Po druhé světové válce jsme se ocitli v silokřivkách levicového směřování „ducha doby“. Po mnichovském zklamání a se vzpomínkami na strádání v období hospodářské krize před válkou nastoupil československý stát demokratickou cestu k socialismu. S obecným uspokojením se přijímala pozemková reforma, znárodnění velkých podniků, dolů a bank. (Ostatně podobná opatření se prováděla v celé Evropě, i západní.) Od socializace se očekávala hospodářská stabilita a vyloučení otřesů a pověstných krizí z nadvýroby. Od spojenectví se SSSR jistota v mezinárodních vztazích, bezpečnost a suverenita státní existence.

Nečekaný zlom v poválečném vývoji, který byl až dosud většinou národa pociťován jako pozitivní a přirozený, způsobila po třech letech, v únoru 1948, komunistická strana jako exponent internacionální politiky SSSR. Využila nastavší vládní krize, nedostatečné prozíravosti nekomunistů ve vládě, chopila se moci, potlačila parlamentní demokracii, opustila dosavadní „vlastní československou cestu k socialismu“ a s násilím proti skutečným nebo domnělým protivníkům začala formovat společnost podle sovětského vzoru a podle principů tzv. diktatury proletariátu. Československo bylo posledním státem střední a východní Evropy, který se stal kořistí bolševického radikalismu. Evropu rozdělila „železná opona“, atmosféru u nás ovládla bezostyšná propaganda a strach z násilí. Pokud se někdo pokusil hájit občanské svobody a práva, byl vzápětí umlčen. Veřejné mínění počátku 50. let bylo ochromeno představou, že prožíváme historické děje, podobné jako byl jakobínský teror francouzské revoluce 1789.

Ale únorové převzetí moci komunistickou stranou není radno zjednodušovat. Nebyli jen uzurpátoři moci a jejich pomahači, oběti teroru a vystrašení diváci. Bylo i mnoho těch, kteří věřili, že konečně nastal čas spravedlnosti pro chudé a utlačené. Uveďme malý doklad o dobovém smýšlení z „Knížky o Milce“, celoživotní družce básníka Fráni Šrámka. Napsala ji středoškolská profesorka Marie Hejnová, za mlada členka studentské prázdninové ochotnické družiny někdejší „Šrámkovy Sobotky“.

„Byl únor 1948. Česká inteligence byla k jeho přijetí připravena dlouhým předchozím vývojem, v němž nemalou úlohu sehrála právě Šrámkova generace. Byla poučena Říjnem, dozrála za druhé světové války. Ale i český svět měl své Těleginy a Roščiny, mnozí také u nás prodělávali svou „křížovou cestu“( hrdinové stejnojmenného románu Alexeje Tolstého , pozn. SK)).. Složitá minulost první republiky zasahovala do přítomnosti, všechno šlo na ostří nože. Vášnivě se debatovalo...Šrámek si přál, „aby to už bylo za námi“... Milka, živá a usměvavá, pro ni nebylo pochybností. Už dávno pochopila, že jen změněný společenský řád může přinést úplné zrovnoprávnění ženě a uskutečnit vše, oč zápasily předchozí generace...A kolik bylo takových Milek a jejich víry, že jen změněný společenský řád přinese ten nebo onen druh žádoucí spravedlnosti...“(C.d. Hradec Králové, 1985)

V souvislosti s hodnocením únorového převratu někteří pseudoradikálové tvrdí, že prezident Beneš opět „zklamal“. Jestliže byl v souvislosti s „Mnichovem“ neprávem dehonestován pro údajnou osobní nestatečnost, v souvislosti s poválečným vývojem se mu z jedné strany vyčítá, že „podporoval buržoazní reakci“, z druhé, že byl příliš vstřícný a ústupný vůči komunistům. Málokdo realisticky váží neodvratnost vzestupů a pádů národa a jeho prezidenta spolu se vzestupy a pády evropské demokracie vůbec. Nepřátelé prezidenta Beneše démonizují, jako by byl obdařen nadpřirozeným vlivem a rafinovanou mocí škodit svým odpůrcům. A tak se můžeme dočíst, že napomohl vítězství totalitarismu a způsobil další demoralizaci národa, místo aby ho vyzval k ozbrojené obraně demokracie.

Tito vykladači našich dějin jako díla jediného muže nevidí, že se tehdejší svět kolem nás již rozdělil a nastoupil cestu konfrontační studené války, a že se u nás daly proudy lidových vrstev do pohybu za vidinou, kterou nebylo možno utopit v krvi. Mohly ji opustit jen na základě vlastní mnohaleté zkušenosti. Tehdy ještě nevěděly, že jejich víra byla pro mocenské zájmy zneužita.

Mezi nerealistickými hodnotiteli posledního nerovného zápasu Edvarda Beneše o zachování československé demokracie nechyběli ani přímí účastníci „únorové krize“. Následky vlastních chyb, neschopnosti orientovat se, analyzovat situaci a přiměřeně reagovat svalují na bedra jediného muže. který děje sám zvrátit nemohl, ani kdyby netrpěl pokračující nemocí a ubýváním sil. (Zemřel 6 měsíců poté.)

Otřesy r. 1938 a 1948 prožíval prezident E.Beneš nepochybně jako realistický politik, který zná souvislosti a ví, že nemůže zadržet síly, které se jeho vlivu vymykají. Prošel celoživotní cestou, poznačenou mnoha dílčími vítězstvími i prohrami, o kterých věděl, že jsou pro tuto chvíli, nikoli definitivní. Hájil vždycky ideály demokracie a humanity. Dvakrát, ne vlastní vinou, se octl v situaci, jejíž krizovost byla nadhraniční povahy. Jeho smysl pro odpovědnost mu nedovoloval uvést do pohybu brannou sílu národa. Dovedeme si představit tíhu a bolest oněch dvou proher, z nichž ta první ohrožovala samu existenci národa, ta druhá trvání demokratického režimu jeho státu. Nicméně váhám označit je slovem tragédie, protože tehdy stále ještě zbývala naděje. Naděje v duchovní rezistenci národa, v duchovní rezistenci věrných.

Skutečnou tragédií československého prezidenta by bylo, kdyby dosavadní zápasy zůstaly marné a zbytečné, bez vlivu na žádoucí budoucnost. Kdyby sám národ přestal hájit své zájmy, kdyby se přestal cítit národem.