.  Právně však takováto cesta je bezvýchodná.  Poskytuje však posseltovcům čas, aby v českém terénu mohli dále získávat kontakty a organizovat prosudeťácké akce, kde by již naši sudetomilové po určitém času sami žádali, abychom se se SL vyrovnali. Nesmíme opomínat ani širší vývoj, určovaný zvláště Německem, který bude hrát do ruky právě posseltovcům.                                                              J. Skalský

Ale konec her na schovávanou!

Všichni dobře víme, že k odsunu německého obyvatelstva z Československa došlo na základě rozhodnutí spojenců v Postupimi a že spojenci určili jeho podmínky, že Spojenecká kontrolní rada provádění odsunu řídila a kontrolovala, že spojenci nám poděkovali za vzornou a organizačně  dokonalou práci při provádění odsunu a prohlásili, že tato naše práce zasluhuje největší chválu. Naši důstojníci předávali americkým kolegům transporty německého obyvatelstva na hranicích nejen fakticky, ale i protokolárně. Své povinnosti při odsunu německého, obyvatelstva jsme splnili.

Pokud jde o konfiskaci majetku německého obyvatelstva, které jsme odsunuli, pak i tento krok jsme činili v souladu s rozhodnutím spojenců. O konfiskaci německého majetku mluvili spojenci již na Jaltské konferenci, v Postupimi a v Paříži. Pařížská reparační dohoda, jejím signatárním státem bylo i Československo, kromě toho, že ukládala všem signatárním státům povinnost, pokud ji dosud nenaplnily, konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, stanovila též povinnost Německa zaplatit spojeneckým státům, které byly obětí jejich agrese, reparace.  Již na Jaltě spojenci stanovili jednotlivé formy reparací. Mezi nimi byla i povinnost Němců pracovat při odstraňování škod, které byly způsobeny válkou. Protokol o jednání Krymské konference výslovně mluvil o „použití německé práce“, jako  jedné z forem německých reparací.

Abychom však neopomněli. Hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému přesídlovanému obyvatelstvu , jsme nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu. Tuto výhodu nám zajišťovala  Pařížské reparační dohoda.

Takže Československo postupovalo při odsunu německého obyvatelstva, při konfiskaci jeho majetku plně v souladu s rozhodnutím spojenců. V době konání Postupimské konference Německo nemělo svou vládu. Za Německo jednali  a zavazovali se spojenci. Jejich rozhodnutí pro Německo jsou platná dodnes. Z hlediska mezinárodního práva proto nemohly vzniknout odsunovanému německému obyvatelstvu  nějaké nároky vůči nám. Nevznikly a neexistují.  Sudeti si sami, v hrubém  rozporu s mezinárodním právem, naděli právo na vlast a právo na reparace či odškodnění. Tato „jejich práva“ jsou nulitní od samého počátku.  Proto  tzv. práva SL nemohou být vůči nám uplatňována. Pokud přesto by SL se na nás domáhal nějakého plnění, pak jeho požadavky můžeme bez dalšího jednoznačně odmítnout nebo se dále snažit vysvětlovat vedoucím činitelům SL, že tzv. práva, která si sami nadělili, nemohou vůči nám uplatňovat, poněvadž z hlediska mezinárodního práva neexistují. Pochybujeme však, že by to bylo něco platné.

Konečně by v tomto smyslu se mělo vyjádřit oficiálně i naše MZV, naše vláda. Je nedůstojné, aby naši politici i nadále lavírovali a nepostavili se zcela jednoznačně proti tzv. nárokům SL vůči nám. Je proti zdravému rozumu, když naši diplomaté se zúčastňují akcí SL a mlčí k útokům proti nám. Mlčí, i když jsme obviňování ze zločinů proti lidskosti, ze zločinů válečných nebo dokonce genocidy. Neodpovídáme, když neustále sudeti omílají, že jsme je vyhnali, že jsme je okradli, že jsme nejen loupežníci, ale i vrazi. Mlčí naši diplomaté, mlčí politici, mlčí náš tisk. Kam až se můžeme takto dostat? Za nějaký čas obyčejný český člověk nebude znát pravdu o 30. letech minulého století, o řádění henleinovců, o tzv. protektorátu, o plánech Němců na likvidaci českého národa a germanizaci našeho historického sídelního území,  nebude znát nic ani o poválečných událostech. Pak vznikne jedinečná příležitost pro SL a germanofily.

Bude zde připravená cesta, na níž nás bude SL svádět.  Začneme moralizovat o odsunu, byl nespravedlivý, budou říkat naši germanofilové. Mohou se dostat i k tvrzení, že odsunovanému německému obyvatelstvu jsme jeho majetek ukradli a tudíž ho musíme vrátit. Někteří z nich o tom již mluví. A nelze vyloučit, že odsunutým Němcům, jejich potomkům, dají možnost, aby se vrátili do své původní vlasti. Nikoliv však jako jednotlivci, ale jako součást druhého státotvorného národa v ČR, jímž se sudeti cítí být. Pokud k tomuto dojde zradou germanofilů, budeme na tom ještě hůře, než jsme byli po Mnichovu. Nesmíme dopustit, aby k tomu došlo!

Pravdu v podstatě zřejmě známe, i možné cesty dalšího vývoje. Jsme však jen lidmi a proto se můžeme v něčem i mýlit. Víme, jak jsme přesvědčeni, co musíme činit, abychom ochránili svou státnost, zajistili existenci a rozvoj českého národa. Víme i, jakou cestou se nesmíme vydat. Již blízké volby nám umožní, abychom poslali na politický ošklivec všechny významnější sudetomily a germanofily. Bez nich máme cestu k budoucnosti otevřenou. Co bychom  měli dále činit, říkají v podstatě předvolební prohlášení ČSNS a ANS a zvláště pak jejich volební program.                                                                                                       J. Skalský

Zmýlíme-li se v těchto volbách, tak žádné příště už nebude!

Jaroslav Tichý, Vladimíra Vítová

Vážení, abychom byli správně pochopeni, nejde nám v žádném případě o "volební boj" v rámci alternativy, jde skutečně o holou existenci naší země. Je nutno jednat velmi rychle, a to SPD, Piráti, KSČM, SPO ani mnohé jiné tzv. alternativní strany bohužel ve svém programu nenabízejí. Chtějí podnikat změny pouze v rámci systému, ovšem my musíme ten systém opustit a to velmi velmi rychle, jinak z nás budou otroci ve vlastní zemi, a to do slova a do písmene. Například SPD se odvolává na přímou demokracii, ale volby jsou nejpřímějším a nejrychlejším prostředkem demokracie, který máme momentálně k dispozici, ovšem mnozí nejsou ochotni ho použít!

