Připomeňme si zajímavou, nepříliš dávnou, událost epicky širším způsobem. A hned k posvícení a ještě k tomu císařskému. U nás se již dávno nekoná. Kdo však chce, může se takovéhoto posvícení zúčastnit. Stačí zajet třeba do Durynska a je vystaráno. V Rositz se počátkem října konalo již XXII. císařské posvícení. Sudeti zde uvítali hojně svých hostí. Vedle paní Marion Waismannové, státní ministryně, to byli též hosté z „blízkého zahraničí“, tedy i z Čech. Nebyl to však jen tak někdo. Přímo z Prahy přijel pan Peter Barton, „ambasador sudetoněmeckého velvyslanectví“, v jehož závěsu dorazil i pan dr. Pavel Svoboda, místopředseda KDU–ČSL, a Jan Čižinský, který v uvedené křesťanské straně pečuje o zahraniční záležitosti, a jak je vidět „skutečně kvalifikovaně“. Stranická reprezentace byla na vysoké úrovni. Nesmíme však opomenout zdůraznit, že pan dr. Pavel Svoboda na této mnohočetné osvícenecké sešlosti zasloužilých byl snad dokonce nejdůležitějším řečníkem. Bylo to pochopitelné jaksi samo sebou. Místopředseda pozdravil všechny přítomné jménem svého stranického šéfa, Pavla Bělobrádka. A to jistě posvícence uchvátilo. Obyčejně se takové pozdravy tlumočily někde za bukem, ale tentokrát bez použití konspirativních metod – přímo. A to již něco znamená. Samozřejmě si sudeti kladli otázku, kdy a co bude dále. A dočkali se, jak píše Sudetendeutsche Zeitung z 12.10. 2012, Listy č. 154 str. 1, (www.ceskenarodnilisty.cz) .

A nebylo toho málo! Jak libě jim znělo, když se slavnostní řečník vyznal z toho, že nemá rád zlostné útoky prezidenta Václava Klause, jenž vyhnání Němců zneužívá ke štvaní proti vyhnaným. A to byla voda na sudeťácký mlýn. Snad na každé jejich významnější sešlosti nesmí chybět útoky proti současnému prezidentovi ČR. Jen dehonestace prezidenta dr. Edvarda Beneše je dlouhodobější a hlubší, mnohem hlubší. Tuto nenávist snad krajánci zdědili po A. Hitlerovi. Nyní to, co tak rádi slyší, nieder mit Klaus, znělo z úst představitele křesťanské strany. Nadto řečník ve svém vyjádření použil termín „vyhnaní“, který je sudetským produktem, a nikoliv odsun (přesídlení či transfer), jenž je zakotven v mezinárodních poválečných smlouvách vítězných Spojenců.

To však nemělo být zdaleka všechno. Čiperný Pavel dále vzpomenul, jak dr. Jan Šrámek, všeobecně uznávaný křesťanskosociální a později lidovecký politik, se snažil spolupracovat s německými křesťanskými sociály. U tématu však se zdržel krátce a jen povrchně. Svůj účel však tato slova jistě splnila. Členové v Bavorsku vládnoucí Křesťanskosociální unie se považují za křesťanské sociály. A tak, jak se asi domníval řečník, lze ztotožnit úsilí J. Šrámka a současné KDU–ČSL o spolupráci s křesťanskými sociály. Jinak řečeno: spolupráce kádeuáků se zejména bavorskými křesťanskými sociály je zde vydávána za pokračování šrámkovských snah. Tak má být kolaborace KDU–ČSL s CSU, v níž právě jsou velmi silně zastoupeni sudeti, podávána pro stranickou veřejnost přijatelněji. Ano, spolupráce se sudety se zde vydává za spolupráci s bavorskými křesťanskými sociály. Ale místopředseda šel ještě dále. Naše strana, KDU–ČSL, prohlásil, již dávno spolupracuje se sudetoněmeckou kanceláří v Praze. Touto větou strhnul dr. P. Svoboda jakýkoliv diplomatický háv, do něhož byla uvedená spolupráce halena.

Jak daleko, či blízko, od praotců smiřovatelů měl Jan Kasal a další? Nehynoucí zásluhy o „smiřování“ má jistě také pan ing. J. Talíř, dřívější „lidovecký“ ministr kultury a současný předseda Sdružení Ackermann–Gemeinde (v současnosti tuto funkci již několik let vykonává D. Herman), které je součástí landsmanšaftu.

Položme si otázku, jak to skutečně bylo se spolupráci Československé strany lidové s německými křesťanskými sociály? Ano, jednání o spolupráci občas proběhla. Zpravidla se však týkala určité předem vymezené otázky. Proč? Šrámek a jeho strana mysleli jednoznačně státotvorně. Přispívali i tak k upevnění národní jednoty. Pokud nějaký politický subjekt v tomto směru se nechoval předvídatelně, nebyl Šrámkem považován za partnera. Němečtí křesťanští sociálové si po některém z těchto jednání dokonce stěžovali, že Šrámek se k nim chová hůř než sociální demokraté. Uchování a upevňování Československé republiky bylo pro ČSL nedotknutelným principem. Jakékoliv odstředivě snahy strana netolerovala. Lze proto jednoznačně odvodit, že Šrámek a jeho strana by s odsunutými Němci a jejich organizacemi nespolupracovali. Vždyť i jejich pochyby o státotvornosti německých křesťanských sociálů se naplnily. Tato strana ústy Erwina Zajiceka, svého představitele, v květnu 1938 prohlásila: „Wir müssen mit Volk gehen“ a přešla k Henleinově Sudetendeutsche Partei, která byla dlouhodobou Hitlerovou pátou kolonou v republice.

Není bez zajímavosti, proč kádeuáci hodlají právě v současnosti spolupracovat s křesťanskými sociály, a to ještě německými. V r. 1991 existovalo značně silné volné uskupení křesťanských sociálů v KDU–ČSL, kteří nabízeli spolupráci. Žádali jen uznání za vnitrostranickou skupinu, která by se v závislosti na své reálné síle mohla podílet na tvorbě stranické politiky, na volbě všech stranických orgánů. Samozřejmě luxovský ústřední výbor, v zásadním rozporu se šrámkovskou politikou, tuto možnost odvrhl. Nyní tatáž strana si libuje ve spolupráci s německými křesťanskými sociály a dokonce se i přiznává k delší otevřené spolupráci se sudety. Takže s českými křesťanskými sociály ne, s německými křesťanskými sociály, a sudety, ano! Je to sice zvrácené, ale odpovídá to politické praxi české bělobrádkovské „křesťanské“ strany.

Oč jde „sudetským“ Němcům? Především usilují o právo na vlast, právo na sebeurčení a odškodnění. Jak si to představují? Do republiky by se vrátili jako národnostní skupina, jíž by bylo přiznáno postavení druhého státního národa. ČR by měla být přebudovaná na federaci dvou národů: českého a německého. Postavení obou národů by bylo rovné. Německý národ by měl právo na sebeurčení, a to až do odtržení od republiky a případně přivtělení k Německu. Jeho územím by byly tzv. Sudety, s nimiž bez souhlasu německého národa by nebylo možné jakkoliv disponovat. Samozřejmě také jde o odškodnění odsunutých Němců. Požadavky některých jejich skupin jdou až do desítek, případně stovek miliard korun. O reparacích, které je povinno zaplatit Německo republice, nepadne při vyhlašování těchto nároků ani slovo. V této souvislosti považuji za důležité si prostudovat tzv. Wiesbadenskou dohodu, jíž landsmanšaft uzavřel s gen. Prchalou a jeho věrnými v r. 1951, a jíž ještě nedávno pan B. Posselt vychvaloval a doporučoval, aby jednání česko–sudetoněmecká probíhala se zřetelem na ni.

Součástí takovéhoto vyrovnání, smíření, je i povinné přepsání našich dějin v německém duchu, odpoutání od našich tradičních spojenců a přiblížení k Německu, jež by, podle některých českých „vlastenců“, mělo postupně dojít až k získání statutu další země Spolkové republiky Německo, tj. sedmnácté.

Tyto i další skutečnosti jsou KDU–ČSL známé. Přesto však její až ztotožňování se sudetoněmeckými cíli je v republikovém politickém spektru, s výjimkou snad TOP09 a Zelených, jak jsem přesvědčen, bezkonkurenční. V této souvislosti se vnucuje otázka, zda KDU–ČSL zrazuje české státní a národní zájmy. Domnívám se, že ano. Vzhledem k uvedenému není současná „sudetoněmecká“ orientace pana P. Bělobrádka a jeho družiny nějakým vybočením ze „stranické“ linie, nýbrž kontinuálním znakem stranické politiky, vyznačující se stabilní germanofilskou a sudetomilskou orientací.

Ještě jedním rysem politiky KDU–ČSL bychom se měli zabývat – jejím primitivním antikomunismem. V současném politickém systému je KSČM plně ukotvená. Reprezentuje až 15% voličů. Její nebezpečí, viděno z hlediska pravice, je v tom, že její preference stoupají. Čím protilidovější politiku pravicová koalice sledovala, tím méně získala příznivců, tím vlastně další voliče vhání do náruče KSČM. Jak to tedy udělat, aby toto rudě nebezpečí se zmenšilo? Zahájit dlouhodobou a účinnou protikomunistickou kampaň, do které se tak ráda, samozřejmě spontánně, zapojují téměř všechna média Částečně sice může vést k žádoucímu výsledku, ale bude mít však „vedlejší“ efekt. Dojde k rozdělení národa.

