mluvím k vám jako člověk, který deset let, 2003 – 2013, žil na venkově. A mluvím k vám také jako člověk, který před tím řadu let žil v panelovém domě. To se nedá srovnat, a proto jsem nesmírně rád, že se setkávám právě s vámi. Venkov má svoji krásu. Krásu komunity, protože v tom panelovém domě se často neznají ani lidé na patře, natož v celém objektu.

Chtěl bych poděkovat dobrovolným hasičům. A víte proč? Protože právě ti vytvářejí často kulturní zázemí menších obcí. A je to práce, která je nedoceněná, a právě proto bychom jim i dnes měli vyjádřit úctu.

Nechci příliš dlouho mluvit o rozdílech mezi životem ve velkých městech a menších obcích, ale zaujalo mě, že polský prezident Duda mně jednou říkal, Miloši, mě volili všichni kromě Varšavy. A nyní jsme si všimli, že i primátoři visegrádských měst vydali prohlášení, které je v rozporu s vládní politikou všech zemí Visegrádské čtyřky. Přemýšlím bez zaujatosti, proč tomu tak je.

Važme si venkova, z něhož svého času vzniklo i národní obrození, když města byla do značné míry poněmčena, a já bych chtěl věřit, že venkov, včetně menších a středních měst, bude rovněž hybnou silou něčeho, co bych přirovnal k novému národnímu obrození. To znamená život v komunitě a nikoli v izolaci, život bez feťáků, život na bázi rodiny, tj. muže, ženy a dětí. Promiňte mi to kacířství a vím, že po tomto projevu se na mě opět sesype pražská kavárna, co jsem si to dovolil, ale věřte mi, že právě venkov, a máme tady šest a půl tisíce obcí, šest a půl tisíce, je tou skutečnou základnou naší společnosti. A jako byla tendence k urbanizaci, tak přijde den, kdy bude desurbanizace, kdy lidé se budou přesunovat do menších a středních sídel, protože zjistí, že život ve velkých městech je odcizený a že jim nepřináší tu pravou radost.