Volíte - li tedy TOP 09, ČSSD, KDU - ČSL nebo výše zmíněné strany, vyjde to úplně nastejno, protože ani jedna z nich změnu systému nepožaduje. Všechny chtějí setrvat v EU a v NATO, pouze některé podmiňují setrvání referendem. Protisystémové strany jsou pouze tyto malé neparlamentní politické strany: ČSNS, ČSNS 2005, DSSS, ND, Občané 2011, RSČMS a DSZ, protože jasně vyslovily své stanovisko, že chtějí vystoupit z EU i z NATO a neschovávají se za referendum. 

Vážení voliči, je to na Vás. Pokud ale budete volit stejně, jak to děláte obvykle, pak alespoň neposílejte po volbách zase své nářky dokola po Internetu. V takovém případě nejste schopni poučit se ani z vlastních chyb a takovým není pomoci! Podstatný je program, který Vás osloví, který Vám něco přinese. A pokud Vám bude vyhovovat, získá hodně hlasů. Jenže, chce to jednu "maličkost". Nejprve se s tím programem seznámit a pak o něm začít přemýšlet. Situace je vážnější, než si mnozí z Vás připouštějí. Teď půjde o všechno. Informace a varování jsou k dispozici. Máte k Vašemu rozhodování tedy vše potřebné. 

***

Reakce na článek: "Podivná a nelogická obava voličů ze ztráty hlasů při volbě malých stran", který vyšel na Nové republice ZDE: Četli jsme jednotlivé komentáře k uvedenému článku a máme pocit, že někteří z diskutujících nepochopili to, co je jim sdělováno, příp. jisté souvislosti mezi informacemi. Takže dovolte, abychom některé z nich zdůraznili:       

1/ EU

Podle projektu globalistů má být EU změněna v poměrné krátké době na evropský islámský chálifát. Celá, tedy včetně naší vlasti! A někteří z diskutujících místo snahy včas z toho uniknout se stále dokola zabývají referendem, které nikdo neprotlačí. A za chvíli na něj bude pozdě. Stačí se podívat do Katalánska a sledovat, jak taková záležitost v podmínkách EU probíhá a jak se tam bude dále vyvíjet. A my zatím nejsme z důvodů legislativních překážek zdaleka schopni takové referendum ani vyhlásit. Přitom SPD a další tzv. alternativní strany  znají  informace o přípravě přeměny EU v evropský islámský chálifát. Proč tedy jasně neřeknou, hlasujme v těchto volbách rovnou pro vystoupení z EU!? (Pokud ale skutečně vystoupit chtějí. Nedávno to ovšem například nechtěl ani sám T. Okamura, ačkoliv chtěl pořádat referendum. Stačí si přehrát z archivu některé jeho rozhovory). Navíc Piráti, KSČM, SPO, Realisti a další chtějí v EU setrvat. 

Nebo jsou snad tyto strany proti migrantům avšak proti našemu začlenění do evropského islámského chálifátu nikoliv? A jak si to pak v praxi představují? Bránit hranice nám bude EU znemožňovat, bránit se kvótám nám bude EU znemožňovat také a staneme se zanedlouho součástí evropského islámského chálifátu! Snad bez muslimských migrantů? Chápete ten zásadní rozpor?

My se naopak voličů na vystoupení z EU ptáme již v těchto volbách! Říkáme, že kdo chce vystoupit z EU a z NATO, nechť již v těchto volbách hlasuje pro strany, které tak chtějí přímo učinit a neschovávají se za referendum, které navíc nejsou schopné prosadit a kdy již není čas k dalším přetahovaným v parlamentě. Říkáme současně, že volby jsou více než referendum, neboť ve volbách se voliči vyjadřují k celým programům jednotlivých stran, zatímco v referendu je to jen k jedné, či několika málo otázkám. To, že máme pravdu, je nyní zřejmé i z ukázky, jak v praxi takové referendum v EU probíhá. Katalánci mohou vyprávět!

2/ NATO

USA stěhují neustále tanky k ruským hranicím. Proč asi? A torzo naší armády tam jde s nimi. V Praze máme sídlo navigačního systému Galileo, který umožňuje řídit na dálku palbu. Jak bude asi Praha vypadat poté, kdy někdo z NATO poprvé vystřelí na Rusko a to zahájí odvetnou palbu? Jediná cesta, jak se nenechat zatáhnout do války s Ruskem a do pro nás smrtelného ohrožení, je vystoupit z NATO. Nechrání nás, naopak nás ohrožuje. Nechceme asistovat v cizích válkách a agresích po celém světě. Chceme klidný, mírový vývoj. To nám může zajistit vystoupení z NATO. Po uplynutí 20-ti let členství (což bude v krátké době) stačí k tomu pouhý dopis naší vlády se sdělením o vystoupení (podle podmínek zakládací washingtonské smlouvy). A samozřejmě taková vláda, která ho napíše a odešle. Kterou však nemáme, ale kterou bychom mohli mít po volbách, kdybychom ovšem chtěli. Těžko ovšem s Piráty, kteří chtějí setrvat v EU i v NATO, těžko s T. Okamurou, který dle vlastních slov "nevidí k NATO alternativu". Asi nikdy nic neslyšel o OBSE, či o závěrečném Helsinském protokolu, či o dalších možných alternativních řešeních. (Stranami, které se ani nevydávají za alternativní, se zabývat vůbec nechceme. Nemá to smysl).

3/  MZDY

Mzdy a platy nelze výrazněji navýšit, dokud se u nás výrazně nenavýší tržby a dokud nevystoupíme z EU. Pro EU je výhodné, že jsme její součástí, protože pro Západ jsme kolonie a proto nikdy nedopustí skutečné zvýšení mezd - krom pár drobných. To nepůjde v montovnách či ve fabrikách na výrobu pouhých subdodávek pro jiné. Je třeba přejít na vlastní výrobu finálních výrobků s vyšší přidanou hodnotou, kdy výrobky si budeme prodávat zase sami, aniž by zisk z jejich prodeje zůstával zejména v Německu. Tam z něj Merkelová uplácí své voliče. A tady jim děláme užitečné idioty. Nejlepší je to pod rouškou hájení lidských práv, která nám zejména v Číně leží tak na srdci.  Doma již ne, ve Španělsku či USA rovněž ne. Raději tedy prodáme naše výrobky či subdodávky do Německa, to je prodá samo do Číny a zisk si ponechá. V hlouposti jsme již dohonili Ukrajinu, která kupuje daleko dráže ruský plyn od Němců než přímo z Ruska. Kupuje ale přece „německý plyn“.  Nikoliv náhodou proto o nás stále častěji píší v zahraničí jako o kolonii či o rozvojové zemi.   

4/ Průmyslová revoluce 4.0

I k nám se již blíží průmyslová revoluce 4.0 charakterizovaná robotizací výroby. Kvanta lidí budou uvolněna z klasického výrobního procesu i ze služeb (prodavačky v supermarketech, řidiči kamionů a autobusů, dokonce pracovníci v bankách či právníci). Egon Musk již předvádí továrny, v nichž kromě několika údržbářů nejsou žádní pracovníci. Kam všichni půjdou? No za státem. A ten jsme udělali chudý, jak kostelní myš. Bude třeba urychleně začít s nápravou, nikoliv však s plošným zvýšením daní. Tu nápravu je třeba provádět jinde než u běžného občana. Ten klopýtá často pod tíhou v současnosti na něj naloženého nákladu více než dost. Ten potřebuje naopak ulevit.  A bude třeba se postarat nejen o takto postižené občany, nýbrž i o podporu našeho přechodu na tuto robotizaci. Pokud to zvládneme, můžeme dohnat západní země, pokud ne, naše ztráta za nimi se dramaticky prohloubí. Proto je životně nezbytné vystoupit z EU, z NATO a zestátnit přírodní zdroje a strategická odvětví národního hospodářství a to velmi rychle!!!! 

Ještě Vás to, vážení, nezajímá? Ale mělo by, a to ve Vašem vlastním zájmu!  Kdo vůbec dává nějaká alternativní řešení? Která ze stran se touto veledůležitou otázkou, na níž budou logicky navazovat otázky zdravotního a sociálního pojištění, minimální garantovaný příjem atd., vůbec zabývá? Kromě ANS prakticky žádná. Skutečně tomu tak je!

Čas chvátá, pojďme se bavit o životně důležitých věcech, pojďme podporovat strany, které se těmito otázkami zabývají. Že nejsou? Ale jsou, jen jim znemožňují, aby své programy prezentovaly. A že nejsou mediálně známé? No dokud se systém nezmění, nikdy ani být nemohou. Budou totiž umlčovány. Jsou nepohodlné. Proč? Protože nabízejí skutečné alternativní řešení oproti tomu stávajícímu, které nás dovedlo až tam, kde dnes jsme. Včetně jeho představitelů (oněch tak vzývaných "osobností").

K těm skutečně alternativních stranám patří zejména ANS, ČSNS 2005 a ČSNS, která s podporou obou předchozích stran kandiduje ve volbách pod číslem 25. 

Komplexní program ANS / ČSNS / ČSNS  2005 je uveřejněn a obsahuje následující body:

- vytvoření podmínek k realizaci změn (tj. boj za udržení míru, vystoupení z EU a z NATO, ale též ne migrantům a evropskému muslimskému chálifátu, ne otrocké práci v montovnách a exekucím devastujícím lidské osudy, ne snahám o útoky proti dekretům prezidenta Beneše a proti zachování územní celistvosti a existenci českého státu;

- komplexní ekonomický program, vč. změny ekonomického modelu, otázek sociálních, problematiky;

- návrhy na řešení dopadů průmyslové revoluce 4.0 u nás a návrhy na řešení v jednotlivých rezortech národního hospodářství.

Která z dalších stran něco podobného má? Žádná. A pak se řekne malá strana. Takto propracovaný program má Přípravný výbor Aliance národních sil. Na východiscích se shoduje s ČSNS a ČSNS 2005. 

Nehovoříme přitom o snu, jako třeba ANO. Není totiž vhodná doba na nějaké snění. Je třeba přijmout rozhodnutí a začít neprodleně konat. A bez vystoupení z EU a z NATO nás tyto struktury nenechají ani začít.

Podstatné je to, CO kdo říká a ne to, KDO to říká a jak často to říká. Ačkoliv dnes se uplatňuje goebbelsovské heslo „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.  Opusťme již konečně představu o tom, že pro nás a úkoly stojící před námi je povolaný ten, kdo umí lépe kotrmelec či běh na lyžích, příp. jiný sport, nebo ten, kdo (jak se často sám domnívá) umí lépe zpívat či hrát a v lepším případě se dobře naučí odříkávat svoji roli, aniž ve skutečnosti rozumí jejímu obsahu. Opusťme představu o tom, že ti, kteří jsou ze zákulisí podporovaní a mainstreamem proto do nebes vynášení, pomohou vyřešit naše problémy. Jsou protlačováni přece proto, aby řešili problémy svých kmotrů, nikoliv naše. Tedy aby je udrželi tam, kde nyní jsou, a jejich pořádky s nimi. Aby zachovali stávající stav, který jim (zatím) vyhovuje.

Bodový program ČSNS a ANS:

ANO míru! Nedopustit, abychom byli zataženi do války! Vystoupit z NATO.

ANO vystoupení z EU a odpovídající změna Ústavy.

ANO zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství a zrušení církevních restitucí.

NE ilegální imigraci.

NE exekucím a novodobému otrokářství nadnárodních firem.

NE zrušení dekretů prezidenta ČSR Edvarda Beneše a snahám o likvidaci českého státu.

Tento program, který již na první pohled prozrazuje, že je programem systémových změn,  má uvedený vlastenecký subjekt podrobně rozpracovaný.

Programový bod ČSNS a ANS:

ANO zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství, zrušení církevních restitucí

Nemá-li zkolabovat ekonomický systém u nás a má-li se zvednout životní úroveň našich občanů a máme-li být schopni čelit problémům, které s sebou přináší průmyslová revoluce 4.0, je třeba změnit celý ekonomický model u nás a nastolit změnu systému, která je nutná. Jde současně o postup, jak přestat být cizí kolonií, jak přestat být rozvojovou zemí, do níž jsme se po r. 1990 postupně přeměnili z rozvinutého průmyslového státu.

Do kategorie rozvojových zemí nás s ohledem na naše výsledky, úroveň výroby, mezd a dalších příjmů našich občanů a na další aspekty v nedávné době přeřadila renomovaná americká banka J.P. Morgan.

Je nezbytné zestátnit velké podniky klíčového průmyslu, nerostné zdroje a přírodní bohatství naší země. Není možné, aby voda, půda a nerostné suroviny patřily soukromým zahraničním vlastníkům, jako je tomu nyní! S tímto je nezbytné skoncovat!

Je to jediné možné řešení, aby stát získal opětovně vlastní zdroje příjmů státního rozpočtu nad rámec daní a mohl tak vytvářet i zdroje pro poskytování nepodmíněného příjmu svým občanům, kteří budou postupně přicházet o své klasické zaměstnání v souvislosti se zaváděním průmyslové revoluce 4.0 u nás do praxe.

V této souvislosti je třeba postupně snížit počet nadnárodních korporací, které u nás působí jako vysavače peněz z trhu (vodárny, banky, supermarkety apod.). Pro naši zemi je životně důležité skončit s praxí zřizování cizích montoven, které fungují na bázi levné práce ve mzdě při otrocké práci našich lidí za často směšnou mzdu. Musíme skončit s politikou „levné práce“. Bude třeba zaměřit se v plném rozsahu na produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou, za něž lze docilovat vyšší tržby a vytvořit si tak prostor i pro zvyšování mezd a platů v podnicích. 

