Byl pro nás 9. květen 1945 osvobozením nebo okupací?

S takovými či podobnými otázkami jsme se setkávali nejen dříve. I v současnosti jsou kladeny. Samozřejmě, že někteří naši vykladači dějin vidí v 9. květnu spíše okupaci než osvobození.

Nebudeme se rozptylovat maličkostmi. Podívejme se na tento "problém" z hlediska těch nejzákladnějších historických skutečností. 15. března 1939 nás Němci obsadili. Hitler vyhlásil "protektorát Čechy a Morava", který připojil přímo k nacistické říši. Co se mělo stát s námi a našim historickým sídelním územím? O tom mluví celá řada německých dokumentů, některé z nich postupně uvedeme. Stručně řečeno: část Čechů měla být germanizována, někteří vyhnáni ze svých domovů daleko na Východ a jiní postaveni bez dalšího ke zdi a zastřeleni. Takto naše území "osvobozené" od Čechů mělo být osídleno výhradně Němci.

V německých vládnoucích kruzích se diskutovalo jen o tom, kdy k tomuto má dojít. Otázkou likvidace české národní existence se zabýval i Hitler. Počátkem října 1940 rozhodl, že ke germanizaci prostoru Čech a Moravy se musí přikročit. Šlo především o přípravné postupné kroky. Zásadně platilo, že k tomuto konečnému řešení české otázky dojde až po válce. Do té doby jsme byli pro Němce, pro jejich válku a vítězství nepostradatelní. Naše zbrojovky Němcům dodávaly zbraně, naši zemědělci je pomáhali vyživovat. V době, kdy Němci se již viděli vítězi v Rusku, byli to zejména tzv. sudetští Němci, žijících v "protektorátu", kteří se dožadovali jeho zrušení a urychlení germanizace. Narazili, jejich požadavky byly odmítnuty. Sám K.H. Frank, jeden z bývalých "vůdců" sudeťáků v Československé republice, považoval v tehdejší době vysídlení více než 7 milionů Čechů za neproveditelné.

Po vítězné válce hodlali Němci náš národ likvidovat a naše území, kde neměl Čech co pohledávat, jak se vyjádřil R. Heydrich v jednom ze svých projevů ve funkci zastupujícího říšského protektora, poněmčit.

Takže jsme měli před sebou dvě možné alternativy. Vítězství Německa znamenalo likvidaci našeho národa a poněmčení jeho historického sídla. To žádný skutečný Čech si nepřál.

Druhou alternativu představovalo vítězství spojenců, Anglie, SSSR, USA a dalších států, které znamenalo nejen totální porážku Německa, ale také i zachování naší existence, obnovení Československé republiky a další život našeho národa.

Proto byl a je pro nás 9. květen 1945 dnem osvobození. Jsme vděčni všem spojencům za jejich podíl na osvobození Československa. Všichni víme, že velkou většinu republiky osvobodila Rudá armáda, že na našem území padlo 144 tisíc Rudoarmějců, tisíce Poláků a Rumunů, Američané. To jsou historická fakta. Skutečností rovněž je, že i 360 tisíc našich občanů zahynulo v boji za osvobození z německého otroctví. Všem osvoboditelům bez rozdílu jsme vděčni. Darovali nám další život, v milionech případů výměnou za svůj, našim dědům a otcům i dalším pokolením. Ani současní nejzuřivější rusofobové by dnes nežili, kdyby spojenci, tedy i sověti, neporazili hitlerovskou říši. Pro mne, věřím i pro velkou většinu z nás, byl a je 9. květen 1945 dnem osvobození, dnem, kdy jsme byli všichni obdarováni dalším životem, řetězícím se v současnosti i další budoucnosti. Dr. O. Tuleškov