Slované a germanizace Evropy

Ewa Konečná


Česká otázka je nedílnou součásti slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit.

Když se podíváme na mapu Evropy, vidíme, že slovanské národy a hlavně myšlenka slovanské vzájemnosti se postupně rozplývají a slábnou. To, o čem snili pokrokoví slovanští myslitelé v podstatě ze všech slovanských národů, a to, co předchozí generace s úsilím vybudovaly, je postupně likvidované a ničené. Více než 300 milionů statisticky uváděných obyvatel slovanského etnika tvořilo do roku 1989 pět států. Byly to Sovětský svaz, Polsko, Jugoslávie, Československo a Bulharsko. Byl to mohutný blok s velkou politickou a ekonomickou silou. A zatímco západní mocnosti si byly vědomy, že tento útvar pro ně představuje hrozbu a omezení jejich imperialistických snah, samy slovanské státy byly méně obezřetné, dokonce až lhostejné. Výsledkem je, že se toto mohutné, a proto i významné slovanské etnikum v dnešní době rozpadlo na více než desítku států, z nichž pouze tři tvoří významnější celky. Rusko se 150 miliony, Ukrajina s 50 miliony a Polsko se 40 miliony obyvatel. Vznikly tři nové státy s necelými deseti miliony obyvatel, šest dalších sdružuje pouze od dvou do pěti milionů.

Bohužel všechny tyto státy a státečky v podmínkách dnešní globální krize zápasí s oslabenou a zdecimovanou ekonomikou. O skutečné politické a ekonomické síle tohoto rozdrobeného slovanského etnika nemusíme ani diskutovat. Jugoslávie zastřešující jižní Slovany v jednom velkém státě je dnes rozdrobena na několik menších celků a občané vedou mezi sebou nesmyslné, ale o to víc kruté etnické a náboženské války. V podmínkách, kdy se svět globalizuje, Slované slábnou a splývají s jinými etniky. Aby toho nebylo málo, často my sami tomuto rozpadu napomáháme tím, že vyhledáváme různé historické momenty, které pak jitří naše národní cítění a v konečném výsledku oslabují soudržnost občanů.


Zarážející nepřejícnost

Česká otázka je nedílnou součástí slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit. Jejich postoje jsou často zarážející svou nepřejícností vůči jakékoliv slovanské problematice. Rozpad Československa v mnohém poznamenal doposud korektní vztahy Čechů a Slováků a otevřel prostor k pronikání vlivů německého a maďarského neonacismu. Omluva sudetským Němcům, kterou na své první prezidentské cestě do zahraničí vyslovil exprezident Václav Havel, vstup Karla Schwarzenberga na českou politickou scénu, postupné pronikání na české území různých německých spolků úzce svázaných s pohrobky odsunutých sudetských Němců, podepsání pro nás nevýhodné česko-německé smlouvy, to všechno se táhlo po celou dobu více než dvaceti let jak tenká, ale pevná nitka, jejíž konec držel ve svých rukou bývalý premiér Nečas, který za zády občanů jednal se zástupci spolkové vlády Bavorska více než vstřícně, Schwarzenbergova slova, že Benešovy dekrety již dávno neplatí a prezident Beneš by se měl zodpovídat před soudem v Haagu, právem pobouřila většinu národa.

Poválečný odsun občanů německé národnosti byl jen zákonitým vyústěním nacionální politiky hitlerovského Německa po mnichovské zradě.