Pro naši zemi je životně důležité změnit způsob participace na vytvářeném produktu ve prospěch zaměstnanců. S tím velmi úzce souvisí i obnova a zrovnoprávnění 4 druhů vlastnictví, a to: státního, soukromého, družstevního a veřejnoprávního. Přitom zejména obnova družstevnictví a zavedení zaměstnaneckých akcií do některých státních (a příp. i soukromých) podniků přispěje nejen k vyšší zainteresovanosti zaměstnanců, nýbrž i ke zvýšení konkurence mezi zaměstnavateli.

Zrušení církevních restitucí

Požadujeme tzv. restituce zrušit, a to minimálně z následujících důvodů:

a/ do restitucí byl zahrnut často majetek, který církvím buď vůbec nepatřil či který jim byl v minulosti panovníky pouze propůjčen do užívání;

b/ do restitucí byl zahrnut též majetek, který církvím odebral již císař Josef II, příp. který ztratily po založení 1. republiky v tehdejší ČSR;

c/  nároky zejména katolické církve nebyly řádně doloženy a často byly (dle vyjádření znalců) záměrně vysoce nadhodnoceny či uplatňovány duplicitně;

d/ do majetkového vyrovnání s církvemi nebyly zahrnuty náklady na údržbu a provedené renovace tohoto majetku. Pokud by byly, církev by naopak často doplácela státu;

e/ byly odsouhlaseny a zahájeny i restituce takovým církvím, které do t. 1948 (a někdy až do r. 1990) u nás vůbec neexistovaly. Jejich obdarování naším státem je tedy zcela bez-důvodné a slouží především jako fíkový list pro křiklavé restituce katolické církvi;

f/  postup při hlasování byl nelegální, neboť nejprve bylo znemožněno jednomu poslanci hlasovat (Dr. Rath – proti restitucím) a současně byl dovezen k jedinému hlasování do Sněmovny pravomocně odsouzený náhradník za poslance pravice (pro restituce). Tyto hlasy nelegálním postupem rozhodly při hlasování o tomto zákoně.

Zrušení tzv. církevních restitucí navrhujeme pro nezákonný postup při jejich schvalování a celkovou chybovost.

Je nutné celou záležitost projednat znovu a objektivně vč. řádného a doloženého vyčíslení, a to výlučně za podmínky úplné a definitivní odluky církve od státu. Příslušné smlouvy (restituční a o úplné odluce církve od státu) musejí být uzavřeny souběžně. Jak obsah stávajícího restitučního zákona, tak i forma jeho schvalování, musí být podrobeny navíc řádnému přešetření a musí být vyvozeny i příslušné důsledky. Celá tato kauza musí být nepromlčitelná.

Otevřený dopis starostovi V. Bačovskému z 24.9.2017, Kučerov

V Praze dne 25. září 2017

Vážený pan Vlastimil Baťovský, starosta, Kučerov

Vážený pane starosto,

se zájmem jsem si přečetl zprávu, že v Kučerově, jedné z vesnic bývalého německého vyškovského jazykového ostrůvku, se v polovině srpna letošního roku konal  německo-český kulturní seminář, k jehož zdaru jste napomáhal i Vy. Zpráva o semináři, publikovaná v Sudetendeutsche Zeitung, v článku „České hledání německých stop“, končila větou: „A konečně, noví i staří krajané se rozloučili s touhou vrátit se příští rok, aby i nadále společně putovali po stopách svých předků.“

Pohled do minulosti, pokud se nebudete zajímat na dalších seminářích jen o místní zvyky a kroje, a budete-li hledat pravdu, může být překvapivě i nehezký. Vydržíte-li  hledat pravdu, a překonáte-li překážky, které Vám mohou být kladeny, zřejmě dojdete k závěru, že naší lidé, Češi, byli oběťmi tzv. českých Němců, kteří po většině byli znacizovaní. Řada z nich měla ruce od české krve.

Samozřejmě, můžete tvrdit, že součastní Vaši noví němečtí přátelé jsou jiní, než byli jejich předkové. I to je jedna z reálných možností. V této souvislosti bych Vás rád upozornil na to, že kolem roku 2000 někteří členové a funkcionáři německého Společenství vyškovského jazykového ostrůvku (SVJO) (Gemeinschaft Wischauer Sprachinsel), které je jednou ze složek tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), žádali, aby bývalým německým  obyvatelům ostrůvku byla instalovaná pamětní deska s textem: „Na památku dřívějších německých obyvatel obcí Kučerov, Lysovice, Zvonovice, Rostěnice, Hlubočany, Terešov, Komořany a Čechyně, kteří po staletí až do roku 1945/46 s českým obyvatelstvem žili v poklidném sousedství.“ Tato tabule by mohla být umístěna na radnici, u muzea nebo jiném Vámi navrženém místě, navrhoval SVJO.

Když se podíváte do dějin soužití Němců a Čechů na Vyškovsku, v německém jazykovém ostrůvku, v průběhu 20. století, zjistíte, že tyto vztahy byly vším jiným, než právě žitím v poklidném sousedství. Pokud vím, tak Vyškov odmítl instalovat navrženou desku. Její text neodpovídal pravdě. Soužití Němců a Čechů bylo v celku konfliktní. Jejich cílem bylo germanizovat Čechy. O tom mluví tzv. Memorandum Hergel: a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“

d)…  Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“ „Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše, což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé. („Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, PhDr. Václav Kural, CSc.)

Můžete namítat, že ti Němci, kteří byli u v Kučerově na semináři byli jiní, než ti, kteří přišli do Vyškova a některých vesnic bývalého jazykového ostrůvku. Je možné, že osobně jsou čestní a poctiví. Problém je však potom jinde. Vzhledem k tomu, že spolek je součástí SL, pak i pro jednotlivé členy spolku platí základní dokumenty SL.

I.

Stanovy SL v platném znění:

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní takto:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

Program 20 bodu:

„Bod 15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

Bod 16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“

Je pravdou, že část vedení SL se pokusila vypustit ze stanov právo na vlast a na odškodnění. Učinila již tak dvakrát. Vždy u soudu prohrála. Platí tedy stanovy i program v původním znění, které jsem uvedl.

Situace je ještě komplikovanější. B. Posselt mluvil v listopadu 2015 ve Vídni v Domě vlasti, kde před landsmany prohlásil, že náhrada škod musí být provedena. Dále  uvedl, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost.“ Mám i další důkazy o tom, že sudeti požadují restituce či náhrady škod. Mluví o tom, píší o tom ve svém tisku.