Zatímco KDU–ČSL se bude smiřovat s Němci, i sudetskými, bude bojovat proti komunistům. Pokud křesťané by se chtěli skutečně jen smiřovat, měli by především hledět do národních řad. Je přirozené, že národní usmíření je primární. O to však neusilují. Naopak. Budou se snažit dále rozdělovat národ na antikomunisty či jen nekomunisty a komunisty. Dokonce kandidátka o prezidentský úřad za KDU–ČSL, Z. Reuthová, prohlásila, že kdyby usilovala o hlasy komunistů, tak by se styděla podívat politickým vězňům do očí. Je také otázkou, do jaké míry jsou kádeuáci a topáci v pozadí již dřívějších „spontánních demonstrací“ v jihočeském kraji, a jakou úlohu hráli při vystoupení nespokojenců na Zlínsku. Bohužel o stranické minulosti toho moc neví. Zřejmě pro většinu by bylo novinkou, že P. F. Světlík byl svého času antikomunisty označován za „rudého preláta“, že sám Šrámek byl také objektem jejich útoků. I ČSL byla, např. v období uzavření čs.–sovětské smlouvy, která navazovala na francouzsko–čs. spojeneckou smlouvu o vojenské pomoci, za svou vlasteneckou a sociální politiku kacéřována jako probolševická. Snad by bratři měli také vědět, že sám dr. E. Beneš v době, kdy agrárníci po druhé světové válce hledali uplatnění v nějaké politické straně, řekl, když tito projevili obavy již z názvu národně socialistické strany, že Šrámek je socialističtější než celá národně–socialistická strana. Když těchto a podobných historických faktů si budou vědomi, jak potom budou hodnotit svůj antikomunismus?

Láskyplnost k sudetům doplňuje KDU–ČSL tažením, v rámci vlastních možností, proti komunistům. Když sledujeme strategii a taktiku sudetů, vidíme obdobné rysy. „Křesťansky“ se přichylují, ale jsou ostře protikomunističtí. Přeci nemohou dovolit, aby došlo ke sblížení komunistů s ostatními, pro jejich cíle je žádoucí, a to je pochopitelné, aby český národ byl trvale rozdělen a nadto, aby v něm našli skupinu lidí, která by byla ochotna s nimi kolaborovat. Rozděl a panuj! A to se jim zatím daří.

Vedle antikomunismu kádeuácká politika je též poznamenána rusofobií a nejnověji i odporem k Číně. Je zajímavé, že v německé politice nenacházíme takovouto obdobu. Tibecké fangličkářství uchvacuje jen některé politické strany v ČR. V Německu jsou si vědomi významu Číny a částečně i Ruska pro německou ekonomiku. V tomto směru je snad KDU (odpusťme si přílepek ČSL) razantnější než sami Němci.

A takovou křesťanskou doušku závěrem. Zatímco KDU by chtěla nestále nějaké omluvy komunistů, sama se neomluvila za svou účast na „úspěšném budování kapitalistické společnosti“, a to dokonce ve spolupráci s takovými politicky pravicovými kalibry jako US–DEU, Občanská demokratická aliance. Útočit na jiné a neomluvit se za své vlastní chyby není křesťanské, není ani lidsky fér.

Abychom nebyli proroky jen toho špatného a ještě horšího, přejme křesťanským demokratům, aby prohlédli a navázali na téměř 150leté tradice, které vytvářela a kultivovala celá řada předcházejících křesťanskosociálních a lidoveckých generací. Katolické církvi přejme, aby se konečně s plnou vážností rozpomenula na svou sociální doktrínu a začala ji uskutečňovat v praxi. Chudí, pronásledovaní, nemocní, vyloučení by se měli stát středem její pozornosti. Pokud to katolická církev nedokáže, přestože papež František a velká většina našich občanů, si přejí chudou církev, a jiné církve budou na tom obdobně, pak lze v republice předpokládat další postupnou devalvaci křesťanství a následně i jeho úpadek. Zatímco znakem katolické církve v Polsku byla a je národnost, u nás to bylo rakušáctví, jež dokonce, jak se zdá, jakoby prožívalo své nové oživení. Tím hůře pro nás.

A právě za to vše i další dostala bělobrádkovská a hermanovská KDU od voličů výprask a poslali ji na politický ošklivec v domnění, že jí není cizí sebereflexe. Ale chyba! KDU nebyla dosud schopná vyvodit politické důsledky proti vedoucím činitelům, jež stranu přivedli na samou hranu volitelnosti. Pan P. Bělobrádek pěje o státotvornosti „své strany“ ódy a média, proč asi?, jeho „pravdy“ publikují. Pokud se KDU nepoučí z chyb, kterých se dopustila v minulém volebním období, stane se opět neparlamentní stranou.