Od Hronu k Vltavě



Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Co předcházelo frontovým bojům?

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.


V polovině roku 1944 byly přelety anglo-amerických bombardovacích svazů z Dolního Rakouska přes Moravu do Slezska běžnou podívanou. Nebylo snad dne, aby kolem desáté hodiny dopolední nevyhlásily sirény, rozhlas i světelné signály nebezpečí náletu, neboli stav ohroženi a zanedlouho poté přímý nálet. Češti lidé se stříbrolesklých letadel na obloze neobávali, jsou to přece spojenecké stroje a v duchu je provázeli přáním - "jen ať těm náckům ve Slezsku pořádně zatopí". S pochopením i zvláštním rozechvěním naslouchali ohlasům detonací kdesi u Vídně a Vídeňského Nového Města a za soumraků sledovali odlesky ponáletových požárů. Do myslí všech se současně vkrádaly neodbytně úvahy o tom, jaké to bude až přijde na řadu Brněnsko? Tato chvíle nastala 25. srpna 1944. Tehdy 504. americká bombardovací peruť pod velením kapitána Kirsche napadla pobočku brněnské Zbrojovky v Kuřimi a svrhla na závod 292 bomb. Útok byl úspěšný, 64% bomb dopadlo do okruhu 500 metrů od středu továrny a prakticky ji vyřadily úplně z provozu. Obdiv bojového úspěchu ovšem provázel smutek nad prvními oběťmi leteckých náletů na české území. Současně byl napaden důležitý závod Klockner-Werke v Líšni u Brna a svůj podíl sklidila i přilehlá brněnská předměstí.


Ještě hlavami domácích pozorovatelů neprošla všechna pro i proti bombardování České Moravy, když středoškolští studenti začali se zlou předtuchou otvírat poštovní obálky od pracovních úřadů. Přikazovalo se jim namísto do školy nastoupit od 1. září 1944 do válečně důležitého průmyslu. Jejich školy se přeměňovaly na kasárny, lazarety a všelijaké komandatury... Vznikla nová praxe i pojem: středoškolský totálajnzac. Podle příkazů nastupovali studenti do brněnské Zbrojovky, První brněnské strojírny, Královopolské strojírny, chlapci od Tišnova do Diana-Werke, což nebylo nic jiného než krycí název továrny na letadla Messerschmitt Bf 109, umístěné v tunelech na nedostavěné železniční trati Brno-Žďár n. S. Jednotné pracovní zařazení studentů bylo pomocný dělník (Hilfsarbeiter). Pracovní vybavení - pracovní obleky, boty, ochranné pomůcky, úrazové pojištění apod., - žádné. Určováni byli na nejhorší práce, které dobrovolně nikdo nechtěl vykonávat. A jejich předáky byli vesměs brněnští Němci. Není divu, že je i tito "kluci" po válce doprovodili ven z Brna.


Válečné události dostávaly stále rychlejší a důraznější spád. Od počátku října stále častěji kroužila spojenecká bitevní letadla typu Mustang s oranžově nabarveným "nosem", nad železničními objekty a zle proháněla železniční soupravy na tratích. Jejich boj odpovídal názorům spojeneckých štábů: není-li možné zničit zbrojní výrobu v podzemních továrnách, jeskyních a tunelech, je třeba zamezit přepravě jejich výrobků na frontu. Letci útočili především na kotle parních lokomotiv a proto jim začali lidé říkat "kotláři". Bohužel, nejčastějšími oběťmi těchto útoků byli strojvůdci, topiči a železničáři ve služebních vozech za lokomotivou. Největší bombardovací nálet na železniční spoje provedly angloamerické bombardovací svazy 20. listopadu 1944. Na Brno svrhly 277 tun bomb. Brněnské nádraží bylo sice zasaženo, avšak největší část svého smrtonosného nákladu letci svrhli na střed města. Nádražní hodiny se zasekly na čase 11.55 hod. Po náletu bylo sneseno 254 mrtvých a hospitalizováno 288 těžce zraněných. Zasaženo bylo 561 domů a na 94 místech došlo k požárům. Kromě Brna byla bombardována Břeclav, Hodonín, Přerov, Zlín a další místa.


Ačkoliv Brno bylo na leteckou válku připravováno už dlouho předtím, podzimní události roku 1944 zvýšily tempo přebudovávání města na válečnou pevnost. V městských parcích vznikaly velkoobjemové vodní protipožární nádrže, na volných plochách se kopaly a betonovaly protiletecké úkryty. V podzemí 17 vybraných budov byly zřizovány záchranné zdravotní stanice protiletecké obrany (Luftschutz). Pro nedostatek stavebního materiálu zůstala většina z nich v provizoriu. Při náletu 20. listopadu 1944 už úplně pracovala záchranná stanice pod budovou filozofické fakulty na tehdejší Falkensteinerově ulici. Měla dobře vybavený operační sál, lůžkové oddělení a klimatizaci vedle obvyklých pomocných prostor a zařízení. Do krajnosti vybičované válečné úsilí Německa potřebovalo pojednou také více Němců. K tomu účelu byla založena Německá pospolitost (Deutsche Gemeinschaft), do které byli verbováni i ti Němci, kteří nebyli členy některé oficiální organizace anebo neměli dostatečně průkazný rasový a árijský původ a dokonce přicházeli vhod i Židé z nižších míšených kategorií! Administrativně ustanovovaní Němci zaplňovali mezery po padlých na frontách a při bombardování měst a továren. Vidina podílu na šafářských metodách okupantů vábila i kriminální živly a tzv. Brňáky, slizskou brněnskou spodinu, která měnila národnost podle momentálního prospěchu a která neuměla ani německy, ani česky a které byl blízký brněnský "hantec".


Stranou pozornosti nezůstali ani invalidé, muži neschopní vojenské služby a také ti, kteří už nevyhovovali věkově. Pro ně vydal A. Hitler 18. října 1944 výnos o zřízeni Německé lidobrany (Deutsches Volkssturm), do něhož spadali muži od 16 do 60 let. V Brně mobilizace do volkssturmu začala 1. prosince 1944 a provázela ji výzva, aby se také hlásili mladší 16 let a starší 60 let. Volksšturmáci byli převážně "vojáci na jedno použití", byli totiž jednostranně připravováni pouze jako střelci z protipancéřových pěstí. Při nasazení na frontě měl každý ve výzbroji jednu protipancéřovku, po jejímž použití byl tak či tak vyřazen. Pozornosti neušla ani protektorátní děvčata. Dne 28. listopadu 1944 bylo vydáno nařízeni o nasazeni dospívajících dívek do protiletecké obrany v rámci říšské pracovní služby. Často bývaly přikazovány do služby na budovaných záchranných stanicích "luftšucu". Dalším, tentokrát zvlášť drsným způsobem byli nahnáni muži, převážně mladí chlapci, na opevňovací práce v prostorech předpokládaných frontových bojů. Povolávací rozkazy "na zákopy" působily zdrcujícím způsobem. Znamenalo to nastoupit na těžkou práci v tuhé zimě, bez dostatečného oblečení a při hladových stravovacích dávkách. Pro zákopníky byly k ubytování zabírány školy, místní kulturní zařízení, tělocvičny a podobné objekty. Spali na podlaze, o vytápění a hygieně nebylo řeči. Při tom to byl život na povel kolaborantů z Kuratoria pro výchovu mládeže a hlavní dozor náležel pochopům krajského vedoucího Hitlerovy nacistické strany (NSDAP) v Brně Ing. Karl Folty.


První etapa zákopových prací byla nařízena oběžníkem říšského protektora ze dne 8. prosince 1944. Povolaní měli pracovat "v blízkosti protektorátních hranic". Ve skutečnosti odjeli do Rakouska. Všeobecné nařízení o pracovní mobilizaci mužů do 45 let na zákopové práce na Moravě vydal K. H. Frank 27. prosince. S jakou razancí bylo Frankovo nařízení prováděno dosvědčuje skutečnost, že 20. ledna 1945 bylo už v prostoru Moravské brány soustředěno na 40.000 povolaných osob. Úkolem zákopníků bylo vybudovat napříč Moravou tzv. moravskou závoru (Mährische Sperrzone). Vycházela z rakouského území a opírala se o tři opevněná města Brno, Olomouc a Ostravu. Ha jihu a na severu Moravy navazovala závora na pásma železobetonových pevnůstek z doby předmnichovské republiky. Mimoto na řece Moravě mělo být zřízeno zvláštní obranné postavení (Marchstellung ... Břeclav-Hodonín-Uherský Brod-Kroměříž-Holešov) a další se předpokládalo na východních svazích českomoravské vrchoviny. Toto pásmo však zůstalo už jen v plánech.


Přes veškerou svou snahu pracovat co nejpomaleji a ničit co nejvíce nářadí, přehradili zákopníci předpokládané tankové přístupy k Brnu hlubokými protitankovými příkopy, na silnicích zbudovali systém palisád a zátarasů, některé dokonce z rozměrných betonových bloků a nejrůznější palebná postavení. Zvláštní pozornost vzbuzovaly neobvyklé okrouhlé okopy vyryté za mohutnými kmeny věkovitých lip podél hlavních silnic. Teprve při bojovém nájezdu sovětských tanků se ukázalo, že to byla stanoviště pro stojící střelce z pancéřových pěstí. Některé uzávěry přehradily dokonce městské ulice (Komárov, Křenová a Husova ulice a další), z čehož lze dovodit, že vojenští plánovači předpokládali tuhý pouliční boj. Přestože opevňování Brna nebylo úplně dokončeno, způsobilo Rudé armádě četné komplikace projevující se především v účinném zpomalování pohybu útočících vojsk a v nadměrném lokálním manévrování.


Přípravy na frontové boje měnily podstatně podobu vesnického života. Současně s opevňováním přišly odvody koni pro wehrmacht a proto se mnozí hospodáři uchylovali i s potahy mimo vesnice do lesů a strží. V některých obcích byly vyhlašovány konfiskace jízdních kol. Pro vlastní ochranu si lidé zpevňovali sklepy a hloubili úkryty mimo domy v zahradách, lesích a lomech. Do toho všeho se mísily transporty německých evakuantů ze Slezska, Maďarska, Balkánu a jiných částí východní Evropy. Dne 26. listopadu 1944 projel od Břeclavi přes Židlochovice k Brnu a kdoví kam dál první transport asi 100 koňských povozů odněkud z Maďarska. Zřejmě byl na cestě již delší dobu, koně se pohybovali jen s námahou a unaveným lidem byla na očích patrná apatie k vlastnímu osudu. Od tohoto dne až do 10. prosince projížděly stejnou trasou více či méně početné kolony koňských povozů. Vesměs působily skličujícím dojmem.


Jiné transporty jely opačným směrem, ze Slezska a jejich cílem, možná jen přechodným, bylo Rakousko. Možná, že jejich počty jsou dnes zakalkulovány do souhrnu vyhnanců z Československa a landsmanšafty politicky zneužívány. Jakými všemi způsoby přicházely na střední Moravu houfy Němců vyhnaných vlastními poháněči je těžké odhadnout. Pro ilustraci: k 6. březnu 1945 bylo na území oberlandrátu Jihlava evidováno 44.000 utečenců z východu a 17. března přišlo dalších 17.000. Migrace byla značná, jedni přijížděli, jiní odcházeli. Kam? To netušili ani oni sami, Většina těchto svedených štvanců skončila pravděpodobně v Rakousku. O mnoha dalších transportech německých běženců nemáme potřebné informace, Snad poslední z těch nejvýznamnějších představovala evakuace německých kolonistů ze sídelního pásu od Vyškova, přes Rajhrad, Židlochovice až k Vranovicim. Původně měli být základen pro germanizaci tohoto prostoru a vytvoření německého koridoru Moravou od severu k jihu. Dopadlo to ovšem jinak. Od roku 1942 sem ve třech kolonizačních vlnách dosadili na zabavené české zemědělské usedlosti Němce z jihovýchodní Evropy, Tak jak je tehdy násilně do českých obcí dosazovali, tak s obdobnou prušáckou řízností je 15. dubna 1945 vyhnali. S koňmi i povozy původních majitelů hospodářství a s movitými předměty "po Židech", odjížděli z Vyškovská přes Sokolnice, Rajhrad, Syrovice a Mělčany kamsi na západ, zatímco čeští rolnici se vraceli do vykradených a mnohdy zpustošených domů.


Za hradbou narůstajících starostí, jak přežit závěr války, došlo v Brně k výrazné změně na nejvyšších místech policejního okupačního aparátu. S účinností od 15. prosince 1944 byl z funkce šéfa gestapa odvolán dr. Ernst Renau a jeho služebna byla přeměněna na úřad Komandéra bezpečnostní policie (Befehlshaber der Sicherheitspolizei). Do jeho čela byl jmenován vrchní vládní a kriminální rada, SS-Obersturmbannführer Max Rausch (1898), donedávna vedoucí vládního okruhu kriminální policie v Katovicích, odkud byl vyhnán postupem Rudé armády. Do Brna nepřicházel jako nováček, znal je velice dobře už z let 1939-1941, kdy zde zastával funkci velitele německé kriminální policie. Podstata provedené reorganizace spočívala ve sloučení gestapa s kriminální policií, prohloubení součinnosti mezi jednotlivými součástmi bezpečnostní policie a operativnější koordinace mezi různými zvláštními útvary vytvářenými pro vyhledávání a boj s nepřítelem na vnitřní frontě. Od vytvoření nové policejní centrály představovalo gestapo jeho IV. odděleni. Do jeho čela byl dosazen SS-Sturmbannführer Hans Kraus (1893), donedávna šéf gestapa v Krakově. Oddělení V. - kriminální policie vedl kriminální ředitel Konrád Nussbaum a pak vládní a kriminální rada Geisler.

Od Hronu k Vltavě 2

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Komandér Max Rausch byl krutou a bezohlednou osobou, právě takovou, jakou nacisté na přelomu roku 1944—1945 v Brně potřebovali. Velitel brněnské vojenské posádky generálporučík Poel po něm žádal neodkladnou evakuaci všech vězňů mimo město. Obával se totiž, že by ozbrojenou akcí mohlo dojít k jejich osvobození a přeměně v ohnisko protiokupačního povstání. Vyšetřující soudce tzv. Lidového soudního dvora, který měl svou úřadovnu v budově zabavené právnické fakulty i představitel Německého zemského soudu v Brně dali Rauschovi na srozuměnou, že nadále už nebudou od gestapa přejímat žádné soudní případy a připravují svou evakuaci. Venkovní pobočky požadovaly instrukce, jak mají nakládat s osobami ve svých věznicích. Otrlý Max Rausch je osobně poučil rázně: Každý zkušený policista si v takových situacích vždy ví rady. Vězeň se přece může pokusit o útěk! Této rady vedoucí venkovních služeben bohatě využili. Podle svého názoru, že nyní při jednání s vězni musí jít všechny průtahy a ohledy stranou, dal Rausch v Kounicových kolejích zřídit nové popraviště. Po střeleckém stavu a šibenicích bylo v pořadí třetí formou likvidace nacistických odpůrců. Mezi kolejním A-blokem a jídelnou dal navézt a rozprostřít vrstvu písku, na níž byli vytypovaní vězni vražděni střelou do týla. Kolik statečných partyzánů "na písečku", jak zjemněle ostatní vězni popraviště nazývali, zahynulo, nevíme. Poválečný odhad se ustálil na počtu asi 120 popravených.