Požadavky SL mají být údajně uskutečněny cestou změn vědomí Čechů. Ale z přesídlení německého obyvatelstva z Československa, které bylo nařízeno vítěznými spojenci v Postupimi, nelze  udělat vyhnání, obsah tohoto termínu určuje mezinárodní právo a nikoliv rozhodnutí SL.

Na dresu SL dr. E. Hahnová  výslovně uvedla: „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

II.

Pokud budete skutečně usilovat o pravdivé poznání minulosti na Vyškovsku, doporučuji několik publikací, vydaných autory z Vyškovska a na Vyškovsku.

Nejprve jde o brožuru Ze života jednoho tzv. sudetského Němce s českými kořeny (1), dále pak  Historii zrady, vyškovský německý jazykový ostrůvek v letech 1918-1946 (2), Násilné vystěhování  českého obyvatelstva na Vyškovsku a Drahanské vrchovině - součást germanizačních plánů nacistů (3), Nordická lest landsmanšaftu.

Publikace budou přílohou e-dopisu, který Vám zašlu současně s dopisem doporučeným.

Několik malých výňatků z uvedených děl:

„Němci z ostrůvku žádali za smrt Heydricha potrestání všech Čechů.“ (1,  str. 8)

„Také vyškovský vládní komisař Karel Matzal neunikl spravedlnosti. A tak se již 6. června 1946 sešel ve Vyškově v Besedním domě mimořádný lidový soud z Brna a podrobně posoudil jeho činnost a vinu.

Uznal jej vinným, že využíval svého postavení, aby podporoval a propagoval nacistické hnutí, aby tak rozvrátil mravní, národní a státní uvědomění čs. lidu, že zavinil ztrátu 17 životů vyškovských občanů a způsobil městu i značné hmotné škody. Za tyto zločiny proti státu, osobám a majetku, jakož i za zločin udavačství byl Matzal odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři, ke ztrátě občanské cti a k náhradě nákladu trestního řízení s tím, že trest bude odpykán v pracovních oddílech. Současně bylo vysloveno propadnuti jeho majetku ve prospěch státu.“ (1, str.11) 

„Vyškovští Němci s nadšením souhlasili s plány na vyhlazení „méněcenných“ Židů a většiny Slovanů, které nebude možno germanizovat, a iniciativně plnili všechny zločinné příkazy Hitlerovy kliky. S uspokojením se vyjadřovali o konkrétních protižidovských opatřeních na Vyškovsku, vyslovovali souhlas s tvrdým postupem proti českým „velezrádcům“ a s vystěhováním českého obyvatelstva z mnoha vesnic Vyškovska a Drahanské vysočiny. Byli to oni, kteří si vymohli zákaz usazování těchto vyhnanců v obcích německého jazykového ostrůvku. A zůstali věrni nacismu až do úplného konce třetí říše. Jejich dlouhodobou protistátní činnost nelze nazvat jinak než zradou.“ (2/I, str.2)

„V memorandu o české otázce, které Frank společně s protektorem Neurathem  připravili pro Hitlera v srpnu 1940, bylo jednoznačně konstatováno : „ Češi musí být v co nejkratší době  zničeni a provedena radikální germanizace celé země.  Protože nelze z hospodářských důvodů  vysídlit všechny Čechy, a protože není ani dostatek Němců, kteří by takto vysídlenou zemi osídlili, je nutno část rasově vhodných Čechů  poněmčit, rasově nevhodné vysídlit a opoziční živly vyhladit.“. (3, str. 1)

„Součástí plánu, týkajícího se zejména Vyškovska, bylo rozhodnutí vytvořit  souvislé německé pásmo, které by spojilo Rakousko se Slezskem ve směru Brno - Vyškov – Olomouc… Významné místo  v těchto plánech nacistů  hrálo město Vyškov. Mělo se stát  centrem budoucího německého osídlení, jež bude navazovat  od vesnic existujícího německého jazykového ostrůvku k prostoru, který bude vysídlen kolem zamýšleného  německého vojenského cvičiště a střelnice a který bude postupně kolonizován německými osadníky. Proto také v nástupním projevu v srpnu 1940 nově jmenovaný vládní komisař  Karl Matzal jednoznačně prohlásil, že Vyškov byl a bude německý. Přitom v době jeho nástupu měl Vyškov podle úředních pramenů 8340 obyvatel, z nichž bylo 7800 Čechů a 540 Němců. (3, str. 2) Přesto  však bylo celkem vystěhováno 18558 osob z 4785 rodin a 3699 domů. (3, str.2)

Doporučuji Vám též se seznámit i s alespoň některými články, které přinášejí Sudetendeutsche Zeitung, Sudetenpost a Witikobrief.  To Vám velmi pomůže dostat se do obrazu. Na našem webu www.ceskenarodnilisty.cz přinášíme překlady textů i z jiných německých tiskovin, a to v rubrice Listy nebo v rubrice Publikace základní řada. Můžete se s nimi seznámit i na našem f.

III.

Vážený pane starosto, prosím velmi, prostudujte si zaslané materiály a seznamte s nimi a jeho přílohami i členy zastupitelstva v Kučerově, případně i další místní aktivisty. Děkuji.

Podle mého názoru i v současnosti se hraje o osud našeho národa, našeho státu. Zápas probíhá však jinými prostředky a nástroji, než v dřívější době. Snahy o přepsání našich dějin, zvláště  jde období 20. století, sílí. Lež se vydává za pravdu a pravda za lež. Z agresorů se dělají oběti a ze skutečných obětí zločinci. Tlak na nás, abychom odsoudili tzv. vyhnání dále pokračuje. Pravděpodobným cílem je, abychom vyplatili „vyhnaným“ nějaké odškodné či dokonce restituovali  jejich majetek. Srbové za druhé světové války strašně trpěli pod německou botou, jíž posilovalo i násilí, jehož se dopouštěli příslušníci tamní německé menšiny. Přesto však vrací nějaké majetky bývalým jugoslávským Němcům a poskytuje i určité odškodné. O tom, že by Němci měli nahradit Srbům škody, které jim agresí vznikly, není řeč. Naopak jde o peníze, které Srbsko vyplácí a bude vyplácet jugoslávským Němcům.

I sudeti se již několikrát pokusili, abychom jim zaplatili alespoň některé údajné škody, které jim vznikly „vyhnáním“. Neuspěli, ale přesto se pokouší dále. Podle Pařížské reparační smlouvy máme nárok na německé reparace ve výši současných více než 3 bilionů korun. Přesto se, jako v případě Srbska, o našich reparací, které nám patří, nemluví. Princip mezinárodního práva jednoznačně zakotvuje, že agresor je povinen nahradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Že Německo, a ruku v ruce s ním i tzv. sudetští Němci, byli agresorem a my jejich obětí, nelze nijak zpochybnit. Jde tedy jen o to, zda budeme trvat na závěrech Pařížské reparační dohody, která nám jako signatárnímu státu ukládala za povinnost konfiskovat veškerý německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou, aniž bychom hodnotu majetku odsunutého německého obyvatelstva museli odečítat z našeho reparačního účtu, zda budeme trvat na principech mezinárodního práva, nebo vše vzdáme a podlehneme německému tlaku.

