Svou touhou Heim ins Reich způsobili sudetští Němci takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit

Naše rodina žila do roku 1935 ve Velemině, okres Litoměřice, pak přímo v Litoměřicích. Žili jsme tenkrát s Němci v míru a pokoji při vzájemném respektování. Až teprve Henlein začal rozbroje. Svou touhou „Heim ins Reich“ způsobili sudetští Němci takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit, a ne klást další nehorázné požadavky. Hospodařili jsme na cca 23 ha půdy, pak jsme pro otcovu nemoc pole pronajali a odstěhovali se do Litoměřic. Otec při mobilizaci narukoval a my jsme posledním vojenským náklaďákem před záborem odstěhovali nejnutnější věci do Terezína.

Naši rodinu sudeťáci fyzicky nenapadli. Bylo nám však jasné, že chceme-li dále chodit do českých škol, musíme pryč. Odjeli jsme přes řeku do Terezína, tam jsme byli zprvu ubytování v kasárnách v obrovské místnosti, kde byly rodiny odděleny pouze skříněmi; klosety byly společné s vojáky. Později jsme dostali přidělené podkroví, kde byly štěnice, pak kuchyň a pokoj v přízemí a ložnici v 1. patře.

V důsledku záboru Terezína pro židovské ghetto jsme se stěhovali do Brňan, kde rodiče zůstali do konce války. Přitom jsme měli stále někde uskladněný nábytek, stále se něco ztrácelo a věci se ničily. Ve válce jsme žádný výtěžek ze statku nedostávali a tak otec, který měl těžkou srdeční chorobu, žil s matkou z úspor.

Po válce se rodiče s bratrem vrátili do zpustlého statku. Žádnou náhradu jsme nedostali.

Věra Votočková, tehdy Litoměřice