Tam se podívej, kluku, vidíš ten strom? Tam budeš brzy viset vedle svýho táty.“




Rodina žila v Liberci již od poloviny minulého století. Můj děda pekl a prodával chléb a pečivo, otec byl prokuristou textilní továrny Ludwig Löwidt, zakladatelem SK Slávie Liberec Rapidu, jednatelem Národní gardy, členem České besedy a jiných českých spolků. Radikalizace situace nastala v roce 1938 a projevila se i mezi dětmi. Napadání německými školáky bylo na denním pořádku, jmenovitě na předměstích Pavlovice a Růžodol. Nejinak tomu bylo mezi dospělými. Uklidnění, alespoň částečně, přinesla květnová mobilizace pohraničních jednotek a vznik Stráže obrany státu.

Perzekuce českého obyvatelstva, které neopustilo pohraničí, nastala okamžitě po záboru pohraničních oblastí Němci. Do té doby nevím, že by v Liberci docházelo k fyzickým násilnostem. Respekt snad budily policie a vojsko, i když nezasahovaly. Liberec jsme opustili na podzim roku 1938. Vzhledem k činnosti otce nebylo setrvání možné, pokud rodina chtěla přežít.

Otec byl po mobilizaci na hranici ve Vejprtech, matka příkazem pověřena přestěhováním továrny zaměstnavatele, já jako desetiletý kluk jsem vagónoval náš nábytek. Živě si připomínám jednu příhodu. Zastavil mne jednou dospělý velký chlap, vzal mne za rameno a řekl “Tam se podívej, kluku, vidíš ten strom? Tam budeš brzy viset vedle svýho táty.“ Při záboru Pavlovic, což je předměstí Liberce, čekali ordneři na mého strýce, až se vrátí z práce. Čekali se želízky. Díky varování se strýc domů z nádražních dílen již nevrátil a celá rodina rychle utekla do Hradce Králové. Podle dispozic zaměstnavatele mého otce se celá továrna stěhovala do Brna. A s ní i moje rodina.

Milan Vondrák, tehdy Liberec