Již dnes někteří čeští politologové mluví o republice jako o polokolonii či kolonii Německa, jako o německém dominiu. Někteří „naši“ politici, např. pan dr. V. Špidla, ministr D. Herman, pak „laškují“ s tím, že bychom se mohli stát 17. zemí SRN. V souvislosti s tím bychom ztratili svou státnost, kterou vybojovala řada generací našich předků, a stali bychom se opět zemí, jíž jsme byli za Rakouska-Uherska.

O tom, jaký bude náš zítřek, rozhodujeme v současnosti všichni. K důležitým aktérům probíhajících procesů náležíte i Vy, pane starosto, Vaši spolupracovníci. Doufám, že jste si své role v kontextu minulosti, přítomnosti a budoucnosti plně vědom.

S přáním všeho dobrého ing. Pavel Rejf, CSc.

„Poznámka: Stejný dopis s uvedenými přílohami byl zaslán i panu starostovi Hlubočan, Lubomíru Bednaříkovi

Sulíkov prieskum - Chcú byť Slováci súčasťou jadra EÚ?

Bratislava 5. októbra 2017 (HSP/Foto:TASR/AP-Oliver Ondráš, Statpedia)

Europoslanec a líder opozície v Národnej rade SR Richard Sulík je známy svojim skepticizmom k jadru EÚ. Najnovší prieskum agentúry Polis Slovakia, ktorý si dala vypracovať jeho strana Sloboda a solidarita ukazuje, že Slováci s jadrom EÚ nesúhlasia

Agentúra Polis Slovakia, ktorá sa prieskumu ujala na začiatku septembra, vyspovedala 1027 respondentov, ktorým položila štyri otázky:

1. Premiér Robert Fico hovorí, že by sa Slovensko malo snažiť byť v jadre EÚ. Súhlasíte s výrokom, že Slovensko musí byť súčasťou takzvaného jadra EÚ, aj keby to znamenalo zvyšovanie daní na dorovnanie sa západoeurópskym štátom?

 Na prvú otázku odpovedalo negatívne až 52 % respondentov, s výrokom súhlasilo 27 % a zvyšných 22 percent sa k otázke nevedelo vyjadriť.

2. Súhlasíte s výrokom, že Slovensko musí byť súčasťou spomínaného jadra EÚ, aj keby to znamenalo platenie ďalších peňazí do Grécka?

Výrazne najviac respondentov nesúhlasilo s týmto výrokom, konkrétne na otázku odpovedalo „nie“ až 68 respondentov. 17 % sa nevedelo vyjadriť a s výrokom súhlasilo len 15 %.

3. Súhlasíte s výrokom, že Slovensko musí byť súčasťou spomínaného jadra EÚ, aj keby to znamenalo súhlas s prerozdeľovacími kvótami na utečencov?

S prijatím utečencov nesúhlasilo 65 % respondentov, znova 17 % sa nevedelo vyjadriť a s prijatím utečencov sa stotožnilo 18 % respondentov.

4. Súhlasíte s výrokom, že Slovensko musí byť súčasťou spomínaného jadra EÚ, aj keby to znamenalo súhlas s ručením za vklady problémových západoeurópskych bánk?

S posledným výrokom nesúhlasilo 60 %, 29 % sa vyjadriť nevedelo a pozitívne odpovedalo na otázku len 10 % respondentov.                                 Hlavnespravy.sk

Americká politika americkýma očima

 Rozšíření Severoatlantického paktu je provokace. Spojeným státům americkým docházejí strategické suroviny a jedinou zemí, která je schopna se bránit tlaku USA, je Rusko, řekl mj. na besedě Klubu mezinárodní politiky ve spolupráci s Klubem společenských věd v Praze americký novinář žijící v České republice Erik Best

»Zůstávám hrdým Američanem, ale to neznamená, že nevidím problémy,« zdůraznil, když značně kriticky popsal počínání státní administrativy své vlasti. V rozhledu mu možná pomáhá právě to, že se na americkou politiku dívá zvnějšku, ze střední Evropy, kde nalezl svůj domov, založil rodinu a pracuje. A také, že sleduje nejen americká média. Z Prahy má, i díky svým jazykovým znalostem, »výhled« na západ i na východ.

Best považuje základní parametry politiky obou stran, jež se v USA střídají u moci, Demokratické a Republikánské, za velice podobné. Říká se prý také, že se jedná o jednu stranu se dvěma frakcemi.

Současná situace ve světě je dle něho unikátní, protože se »vše děje zároveň - války, krize, rozpad státní moci...« Spojeným státům docházejí zdroje, a to je evidentní důvod jejich nervozity, z níž mnohé pochází, včetně rozdmýchávání chaosu. »Co bude dál? Z další krize vyjde posilněna jen jediná mocnost, Čína, do které ostatně USA vyvezly mnoho technologu,« je přesvědčen Best, podle něhož je v Asii vyšší přirozená inteligence obyvatel než v Americe.

Rasismus navždy?

Bestovi rodinní předci vlastnili v dobách otroctví otroky, rod pochází ze Severní Karolíny. Sám je ze sedmi dětí lékaře, který vedl své potomky k humanismu. Názory na různé události, domácí i světové, má Erik Best ve srovnání se sourozenci rozdílné. »S otroky jsme (USA) sice krátkodobě získali, ale rasové problémy jsou u nás navždy. A není žádná snaha tyto problémy zmírnit,« uvedl v odpovědi na otázku ohledně neustávajících rasových střetů v jeho zemi. To samé platí i o masové migraci. »Krátkodobě funguje, ale dlouhodobě je to zničující politika.«

Best byl kritický i ke svým krajanům, kteří se nacházejí pod silným vlivem propagandy, jež se na ně valí z médií. »Vy si stěžujete na Českou televizi, ale americké televize jsou ještě horší. Americké zpravodajství - to je jedna manipulativní zpráva za druhou,« vysvětlil posluchačům ve velkém sále budovy Politických vězňů 9 v Praze. Proto také běžní Američané věří tomu, co se jim v televizi předkládá, ztotožňují se, že »je ta naše demokracie nejlepší. My víme, že náš způsob je lepší než jinde ve světě, protože přežil. Proto ho prosazujeme i jinde, a je to tak správné« - tak uvažuje běžný Američan.

