Přichází mráz i z Tábora?




Od pana Zdeňka Vybírala, vedoucího Historického oddělení Husitského muzea v Táboře, jsme se dozvěděli, že „Německo dnes není hrozbou, ta přichází, jak tomu bylo od února 1948 v následujících desetiletích vždy, z Moskvy“, tak řekl, kromě dalšího, dne 28.10 2020 v rozhovoru pro Parlamentní listy. Již z těchto slov vane mrazivý dech.


Tábor nám, přes všechny „zvláštnosti“, stále připomíná slavné období našich dějin. Před více než rokem na sebe toto město upozornilo tzv. Táborským manifestem, který vedle řady zajímavých a pravdivých tvrzení měl však jeden zvlášť hrubý kaz. Odvolával se v jednom bodu na Česko-německou deklaraci. Citujeme: „Požadujeme - aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997.“ Již v následujících dnech po publikaci manifestu jsme navrhli tuto úpravu: „Slova „s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997“ vypustit a nahradit je následujícími slovy: s českým právním řádem a normami mezinárodního práva“, v domnění, že tato úprava nebude pro „tvůrce manifestu“ žádný problém. Ale kdeže! Dodnes námi navrženou úpravu manifestu neprovedli, ale dokonce ji odmítli. Proč? Jeden z důvodů můžeme nabídnout. Zkusme si výše uvedenou citaci převést z negativního znění do pozitivního: „Požadujeme - aby vláda ČR umožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která bude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997.“ Věci jsou pak již mnohem jasnější.


Je dobré se znovu podívat na text ČND. Bezprostředně poté prostudovat i „Memorandum“, které vydali čeští vlastenci v čele panem profesorem JUDr. Václavem Pavlíčkem v době projednávání deklarace, jejíž znění jednoznačně odsoudili.


Pokud bude mít někdo o proces schvalování ČND hlubší zájem, může se podívat i na debatu, která probíhala v Poslanecké sněmovně PČR. Členové KČP, kteří dosud věří v „Táborský manifest“ v plném jeho původním znění, si mohou najít projev K. Jandy, dřívějšího předsedy KČP, který též ostře kritizuje ČND. I V. Filip navrhoval v parlamentu zamítnutí návrhu ČND.

Dr. O. Tuleškov



Přílohy:

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji

(Text česko-německé deklarace, který podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997.)



Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,


oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,


přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,


vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření


společně prohlašují:


I

Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.


II

Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.

Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.


III

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.


IV

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.


V

Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.


VI

Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.


VII

Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce).

Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.


VIII

Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko-německé komise historiků.

Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.

Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.

Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi

 Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji předané předsedovi Poslanecké sněmovny M Zemanovi

Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko-německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, Jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.

Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.

V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.

Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.

Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.

Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko-německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.

Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje: V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.

Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.

Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl.

Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky.

Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.

Již samy tyto skutečnosti bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.

Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu. …

PhDr. Lubomír Boháč, dr. Boris Čelovský, generálmajor Josef Hyhlík, dr. Miroslav Ivanov, ing. Slavomír Klazan, dr. Ota Klička, ing. Josef Lesák, univerzitní profesor dr. Radomír Luža, univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček, ing. Dalibor Plichta, mgr. Jana Seifertová-Plichtová, generálmajor Antonín Špaček, univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta