Protektorátu Čechy a Morava
16. března 1939 přestal i formálně právně existovat zbytkový stát po Československé republice, tzv. Druhá republika, která měla přes svůj fašizující charakter určité znaky státnosti, jejichž reálnost však byla zásadně ovlivňována a i negována politikou německé třetí říše. Doporučení i příkazy rajchu české úřady plnily. Vláda Česko-Slovenska, přes úsilí dřívějších prohradních politiků, byla již tehdy v podstatě jen výkonným orgánem nacistických Němců.
Vytvořením protektorátu i ten nejmenší prostor pro jakousi českou politiku přestal existovat. Nadále o všem podstatném rozhodoval říšský protektor a jeho aparát. Autonomii, ač se o ní hodně mluvilo, jsme ve skutečnosti žádnou neměli. Ani v oblasti školství, kultury, zdravotnictví. Německý zájem všude rozhodoval, ten český byl jen iluzorní. Fakticky neexistoval.
Asi nikdo z nás nebude otevřeně popírat, že to co přinesla německá okupace a protektorát, byla pro náš národ zkázou, těžkou dějinnou zkouškou. Přesto si myslím, že bychom měli o okupaci i protektorátu mluvit. Jsou to výročí velmi neblahá, která měla být, podle německých okupantů, počátkem procesu zániku našeho národa. Připomeňme si to znovu. Část národa měla být postavena ke zdi, zastřelena či jinak zlikvidována, část vyhnána někam hodně daleko a zbývající měli být germanizováni, nejlépe v říšském prostředí. Prostor námi obývaný měl být osazen Němci. Čech zde neměl co pohledávat. Po vítězné válce, samozřejmě pro Němce, měla pro český národ zvonit hrana. Jeho genocida však probíhala, za aktivní účasti sudetů, již od prvního dne okupace.
Podle údajů z odborných publikací již 15. března 1939 bylo zatčeno 4639 rakouských a německých emigrantů, českých komunistů Stovky z nich šly do koncentračních táborů, z nichž se mnozí nevrátili. A to byl jen začátek. Je moc smutné, že ČT si neudělala čas na to, aby obě výročí v patřičném rozsahu i v podstatných souvislostech připomněla a vzpomenula si i na oněch téměř 5000 zatčených. V rámci akce Gitter pomáhaly gestapu i české bezpečnostní složky, samozřejmě nikoliv spontánně, ale na rozkaz. Ale i tak je to smutné, že to i po letech bolí.
Pokud se podíváte do zpráv Novinky.cz dnes, najdete tam zcela banální věci, ale o zřízení protektorátu ani slovo. Míra informovanosti je stejně nulová jako v případě okupace republiky 15.3.1939.
Je to ostudné. A s největší pravděpodobností nejde o náhodu. Spíše bych soudil, že mlčení bylo domluvené a někým mocným z pozadí nadiktované. Proč však? Proč? Abychom zapomněli na životní úděl našich dědů a otců, jejich boj proti Němcům za udržení českého národa a obnovení našeho státu? Copak můžeme zapomínat na jejich obětované životy, na krev, jíž prolili pro republiku? Nemůžeme a nesmíme! To si mohou dovolit jen kolaboranti. A těch máme dost.
A asi jsme u jádra problému. V domě oběšence se nemá mluvit o provazu. Je to tak?
Podle Z. Brzezinského je Evropa západní i střední mírným protektorátem USA. Německo v americkém protektorátu hraje určitou mocenskou roli. Jsme-li i my americkým protektorátem, jak tvrdí Z. Brzezinski, pak zřejmě asi budeme i mírným protektorátem Německa, které v Evropě hraje dominantní úlohu. A pokud tyto úvahy jsou správné, je těžké mluvit o bývalém německém protektorátu v tom současném. Protektoři by to neradi slyšeli, kolaboranti o tom proto iniciativně neřeknou téměř ani slůvko. V představách některých z nich jsme přece jako 17. země na zdárné cestě do Spolkové republiky Německo, jak se o tom svého času zmínil i dr. Špidla. Paní doc. Švihlíková mluví o republice jako o kolonii. Asi se moc nemýlí, pokud ne vůbec.
A zase je-li uvedené alespoň blízko reality, pak zažíváme jeden z nejhorších pokusů o likvidaci českého národa a jeho státnosti, která je zakrývána největším a nejpodlejším přepisování českých dějin. Pláču nad tím, že naši historici, učitelé, spisovatelé a studenti neburcují českou veřejnost tak, jak to dělali jejich předchůdci za Rakouska – Uherska a v období třetí říše.
V probíhajícím procesu, který nemá být narušován žádnými výlety do skutečných dějin, máme získat nové přátele, tedy především Německo, a současně získat i nové nepřátele, především Rusko. A proto se o mnohém nemluví, snad ani nesmí mluvit. Poněvadž bychom tak nikdy nemohli přejít na tu správnou dějinnou cestu, která je nám „mocnými“ předurčena.
Není to tak dávno, co jsme jako národ měli být Němci zlikvidováni. Genocidu již postupně naplňovali. Mluvit o ní dnes by bylo z hlediska jimi sledovaných cílů jistě kontraproduktivní. Asi stejně tak jako o skutečnosti, že před německou likvidací nás zachránili a o vysvobození z barbarských spárů nacistů se bezprostředně zasloužili Rusové, tehdy sověti, a Američané.
Naše pozornost má být nyní odvedená zcela jiným směrem. Ukrajinu Rusové rdousí, trhají z ní kusy masa. Ruský agresor ohrožuje mír na světě, šlape mezinárodní právo. Je stejný, pardon, mnohem horší než nacistický uchvatitel a zločinec. Putin je nad Hitlera alespoň o hlavu. To a další do nás vtloukají. Náš ministr zahraničí se chová příkladně, samozřejmě z hlediska cizích zájmů, nikoliv českých. Na stejné úrovni jsou i další, např. Bursík, Kocáb a podobné „veličiny“.
Zase nám lžou. Skutečnost je jiná. Vláda Ukrajiny není legitimní. Je v ní řada pohrobků Bandery, neofašisté z Pravého sektoru, či ze strany Svobody. Kteří z nich nařídili střílet do vlastních lidí a do policistů na Majdanu? Kdo z nich roztrhal dohodu z 21. 2. 2014, jejímiž garanty byli ministři Polska, Německa a Francie. Co dělá Evropa? Neofašisté expandují i do ruskojazyčné východní a jižní Ukrajiny. Opět tam podněcují nepokoje, které svádí na Rusko. Jsou mrtví a ranění, teče krev. Kdy se tento nebezpečný vývoj zarazí?
Víme jedno. ČR nemůže být jednou ze stran konfliktu a nemůže být ani slepým sledovatelem evropských imperiálních a tradičně protiruských zájmů, které již celé století formulují Němci.
Jde zásadně o to, zda se smíříme s německým protektorátem, třeba neformálním. Pokud ano, pak musíme s vlky výti, když s nimi chceme býti. Nebo chceme-li být státem který je rovnoprávný se všemi dalšími evropskými státy, a jež je pokračováním naší moderní státnosti. O našem směřování, i o postavení v EU, musíme dále vést diskusi otevřenou, bez kacéřování toho, či onoho stanoviska, trpělivou a chápající, nikoho předem nevylučující. Nesmíme si však nechat diktovat od vnějších sil, jejich vnitřních stoupenců, k jakým závěrům bychom měli dojít., kým bychom se měli stát. Demokracie je diskuse, ale ta, jak víme, vylučuje jakákoliv „neodmítnutelná doporučení.“
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz