Jak by vypadala genocida Čechů, kdyby Němci vyhráli válku, si můžeme představit podle toho, co se stalo v Lidicích. Proto je nutné tuto událost našim mladším generacím připomínat. Zničení Lidic bylo mstou za odstranění R. Heydricha československými vojáky, i když již bylo známo, že nikdo z vesnice s tím neměl nic společného! Heydrich přijel do Prahy 27. 9. 1941 coby zastupující říšský protektor a hned ten den nechal zatknout premiéra Aloise Eliáše a bývalého ministra Jiřího Havelku a popravit několik generálu bývalého československého generálního štábu, kteří stáli v čele odboje. Následně vyhlásil stanné právo a zahájil systematické masové popravování příslušníků domácího odboje. Heydrichovou pravou rukou byl sudetský Němec K. H. Frank, původně nepříliš úspěšný knihkupec s Karlových varů. Ničení Lidic bylo na jeho rozkaz filmováno a on sám se přijel na dílo zkázy podívat, tak jako mnoho nacistických pohlavárů, kteří se tím bavili.

Běsnění a nijak jinak se akce Němců nedá nazvat, bylo až psychopatické. Ušetřen nezůstal ani lidický hřbitov se 400 hroby. Náhrobní kameny a pomníky byly odvezeny do Prahy a použity do základů německých kasáren. Rakve byly vyjmuty a mrtví obráni o medailonky a zlaté zuby. Někdy byly použity i trhaviny. Jeden šestnáctiletý Němec, který se na práci podílel, to popsal takto, cituji:

„Největší legrace byla, když jsme dali nálože do hřbitova. To jste měli vidět, jak lítali v povětří mrtvoly! Hlavy, nohy, ruce, některé hlavy s dlouhými vlasy, to byly ženské a my jsme s lebkami hráli kopanou…Až tam skončíme, tak se to urovná a oseje. Potom všechny polnosti Lidic a okolí dostane darem paní Heydrichová.“

Po celý rok 1943 pokračovali pozemní práce, které měli změnit krajinu Lidic, zasypal se rybník, dokonce bylo změněno koryto řeky, zkrátka neměla zůstat vůbec nic, šlo o naprosté vymazání z mapy, aby nemohlo být v budoucnu identifikováno místo, kde Lidice stávali. Náklady na tyto práce dosáhli téměř tří miliónů korun, které musel zaplatit pozemkový úřad z českých peněz. Veškeré úspory lidických občanů, které měli v bankách a peněžních ústavech, byly Němci zabaveny.

Ženy z Lidic byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byly drženy v nelidských podmínkách. Dělali otrockou práci, byly týrány za nejmenší přestupky, např. za ohlédnutí, nebo úplně bez příčiny. Trpěli nedostatkem spánku, zimou a hladem. Jedna lidická žena, Blažena Pitínová, z prožitého utrpení zešílela a byly SS – many zavražděna. Na jiné ženě, Marii Šroubkové, dělali nacisté zločinné pokusy a ta také zahynula. Františce Hroníkové se narodil zdravý chlapeček, ale německé dozorkyně ho hned zavraždily.

Ženy v tomto obrovském koncentračním táboře pracovaly v denních i nočních směnách 12 hodin denně za nedostatku jídla a vody. Za nejmenší provinění, např. nesplnění norem, které byly vysilující a neustále navršovány, byly trestány bitím, stáním o hladu až tři dyn, ponořováním do ledové vody. Po práci musely vězenkyně stát na apelu, který trval až 4 hodiny, někdy celou noc. Dále následuje otřesná výpověď Jaroslavy Suchánkové, jedné z lidických žen:

„Vše co bylo v lágru vybudováno, ať se jednalo o budovy a vily pro SS dozorce, nebo silnice, stavěly vězenkyně holýma rukama až do vyčerpání všech svých sil. Válcování silnice se provádělo tak, že se do kamenného válce zapřáhly ženy. Vykládání bylo prováděno tak, že stála řada žen a lopatami přehazovali písek až na místo určení. Podobně byly vykládány cihly, které si holými rukama bez rukavic předávaly jedna druhé.

Ano, stála jsem a nechala se bít, protože případné kladení odporu, bránění se, by mohlo vyvolat úplný záchvat zuřivosti, který by mohl skončit tragicky. Tam stačila vteřina, kdy se nějakému esesákovi zlíbilo a kvůli nějaké své špatné náladě utloukl tu ženu na místě k smrti.

V táboře byla vybudována plynová komora, která začala nenasytně pohlcovat lidské oběti. Byly zavedeny proslulé selekce známé z vyhlazovacích táborů. Během nich jsme museli běžet bosé asi sto metrů před „komisí“, v níž byl mimo jiné lágrkommandant a lékař. Před nimi musel proběhnout vždy celý blok. Když některá z žen běžela těžce, nebo měla šedivé vlasy, byla na pokyn lágrkommandanta vytažena holí ze zástupu, zapsáno její číslo a dána do „jugendlágru“ s určením pro plynovou komoru. To byly nesmírně stresující okamžiky, protože člověk nikdy nemohl vědět, zda se jim momentálně neznelíbí a neskončí v plynu také.“

„Pracovala jsem v kožešnických dílnách, jejichž vedoucí byl SS – Oberscharführer Alfred Pietsch, sudetský Němec z Liberce. Bil často vězněné ženy a odůvodňoval to tím, že se prý stále provádí sabotáž. Bil hlava nehlava, kopal do postižených, apod. Dozorkyně Marianne Raabová, také sudetská Němka z Liberce, nás při každé příležitosti bila….“

Pane Halíku, káráte lidické za to, že se opovažují vyjádřit svůj postoj k tomuto výsměchu ze strany kanceláře sudetských Němců. A nestydíte se? Usmíření není otázkou darování „mrzkého milodaru“, ale pokání, jasné a hlasité omluvy neméně devótní jako v případě V. Havla a hlavně naprostá změna smýšlení.