Vedeme války, a nevíme kolik

Takže i souhlas s americkým vedením válek, na nichž někdo vydělává, je mezi běžnou americkou populací značný. »Pokud se nestanete součástí mezinárodní komunity, jakou my chceme, tak vás budeme bombardoval - takto pracuje americká zahraniční politika. Best v jedné z odpovědí na četné dotazy z publika zavtipkoval, že »vedeme války, a nevíme kolik«. Ostatně, i Česká republika se účastní války, a to v Afghánistánu. Tato válka je nejdelším »naším« válečným konfliktem, když to budeme počítat od roku 1648, sdělil Best nám Čechům svůj postřeh.

Na otázku zpravodajky Haló novin, zda američtí občané vnímají hrozbu válečného konfliktu se stejnými obavami jako Středoevropané, resp. Evropané, kteří si ve 20. století prošli peklem dvou zničujících světových válek, odpověděl, že film Zachraňte vojína Ryana je ukázkou toho, jak druhou světovou válku vnímají Američané. Best chápe rozšiřování NATO na východ a aktivity Severoatlantického paktu jako provokaci, vždyť válka je nejlepší způsob, jak »řešit« problémy...Na závěr zazněla provokativní otázka, zdali možno opět očekávat angažmá amerického velvyslanectví v prezidentských volbách u nás. Ta zůstala bez jasné odpovědi amerického hosta, následoval jen bonmot, že »vlivný pan Ronald Lauder (majitel TV Nova) velmi chválil Miloše Zemana (v New Yorku při předávání ocenění Amerického židovského fondu) a říkal , více takových vůdců ‘«.    

(mh), Haló noviny, 3.10.2017, str. 2, přišlo e-mailem

Srbi žiadajú spravodlivosťˇ- USA majú byť potrestané za bombardovanie bývalej Juhoslávie bombami s ochudobneným uránom

Belehrad 2. októbra 2017 (HSP/Foto:TASR-Ivan Majerský)

Iniciatívna skupina srbských lekárov, vedcov a vojakov poslala požiadavku srbskej vláde, aby konečne zorganizovala Vyšetrovanie následkov bombardovania územia bývalej Juhoslávie lietadlami NATO v r. 1999 Už o niekoľko dní aktivisti tejto skupiny odborníkov sa mienia stretnúť s ministrom zdravotníctva a ministrom životného prostredia Srbska a rokovať o tejto otázke. Prízvukujú, že bombardovanie NATO, okrem obrovských materiálnych škôd a obetí na civilistoch, zapríčinilo ešte aj ťažké zdravotné problémy značnej skupiny obyvateľstva súčasného Srbska. Americké lietadla totiž zhadzovali na juhoslovanské územie bomby s ochudobneným uránom.

Riaditeľka oddelenia neurochirurgie Klinického centra Srbska Danica Gruičičová tvrdí, že treba bezodkladne uskutočniť výskum, ako americké bombardovanie ovplyvnilo rýchly nárast onkologických chorôb v Srbsku. Prízvukuje, že rádioaktívne latky, ktorými boli „naplnené“ americké bomby, zapríčinili aj mnohé iné formy ťažkých chorôb v krajine, napríklad, autoimunitné a neplodnosť, hlavne mužov. Pripomína, že mužská neplodnosť v krajine po americkom bombardovaní narástla až 100-násobne.

Srbskí experti poukazujú na to, že sa časť srbského územia podrobila rádioaktívnemu zamoreniu. Minister životného prostredia Srbska Goran Trivan vyhlásil, že fakty vojenských zločinov NATO a USA treba zverejniť a srbská vláda by mala vytvoriť špeciálnu komisiu pre vyšetrenie týchto vojenských zločinov. Niektorí experti zdôraznili, že Srbsko urobilo veľkú chybu, že zatiaľ nevytvorilo podobnú vyšetrovaciu komisiu ani pomaly po 20 rokoch po americkom bombardovaní.

Členovia iniciatívnej skupiny prízvukujú, že po vyšetrovaní Srbsko by sa malo obrátiť na medzinárodné súdy, aj keď šanca, že Američanov obvinia je príliš malá. Ale predsa treba aspoň niečo robiť. Faktov vojenských zločinov USA a NATO na území bývalej Juhoslávie a súčasného Srbska je neúrekom: krajina bola poškodená a odtrhli aj časť jej územia, vytvorili „nezávislé“ Kosovo a v súčasnosti všemožne nútia Belehrad, aby Kosovo uznal…

Srbské médiá pripomínajú, že pred 13 rokmi sa Srbi snažili dosiahnuť, aby sa NATO a USA zodpovedali za svoje zločiny. Spolu s Čiernou Horou Srbsko podalo sťažnosť na Medzinárodný súd v OSN. Ten ju však zmietol zo stola: vtedy Srbsko a Čierna hora ešte neboli členský krajinami OSN a preto medzinárodný súd sa nemienil zaoberať sťažnosťami akýchsi „provincií“… To je logika: ak nie si členom OSN, môže ťa bombardovať kto chce. V priebehu ostatných pár rokov sa však zistilo, že beztrestne bombardovať môžu aj niektoré členské krajiny OSN…

Srbské médiá dosť pesimisticky hodnotia perspektívy tejto iniciatívy. Prízvukujú, že ju podporí iba Rusko. Európska únia sa určite bude snažiť odhovoriť Srbsko, aby sa vzdalo podobných plánov. USA budú tvrdo oponovať a OSN sa môže zahrať na mŕtveho chrobáka a neurobiť vôbec nič, bude naťahovať čas a hľadať výhovorky, prečo sa nedá potrestať americká agresiu. A preto to ešte určite potrvá, kým agresora konečne potrestajú – ak vôbec…       Eugen Rusnák, Hlavnespravy.sk

Polsko bude chtít po Německu bilión dolarů

Chce otevřít válečné reparace

Polská vláda otevře téma válečných reparací, které bude žádat po Německu. Naposledy se o poválečném finančním vyrovnání v pondělí zmínil polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski. Před ním o reparacích v sobotu mluvil polský ministr vnitra Mariusz Blaszczak. Nechal se slyšet, že by mohla Varšava po spolkové vládě žádat až bilión dolarů. To je v přepočtu 21,9 biliónu korun.

„Měli bychom si s Němci sednout a vážně se pobavit, jak s tím naložit. Jak bychom se měli vyrovnat s faktem, že Německo v roce 1939 napadlo Polsko, a nevyřešenými poválečnými záležitostmi, které stále vrhají stín na polsko-německé vztahy,“ řekl Waszczykowski podle polské mutace serveru Local rádiu RMF.

Polská vláda nyní podle šéfa diplomacie dolaďuje oficiální postoj, s nímž za Němci přijde. Kdy se tak stane, Waszczykowski neupřesnil. „Je skutečností, že bylo Polsko během druhé světové války zničeno a došlo zde k ohavným zločinům. A nedostali jsme za to žádné odškodnění,” dodal nicméně.

Zpochybnění rezoluce z roku 1953

Pravicová vláda Beaty Szydłové se podle serveru Local chystá zpochybnit platnost rezoluce z roku 1953, na jejímž základě Polsko od vymáhání reparací ustoupilo. Bude tvrdit, že ji Varšava přijala pod nátlakem Sovětského svazu.

Během nacistické okupace Polska v letech 1939 až 1945 bylo povražděno na šest miliónů Poláků, přičemž asi tři milióny z nich byly židovského původu. Varšava byla prakticky srovnána se zemí.

Výroky o reparacích z úst polských vládních politiků přicházejí v době, kdy jsou jejich vztahy především s německými a francouzskými kolegy, ale i Bruselem, na bodu mrazu. Evropská unie kritizuje reformy, které podle ní ohrožují mimo jiné nezávislost justice. Francouzský prezident Emmanuel Macron se minulý měsíc nechal slyšet, že Polsko jedná v rozporu s evropskými zájmy, a německá kancléřka Angela Merkelová označila Polsko za „závažné téma“. https://www.novinky.cz

Falešné slzy sudetomanů

V nedávné době jsme si mohli v tiskovém orgánu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“: přečíst  článek o úpadku českého pohraničí. Samozřejmě, že o něm nemluvili v souladu s existujícím územně správním rozdělením ČR, ale jako obvykle o tzv. Sudetech. Úpadkové regiony podle sudetů dokonce připomínají svým geografickým vymezením  bývalé čtyři německé provincie. Jak je to možné, ptají se, že existují takové sociální problémy v kdysi bohatých průmyslových centrech?

V článku „Zaostávání“ se Sudetendeutsche Zeitung zabývá obzvlášť situací mladých lidí v bývalých sudetských oblastech.  A div, že nad nimi nepláče. V prvním i druhém článku mluví o úpadku a zaostávání  našeho pohraničí. A podivuje se. Proč? Stačí, když by se SZ podívaly na území bývalé NDR a jistě i tam by mohly zjistit obdobnou situaci obyvatelstva, zvláště těch mladých. Ještě dnes některá východoněmecká města jsou zčásti vylidněná. Je málo pracovních příležitostí, a proto sta tisíce východních Němců odešlo do západního Německa za prací. V důsledku tohoto procesu odešla ze své domoviny i značná část mladých Lužických Srbů, což pro tak málo početný národ byla obrovská ztráta.

Ekonomické důvody jsou příčinou tohoto stavu, jak v bývalé NDR, tak i v českém pohraničí. Nejde jen a jen o určité zákonitosti ekonomického pohybu, ale i konkurenční boj, skupování podniků a jejich likvidaci, tedy i o určité subjektivní faktory. Výsledkem je, že většina našich podniků je v zahraničních rukou, pokud ještě existují. Hospodaří v nich cizí ruce, ty české dělají jen obvyklou práci.

To vše by autor měl vědět. A možná dokonce i ví, ale zřejmě nedbá. Protože v „bývalých Sudetech“ je vše horší, než bylo zřejmě i v době nacistického Německa, kde vše vzkvétalo, samozřejmě kromě českého obyvatelstva. To nemělo žádná menšinová práva. České školy Němci zavírali, české knihovny též. Nepotřebné knihy pálili. Mladí Češi s bídou se dostali do učení na nějaké řemeslo, do vyšších českých škol nemohli jít, nebyly. Čeští obchodníci přicházeli postupně o své obchody, zemědělci o svá hospodářství. Mluvit česky na veřejnosti se nedoporučovalo. Češi  v pohraničí anektovaném Němci měli být co nejrychleji germanizováni. 

Co kdyby i o tom napsaly někdy SZ. Ale pravdu, ne výmysly!  S radostí bychom si takový článek přečetli. Zvláště když by konečně psaly o českém pohraničí a na pohádky o „Sudetech“ by zapomněly. Rovněž tak bychom uvítali, kdyby místo vylhaného vyhánění důsledně mluvili o přesídlení německého obyvatelstva z Československa. A kdyby SZ se alespoň zmínily o tom, že tisíce Němců jsme nestíhali, když trestní sazba za jejich zločiny proti republice a českému národu byla nižší než 10 let, a dokonce je propustili z vězení, aby mohli do odsunu se svou rodinou, byli bychom téměř na vrcholu blaha. Požadujeme toho hodně? Nikoliv, jen a jen pravdu!                                                                                               J. Kovář

Vážení přátelé, vlastenci,

volby jsou před námi. Je naší povinností se jich zúčastnit. Volit bychom měli však jen takové strany, které programově požadují systémové změny, jež budou ku prospěchu naší republiky a národa, jež nás vyvážou z natovského a evrounijního chomoutu i z hrozícího nebezpečí nového Drang nach Osten. Jen tak můžeme opět se stát svrchovaným státem a zajistit další rozvoj našeho národa. Evropu zítřka chápeme jako svobodné společenství rovnoprávných, suverénních národních států, spolupracujících v oblastech a rozsahu, jež si sami svobodně určí. K takovým stranám, které o uvedené usilují, a to i konkrétními činy, patří ČSNS/ANS a KSČM. Z ČSSD a ANO jsou to však, bohužel, jen někteří nemnozí jednotlivci, podobně je tomu i u ODS. U mimoparlamentních stran se nemůžeme nechat zvábit jen počtem nových jmen v jejich vedení. Je třeba vycházet z  dosavadních zkušeností s jejich politikou a z obsahu jejich programů. A pak rozhodujme!. Jistě mezi nimi jsou strany volitelné

Z výše uvedených hledisek jsou pro nás nepřijatelné TOP 09, KDU. Starostové a nezávislí.  Nad možnou koalicí KDU a STANu byli nadšení sudeti, kteří zřejmě počítali i s jejich významnými volebními výsledky. Tyto by pak mohly vystřelit pana P. Bělobrádka do pozice předsedy vlády ČR. Je vítězstvím české věci, že se tak nestane.

Naše zamyšlení, vážení přátelé, prosíme, berte jen jako úvahy, které vám ani zdaleka nechceme vnucovat. O tom, zda je vezmete v úvahu, si  rozhodnete zcela sami. Věříme, že zájmy republiky, národa a ideálů nám vlastních i obecně platných, s nimiž naši předkové procházeli staletími, jsou i pro vás hodnotami rozhodujícími. K nim vždy patřil princip spravedlnosti, zejména sociální, mír, svoboda, demokracie a nověji humanitní demokracie..Pokud budeme jednat uvedeným způsobem, volbami můžeme hodně dosáhnout. Nechť se nám společné dílo podaří!

Redakce Českých národních listů

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 587. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 8. října  2017  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz