Vzniku první a druhé světové války předcházely lži a provokace

 

Než dojde k válce, musí nejdříve být umlčena pravda a ti, kteří se ji zastávají. Pak v podmínkách panství lži se připravují lidská jatka.

 



První světová válka bezprostředně vznikla po zavraždění Ferdinanda d‘ Este a jeho manželky v Sarajevu. Rakousko-Uhersko poslalo Srbsku ultimatu. Srbové přijali všechny jeho body, kromě jednoho. Odmítli, aby vyšetřování na území srbského království prováděly příslušné c. a k. orgány. A tak došlo k válce. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko se připravovalo na zásah proti Srbsku již několik let. Mocenské zájmy říše nemohly být naplněny bez porážky Srbska. A tak vídeňské válkychtivé síly se jen obávaly, aby jim tato příležitost k válce se Srbskem neutekla. Za Vídní stál plně i Berlín, který na válku rozechvěle a netrpělivě čekal ještě více než Rakousko-Uhersko.

 

Podstatné bylo veřejnosti vnutit nepravdivou myšlenku, že za sarajevskou vraždou stála srbská vláda. A to se celkem podařilo. Vídní zněly popěvky o tom, že Srbové musí zemřít. A jak to vše dopadlo, víme.

 

Druhou světovou válku Hitler a jeho generálové, jejich převažující část, připravovali několik let. Připojení Rakouska k nacistické říši bylo líčeno jako rodinná záležitost. Evropa i svět viděli, s jakou radostí, nadšením byla německá vojska i Hitler v Rakousku přivítaní.

 

Pak přišlo na řadu naše pohraničí. Nezastupitelnou úlohu při rozbíjení republiky a při připojeni tzv. Sudet k říši hráli znacizovaní henleinovci. Západ neměl ani moc výčitek svědomí, když pohraničí Československa předhodil Hitlerovi. Ten a Henlein plakali nad hrůzným osudem Němců v Československu. Lord Runciman na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, jak tisíce sudeťáků v průvodech jej požadují, aby je osvobodil od Československa. A tak jsme oželeli pohraničí, kde, jak část západního světa byla přesvědčena, jsme utiskovali, pronásledovali a dokonce i zabíjeli Němce.

 

Pak přišel rok 1939, březen. Opět Hitler vyvolával do světa, že pronásledování zbylých Němců v republice neustává. Opět teče německá krev. Česko - bolševické bandy je pronásledují. On, Hitler, je musí ochránit. Když pak i Hácha vložil náš osud do rukou Vůdce, opět se svět neprobudil.

 

Za několik měsíců poté přišlo na řadu Polsko. A znovu Hitler svolával hrom a blesky na hlavy polských představitelů, Poláků, kteří organizují krvavé lovy na nebohé Němce. Ale to již bylo pro Evropu málo přesvědčivé. Proto v Glivicích „Poláci“, šlo ve skutečnosti německé esesácké komando, přepadli německý vysílač, do éteru poté se v polštině linuly výhružky proti Německu. Aby vše vypadalo důvěryhodně, došlo k přestřelce, při níž padlo několik Poláků, ve skutečnosti šlo o dříve usmrcené vězně z německého koncentračního tábora, oblečených do polských uniforem. Takže pro světovou veřejnost mělo platit, že to byli Poláci, kteří začali na Němce střílet a na Německo útočit.

 

Všimněme si jedné skutečnosti. Hitler před uskutečněním svých agresí také vytahoval kartu německé menšiny. My jsme nebohé Němce nesnesitelně a krvavě trápili během první republiky a dokonce i poté. I v Polsku to bylo podle nacistů obdobné. I zde zlí Poláci pronásledovali hodné a zcela nevinné etnické Němce. To Poláci ještě ani nevěděli, že část německé menšiny je ve službách Německa, cvičí, ozbrojuje se na vojenské vystoupení proti státu, v němž žila. Wehrmacht se poté těšil službám, jež mu vojensky organizovaní Němci v Polsku poskytli.

 

Jak tomu bylo ve skutečnosti u nás? Znacizovaní henleinovci řádili v pohraničí. Češi byli oběťmi jejich útoků. V r. 1938 sudeti přepadali naše celnice, dokonce pak i jednotky Stráže obrany státu či jiné ozbrojené složky. Tím, kdo trpěl v pohraničí byli Češi. Někde Němci jim dělali ze života peklo. Více než 100 našich lidí usmrtili, řadu dalších zranili, přes 2000 odtáhli do nacistických věznic, a to ještě v době před konferencí v Mnichově.

 

V březnu 1939 opět páchali Němci násilí na nás, Češích. Přesto Hitler znovu a znovu mluvil o němcožroutství Čechů. I německá menšina se činila. Jak vše dopadlo? Protektorát a vyvražďování nejen Židů, ale i německých antifašistů a Čechů ve velkém. Sudeti svým počínáním sami rozhodli o svém osudu, o přesídlení do Německa.

 

Jaký poznatek z uvedeného můžeme udělat? Že německá menšina, většina z ní, v Československu necítila státotvorně, ale byla loajální k nacistickému Německu.

 

Domníváme se, že i v současnosti převažující část německé menšiny v ČR je opět loajální vůči Německu, naštěstí nejde o hitlerovské Německo, ale jen o SRN, jež bohužel opět má značné mocenské ambice. Karta německé menšiny je znovu ve hře. Opět se lže jako když tiskne. Zlí Češi vše v minulosti zavinili, chudáci Němci s námi jen trpěli. A nakonec jsme je okradli, vyhnali. Při tom jich přišlo, jak některé „sudetoněmecké“ zdroje tvrdí, o život na 240 tisíc.

 

Dodat ještě zbývá, že i německá menšina v Polsku, Maďarsku, ve státech jihovýchodní a východní Evropy, opět šilhá po Německu a Německo po ní a dokonce i po státech, v nichž tyto německé menšiny žijí.

 

Co bychom měli dělat? V každém případě zastávat historickou pravdu. Nenechat se pod nátlakem vtlačit někam, kam nechceme. A na Německo, jemuž patří uznání, že se útoku na Sýrii nezúčastnilo, a německou menšinu nezapomínat. Při tom mít na paměti, že za první republiky existovali loajální českoslovenští občané německé národnosti a že i dnes u nás žijí etničtí Němci, kteří mají patřičný vztah k ČR.

 

Mysleme i na to, že dějiny se rády opakují.

J. Kovář