V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí někam za obzor, se ve větru kymácí skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí, které ve vzduchu bezmocně poletuje. A pod obrázkem stojí dětským písmem: Na památku dnešního dne, 15.března 1939.

Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty, poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi našeho města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že jsou bez konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé ochromeně strnuli na chodnících. My děti jsme se dověděly, že je to okupace.

Zlověstnému 15.březnu předcházely události vynucené mnichovským diktátem 29.–30. září 1938. Byl to čas truchlivý, žili jsme s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok zfanatizovaná německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, president Beneš odešel do emigrace, místo něj byl dosazen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Odmítla Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy uplynulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky.Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Dne 14. března, po návštěvě J.Tisa, hlavního představitele slovenských separatistů, bylo Slovensko odtrženo a prohlášeno za samostatný stát pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i president E.Hácha a – „ na naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí do Vůdcových rukou.“ Zkáza byla dokonána.

Nacistická armáda se dala na pochod, aby obsadila, co ještě z bývalého Československa zbývalo. Hitler triumfoval, podařila se mu kýžená revanš, „napravil“ nenáviděné důsledky porážky Německa v l.světové válce, zlikvidoval Československo, anuloval versailleské smlouvy. Při dělení Československa Hitler záměrně využil osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s vlastním presidentem Tisem v čele a se zřízením vlastních policejních Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů.A také vlastních vojenských jednotek po boku Wehrmachtu. Pro bezprávné Čechy zřídil ponižující Protektorát Čechy a Morava, kde byl skutečným vládcem nikoli president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K. Neurath, pak jako zastupující protektor R.Heydrich, náčelník obávané vražedné organizace SS a policejního aparátu útlaku a násilí – Gestapa. Státním tajemníkem se stal horlivý karlovarský nepřítel češství K.H.Frank, vůdčí představitel henleinovského nacismu v našem pohraničí. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír. Byl to ovšem hitlerovský „mír“. A my jsme od 15. března 1939 žili v bezprávné, okupované zemi. Vzpomínka na samostatné Československo byla velezrada, zločin, trestaný smrtí.

V „protektorátu“ zavládl bezohledný fašistický teror, germanizace a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátě a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice říše nebo je fyzicky likvidovat.“ V české zemi, v Máchově „zemi krásné, zemi milované“, neměl zůstat ani jediný Čech. Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, zastupujícího říšského protektora R.Heydricha, státního tajemníka K. H. Franka a všech ostatních.

Hlavní nápor „převýchovy“ vedli naši novodobí vládci proti československé kultuře. Jen heslovitě vyjmenujeme: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý represivní dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu na čas zrušena, než se dějepis v protičeském duchu přepíše a učitelé si jej osvojí. Zeměpis se omezil jen na území Velkoněmecké říše. Občané s hrůzou sledovali na nárožích plakátované seznamy každodenních poprav vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců.

Konečně bylo jasno, ukázalo se, že jde o bytí a nebytí. A že pocity malomoci nejsou na místě. Odpor sílí a národ se tiše šikuje a znovu se organizuje odboj (tentokrát již druhý) doma i za hranicemi. A znovu se opakuje prvorepublikové heslo „Věrni zůstaneme“ a jeho aktuální význam: s násilným stavem se nikdy nesmíříme a učiníme vše, abychom jej zase zvrátili. Za svobodu a demokracii, za Československo T.G.Masaryka a E.Beneše!