Likvidace vězňů po malých skupinách na písku nepřinesla žádaný efekt. Provést hromadný sonderbehandlung - zastřelení několika set protivníků najednou na nádvoří kolejí se gestapáci neodvážili, ačkoliv o tom velice vážně uvažovali. Jednak se obávali reakce domácího odboje na takový čin, jednak si nevěděli rady s tím, jak uklidit mrtvoly a zahladit stopy takového barbarského činu. Ne že by to bylo proti jejich svědomí, ale obávali se poválečného mezinárodního ohlasu i toho, že by se důsledky mohly obrátit proti německé menšině. Z těchto důvodů dostala přednost praxe přesouvání hromadných vražd do koncentračních táborů. Na 24. leden 1945 připravili gestapáci odsun 833 vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg, kam transport dorazil 26. ledna. Současně s nimi opouštěl Brno i vyšetřující rada dr. Weber i s rozpracovanými akty Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof). Do transportu bylo zařazeno 708 Čechů a 125 příslušníků jiných národností. Na aktech 200 z nich byla už předem uvedena zlověstná zkratka SB - tedy smrt bez jakýchkoliv průtahů. První popravy v táboře začaly již 6. února 1945. Další byly prováděny také v Norimberku a v různých pobočkách tábora, kam byli vězni přemístěni. V likvidačním díle pokračovala tyfová epidemie a nakonec 20. dubna nastoupený pochod smrti. Flossenburg byl osvobozen o tři dny později. Kolik mužů toto martyrium přežilo, to ještě nikdo nevypátral. Bylo jich poskrovnu.


Zanedlouho zaplnili Kounicovy koleje vězni odeslaní sem venkovními pobočkami a protipartizánskými komandy pro zvláštní použití a historie s přeplněnou věznici se opakovala. V noci ze 6. na 7. dubna 1945 vyvolali vězeňští dozorci z cel bezmála 200 mužů na transport. Ráno k nim přidali asi 55 žen z věznice na Cejlu a společně je odeslali ve dvou nákladních železničních vagónech přes Jihlavu do Mauthausenu. Transportní listinu měl u sebe vedoucí transportu kriminální zaměstnanec gestapa Johann Baar z Přízřenic u Brna (1913). Samozřejmě si o převozu nic nepamatoval, avšak při poválečném vyšetřování připustil, že přepravovaných mohlo být i 240 osob. To by odpovídalo tehdejší normě 120 stojících lidí na jeden vagón. Po příchodu do tábora byl z transportu vyňat pouze jeden Rakušan. Ostatní bez výjimky byli 10. dubna 1945 zavražděni v plynové komoře. Poněvadž oběťmi byli vesměs partyzáni a jejich spolupracovníci, dostal transport spontánně ustanovený název - partyzánský. Tento zločin byl proveden v době, kdy Rudá armáda, jak bude uvedeno později, bojovala již na řece Moravě.


Další evakuaci vězňů z Kounicových kolejí po železnici z Brna přes Jihlavu znemožnili partyzáni tím, že 10. a 11. dubna zničili mosty u Beranova a Kralic. Poslední dva transporty vypravené 10. a 17. dubna musely proto jet po trase Brno-Česká Třebová-Praha a dál ve směru na Plzeň, čímž se stále víc dostávaly do bojového pásma 3. ukrajinského frontu Rudé armády, který postupoval od Vídně vstříc svazkům 3. americké armády gen. George Pattona. Nakonec uvázly v Mirošově u Rokycan v bývalé donucovací pracovně. Po útěku stráží se 765 brněnských vězňů dočkalo 5. května 1945 svobody.


O poslední vagon, určený pro zbývající vězně v Kounicových kolejích se na nádraží v Brně-Slatině (vlastní město už bylo po bombardování neprůjezdné), pohádali se gestapáci sami mezi sebou a nakonec si jej vynutili pro sebe a své rodiny. Stovka posledních heftlingů musela zpět do věznice a počkat až na 19. duben, kdy stráže uprchly a tím barbarská věznice v Kouničkách zanikla. Úplně nakonec zanechalo gestapo po sobě 14 popravených. To ale nebyl konec jeho katanského díla. Po osvobození Brna v něm pokračovalo jinde.


Protože silnice z Brna do Jihlavy byla už částečně v rukou Rudé armády, měli prchající nacističtí pohlaváři k dispozici poslední volnou komunikaci ve směru na Svitavy. Odtud velkým obloukem přes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod ujížděli ke svým jihlavským kolegům. Komandéru bezpečnostní policie Maxu Rauschovi a vedoucímu služebny gestapa Hansu Krausovi poskytl útulek přímo v budově gestapa jeho tamější šéf Rudolf Blume. Velitel četnictva SS-Standartenführer, plk. G. Attenberger a jeho nástupce plk. četnictva Haischman, jakož i Oberlandrat Groer a další se ubytovali v kasárnách. Na právnické fakultě, kromě velikého nepořádku, zůstal po nich výhružný nápis: "Wir kommen wieder! Aber dann!" - "Přijdeme opět! Ale pakl" Škoda, že nezůstal zachován. Opravdu už nemá lidem co připomínat?


Od Hronu k Vltavě 3

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

První dějství pro rudou jízdu


Své naděje na osvobození z hitlerovské teroristické okupace spojovali jihomoravští obyvatelé, s výjimkou Němců, zrádců a kolaboranta s jarní ofenzívou Rudé armády. O její koncepci, způsobech boje a důsledcích frontových střetnutí, měli jen velice povšechné představy. Jen ohlas detonací a odlesk požárů, který chodívali za setmění pozorovat z různých návrší, jim naznačovaly, že se fronta blíží odkudsi z jižního Slovenska k Hodonínu a představí se v celé své drtivé podobě. Kdo by také tušil, že se jednou bude mluvit o bratislavsko-bměnské útočné operaci Rudé armády. Základní strategický plán nejvyššího sovětského veleni vycházel z představy, že 2. ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského se po osvobození Bratislavy probojuje jižní Moravou na Brněnsko a po osvobození hlavního města Brna bude pokračovat v náporu ve směru na Vyškov-Prostějov a Olomouc. Současně na protilehlém směru 4. ukrajinský front gen. Andreje Ivanovice Jeremenka měl po osvobození Moravské Ostravy proniknout Moravskou branou rovněž k Olomouci. Po spojení s vojsky maršála Malinovského mělo tímto způsobem dojít k obklíčení západního Slovenska a moravsko-slovenského pomezí a uzavřené nepřátelské síly donutit ke složení zbraní. Přes nepředpokládané modifikace štábních plánů zůstával tento záměr stále v platnosti.


Pro jarní ofenzívu se 2. UF připravoval východně od řeky Hronu na Slovensku. Budeme-li sledovat jeho rozložení zprava doleva, dostaneme následující schéma. Napravo 40. armáda generálporučika F. F. Žmačenka spolu s přiřazenou 4. rumunskou armádou gen. Nicolae Dascalescu zaujímala pásmo od Března nad Hronom až po Sv. Kříž nad Hronom. Tam navazovala postavení 55. armády generálporučíka I. M. Managarova a jí přičleněné 1. rumunské armádě gen. Vasilae Atanasiu. Obě rumunské armády přidělila STAVKA (specifický ruský výraz pro označení nejvyššího polního velení) maršálu Malinovskému poté, co Rumunsko ukončilo válečné akce po boku hitlerovského Německa a 12. 9. 1944 podepsalo v Moskvě příměří vůči celé spojenecké trojce. Jedna z kapitulačních podmínek bylo ustanovení, že se rumunská armáda zúčastní 12 divizemi (později tento počet vzrostl na 17 divizí) v rámci Rudé armády bojů proti Německu a jeho satelitům.


Pásmo 55. armády končilo u Kozmálovců a hned také začínaly pozice 7. gardové armády generálplukovníka M. S. Šumilova. Jižně od Dunaje, na maďarském území bojovala v součinnosti se 3. UF 46. armáda. Jejich strategickým směrem byl postup vytyčený městy Budapešť a Vídeň (dobyta 13. dubna 1945). Za řekou Hronem, v týlu dotykových křídel 23. a 7. armády, se připravovala na své útočné zasazení 1. gardová jezdeckomechanizovaná skupina generálporučíka Issy Alexandroviče Plijeva. Poněvadž bývala před bojem vždy soustřeďována v týlu střeleckých vojsk, bývá nesprávně označována za týlovou anebo druhosledovou. Skupinu tvořily dva jezdecké sbory o šesti divizích, přičemž každá měla svůj vlastní tankový pluk. Mimoto skupina disponovala dvěma pluky samohybných děl vedle dalších posilových jednotek. K večeru 21. března obsadila Plijevova vojska prostor soustředění Horša-Slatina-Ladzany.


Plijevovy kombinované jezdeckomechanizované svazky náležely k neobvyklému druhu sovětských vojsk, jejichž způsob bojového nasazení je výrazně odlišoval od střeleckých (pěších) vojsk. Jízda patřila k tradičním částem sovětských vojsk, avšak hledání jejího specifického uplatnění ve válce tanků a samohybných děl nebylo snadné. Její nové pojetí mělo svůj původ v bitvě pod Moskvou. Tehdy plukovník Plijev spolu s generálem Devaterem uskutečnili první odvážné "rejdy" - nájezdy do týlu německých vojsk, aby tam ničili nepřátelské týlové objekty - autoparky, muniční sklady, ženijní techniku, železniční koleje i živou sílu. Nečekaný přepad způsoboval zpravidla v řadách protivníka chaos a velké ztráty. Jakmile se však nepřítel vzpamatoval a jízda naproti tomu ztratila výhodu překvapení, vyrazila zpět ke svým vojskům a předem dohodnutým průchodem ve frontě zajela do jejich týlu k odpočinku a doplnění. Rejdy netrvaly dlouho, vždy pouze několik málo dní.


Na stalingradské frontě přemýšlel Issa Alexandrovič Plijev nad tím, jak skloubit specifika tankových a jízdních vojsk. A tehdy se svolením nejvyššího velení připravil a vycvičil první kombinovanou jednotku, která se stala základem tzv. jezdeckomechanizovaných skupin. Novým vojskům nenáleželo podstupovat boj s nepřítelem na mnohakilometrových souvislých frontových úsecích, k tomu nebyla přizpůsobena a takový způsob boje volila jenom z nezbytí, když je k tomu přinutil nepředvídaný vývoj situace. Jezdeckomechanizované skupiny nebyly rovněž předurčeny k překonávání pevné a do hloubky vybudované nepřátelské obrany. Nezbytným předpokladem jejich nasazení bylo rozvrácení německé obrany těžkou technikou a střeleckými vojsky. Teprve pak, až v nepřátelských pozicích vznikl náležitý průchod, začaly tudy najíždět rychlé kombinované svazky do protivníkova zázemí. Na sovětském území operovaly rychlé skupiny 50 i 60 kilometrů v nepřátelském týlu a spojení s vyššími štáby udržovaly pomocí radiostanic. Vzhledem k jejich odlišnostem od jiných druhů vojsk jim neurčovali vyšší velitelé ani tak šířku průniku, jako především hloubku nájezdu a operační cíle. Za takový bývalo například určeno vytypované město. Skupina je obchvatným manévrem dobyla a držela je tak dlouho, dokud na její úroveň nepostoupily hlavní armádní síly a nepřevzaly je do své moci. Obdobné posláni měla Plijevova vojska v průběhu bratislavsko-brněnské operace (25. 3. - 5. 5. 1945). Od Hronu měla dlouhými útočnými klíny rychle pronikat k Brnu, obcházet připravená opevnění, oboustranným obchvatem osvobodit město a udržet je až do příchodu 53. armády generála Managarova. V první fázi bojů o Brno byla na jeho osvobození orientována výhradně Plijevova rychlá skupina a tento velitelský záměr lze sledovat ve všech následujících proměnách frontových bojů o město. Koneckonců i Stalinův rozkaz k osvobozeni Brna ze dne 26. 4. 1945 (č. 345) vyzvedává na prvním místě "mistrný obchvatný manévr".

Od Hronu k Vltavě 4

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Podle směrnice velitele 2. UF měla jeho 7. gardová armáda nejprve na levém křídle osvobodit Bratislavu, k čemuž došlo 4. dubna 1945. Na pravém křídle 40. armáda v součinnosti se 4. rumunskou armádou měla překročit řeku Vah v prostoru Púchov-Trenčín a po zdolání Bílých Karpat postoupit na východní Moravu přibližně ve směru na Uherský Brod a Kroměříž. Hlavní úder frontu se dělil na dva směry: 7. gardová armáda po osvobození Bratislavy dostala za úkol sledovat cestu Zistersdorf (v Rakousku)-Mikulov-Znojmo-Plzeň na setkání se západními spojenci. Proto také na tento směr byla od Vídně přesunuta 6. gardová tanková armáda generálplukovníka A. G. Kravčenka. Zasáhla do boje 19. dubna. Pravou větev úderu vytyčovaly Malacky-Hodonin-Brno a po osvobození hlavního města Moravy byla za další cil určena Olomouc, v jejímž okolí se měla setkat vojska 2. a 4. ukrajinského frontu, jak už bylo naznačeno. Ačkoliv začátek bratislavsko-bměnské operace byl původně stanoven na 15. březen, byla ve skutečnosti zahájena o deset dnů později. Zdržení způsobil silný německý protiúder vedený proti sovětským vojskům mezi maďarskými jezery Balaton a Velence. Teprve po skončení tzv. balatonské obranné operace byla obnovena útočná iniciativa 3. i 2. ukrajinského frontu.


Pro rozvinutí bojů na brněnském směru zásadním předpokladem zahájeni útočné činnosti na dotykových křídlech 7. gardové a 55. armády. Na úsvitu 25. března překročila střelecká vojska řeku Hron a získala na pravém břehu rozměrné předmostí. Dosažené výhody začaly ihned využívat rychlé svazky generála Plijeva. Bezprostředně zahájily přepravu přes řeku a v úseku Starý a Nový Tekov - Žemliare vstoupilá do připraveného průlomu. Do deváté hodiny večerní soustředil Plijev většinu svých sil na získaném předmostí. S prolomením nepřátelské obrany nebyl však I. A. Plijev spokojen, protože v něm zůstávaly sice roztříštěné, avšak stále ještě nezničené a bojeschopné části wehrmachtu. Taková situace jízdním oddílům nevyhovovala, protože je nutila k pozičnímu boji a neumožňovala rozvinutému průniku dát náležitou rychlost, která byla jejich určující předností.

Po průchodu dosud neosvobozeným územím jihozápadního Slovenska stanul Plijevův 6. gardový jezdecký sbor v noci na 7. dubna na břehu řeky Moravy u Lanžhota. Jeho souputník, 4. gardový jezdecký sbor postupující vpravo, dorazil ve stejné době k Moravě u Rohatce a Hodonína. Nápor jezdeckomechanizovaných svazků však ztratil hodně na předpokládané rychlosti, takže je záhy dostihl 49. střelecký sbor 55. armády, což umožnilo novou koncentraci sil. Střelecké formace vystřídaly u Rohatce kavaleristy, kteří se přesunuli k Lanžhotu, takže oba jezdecké sbory nyní bojovaly společně. Ve dnech 9. - 11. dubna po krvavých bojích osvobodily městečko jako první jihomoravskou obec. Někdy bývá v literatuře uváděno, že Lanžhot byl první osvobozenou obcí v českých zemích. To neodpovídá skutečnosti, protože v Osoblažském výběžku bylo už několik vesnic osvobozeno dokonce už v březnu.


Střelecká vojska u Rohatce překonala v noci na 12. duben zatopený les a dopoledne očistila celou obec od nepřítele. Po 14. hodině zaútočila na Hodonín a do půlnoci jej celý získala do svých rukou. V rozkaze vrchního velitele Rudé armády bylo osvobození Hodonína vyhlášeno až příští den, takže oficiálním datem znovunabyté svobody se stal 15. duben. Na počest vítězů bylo v Moskvě vypáleno 12 čestných dělostřeleckých salv ze 124 děl. Boje u Lanžhota vyvolaly ve velitelském sboru 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny, jakož i ve vyšších štábech diskuse o tom, jestli bojové nasazení skupiny na řece Moravě u Lanžhota bylo dostatečně uvážené a jestli nebylo nad její síly. Generálporučík Plijev tyto názory odmítl. Výsledkem tohoto tříbení názorů byly změny ve velitelských funkcích. Stavka 11. dubna jmenovala novým velitelem 4. gardového jezdeckého sboru generálmajora F. V. Kamkova a 6. gardového jezdeckého sboru generálmajora I. F. Kuce. Mezitím vypršel 8. duben, který byl původně stanoven za datum osvobození Brna.


Rozbití německého obranného postavení na řece Moravě a vytvoření kompaktního sovětského předmostí od Lanžhota k Rohatci, uzavřely počáteční období v bojích na brněnském směru. Získání asi 23 kilometrů širokého nástupního prostoru bylo nepochybným úspěchem, třebaže ho nebylo dosaženo v původně stanoveném čase. Po soustředění celé 1. GJMS na předmostí stanovil Issa Plijev směrnici, v níž požadoval, aby 6. jezdecký sbor pokračoval v nájezdu na železniční stanici Hrušky a pak dál na Velké Bílovice a Velké Pavlovice a k večeru 13. dubna dosáhl západní a severozápadní okraje města Brna. Jezdeckým divizím 4. jezdeckého sboru přikázal cestu po ose obec Hrušky, Moravský Žižkov a Kobylí. Po přenesení boje na východní a severovýchodní předměstí Brna měly společně dovršit jeho obklíčení a osvobozeni. Načrtnutý plán zůstal neuskutečněný, ačkoliv zkušenosti z dosavadních bojů svědčily pro to, že překonání asi šedesátikilometrové vzdálenosti v průběhu jednoho dne bylo v silách a schopnostech skupiny.


Od Hronu k Vltavě 5

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Jižní Morava, rovinatý a pro německou obranu zdánlivě málo příhodný terén, nastavila jízdě do cesty mnoho nezvyklých překážek. Především to byla hustá mozaika měst a vesnic, která rozmělňovala předpokládaný mnohakilometrový obchvat do spousty jednotlivých, místně i časově rozdílných postupů, během nichž museli kozáci, jak se lidově jezdcům říkalo, sesedat často s koní a bojovat jako pěchota. S postupným pronikáním na severozápad dostávala se Rudá armáda do obranných zón dvou německých armádních skupin. Důležitá role byla při tom přisouzena řece Jihlavě, která mezi nimi tvořila rozhraní. Jižně od Jihlavy bojovala v obraně 8. německá armáda pod velením gen. H. Kreysinga, náležející do skupiny armád Jih (Süden) v čele s generálem Otto Wöhlerem. Větší částí bojovala na rakouském území a proto s ohledem na bojovou morálku převzal od 7. dubna velení nad skupinou Rakušanů dr. Lothar Rendulič a její označeni bylo od 1. května změněno na Ostmark, což bylo okupační označení pro rakouské území.


Střed Moravy od řeky Jihlavy na severovýchod blokovala 1. tanková armáda generála Waltera K. Nehringa ze skupiny armád Střed (Mitte), jejímž velitelem byl generálplukovník, od 5. dubna polní maršál Ferdinand Schörner, přezdívaný "Krvavý Ferdinand". Na Brněnsko orientovali němečtí velitelé především XXIV. tankový sbor. Velel mu generálplukovník Hans Kölner, jenž padl 20. dubna poblíž Sokolnic u Brna. Nahradil ho generál dělostřelectva Hartmann. Na tanková vojska gen. Nehringa navazovala na severní Moravě 17. armáda gen. Haaseho. Mimo tyto základní celky bojoval na frontě pod Brnem větší počet relativně samostatných částí. Pro ilustraci připomeneme jen dvě: dnem 7. dubna byla zrušena protipartizánská komanda II. praporu SS-policejního pluku na českomoravské vrchovině. Po jejich soustředění byl prapor zasazen do boje na linii Rajhrad-Ořechov u Brna, což podstatně ulehčilo partyzánům na Vrchovině, avšak zostřilo boje pod Brnem. Další zvláštní jednotkou bylo nasazeni praporu domobrany na vytypovaných tankových terénech. Dalších 4.790 volksšturmáků z Brna a okolí bylo připraveno v Brně.


Ačkoliv spojenci 20. ledna 1945 podepsali příměří s Maďarskem, ustoupily na jižní Moravu 24. a 27. maďarská divize a 1. horská střelecká brigáda. Jejich bojová hodnota sice nebyla vysoká, avšak přesto jejich části prokázaly Němcům dobré služby především jako tzv. záchytné jednotky. Maďaři přicházívali do předních pozic vždy ve chvílích, kdy se německé vojsko potřebovalo bez boje a dalších ztrát odsunout do jiných postavení. Významného úspěchu v boji s Maďary dosáhli partyzáni. V Olešničce u Štěpánova zlikvidovali generálplukovníka Zihaly Matolszy Éléka i s doprovodem. Obě zmíněné divize kapitulovaly 8. května před partyzány ve Svratce a okolí.


Zatímco se sovětská vojska soustřeďovala na předmostí u Lanžhota a Hodonína, přijel 12. dubna od Moravské Ostravy do Brna v salonním vlaku nejmocnější muž Protektorátu Čechy a Morava, státní ministr Karl H. Frank, aby se dal bezprostředně informovat o stavu bojů na jihu Moravy. V doprovodu vojenských a policejních velitelů odjel v obrněném transportéru přes Kyjov až k Hodonínu. Jaké závěry z této cesty vyvodil, není známo. V Brně 13. dubna jednal SS policejní stanný soud, který odsoudil k trestu smrti příslušníka gestapa Karl Mayera pro jeho kontakty s partyzány na Velkomeziříčsku. K. H. Frank v železničním voze rozsudek ihned potvrdil. Komandér bezpečnostní policie před Mayerovou popravou vyhrožoval, že zlikviduje jakékoliv projevy malomyslnosti a kapitulantství v policejních sborech.


Jezdeckomechanizované svazky Rudé armády, nyní už v součinnosti s divizemi 55. armády, se k Brnu probíjely pozvolna a obtížně. To přimělo maršála Malinovského k rozhodnutí, aby od 40. armády na pravém křídle 2. UF přesunul 50. střelecký sbor generálmajora N. T. Tavarkiladze do prostoru východně od Břeclavi. Ten měl mimo všeobecné posílení útočících sovětských vojsk za úkol připravit a zabezpečit prostor pro přísun 7. mechanizovaného sboru generálmajora Fjodora Grigorjeviče Katkova ze záloh vrchního velitele do podřízeni velitele 2. UF. Tímto opatřením přibylo na brněnský směr dalších 165 tanků a samohybných děl a 16.000 vojáků. Po soustředěni 7. mechanizovaného sboru v prostoru Hrušky -Moravská Nová Ves-Týnec-Kostice měli tankisté podle rozkazu maršála Malinovského vstoupit do boje 15. dubna v 9.00 hodin. Večer 17. dubna měl sbor blokovat linii Slavkov-Brno- Ivančice. Útok se však podle této direktivy nerozvíjel. 64. mechanizovaná brigáda sboru se do 18. dubna probojovala do prostoru Klobouky u Brna - Borkovany, kde se spojila se 4. gardovým jezdeckým sborem. Tím vzniklo pravé obchvatné křídlo, které mělo útočit na Brno čelně poté, co se vojska západně od Svratky probojují západně a severozápadně k okrajům Brna. Západní obchvatné křídlo se formovalo podstatně obtížněji. 16. mechanizovaná brigáda 7. mechanizovaného sboru vstoupila 16. dubna do závěrečných bojů o Hustopeče u Brna a do 18.00 hodin dosáhla Velké Němčíce. Zbývající dvě brigády - 65. mechanizovaná a 41. tanková o hodinu později zahájily boj o přechod řeky Svratky mezi Velkými Němčicemi a Nosislaví, nedosáhly však žádaného úspěchu.


K převratné změně se mezitím schylovalo v nivě řeky Svratky u malé vesnice Uherčice, o níž v té době snad nikdo neuvažoval, že by v bojích na brněnském směru mohla sehrát podstatnější roli. Večer 16. dubna sovětská jízda bez potíží překročila Svratku v záhumení obce. Generál Katkov po zprávě o zdolání Svratky nařídil svým brigádám u Nosislavi přerušit boj, předat svá postaveni střeleckým jednotkám a nastoupit cestu na přepravení přes řeku za Uherčicemi. Postupně se tak stranou pozornosti nepřítele soustředily v nížině mezi Vranovicemi a Přísnoticemi celý 6. gardový jezdecký sbor, tři brigády gen. Katkova (16. a 65. mechanizované a 41. tanková) a 6. orelská střelecká divize od 50. sboru. Za těchto okolností podřídil maršál Malinovský 7. mechanizovaný sbor i 6. orelskou divizi generálporučíku Plijevovi. Vzniklé uskupení nepředstavovalo nic zásadně nového, v takovém uspořádání už v minulosti bojovaly pospolu mnohokrát. Dva jezdecké sbory a jeden mechanizovaný představovaly optimální sestavu Plijevovy skupiny. Oba velitelé se dobře znali a vzájemně respektovali své bojové zásady. Velitel frontu předpokládal, že těmito opatřeními urychlí tempo západního obchvatu Brna. Východně od Svratky si Plijev stále ponechával svůj 4. jezdecký sbor doplněný 64. mechanizovanou brigádou gen. Katkova. Jak už bylo řečeno, jejich čas měl přijít tehdy, až levé křídlo přenese svůj boj do prostoru Brněnské přehrady, Kuřimi a Tišnova. Přehradní jezero způsobilo rudoarmějcům nejednu potíž, protože je na mapách neměli zakreslené. Sovětské mapy byly totiž vyhotoveny podle československých předloh z let 1920-1925 a tehdy o přehradě nebylo ponětí. Oběma křídlům podbrněnské fronty velel Plijev sám, své velitelské stanoviště měl v té době v Žabčicích. Rozkaz pro nový útok zněl: na úsvitu 18. dubna rozvinout západní obchvat a v součinnosti se svazky vyčkávajícími východně od Svratky získat město do večera do svých rukou.


Od Hronu k Vltavě 5

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Přesuny sovětských vojsk neušly pozornosti německého štábu skupiny armád Střed a jako protiopatření vydal F. Schörner 16. dubna směrnici, aby hlavní německé sily dislokované v Brně byly v noci ze 17. na 18. duben přesunuty na výšiny nad Židlochovicemi (Výhon - kóta 355), odkud bylo možné vést účinnou palbu do širého okolí. Rudá armáda tento zámysl včas rozpoznala a s předstihem před nepřítelem Výhon obsadila svou 243. střeleckou divizí a tím jej vyloučila z vážnějších bojů. Pro plastičtější pohled zrekapitulujme celkové postavení 50. střeleckého sboru: jeho 243. divize tedy ovládla Výhon nad Židlochovicemi; 42. gardová divize zaujala obranu na řekách Dyje a Jihlava, aby chránila levý bok útočících vojsk a 6. orelská divize uprostřed sestavy měla útočit ve směru Rajhrad-Modřice-Horní Heršpice-Brno a podél Svratky, ovšem proti jejímu proudu, bojovat o jihozápadní a západní okraje Brna.


Za rozbřesku 18. dubna dala se jezdeckomechanizovaná vojska do pohybu a zamířila údolím Jihlavy na západ. Proti všemu očekávání projela 15. jezdecká divize generála Bělousova téměř bez výstřelu až do Ivančic a tam podle rozkazu přešla do obrany na úseku Ivančice-Neslovice. Její průzkumné a zajišťovací hlídky ji na vzdálenost mnoha kilometrů předjely, nikde nenarazily na vážnější odpor, přesto se však podle rozkazu vrátily za stanovenou linii obrany. Čím byla tato situace způsobena? Romantické údolí řeky Jihlavy představovalo v dané době rozmezí mezi oběma německými skupinami armád Jih a Střed. Dotykový prostor nebyl dostatečně zajištěn a tím mezi oběma armádními skupinami vznikla vážná nezacelená mezera. Právě tou pronikli nyní kozáci do Ivančic a nebýt rozkazu k přechodu do obrany, mohli snadno pokračovat v jízdě až někam do středních Čech. Jenže rozkaz byl neúprosný a Bělousov jej plně respektoval. Nakonec v obraně u Ivančic setrval až do konce války. Historie osvobození Ivančic a jejich obrana je malým příspěvkem do diskusí různých postbitevnich rozumbradů o tom, kam která z armád měla postupovat anebo ustupovat, z jakých "záhadných" pohnutek tak neučinily, jakých "chyb" se dopustili jejich velitelé a co všechno stálo v pozadí... Skutečnost byla naprosto prozaická: maršál Malinovskij potřeboval zajištěný bok a tak na určené linii 15. jezdecká divize "tvrdla", ať se to komu zamlouvalo či nikoliv.


