„ …Vinen jest - v Německu i v Rakousku-Uhersku - imperialismus a imperialistický militarismus. Německý imperialismus, jak v poslední době byl formulován a veden pangermanisty, byl v podstatě násilnický. V Německu a v Rakousku – Uhersku se provádělo násilí na neněmeckých národech bez všeho ostychu, celá vnitřní politika měla ráz násilnický; k tomu však, to třeba podle spravedlnosti vytknout, Evropa mlčela. Němečtí fIlosofové a historikové hlásali vyhubení Poláků (Ed. v. Hartmann) a že se nám Čechům mají rozbít lebky (Momsen). A obdobně vidět na politice vnější týž ráz a směr agresivní., bezohledný, pánovitý, pánovitě nedočkavý. Pangermanismus je výrazem skutečné praxe, a navzájem jeho učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou.politiku. V tomto duchu němečtí filosofové a právníci násilnost povýšili na mravní a právní princip; Němci propracovali teorii, že právo vzniká z moci a násilí, nejpilněji a zároveň ji prakticky účinně a nejbezohledněji prováděli; kde bylo veřejné mínění tak získáno agresivním militarismem, kde se bezohledný pangermanismus stal krédem civilistů i důstojníků, kde vojsko bylo stále připraveno, tam se stát, a státem i národ, snadno vrhl do války, jakmile mu dána příležitost. A ta příležitost dána sarajevským atentátem.
Jestliže Treitschke a po něm všichni teoretikové německého "Drang nach Osten" nám vykládají, že Němci od samého počátku měli úkol kolonizovat východ a podmaňovat speciálně Slovany, tož tím agresivní výchova národa může být vyložena, nikoli však omluvena a dokonce slavena.
Že Rakousko a Prusko-Německo stále pomýšlelo na válku, dobře vidět z tajné vojenské smlouvy německo-rakouské z roku 1909, dávající Trojspolku pravý smysl (na tu smlouvu správně upozornil vídeňský redaktor dr. Kanner).
V zemích spojeneckých poněkud jednostranně všecku vinu připisovali Němcům; Rakouska tak neviděli, protože s ním přímo nebojovali. Avšak Rakousko má velikou část viny, a podle toho také dopadl jeho osud a trest. Rakousko mohlo (divným způsobem učinilo to poněkud pozdě) za Sarajevo žádat satisfakci; v tom souhlasily všecky státy; ale Rakousko má vinu, že přemrštěným požadavkem na Srbsko válku s Ruskem riskovalo a provokovalo; ve Vídni a Budapešti se po atentátu sarajevském proti Srbsku lhalo, že srbská vláda čin zosnovala. Protest srbské vlády zůstal bez účinku; srbská vláda dokonce varovala Vídeň a upozornila na možnost atentátu: to uvedl liž Denis ve své knize o Srbsku (byl informován ze srbské strany), a nejnověji zprávy bývalého ministra Bilińského a j. to potvrzují. Ale zahraniční ministerstvo Berchtoldovo proti Srbsku postupovalo touž macchiiavellistickou politikou, kterou jeho předchůdce prokázal falšováním protisrbských listin. Vídeň a Budapešť proti Srbsku přímo šílely. Srbsko mělo být zničeno. …“
T.G. Masaryk , Světová revoluce, str. 80-82