Po stažení předsunutých jednotek za linii obrany u Ivančic vzniklo před nimi rozsáhlé "území nikoho", kam střídavě dojížděly malé německé i sovětské skupiny vojáků na průzkum, nebo na zásobovací akce. V osvobozených Ivančicích ihned vznikl Revoluční národní výbor, který chtěl vytvořit řádnou československou vojenskou jednotku. Za tím účelem vyhlásil mobilizaci tři odvodních ročníků, celkem asi 250 mužů. Jejich kasernování, stravování, jakož i výstroje narážely na velké potíže. Hlavně však chyběly zbraně. Trofejních bylo málo a Rudá armáda jich v dané chvíli neměla nazbyt. Za těchto okolností bylo od formování vojenské jednotky upuštěno a ponecháno na jednotlivcích, jestli se dobrovolně přidají k partyzánům.


Nedaleko od města žila v lesích pod velením kpt. Antonína Řepky partyzánská jednotka nesoucí jméno Josefa Hybeše. Jakmile se o ní dozvěděl generál Bělousov, poslal do partyzánského tábora majora Fesenka, aby zjistil jejich početnost a akceschopnost. Zprávy byly příznivé a proto povolal kpt. Řepku s částí partyzánů do Ivančic. Tam v součinnosti s důstojníky RA vytvořil štáb partyzánských a místních revolučních skupin. Domácí bojovníci prokázali v následujících týdnech diviznímu velení spoustu dobrých strážních, průzkumných i ženijních služeb, dokonce podle svých zkušeností a výzbroje vstupovali po boku rudoarmějců do bojů s nepřítelem. Tato aktivita vede některé historiky k úvahám, zda tady na Ivančicku nezačalo dnem 18. dubna české národní povstání.


Ve stejnou dobu jako k Ivančicím vyrazili kavaleristé spolu s tankisty k obchvatu Brna. Jízda ostrým tempem postoupila obloukem přes Mělčany, Silůvky, Prštice a Radostice až do Popůvek na silnici 1. třídy z Brna do Jihlavy. Souběžně se přes Bratčice, obcházejíce Ořechov, prodíraly tanky 63. mechanizované a 41. tankové brigády, které k večeru u Veselky rovněž vstoupily na silnici k Jihlavě, čímž ji vyřadily jako možnou ústupovou cestu nacistů z Brna. Připomeňme, že partyzáni železniční spojení na Jihlavu přerušili kombinovanou destrukcí tratě už 10. a 11. dubna. Čelo tankového průniku se však u Veselky nezastavilo, skupina čtyř tanků T 34 pokračovala v jízdě po přímé silnici k brněnskému ústřednímu hřbitovu. Velitelský tank podporučíka P. I. Filimonova, hrdiny Sovětského svazu i. m., zničil nepřítel v Bosonohách. Další dva stroje podlehly v boji u krematoria a poslední z původní čtveřice sjel kolem hřbitova na Vídeňskou ulici a unikal k Modřícím, kde tušil záchranu u svých. Tam ale nedojel, byl zničen na přejezdu tratě z Brna do Střelic. Rusové u Ústředního hřbitova! Němečtí vojenští činitelé si teď plně uvědomili, že koncepce obrany města je před zhroucením.

Od Hronu k Vltavě 6

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Průnikem k Brnu provedla Plijevová jezdeckomechanizovaná vojska svůj typický útočný nájezd, na jaký velení frontu čekalo od překročení řeky Moravy a osvobození Lanžhota. Nyní se stal skutkem a přinutil německé štáby urychleně jednat. K večeru 18. dubna zaútočili Sověti také na Ořechov, obsadili sice návrší u kostela, ale dalšího úspěchu nedosáhli. První reakcí na dosažený Plijevův útok až na okraj Brna bylo hledání nejslabšího místa, kde by se dal útočný klín německou protiztečí nejsnadněji přetnout. Tím by wehrmacht donutil sovětské vojáky k ústupu od Střelíc anebo by je sevřel do obklíčení. Jednotky hákového kříže začaly svůj záměr realizovat tím, že od Moravského Krumlova do Dolních Kounic povolaly skupinu obrněných transportérů, která ve městě přebrodila Jihlavu a zaútočila kolem Moravských Bránic k samotě Karlov - kóta 550 Babí hora. Z opačné strany od Ořechova postupovala ke Karlovu německá pěchota. Rudá armáda obě zteče odrazila a Němce vrátila do původního postaveni.


Po tomto neúspěchu provedlo německé velení nový protiúder, tentokrát ve větším rozsahu. Večer 18. dubna začala u Opavy předávat svá postavení 16. tanková divize. Svou techniku i vojáky navagonovala a přes noc dojela po železnici až na nádraží do Ivanovic u Brna. Protože dál nebyla trať sjízdná, pokračovaly její části k Brnu po vlastních osách. Velitel divize generál Dietrich von Müller si během cesty zamanul navštívit v Hosticích na zámku rodinu svého přítele hraběte Dubského, což se mu stalo osudným. Zámek byl partyzány z oddílu Olga obsazen a generál i s doprovodem zajat. Partyzáni von Müllera drželi v zajetí tak dlouho, než nastaly příhodné podmínky pro jeho předání Rudé armádě. Byla to ojedinělá partyzánská akce v širokém mezinárodním měřítku. Von Müllera v čele divize nahradil dr. Aschoff. Ještě týž den, 19. dubna 1945, vstoupily přisunuté německé posily u Ořechova do boje, který pokračoval i následující den. Bylo to drsné střetnutí, v němž obě strany použily raketové zbraně. Střed městečka Ořechova lehl popelem, torza domů lemovala zničená pancéřová technika a všude kolem leželi padlí. Wehrmacht ani tentokrát nebyl úspěšný a na hlavu dr. Aschoffa se za prohru snesla drtivá kritika. Po odražení u Ořechova nastoupily části 16. divize cestu zpět do Slezska a maršál Schörner jmenoval novým velitelem plk. Treuhaupta.


Na vyčerpávající boje jihovýchodně od Brna musel rovněž reagovat velitel sovětského frontu maršál Malinovskij. Především z prostoru Kloubouky u Brna-Borkovany odvelel 4. gardový jezdecký sbor a 64. mechanizovanou brigádu gen. Katkova. Nařídil jim oběma urychlený přesun na západ od Svratky do okruhu obcí Rajhrad, Syrovice, Ořechov. Od této chvíle velel Plijev pouze západnímu obchvatnému křídlu. Východně od Svratky v útočném pásmu 55. armády vytvořil K. J. Malinovskij nové útočné uskupeni. V neděli 22. dubna 1945, byl to první velikonoční svátek, panoval na frontě poměrný klid. Jeho příčinou byly pokračující přesuny sovětských vojsk. Z bojiště u Vídně pokračoval přesun 18. gardového střelného sboru generálmajora I. F. Afonina do prostoru návrší Výhon nad Židlochovicemi - Tesaný. Jeho útočné pásmo bylo vlevo vymezeno řekou Svratkou a sídelními celky Židlochovice - Loučka (dnes Rajhradice), Dolní a Horní Heršpice, Brno - Komín a Rozdrojovice. Napravo sborové rozhraní představovaly obce Tesaný, Újezd u Brna, Šlapanice a Bílovice nad Svitavou, takže až na některé západní okrajové části náleželo Brno do pásma Afoninova sboru. Tím však přesuny nekončily.


6. gardovou tankovou armádu generálplukovníka Andreje Grigorjeviče Kravčenka jsme opustili 16. dubna, kdy byla zasazena spolu se 7. gardovou armádou na hlavním směru Mikulov - Znojmo - Plzeň. Nebojovala tam dlouho, už v noci z 22. na 23. duben se soustřeďovala v okruhu obcí Kurdějov - Šitbořice - Brumovice a připravovala na rozhodující boj o Brno. S postupným koncentrováním hlavních sil 2. ukrajinského frontu pod Brnem přebíral brněnský útočný směr poslání hlavního útočného směru na úkor bojového úseku před Mikulovem.


Zatímco na Brněnsku pokračovala dnem 22. dubna koncentrace sil k osvobozeni Brna a okolí, pokračovala na jižní hranici s Rakouskem 7. gardová armáda v aktivním boji, aby vázala co nejvíce nepřátelských sil. Hlavní tíhu bojů nesl 27. střelecký sbor, který přecházel z rakouského území k Mikulovu. Velitelem sboru byl gardový generálmajor Jevgenij Stěpanovič Alechin (1895). Toho dne měl své velitelské stanoviště v Hlohovci v domě č. 219, v němž žila rodina Roberta Suchomela. Zakrátko odtud odjel na sborový spojovací uzel, aby ohlásil velitelům v předních pozicích, že jede za nimi, jak to bývalo u sovětských velitelů v rozhodujících chvílích obvyklé.


Když vycházel z domu, v němž pracovali spojaři, prováděla německá letadla nad vesnicí nevýraznou bojovou činnost, k jaké docházelo na frontě zcela běžně. Některé z nich svrhlo bombu právě před dům, z něhož vycházel generál Alechin. Na následky těžkého poranění skonal. Jeho ostatky byly nejprve převezeny na velitelské stanoviště sboru a pak odtud letecky do Lvova na čestný hřbitov RA. Veleni sboru převzal generálmajor Anatolij Ivanovic Losev. V době, kdy se příslušníci 27. střeleckého sboru probíjeli k Mikulovu, netušili, že právě překročili hromadný hrob zavražděných židů, kteří před svou smrtí pracovali a žili v místní cihelně. Před 11. hodinou se před rudoarmějci otevřel apokalyptický obraz. Mikulovský zámek, neodmyslitelná dominanta kraje, vzplál najednou obrovským požárem. Byl založen ve všech poschodích najednou, dokonce i ve sklepních místnostech vytesaných ve skále a není pochyb o tom, že jej úmyslně způsobila ustupující okupační správa. Oheň zničil na 40 vagónů památek a uměleckých předmětů soustředěných nacisty z celé Evropy, mimo jiné celou garderobiéru vídenské opery, sbírku porcelánu z Paříže, prehistorické sbírky Moravského zemského muzea a další cennosti. Když je neuspěli odvézt, tak je nenávratně zmařili. Plně to odpovídá myšlení a jednání nacistického nadčlověka a kulturträgra.



Od Hronu k Vltavě 6

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Rozhodující střetnutí


Všeobecný útok na Brno stanovil maršál Malinovskij na 25. duben 1945. Vojska západně od Svratky (Plijevovo křídlo) měla zahájit boj v 8.00 hodin východoevropského (moskevského) času. Na opačném břehu měla střelecká vojska generála Managarova zahájit zteč v 11.00 hodin po 25 minutové soustředěné dělostřelecké přípravě. Po prolomeni nepřátelské obrany nadcházela doba pro mechanizovaná vojska. Počátek jejich nasazeni stanovil maršál Malinovskij na 12.00 hodin. V noci na 23. duben přijel v obrněném transportéru a kombinéze řadového mechanika maršál Malinovskij za svými vojsky na jižní Moravu. Své velitelské stanoviště měl v Modré na Slovensku a jeho cesta k Brnu byla jediným maršálovým pobytem v českých zemích po zbývající dobu války v Evropě. Ještě před zahájením útoku chtěl s veliteli armád posoudit připravenost jejich vojáků na rozhodující střetnutí s nepřítelem. Nejprokázanější je jeho jednání s generálporučikem I. A. Plijevem na jeho velitelském stanovišti v Žabčicích, v domě č. 29 u Josefa Říčky. Po splnění inspekčního účelu své cesty vystoupil maršál na kopec Čertoraj nad Křepicemi, aby odtud, z pozorovatelny gen. Afonina, sledoval zahájení a rozvinutí útoku. Jakmile kolem dvanácté hodiny vyjely na bojiště mechanizované brigády, popřál přítomným velitelům úspěch v dalších bojích a vrátil se zpět do Modré.


V rámci přípravy na generální útok dal Issa Alexandrovič Plijev (jméno Issa naznačuje že byl národností Osetinec) nejprve od nepřítele vyčistit různé strže, hájky a návrší a po dohodě s gen. Katkovem soustředil všechny 4 brigády 7. mechanizovaného sboru kolem Střelic. Bylo to výhodné místo, které tankisté drželi už od 18. dubna a také sbor po značných ztrátách potřeboval maximální koncentraci svých sil a jejich efektivní využití. Aby jim byl co nejblíže, přemístil gen. Katkov své velitelské stanoviště do křoví u Střelic. Všechny čtyři brigády 7. mechanizovaného sboru opustily v 11.00 hodin svá výchozí postavení a vstoupily do boje mezi Troubskem a Ostopovicemi. Jejich další postup směřoval k Lískovci a odtud k řece Svratce. Jezdecké části 6. sboru pronikly 23. dubna až na horní okraje Žebětína, k osvobození celého městečka došlo ovšem později. Odpoledne 2. dubna přišel rozhodující čas pro jízdu 4. sboru u Ořechova. Odpoledne prudkou ztečí smetla zbytky německé obrany, čímž dokončila jeho osvobození a připojila se k vojskům operujícím už na okrajích Brna. Rozvinutí bojů na západním křidle fronty sledoval genpor. F. V. Kamkov ze svého velitelského stanoviště v Syrovicích na návrší u kostela, kam za ním v rozhodujícím čase přijel i velitel celé jezdeckomechanizované skupiny genpor. I. A. Plijev.


Na úseku 6. orelské střelecké divize nedošlo 23. dubna k žádným výraznějším změnám. Snad také pro depresivní atmosféru, která měla svůj původ v tragické události u Rajhradu. Kolem poledne přijíždělo od Židlochovic k předním pozicím auto gardového generálmajora a hrdiny SSSR Maxima Jevsejeviče Kozyra, zástupce velitele 50. střeleckého sboru. V důsledku spletité situace a nepřesných informaci přiblížilo se jeho vozidlo k nepřátelským pozicím natolik, že bylo zasaženo protivníkovou palbou a generál byl na místě usmrcen. Jeho ostatky byly 2. května 1945 pohřbeny v Brně na Náměstí Rudé armády (nyní Moravské náměstí) a odtud počátkem roku 1946 převezeny do Prahy na čestné pohřebiště rudoarmejců na Olšanech. Osud jeho doprovodu známe jen zčásti. Spolujedoucí zdravotnice Nina Andrejevna Kuťkovová z Taganrogu byla zajata a při výslechu v Rajhradě umučena. Je pohřbena na místním hřbitově.


Od frontového náletu sovětských letadel dne 12. dubna, utichly brněnské ulice a život přešel do úkrytů a sklepů, někteří lidé dali přednost rychlému útěku mimo město. Přesto nelze přehlédnout poslední aktivity okupantů. Především se snažili co nejvíc německého obyvatelstva odsunout někam na západ. Ještě 20. dubna kolem 18.00 hodiny projížděl městem rozhlasový vůz vyzývající Němce, aby se dostavili na určená seřadiště k posledním evakuačním transportům. I tato kvóta německého obyvatelstva vyhnaného z Brna vlastními předáky, je jistě pečlivě zakalkulována německými revanšistickými organizacemi do tzv. "divokého odsunu" v poválečné době. Německá obrana Brna se neustále obávala protiokupačních nálad a možností jejich přeměny v nějaké ozbrojené akce. Snad na naléhání velitele generálporučíka Poela, pokud to není výmluva gestapa z vlastní odpovědnosti, začalo gestapo vyhledávat v ulicích podezřelé osoby. Při tom zadrželo několik lidí, kteří vybírali na nádraží z rozbitých vagónů potraviny. Byli obviněni z rabování a uvězněni.


Dne 19. dubna 1945 zřídil velitel bezpečnostní policie Max Rausch na právnické fakultě stanný soud a pět ze zadržených bylo jím odsouzeno k smrti. Aby bylo dosažena většího zastrašujícího účinku, odsoudil 21. dubna stanný soud k smrti 14 mužů a 1 ženu. Jejich popravu provedli příslušníci gestapa ten den odpoledne na střelnici v Bmě - Medlánkách a tam také mrtvoly zahrabali v hromadném hrobě. Poprava měla být plakátována, avšak žádná tiskárna už nebyla schopna plakáty vytisknout. Popravení byli na podzim 1945 exhumováni a pohřbeni na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.


V průběhu bojů došlo rovněž k uplatňování ústupového plánu A-R-L-Z (Auflockerung-uvolnění, Räumung-vyklizení, Lähmung-ochromení a Zerstörung-zničení). Ustupující jednotky prováděly poslední fázi plánu - ničení. Docházelo k tomu téměř pravidelně asi dvě hodiny před ústupem a převažovalo zakládání požárů v průmyslových objektech. Z obsáhlého přehledu takto způsobených škod uvádíme jen pro ilustraci malý výňatek. Destrukční skupiny zapálily například sklad obilí v Židlochovicích, bývalou rafinerii (v té době sklad vojenského materiálu i potravin) v Hrušovanech u Brna, sladovnu v Rajhradě, lihovar v Syrovicích, mlýn v Rosicích, cukrovar v Sokolnicích, sladovnu v Újezdě u Brna. V Brně samém těžce poškodily I. brněnskou strojírnu, Zbrojovku a další podniky. Zničení neměly ujít ani uhelné šachty na Oslavansku. U dolu Julius přestřílela destrukční skupina lana těžní věže, takže těžní klece se roztříštily v hloubce 800 metrů. Současně byla zničena elektrická ústředna a tím zastavena čerpadla, takže důl zaplavila voda. Po osvobození převažovaly pochybnosti o tom, jestli je vůbec reálné těžbu obnovit.


Některé objekty se podařilo ubránit. Hybešovi partyzáni ochránili před zničením oslavanskou elektrárnu a revoluční ozbrojená skupina šachtu Františka v Padochově. V kritické chvíli ustoupila do podzemí dolu, její chodby, průchody a větrací šachty dokonale znala a mohla v prostoru nepostižitelně manévrovat. Za té okolností se destrukční skupina k dolu nepřiblížila a ustoupila bez provedení destrukce. Co je proti miliardovým škodám způsobeným okupací a válkou počínání některých rudoarmějců, kteří si "na památku" vynutili na obyvatelích některé drobné osobní předměty.

Od Hronu k Vltavě 7

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Jak už bylo uvedeno, 23. dubna začal všeobecný útok na Brno. Skupinu gen. Plijeva jsme opustili při rozvíjeni náporu z prostoru Střelice - Troubsko - Ostopovice. Po dosažení Svratky přešla část sil řeku a následně postupovala Rudá armáda po obou stranách řeky, ovšemže proti směru jejího toku, ke Kamennému mlýnu. Pozoruhodné je hlášení, že příštího dne, tedy 24. dubna ve 20.00 hodin pronikly přední skupiny 8. gardové jezdecké a 8. jezdecké divize k Rozdrojovicím a Kníničkám. K osvobození obou obcí v ten den sice ještě nedošlo, avšak přítomnost prvních rudoarmějců v tomto prostoru byla výrazným signálem pro německou posádku i okupační správu města, aby urychleně opustily svá místa a daly se na ústup po poslední volné ústupové trase Bmo-Svitavy. Večer 26. dubna před setměním ovládli Plijevovi vojáci Žabovřesky a bojovali na severních okrajích Králova Pole. Příští den postoupili do horní části Řečkovic a přední části blokovaly silnici na Svitavy u řečkovické výspy nazývané Na špici.


Katkovovy pancéře postoupily až severně od předměstí Komín, odkud ihned nastoupily cestu do prostoru Bmo - Obřany - Slatina - Podolí k vystřídání. Hlavní velení RA považovalo 7. mechanizovaný sbor za svazek, který se nejvýrazněji prosadil v bojích o Brno. Odpočinek a doplnění sbor nutně vyžadoval. Z původního stavu 165 tanků a samohybných děl, které měl na počátku svého nasazení na jižní Moravě, poklesl jejich počet k 20. dubnu na 95 a po osvobození Brna disponoval pouze 46 obrněnci. Ve skutečnosti se sbor vystřídání nedočkal a zůstal v boji až do 9. května 1945.


Maršál Malinovskij vydal 27. dubna směrnici, v niž požadoval, aby vojska generálporučíka Plijeva nejpozději do dvou dnů zaujala obranu na linii Tišnov - Rosice - Zbýšov - Ivančice. Tam jižně od řeky Jihlavy probíhalo obranné pásmo 7. gardové armády ve směru na Miroslav a Laa a. d. Thaya v Rakousku. Od rozmezí Kouřim - Tišnov probíhala postavení 53. střelecké armády vymezená místy Řečkovice - Mokrá Hora - jižní Soběšice - Bílovice nad Svitavou - Kanice - Březina a dál až k Radslavicím u Vyškova.


Východně od Svratky 23. dubna v poledne vstoupily do boje 18. gardový střelecký sbor generálmajora I. M. Afonina a 6. gardová tanková armáda generálplukovníka A. G. Kravčenka. Pěšákům lemovaly cestu Svratka a Svitava. Na svém postupu Procházeli Židlochovice, Loučku (dnes místní část Rajhradic), Přízřenice, Dolní a Horní Heršpice, Brno - Komárov a kolem Svitavy dorazili až do Obřan. K večeru 25. dubna na více místech překročili vodní toky a připravili se na zteč vnitřního města Brna. Tankisté v součinnosti se střeleckými jednotkami se rovněž probojovali do předměstských částí od Komárova až po návrší Hády a ráno 26. dubna vstoupili do pouličních bojů.


Tanky a samohybná děla 9. gardového mechanizovaného sboru vyjely z předměstí Nové Černovice do středu města, od jihu obcházely obě městské dominanty - petrskou katedrálu a hrad Špilberk, na svém dalším postupu míjely západní okraje Masarykovy čtvrti a zastavily se přibližně jeden kilometr jižně od Kamenného mlýna na Svratce. Technika 5. gardového stalingradsko-kyjevského tankového sboru pod velením generálporučíka Saveljeva se probíjela z předměstské části Juliánov k hlavnímu nádraží a odtud k parku Lužánky a kolem právnické fakulty Masarykovy univerzity do Žabovřesk.


Vojska 2. gardového nikolajevsko-budapešťského sboru po ovládnutí Šlapanic obešla Líšeň, obsadila návrší Hády a přes Maloměřice pokračovala ve vytlačováni nepřítele z Husovic, Černých Polí a mířila do prostoru mezi Královým Polem a Řečkovicemi. Večer 26. dubna se celá sovětská tanková armáda soustředila v pásmu od Medlánek přes Královo Pole do Obřan s obranou orientovanou na sever. Střelecká vojska 55. armády se dočasně zastavila na čáře Kamenný mlýn - Komín - Královo Pole - Obřany, kóta 471 mezi Bílovicemi nad Svitavou a Ochozem. Až na část Řečkovic nazývanou Dolnice, kterou osvobodily střelecké jednotky 2. května 1945, bylo večer 26. dubna 1945 celé Brno zbaveno německých usurpátorů a přes veškeré svízele frontových bojů prožívalo po šesti letech okupace opět svobodný národní život.


Po ztrátě Brna si velení skupiny německých armád Střed uvědomovalo, že na Jihlavě je stále ještě nedostatečně zajištěný dotyk mezi 1. tankovou armádou gen. Wöhlera a 8. armádou ze skupiny Ostmark. V pořadí už třetí pokus o zaceleni této riskantní mezery spočíval nyní v záměru posílit doteková křídla obou armád přisunutím po jedné divizi z každé strany. Za tím účelem byla od Vídně přes Mikulov, Laa a. d. Thaya, Znojmo, Třebíč a Náměšť nad Oslavou přisunuta 25. dubna k Rosicím 6. německá pancéřová divize a tam ji převzal do své sestavy 24. tankový sbor 1. tankové armády. (S částí 6. pancéřové divize se ještě setkáme v pasáži o potlačení povstání ve Velkém Meziříčí.) Od 8. armády gen. Kreysinga (skupina armád Ostmark) nastoupila cestu do prostoru Moravský Krumlov-Olbramovice 25. tanková divize, načež obě budou usilovat o vyplnění poloprázdné průrvy západně od Ivančic, stále ještě střežené 15. jezdeckou divizí gen. G. A. Bělousova v součinnosti s partyzány.


Vyhnáním nacistických militantních sil z Brna stal se 26. duben 1945 dnem osvobozeni a dnem úcty ke všem, kteří v tomto boji položili své životy. Nelze ovšem opomenout, že na pravém boku útočících vojsk, osvobodil 49. střelecký sbor genpor. G. N. Terenťjeva město Slavkov. Sovětská vojska vyznávající s úctou tradice národněosvobozeneckých bojů svých národů, si velice připomínala, že na Slavkovsku bojují po 140 letech v krajině bitvy tří císařů, tentokrát ovšem vítězně. Moskva oslavila osvobození Brna dvaceti dělostřeleckými salvami ze 224 děl. V rozkaze vrchního velitele Rudé armády č. 354 se k této události uvádělo: "Vojska 2. ukrajinského frontu se při pokračování v útoku dnes, 26. dubna, zmocnila mistrným obchvatným manévrem a čelným útokem velkého průmyslového centra Československa města Brna, významné dopravní křižovatky a mohutného opěrného bodu německé obrany." Tato slova, jako i citát z rozkazu ke Dni vítězství 9. května 1945, byla vytesána na Památník vítězství na náměstí Rudé armády (nyní Moravské náměstí). Po roce 1990 byly oba texty na základě rozhodnutí rady města Brna z pomníku odtesány jako závadné. Zmrzačený památník není ostudou těch, co za svobodu bojovali i padli, nýbrž znamením ubohosti v počínání městských radních, kteří zvedli ruku pro tento nekulturní čin.


K dovršení původní koncepce bratislavsko-brněnské operace zbývalo ještě provedení útočného manévru od Brna k Olomouci a navázání spojeni s vojsky 4. ukrajinského frontu. Poslední fáze operace bezpodmínečně vyžadovala posílení tohoto útočného směru a proto tam byla dirigována 6. gardová tanková armáda genplk. A. G. Kravčenka. Ta však v bojích o Brno ztratila polovinu svých pancéřů a proto musela být doplněna 64 novými stroji. Střelecká vojska na olomouckém směru posílil 24. gardový -bratislavský - střelecký sbor generálporučíka A. J. Kruze odvelený z jihu Moravy od 7. gardové armády. Výchozí prostor pro zahájení útoku byl vymezen Slavkovem a Viničnými Šumicemi. Následující den po osvobození Brna, 27. dubna, zahájili vojáci gen. Kruze ve 14.00 hodin zteč nepřátelských pozic. Po prolomení protivníkovy obrany vstoupili 28. dubna do útoku rovněž tankisté gen. Kravčenka. Útok se rozvíjel slibně, 30. dubna už byl osvobozen Vyškov a úkol vyhnat okupanty z Olomouce ve dnech 2. nebo 3. dubna nebyl nereálný, avšak jak to často bývá, skutečnost plány měnivá. Nepřítel si byl velice dobře vědom toho, že by RA tímto způsobem pronikla do operační hloubky jeho obrany a proto před Prostějov nasadil své zálohy a některé posily dokonce povolal od Moravské Ostravy. Sovětští tankisté dne 3. května sváděli těžké boje v prostoru Ivaň-Čehovice-Brodek u Prostějova a pronikání kupředu se zpomalovalo. Fronta na tomto úseku začala stagnovat také z jiných důvodů.


Od Hronu k Vltavě 8

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa


Dne 30. dubna spáchal sebevraždu A. Hitler a Rudá armáda 2. května 1945 dobyla Berlín. V české kotlině se zkoncentrovalo velké a stále bojeschopné uskupení armád pod velením polního maršála F. Schörnera nazývané Střed (Mitte), s nímž měl führerův nástupce velkoadmirál Dönitz dalekosáhlé plány v politické hře o západní Československo a jeho hlavní město. Do popředí vojenského plánování vstoupila neodbytně potřeba přípravy a provedení pražské operace. To ovšem představovalo u 2. ukrajinského frontu provedení spousty přesunů, z nichž ale budou zmíněny jen ty nejdůležitější.


Už dříve bylo naznačeno, že na jižní Moravě u rakouských hranic maršál Malinovskij předpokládal utvoření hlavního útočného uskupení ve směru české Budějovice - Plzeň. Jeho nejdůležitějšími silami měla být 7. gardová armáda a 6. gardová tanková armáda, která sem byla převelena od Vídně a do boje zasazena od 19. dubna. Náročnost bojů na brněnském směru si vyžádala tankisty jinde. Už 25. dubna útočí na Brno, a sotva splní svůj podíl na osvobození hlavního města Moravy už přechází na olomoucký směr. Než tady splní předpokládané poslání, vydává maršál Malinovskij novou směrnici a požaduje, aby tanková armáda přerušila boj před Prostějovem, předala svá postavení pěšákům 53. armády a sama urychleným přechodem se k ránu 5. května soustředila v prostoru Uherčice-Strachotín-Starovičky-Kurdějov. Za velitelské stanoviště byly genplk. Kravčenkovi přikázány Hustopeče. Po 15 dnech vyčerpávajícího bojového nasazení opět pokračovala tam, kde na moravské půdě začínala.


Rozhodnutím hlavního velení RA byla od 3. ukrajinského frontu v Rakousku odvelena na Moravu ještě 9. gardová armáda gen. Glagoleva a zasazena po jižním boku už mnohokrát zmiňované 7. gardové. Tímto způsobem vzniklo primérní úderné uskupení, jehož cílem bylo ve dnech 12. - 14. května proniknout na řeku Vltavu- a podílet se na osvobozeni Prahy. V době vrcholného soustřeďováni sovětských armád rozťalo situaci jako blesk Pražské povstání. Všechno urychlilo a všechno změnilo. Poněvadž na Bměnsku zůstávala převaha sil 2. ukrajinského frontu, logika věcí napovídala, že tu musí vzniknout další útočné uskupení na Prahu, ačkoliv to v původní koncepci bratislavsko-brněnské operace nebylo. Jeho jádrem byla 1. gardová jezdeckomechanizovaná skupina genpor. I. A. Plijeva, včetně 7. mechanizovaného sboru. Postupně se stahovala z fronty Rozdrojovice-Rosice-Zbýšov-Ivančice-řeka Jihlava na západ od Brna na osu příštího postupu, kterou představovala silnice Brno-Jihlava-Praha. Přímo podél komunikace se připravovali tankisté 7. sboru, po jeho bocích měly by útočit oba jezdecké sbory.


Současně opouštěla svá stanoviště severně od Brna 53. armáda a podle ustáleného schématu zaujímala nová postavení před rychlými svazky generála Plijeva. 18. gardový střelky sbor dostal přidělený prostor Oslavany-Zbýšov-Babice u Brna 49. střelecký se připravoval v pásmu Tetčice-Rosice-Říčany u Brna a konečně 50. střelecký sbor měl vymezeno území Ostrovačice-Veverské knínice a Veverská Bítýška. Zjednodušeně řečeno, do souběžného pohybu se dostala všechna sovětská vojska od moravsko-slovenského pomezí až po Ostrovačice, dnes velice známé místo na dálnici D1. Střídáním vojáků bylo nejvíce překvapeno obyvatelstvo ve vesnicích severně od Brna-Řečkovic a v dalších vesnicích na východ, v Jehnicích, Útěchově, Soběšicích, Babicích nad Svitavou a dalších. Už 5. května odpoledne spatřili místní lidé jednotlivé vojáky v neznámých uniformách a s čepičkami se dvěma zvláštními rožky. Nemluvili žádným ze slovanských jazyků a teprve až po chvíli poznali, že jsou to Rumuni.


Cesta rumunské armády k Brnu byla velice spletitá. Starší lidé pamatovali, že Rumunsko před druhou světovou válkou bylo spojeneckým státem v rámci Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), a že naše i rumunská armáda pořádaly společné vojenské manévry a rumunští politikové bývali u nás vítanými hosty. Všechno se ale změnilo po Mnichovu 1938 a vypuknutím války 1. září 1939. Z rumunské politiky byli vytlačeni stoupenci odporu proti hitlerovskému Německu a jejich místo zaujal náčelník železných gard a "náčelník státu", fašista maršál Ion Antonescu. Zfašizované Rumunsko se od prvního dne přepadení SSSR Německem, od 22. 6. 1941, podílelo na bojích na východní frontě. Teprve v důsledku vojenské porážky a domácího antifašistického povstání ukončilo 24. 8. 1944 bojové akce po boku Německa a požádalo o přiměří. Kapitulaci podepsalo v Moskvě vůči všem členům Velké Trojky (SSSR, V. Británie, USA) dne 12. 9. 1944. Jednou z kapitulačních podmínek bylo ustanovení, že se Rumunsko silami 12 (později 17) divizí zúčastní boje proti Německu po boku Rudé armády. Rumunská armáda v následujícím období prošla v bojích Maďarskem a od 18. prosince se začala podílet na osvobozování Slovenska.


V době, kdy rumunští vojáci překonávali Bílé Karpaty a vstupovali na východní Moravu, vytvářely dvě samostatné vševojskové armády. 1. rumunské armádě velel sborový generál Vasile Atanasiu a 4. armádě sborový generál Nicolae Dascalescu. Obě byly operativně začleněny do 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. První byla podřazena 53. sovětské armádě a bojovala na jejím pravém boku. Čtvrtá armáda bojovala v sestavě 40. sovětské armády, a to na jejím levém boku, takže obě rumunské armády postupovaly pospolu a osou jejich postupu bylo rozmezí mezi 53. a 40. armádou. V několika posledních letech zdůrazňují brněnská media zásadní podíl rumunských armád na osvobození Brna a nechybí ani vyjádření, že při tom padlo v Brně víc Rumunů než Sovětů. O tom, kde 27. dubna 1945, den po osvobození města, stály rumunské formace, nás informují operační svodky pro štáb 2. UF. Podle nich 4. rumunská armáda pravým křídlem stále ještě bojovala na Slovensku přibližně na čáře Čičmany-Zliechov-Trenčanská Teplá-Opatové a na Moravu přecházela v prostoru Lopeníku. Dál její postavení lemovala Březová pod Lopeníkem, Bánov, Uherský Brod, Vlčnov, Dolní Němčí a končila východně od Suchova.


A právě tam, východně od Suchova, začínalo bojové pásmo 53. sovětské armády a tím také 1. armády rumunské. Její bojovou linii vyznačovala místa Suchov-Lipov-Blatnice-Moravský Písek, Vracov-Kyjov (jih) a Stavěšice. Je vyloučeno, že by 26. dubna 1945 bojovala v městě Brně jakákoliv rumunská vojenská část a tudíž zde v tento den nemohla mít ztráty na životech svých vojáků. Nebudeme-li uvádět účast Rumunů v bojích o Ořechov u Brna anebo v Brně samém, neznamená to umenšování zásluh rumunských armád za osvobozeni podstatné části Moravy. První rumunští vojáci se přiblížili k severním okrajům Brna (Řečkovice) 5. května 1945 aby po příjezdu dalších vystřídali v noci ze 6. na 7. května jednotky 53. armády, která jak už víme, byla na přesunu západně od Brna do nového bojového uskupení. Nová postavení zaujímali Rumuni po náročných a vyčerpávajících pochodech, někdy dorazili později než se předpokládalo a některé části stanovený úkol v této vypjaté situaci už ani nestihly.


Rumunská linie severně od Brna probíhala od Obory (mimo) na východ a vyznačovala je tato místa: Rozdrojovice, Ivanovice, Mokrá Hora, Jehnice, Jezera, stanice Babice, Babice. Už 7. května začaly pronásledovat ustupující německé vojsko a svůj postup 1. rumunská armáda ukončila v prostoru soustředění jižně od Havlíčkova Brodu a 4. armáda v okruhu Žďár n. S., Bystřice n. P. a Nové Město na Moravě.


Od Hronu k Vltavě 9

Jiskry a plameny českého národního povstání



Všechny hlavní proudy domácího národně osvobozeneckého úsilí protihitlerovské okupaci se programově shodovaly na potřebě připravit na závěr války vyústění odboje v lidové české národní povstání. Představy o jeho podobě vyvolávaly sice mezi účastníky rezistence nejrůznější úvahy a nejednou dokonce i spory a roztržky, avšak v jednom panovala převažující shoda: povstání má naději na úspěch jen tehdy, bude-li buď reagovat na předpokládaný krizový rozpad nacistické moci v Německu, nebo vypukne-li v koordinaci s postupem vítězících spojeneckých armád na našem území. Jarní ofenzíva Rudé armády a postup 2. a 4. ukrajinského frontu na Moravu postavily domácí odboj před neodkladné rozhodnutí: nastávají předpokládané podmínky pro povstání? Jestli ano, pak bylo nutné bezprostředně rozhodovat o jeho vedení, výzbroji, taktice, o kontaktech na zahraničí ohledně slibovaných dodávek zbraní a mnoho jiného. Nastal čas konfrontaci mezi představami a skutečností.


Pod vlivem nepodložených zpráv o kapitulaci Německa došlo 1. května 1945 k povstání v Přerově. Předpokládané spojení s Rudou armádou nebylo navázáno a protože chybělo jednotné řízení akcí, postupovaly oddělené skupiny povstalců podle vlastního uvážení. Jedni začali jednat s německou posádkou o složení zbraní, jiní, především železničáři, vstoupily do otevřeného boje, zatímco další spoléhali na účast partyzánů, o níž nikdo nic určitého nevěděl. Z ilegality vystoupil ONV a rokoval s okresním hejtmanem dr. Krautem o předání správních úřadů, avšak nedokázal ho revolučním právem sesadit. Přerovským občanům nechybělo odhodlání a statečnost, zaslouží si za ně uznání a poctu. Povstání vypuklo spontánně, převalilo se městem i okolím jako nezadržitelná vlna, která po svém opadnutí příliš obnažila všechny slabiny několikahodinového boje.


Po zprávách o tom, že kapitulace je iluzí, bojová aktivita ve městě ochabovala. V souvislosti s ústupem povstání narůstalo otřesené sebevědomí Němců. Před večerem dal dr. Kraut internovat osoby zastižené na radnici. Lidé zadržení na náměstí byli uvězněni jako rukojmí v budově gymnázia a Hitlerových kasárnách. V ulicích pokračují razie na osoby podezřelé z účasti na ozbrojených akcích. Poslední známky odporu zmrazí vyhlášené stanné právo.Druhé dějství přerovského dramatu se začne odvíjet na úplně protilehlém okraji Moravy, v Jihlavě. Krátce po půlnoci z 1. na 2. květen 1945 vyburcuje tamní služebnu gestapa naléhavý telefonát z Prahy. Volá osobně státní ministr pro protektorát K. H. Frank a žádá k telefonu nejmocnějšího policejního představitele na Moravě Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rausche, který je tam ubytován po útěku z Brna. Frank mu zle vyčinil za to, že mu dosud nic nehlásil o událostech v Přerově a nařídil mu, aby okamžitě odjel na místo povstání a bez pardonu ztrestal zadržené faktory odboje.


Bezprostředně po rozhovoru se vydává Rausch na cestu. Kromě nezbytného doprovodu bere s sebou ještě SS-Hauptsturmführera a kriminálního radu Otto Koslowského. Do Přerova jedou objížďkou přes Svitavy a na místo dorazí na úsvitu 2. května. Zde především pokáral vedoucího přerovského gestapa Karl Streita (1898) za včerejší nerozhodné počínání a pohrozil mu vojenským polním soudem. Pak ho ostentativně nechal stranou své pozornosti. Na jeho místo už v noci telefonicky povolal Richarda Heidana (1893), šéfa gestapa v Olomouci a deset jeho policejních úředníků. Notně podnapilý Rausch vyslechl stručné hlášení o situaci ve městě, letmo prohlédl zápisy o výslechu nejexponovanějších zajatých osob a pak jménem pomyslného stanného soudu vynesl ortel smrti nad 21 povstalci. Během svého pobytu v Přerově dal Rausch vytisknout svou vlastní vyhlášku o stanném soudu a výjimečně dal vytisknout pod ni v celém znění svou funkci - Komandeur der Sicherheitspolizei, takže o zodpovědné osobě netřeba pochybovat. Na Moravě byl pouze jediný muž zastávající tuto funkci. Bylo to ale zcela neobvyklé, protože v jiných případech se kryl za označení - Ortskommandant.


Předurčené na smrt, o nějakém soudu nelze hovořit, převezlo olomoucké gestapo na střelnici v Lazcích u Olomouce a tam je i s dvěma dalšími muži, kteří měli připravit hrobovou jámu, postřílelo. Jen s malým odstupem odjížděli také do Olomouce Rausch a Koslowski. Tam přijali hlášení o provedení exekuce, přenocovali v kasárnách a ráno 3. května- odjeli do Litovle. V průběhu dne zaplavily litovelský okres vyhlášky o stanném právu, podepsané obligátním Ortskommandant(em). Ať už podrobnosti byly jakékoliv, v daném dni v Litovli rozhodoval Rausch. Do rajónu okresu a tím i do pásma vyhlášeného stanného práva náležel hrad Bouzov, kolem kterého se v prvních květnových dnech dělo mnoho mimořádného. Dne 2. května opouští hrad zvláštní 22 členné komando SS-Untersturmführer(a) Hoffmanna, údajně pověřené ochranou hradu. Hned následující den odchází poslední zaměstnanci ze správy hradu. Vše probíhá rázně jak podle rozkazu. Už v této době však k Bouzovu míří početné protipartizánské komando SS-Obrsturmführer(a) Egona Lüdemanna (1910). Je součástí 43. oddílu pro zvláštní použití jemuž velí muž s akademickým vzděláním dr. Werner Brandt, současně inspektor všech ostatních oddílů pro zvláštní použití (ZbV-Kommandos). Bezprostředně podléhá Max Rauschovi a je vyloučeno, že by cokoliv Ludemann podnikal bez vědomí obou těchto svých šéfů.


Lüdemann jede na Bouzov, je to jediná spolehlivá základna poblíž okresního města a samozřejmě už také v okruhu stanného práva. Všichni uvedení velitelé jsou si dobře vědomi toho, že silnice Přerov-Olomouc-Litovel a dál na Svitavy je v dané době hlavní spojnicí mezi východní a západní Moravou a vyžaduje zvláštní ochranu. Současně jsou všichni specialisty na boj s partyzány, o jejichž výskytu a pohybu jsou dobře informováni už z dřívějších hlášení. Vědí také o přepadech u Hádkova mostu v serpentině jako stvořené pro partyzánskou aktivitu.


Rauschova přítomnost v kraji umožňovala rychlou dohodu na odstrašující protipartizánské akci, kterou přisoudí k provedení Ludemannovu oddílu. Metoda byla známá a osvědčená, hrdlořezům z protipartyzánského komanda nebyla třeba nic dlouho vysvětlovat. Spočívala v infiltraci provokatérů do partyzánských řad, vylákání partyzánů na příhodná místa a tam jejich vydání nacistickému oddílu pro zvláštní použití k záhubě. S takovým zadáním jel Ludemann k Bouzovu. Kdyby v určeném prostoru nenašel dost drastické podmínky a okolnosti pro trestní akci, vezl s sebou pro všechny případy osm rukojmí, jejichž vhodně naaranžovaná likvidace by mohla dostatečně navodit záminku k teroristickému zásahu. Mimoto měl k dispozici skupinu národně deklasovaných Ukrajinců a Rusů vycvičených v přípravě lstivých léček.


Záhy po příjezdu na hrad 4. května 1945, vyslal Ludemann k večeru do terénu tři skupiny protipartizánských provokatérů. První vedl příslušník ukrajinské SS-formace Nikolaj Sivolov, který směřoval k Javořičku, Druhou skupinu vedl provokatér Jakov a třetí Alex. Měli za úkol "prověřit terén a pracovati podle svých osvědčených způsobů". Co tím bylo míněno je zřejmé z předchozích řádků. V průběhu "prověřování terénu" narazily na dosud podrobněji neidentifikovanou partyzánskou skupinu, došlo k přestřelce, v níž byli čtyři provokatéři zastřeleni. Ostatní rychle ustoupili na hrad a vše ohlásili Ludemannovi. Ten na takové nebo obdobné hlášení čekal, důvod pro pogrom byl dostatečný. Ráno 5. května dal nastoupit své komando, nařídil přezkoušení zbraní, doplnění munice, granátů a pancéřových pěsti a nařídil odchod ve směru k Javořičku. Další dějství tohoto dramatu je velice známé: vesnici vypálili a 38 mužů zastřelili tam, kde je právě potkali. Následující den opustili Bouzov a odjeli na Svitavy, kam už před nimi směřoval Max Rausch, dost možná v doprovodu W. Brandta.



Květnové povstání českého lidu pokračuje II


Na zpáteční cestě se Rausch zastavil v Brněnci. Měl tam svého dobrého přítele ještě z dob svého působení v Polska. Jeho jméno by snad zapadlo, nebýt Spielbergova filmu SCHINDLERůV SEZNAM. Ano, právě tady trávil své poslední válečné roky Oskar Schindler, továrník, který svou pozici vybudoval na zkonfiskovaném židovském majetku a na otrocké práci deportovaných židů. Komandér Rausch považoval za naléhavé navštívit ho i za těch nejvypjatějších dnů konce války. Ve své zločinné činnosti si zřejmě rozumněli, avšak co splétali na svou záchranu před porážkou, to už se asi nedozvíme. Ačkoliv Rausch jel zpět do Jihlavy přes Brněnec, v Letovicích za svým podřízeným velitelem 28. ZbV-komanda Herbertem Kukou, nezastavil. S ním už měl likvidační plán dojednán a hlavní protivník partyzánských oddílů Jermak, Třetí rota, Tyrš, Kozina věděl, co jeho nadřízený žádá. Ještě předtím než odjel z Letovic do Svitav a dál do Jihlavy, zanechal za sebou 20 zastřelených příslušníků partyzánského hnutí a další 4 zastřelené muže v německých uniformách, pravděpodobně německé zběhy.


Svou anabázi ukončil Rausch s Koslowskim opět v úřadovně gestapa v Jihlavě, kde je očekával vedoucí pobočky gestapa Rudolf Blume a Brněnské pobočky Johann Kraus. Nové nasazení v přifrontovém území na sebe nedalo dlouho čekat. Ve Velkém Meziříčí byl od rána 6. května zjevný neklid a jakási nedefinovatelná atmosféra očekáváni něčeho rozhodného. Zprávy o pražském povstání vyvedly občany na náměstí, partyzánské skupiny se stahovaly k městu a připravovaly se na možnost střetnutí s ustupujícími vojsky okupanta. Do starobylé radnice na náměstí přicházejí zástupci ilegálních politických organizací i mluvčí předválečných politických stran a organizací. Hlučící shromáždění hledá způsoby vytvoření vedoucího činitele povstání a revoluce. Shromáždění na radnici jednoznačně uznává, že jedinou autoritou, která je schopná dát povstání směr a cíl je komunista Jindřich Nováček, žijící po celých šest let okupace v ilegalitě.


Poslední vedoucí gestapácké úřadovny v Moravské Ostravě, odkud ho vyhnala Rudá armáda byl dr. Wilhelm Lehmann. Z Moravské Ostravy ustoupil Lehmann přes Olomouc až do Velkého Meziříčí.Před svým ústupem ještě stačil vydat rozkaz k popravení 18 členů odbojové skautské skupiny Vladimíra Čermáka. Druhou část popravy řídil Lehmann na břehu říčky Balinky, kde bylo zastřelo 14 mužů. Hlavní osobnost Velkomeziříčského povstání, Jindřich Nováček byl 7. května kolem 19.00 hodiny oběšen na stožáru městského osvětlení. Katovskou práci provedli dva příslušníci, ukrajinských SS-formací. V tu dobu už P. Schauschütz věděl o bezpodmínečné kapitulaci německých vojsk podepsané toho dne ve 2.41 v Remeši (Rems, Francie). Zločin ve Velkém Meziříčí spadá plně na hlavu komandéra Maxe Rausche a brněnských gestapáků Schauschütze, Soukupa a Lehmana. Wehrmacht jim pomáhal při zabezpečení akce a dopravě.

Z knihy "Od Hronu k Vltavě", autor prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.


Květnové povstání českého lidu pokračuje III



Plameny národněosvobozeneckého povstání se nezadržitelně šířily západní Moravou. Ohlas pražského povstání podnítil protiněmecké vystoupení také v Třešti a to dokonce už 5. května 1945. Moment překvapení měl úspěch. Revoluční Národní výbor převzal ve městě moc a jeho ozbrojená družstva ihned pozatýkala na 50 prominentních osob okupačního režimu a umístila je do městské věznice. Rozhodný postup povstalců přiměl okupační úřady k opuštění města i se svým ozbrojeným zajištěním. Národní výbor si byl dobře vědom toho, že válka neskončila a protiakce vůči povstání v Třešti není vyloučena. Revoluční správa města proto hned druhý den vyhlásila mobilizaci a začala zajišťovat město systémem barikád.


K trestní výpravě skutečně došlo, stalo se to 7. května 1945. Rozkaz k nájezdu do Třeště nepřišel od nikoho jiného, než od nám už dobře známého Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rausche z jeho pobytu v úřadovně gestapa v Jihlavě. Skupina jím určených gestapáků za účasti posil od pořádkové policie a vojska udeřila na město po silnici od Stonařova. Bez vyzvání postřílela družstvo obránců barikády a pronikla do města. Internované Němce a kolaboranty interventi ihned propustili a městem zavládl teror. Posléze bylo 7. května na dvoře vězeňské budovy popraveno 49 místních mužů, dalších 9 padlo v boji. Rausch, "v boha věřící", jak sám po válce uvedl do protokolu, mohl přijmout hlášení o potlačení povstání v Třešti s uspokojením...


V Jihlavě od 6. května usiloval Revoluční NV o převzetí správy města, avšak možnosti ozbrojeného vystoupení byly velice omezené a riskantní pro silnou koncentraci německého zfašizovaného obyvatelstva, značný počet vojenských a policejních jednotek a velice důležitou roli hrálo i to, že město bylo záložním místem pro velitelství policejních útvarů evakuovaných z Brna. K večeru 6. května vystoupil z ilegality RNV. Nejednal sice ještě na radnici, avšak okupační komisař Czerwinka se zřekl správy města, což byl počáteční úspěch. Následující den odpoledne jednal už RNV na radnici. V jeho čele stál V. Hons. Schůze však byla násilně přerušena. Ve stejný čas předjelo před radnici 12 německých obrněných transportérů a ostře nabité zbraně namířily do oken budovy. Do shromážděni národního výboru se dostavil osobně velitel bezpečnostní policie Max Rausch spolu s plukovníky policie a současně veliteli 21. SS-policejního pluku SS-Standartenführerem G. Attenbergerem a SS-Standartenführerem J. Heischmannem. Provázel je místní posádkový velitel podplukovník Mitweg. Rausch kategoricky zakázal činnost národního výboru a vyhlásil ve městě stanné právo. Výbor sice protestoval proti zavedení mimořádného stavu a naopak žádal kapitulaci německých ozbrojených sil, avšak zjevně jednal pod přesilou.


Ráno 8. května pplk. Mitweg oznámil NV odvolání stanného práva a prohlásil, že během několika hodin vojsko i policie město opustí. V rozporu s podmínkami podepsaného příměří ozbrojené síly i se zbraněmi a vozidly odjely, namísto toho, aby zůstaly stát a složily zbraně. Max Rausch ve společnosti policejních důstojníků a příslušníků gestapa ujížděl k Písku, kde předpokládal u západních spojenců benevolentnější posuzování svých zločinů. Brňané na nejpříšernější postavu německé nacistické okupace nezapomněli. Na žádost ČSR byl vydán k potrestání do Brna a tam po odsouzení Mimořádným lidovým soudem byl 1. března 1947 popraven.

Z knihy "Od Hronu k Vltavě", autor prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.




Na pomoc povstalecké Praze a ke konečnému vítězství



Pokud lze vůbec jednoznačně rozlišit průběh jednoho válečného dějství od druhého, skončila bratislavsko-brněnská útočná operace Rudé armády 5. května 1945 Následujícího dne, 6. května, zahájila její vojska pražskou operaci za účasti tří ukrajinských frontů. První směřoval ku Praze od Drážďan, čtvrtý ze severní Moravy a druhý z jižní Moravy. Armády maršála Malinovského vstupovaly do dalších bojů po značných ztrátách na lidech i materiálu a jejich další nasazení si vyžadovalo mistrné vedení vojáků v poli a nesmírné nároky na jejich volní kvality. Důvodem k urychlenému nástupu Sovětů bylo jednak vzplanutí pražského povstání a to, že do značné míry bylo bojově konfrontováno se skupinou armád Střed polního maršála F. Schörnera. Bylo to uskupení čítající téměř jeden milion vojáků, stále ještě dobře vyzbrojených a bojeschopných. Podle vlastních Schörnerových slov byla fronta skupiny armád Střed ještě 7. května celistvá a pod jeho kontrolou. Zničit německé armádní uskupení ve středních Čechách bylo nejvlastnějším způsobem pomoci povstalecké Praze.


Jižně od Pohořelic zahájily útočný boj střelecké sbory generálplukovníka Šumilova 7. května v 7.15 hod. SELČ. Následujícího rána vyrazily do průlomu tanky generálporučíka Kravčenka. Večer 8. května jeho tankisté manévrovali 140-150 km jižně od Prahy a do města pronikla 9. května kolem poledne. Nápor tankových formací podporovala 5. letecká armáda, která v těchto dnech provedla 1540 vzletů na podporu útočících vojsk. Z rakouského území podporovala útok také část 17. letecké armády 3. ukrajinského frontu. Ve prospěch Kravčenkových tankistů provedla 578 vzletů. "Brněnské" útočné uskupení RA zahájilo boj na pražském směru v poledne 8. května předsunutými prapory 18. gardového střeleckého sboru, ačkoliv všechny předpokládané přesuny nebyly ještě provedeny. Velitel sboru generálmajor Afonin se záhy rozhodl útok rozšířit a po krátké, avšak mohutné dělostřelecké přípravě vydal v 15.30 hod. povel k nasazení hlavních sil. Večer 9. května bojovali jeho pěšáci před Jihlavou. Rozložení 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny genpor. Plijeva ve vztahu ke střeleckým sborům odpovídalo vzájemné ustálené praxi. Soustředila se v týlu střeleckých svazků přímo na ose útoku představované silnicí Brno-Jihlava-Praha. Rovněž její operační plán vycházel z konstantního pojetí vzájemné součinnosti. Nejprve jako vždy měla vstoupit do boje střelecká vojska a rozrazit nepřátelskou obranu. Za takového předpokladu by vyjely jezdecké sbory a 7. mechanizovaný sbor, prošly by vzniklým průlomem, předstihly střelecké části a rychle postupovaly na Prahu.


Na úsvitu 9. května pokračoval útok náporem rychlých svazků 1. GJMS. Vpředu útočily brigády 7 mechanizovaného sboru, který po obou stranách zajišťovaly divize 4. a 6. jezdeckého sboru. Tanky generálmajora Katkova překonaly vzdálenost ku Praze asi po dvanáctihodinové nepřetržité jízdě. Přibližně v půl sedlé večer navázaly v Praze spojení se 4. tankovou armádou 1. ukrajinského frontu, která dorazila od Drážďan. Jezdecká vojska projížděla večer 9. května Jihlavou a po celonočním úsilí dosáhla ráno 10. května jihovýchodních okrajů Prahy. Byl to vynikající výkon nejenom jezdců, ale i jejich koňských spolubojovníků. Tam na okrajích Prahy ukončili nejenom účast na poslední operaci RA na našem území, současně posledním rozkazem k zastavení boje skončila role vojenské jízdy v dějinách válek na evropském kontinentě. Specifický rys v rozvinutí bojové činnosti obou útočných uskupení RA na jižní Moravě spočíval v tom, že byla zahájena po uzavření úmluvy o vojenské kapitulaci Německa. Tu podepsal zmocněnec vrchního velitelství německých branných sil generál Alfred Jodl v noci na 7 květen 1945 ve 2.41 hod. v hlavním stanu anglo-amerických expedičních sil generála Dwighta Davida Eisenhowera v Remeši (Rems). Kapitulační akt z Remeše byl následujícího dne 8. května 1945 v 0.15 hod. ratifikován v sídle sovětského velitelství v Berlíně-Karlshorstu. Jménem OKW jej potvrdil maršál Wilhelm Keitel. Obě verze kapitulačního dokumentu shodně určovaly Německu bezpodmínečnou kapitulaci s účinnosti od 8. května 1945 ve 23.00 hod. (SELČ), tj. 24. 00 hod. VEČ. První mírovou sekundou byla 00.01 dne 9. května 1945. Protože utlačené národy očekávaly první svobodný den, označily za něj oprávněně 9. květen.


Od počátku devadesátých let provázejí výročí květnových událostí v roce 1945 úvahy a komentáře sdělovacích prostředků na téma, jak "jedině správně" pojmenovat závěr druhé světové války. Oficiální politické kruhy téměř bez výjimky přešly u nás k přeznačení vítězství nad Německem na pouhý konec války. V neposlední řadě je výrazem těchto snah i přesunutí státního svátku z 9. na 8. květen 1945. Ovšem poslední den války nelze chápat jinak než jako poslední den bojů, vraždění, týrání a všech těch negativních jevů, které agresivní válka Německa a jeho satelitů lidem přinesla. Pouhý "konec války" může být chápán velice rozmanitě a skýtá mnoho možností jeho interpretace či desinterpretace podle převažujících politických zájmů. Může být chápán jako forma dohody válčících stran uzavřená po dosažení obapolných zájmů, anebo jako konstatování nerozhodného výsledku válečného střetnutí. Pod pojem "konec války" je možné podsouvat dokonané i nedokonané snahy o příměří, o transformování jedné formy vzájemného nepřátelství v jinou, vedenou jinými prostředky a v jiném mezinárodním uskupení, a nebo může jit o jakýsi "čestný mír", jak o tom s oblibou uvažovala německá generalita.


Z příslušné slovní zásoby v roce 60. výročí znovuobnovení Československé republiky úplně vypadl termín bezpodmínečné kapitulace Německa. Pro současnou politickou rétoriku některých zemí je to vítané zaretušování historické odpovědnosti za válku a utlumení rozdílu mezi agresorem a obětí. Bezpodmínečnou kapitulaci (unconditional surrender) mocností Osy Berlín-Řím-Tokio vytyčili za válečný cíl prezident USA F. D. Roosevelt a předseda vlády Velké Británie W. Churchill na své schůzce 14. - 27.1.1945 v Casablance. Tento princip byl potvrzen na konferencích Velké trojky (SSSR, USA, V. Británie) v Teheránu, v Jaltě na Krymu a posléze petrifikován v dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil z Remeše a Berlína 7. a 8. května 1945. Konce války bylo dosaženo až po drtivé porážce německého militarismu. Teprve po této primární podmínce následovala politickoekonomická i občanská řešení poválečného uspořádání Německa (rozhodnutí Postupimské konference, statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku). Konec války spatřovaly spojenecké velmoci povždy v bezpodmínečné kapitulaci Německa, Japonska a jejich satelitů, což v žádném případě nelze překrýt neurčitostí pojmu "konec války".


První zprávy o podepsání remešského kapitulačního protokolu poznamenaly ještě týž den civilní i vojenský život. V mnoha městech a vesnicích narůstaly snahy o přebírání veřejné moci a správy do rukou příslušníků domácího odboje i revolučních stráží. Na jihozápadní Moravě frontové síly RA viditelně zmírnily svoji palebnou aktivitu a očekávaly reakci protivníka na novou situaci. Polní tiskárny sovětských vojsk v průběhu 7. května vytiskly a letecky šířily nad frontou provolání maršála Malinovského k mužstvu a důstojníkům wehrmachtu, aby respektovali kapitulaci a podle vyhlášených podmínek složili zbraně. Současně německé pozice opět leteckou cestou zavalily tzv. propustky do zajetí datované aktuálně rovněž 7. květnem. Na všechny pokusy o nekonfliktní provedení kapitulace německá vojska nereagovala. V době kapitulace v Remeši blokovaly střední Moravu stále divize 1. pancéřové armády pod velením generála pancéřových vojsk Walthera K. Nehringa, náležející do skupiny armád Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Nejmladší maršál wehrmachtu, jemuž se pro kruté způsoby potlačování jakýchkoliv pochybností o konečném vítězství Říše dostalo nelichotivé přezdívky "Krvavý Ferdinand", stál před svým posledním rozhodnutím.


Večer 7 května 1945 vydal Schörner velitelům armád rozkaz, aby příští den, tj. 8. května, vyslali na 10. hodinu pověřeného prvního státního důstojníka na jeho velitelské stanoviště ve Velichovkách k převzetí důležitých rozkazů. Ve 22.00 hodin si velitel armádní skupiny osobně zkontroloval, zda byl jeho příkaz armádám řádně doručen a v armádních štábech řádně pochopen. Od 1. pancéřové armády odletěl na poradu podplukovník Sauerbruch, zpět přicestoval před polednem a přivezl dva rozkazy. V prvním, písemném, nařizoval Schörner kapitulaci před spojeneckými vojsky, v tom smyslu i před RA, ještě tu noc v 00.01 hodin. Tím formálně vyhověl kapitulaci podepsané v Remeši i Berlíně. Druhý rozkaz vydal pouze ústně a touto formou také požadoval jeho předávání dolů na nižší vojenské části. Konstatoval v něm, že skupina armád Střed splnila "své historické posláni" a současně prohlásil svůj štáb za zrušený a boje za ukončené. Mimoto Schörner v rozporu s kapitulačními podmínkami (německá vojska měla zůstat stát na místech, na nichž se právě nacházejí, nemají ničit ani zbraně ani jiné prostředky k vedení bojů a přejít do zajetí) nařídil všeobecný masový útěk na západ, organizovaný podle útvarů, po skupinách i jednotlivě, podle vzniklých podmínek. V případě obklíčení mají použít všech prostředků ke svému uvolnění.


Za těchto okolnosti přicházelo v úvahu varování maršála Malinovského, který ve vydaných letácích příslušníky německých ozbrojených sil uvědomil o tom, že při nerespektování kapitulace použije všech svých sil k zasazení zničujícího úderu vůči všem, kdo budou klást i nadále odpor. Později, po válce, komentoval Malinovskij tuto situaci slovy: "Abychom nepřítele donutili složit zbraně, zrychlili jsme tempo útoku a nezastavili jsme postup ani v noci." Šéf 1. pancéřové armády gen. W. K. Nehring řešil vzniklou situaci velice svébytně. Na 8. květen dal ještě připravit letáky motivované hesly "Dönitz přesídlí do Prahy!" - "Schörner nás dovede domů." - "Kapitulace nepřichází v úvahu!" S odstupem času sám uznal takovou propagandu za falešné chápání skutečnosti. Jeho snaha uchovat bojeschopnou morálku vojáků i za cenu jejich balamuceni, nebyla tak docela neuvážená a marná. Především chtěl udržet pevné postavení svých tankových sborů alespoň po tu dobu, dokud se sousední 17. německá armáda generála Haaseho nepřesune ze Slezska do středních Čech a na jihu 8. armáda generála H. Kreysinga z Dolního Rakouska a jižní Moravy do prostoru českých Budějovic. Jakmile poznal, že za ustupující 8. armádou by mohly do týlu 1. tankové armády proniknout svazky 6. gardové tankové armády gen, Kravčenka, vydal i on pokyn k rychlému úprku na západ.


Ještě předtím, snad na jejich vlastní žádost, uvolnil Nehring ze svazku 1. pancéřové armády 16. a 24. maďarskou divizi, aby jim umožnil samostatné jednání o kapitulaci. Je to naprosto nepochopitelná představa. V době, kdy Maďarsko už bylo zcela vyřazeno z války, ustoupily na Moravu zmíněné divize, aby po boku Německa pokračovaly v boji. Dezerce byla sice mezi Maďary značná, přesto však obě divize prokázaly wehrmachtu dobré služby, zejména při odsuvných manévrech. Maďarští vojáci kapitulovali před partyzány a revoluční čs. armádou v okruhu Hlinska. Chování německých vojsk probíhalo v naprostém rozporu s dohodou o kapitulaci. Jednak nezůstala stát (stehenbleiben) na místech dosažených ve chvíli, kdy se o složení zbraní dozvěděla, jednak nerespektovala dojednání o neničení zbraní a materiálu. Přiznává to i sám autor dějin 6. pancéřové divize; "V noci na 9. květen ujížděla 6. pancéřová divize přes Jihlavu na západ, aby se na opačném břehu Vltavy vzdala americkým jednotkám generála Pattona. Předtím byly všechny pancéře, houfnice, děla a obrněné transportéry zničeny." Podél cest a silnic zůstávala za nimi rozsáhlá vrakoviště, nejednou opatřená minovými nástrahami.


O tom, jak vypadalo složení zbraní nám zanechali četná svědectví místní kronikáři. Pro ilustraci vybíráme příslušnou pasáž z kroniky obce Drásova u Brna: "S radostí se četly letáky 7. května hlásající, že toho dne v Remeši Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Těchto letáků byla plna okolní pole a lesy. V letácích bylo nařízeno, aby germánské posádky složily zbraně a v určité vzdálenosti očekávaly příchod vítězných armád. Německý velitel střední Evropy Schörner vydal Němcům rozkaz, že je převede k Američanům. Proto 8. května nastal zběsilý útěk přes Drásov, kudy projíždělo vojsko od Blanska a Vyškova. Povozy, auta, koně, děla, tanky, pěšáci, všechno prchalo trapem po silně zaprášených silnicích. Útěk před prudkým nástupem Rudé armády byl tak prudký, že silnice nestačila a povozy si razily cestu po obou stranách silnice po polích. Pěšáci cestou pálili deky, masky, odhazovali ruční granáty, letecké malé bomby a jiné střelivo do příkopů, do polí a do lesa. Poněvadž neměli benzín, osobní auta zapalovali, radiové přístroje rozbíjeli o zem, zabořená tankovací auta výbušninou trhali, schvácené koně cestou stříleli. Nejeden člověk, který se stal vědomým či náhodným svědkem tohoto apokalyptického díla, byl zastřelen.


Německým vojenským silám operujícím východně od Prahy záleželo především, a zcela v souladu se Schörnerovými pokyny, na hladkém průchodu městem na levý břeh Vltavy a dál na západ. Koncem dubna 1945 ovlivnily vojenskou situaci na stále ještě okupovaných částech českých zemí zásadní personální změny. Od 25. dubna, údajně po rozhodnutí A. Hitlera, přeneslo vrchní veleni německé branné moci veškeré pravomoci v tomto prostoru na polního maršála F. Schörnera, a to bez jakýchkoliv výjimek a omezení. Ten pak 5. května podřídil všechny části wehrmachtu, nalézající se v tu dobu v Praze, svému někdejšímu předchůdci gen. Rudolfu Toussaintovi. Ve výkladu všech nátlaků a zájmů ovlivňujících průběh pražského povstání zůstává určující vazba Schörner-Toussaint poněkud zastřena, ačkoliv Toussaint jako hlavní protivník České národní rady vystupoval v roli zmocněnce F. Schörnera. Je naprosto nemyslitelné a nelogické, aby velitel Prahy neměl svého štábního důstojníka na posledním jednání štábu skupiny Střed ve Velichovkách.


Posledním rozkazům Krvavého Ferdinanda odpovídá časový sled událostí i jejich interpretace. Toussaint přichází do sídla ČNR 8. května 1945 před polednem, po formálním rozpuštění štábu skupiny armád Střed a protože Schörner ve svém posledním písemném rozkazu zavázal svá vojska k respektování kapitulace, nemohl ani jeho pražský zmocněnec jednat jinak. O faktu kapitulace nebylo pochyb, namísto ní podsunul `ČNR zdlouhavou debatu o "způsobu provedení formy kapitulace německých branných sil", nebo "o způsobu stažení" vojsk. Není tedy správné, jestliže se i po šedesátiletém odstupu od těchto událostí mluví a píše o Toussaintově kapitulaci před ČNR. Ta byla už podepsána jindy a jinde. Namísto složení zbraní přijala rada známý kompromis o tom, že odcházející německé jednotky si ponechávají lehké zbraně, které odevzdají v blíže nespecifikované době a v mlhavě vymezeném prostoru. Kapitulační dohoda z Remeše a Berlína ovšem žádné regionální dohody o způsobu jejího provedení nepředpokládala a podmínky pro složení zbrani vyjádřila dostatečně pregnantně. Tuto kuse nastíněnou realitu nelze žádným způsobem obcházet.


Po osvobození Brna prožilo válkou těžce postižené město tři skutečně sváteční dny. Dne 7. května vyšli občané do ulic, aby před Novou radnicí uvítali delegaci československé vlády vedenou ministrem vnitra Václavem Noskem a ministrem národní obrany gen. Ludvíkem Svobodou. O tři dny později se rozneslo krajem, že do Brna zavítá velitel 2. ukrajinského frontu maršál SSSR Rodion Jakovlevič Malinovskij. Od rána proudily na setkáni s maršálem početné průvody ze širokého okolí. Odhaduje se, že ho chtělo uvítal na 50.000 lidí. Bohužel, R. J. Malinovskij do Brna tehdy nepřijel a tak se manifestace na Zelném trhu změnila ve vyjádření díků za osvobození a ve schválení první poválečné správy města. Maršál Malinovskij se také nezúčastnil Přehlídky vítězů v Praze na Staroměstském náměstí. Delegace Národního výboru města Brna mu tam přivezla darem obraz E. Miléna zachycující panorama vděčného města. Poněvadž mu nemohla dílo předat osobně, požádala jiné představitele RA, aby je přivezli obdarovanému do Moskvy.


O skutečných důvodech maršálovy nepřítomnosti neměl u nás nikdo ani potuchy. Většina vojsk 2. ukrajinského frontu byla totiž už na cestě na Dálný východ, aby dodržela spojenecký závazek z Jaltské konference, že SSSR do tří měsíců od skončení války v Evropě se zúčastní boje proti imperiálnímu Japonsku. Tam také směřoval občan Pletněv, což nebylo nic jiného než krycí jméno generálporučíka I. A. Plijeva, proslaveného operacemi jízdních oddílů. Jeho vojáci ponechali koně u nás. Vedlo to začasto k humorným scénám, když spolupracovníci dostali od dobrosrdečných kozáků "na pamjať" - koně! Novou jízdu na Dálném východě vybudoval Plijev v součinnosti s armádou Mongolské republiky a tak vznikla nová jezdeckomechanizovaná skupina. Plijev v jejím čele překonal pohoří Malého a Velkého Chinganu a boje zakončil před branami Pekingu.


Dne 12. května 1945 uvítalo Brno prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který se tu zastavil na své cestě z Košic do Prahy. Mimo oficiální delegace bylo mu představeno i osm amerických letců, kteří byli sestřeleni 17. dubna u Tišnova německým stihačem a zachráněni partyzány. Do Prahy poté odcestovali společně s prezidentem republiky. Samo město Brno leželo v troskách, doprava byla rozvrácena, rozvody elektřiny, plynu i vody byly mimo provoz. Ulice na mnoha místech zavalily sutiny zničených domů a lidé měli hlad... Za těchto okolností mladí příslušníci odboje vytiskli v bývalé Rohrerově tiskárně první poválečné noviny. Byl to Předvoj. Tiskařský stroj samozřejmě uváděli do chodu ručně. A tady také vzniklo heslo, které dalo lidem směr a cíl: "ROZTOČTE KOLA!"


Českomoravská pánev bude kolonizována německými sedláky. Čechy vystěhujeme na Sibiř nebo do oblasti volyňské. Ze střední Evropy musí odejít.

Adolf Hitler 1932




29