Prosinec 20, 2017
Poznámka redakce: Tento i další článek vyvěšujeme, abychom viděli návaznosti minulosti na současnost. 31.7.2019
Blížící se Vánoce nejsou nijak důvodem k radosti, protože naše redakce byla upozorněna na neuvěřitelnou kauzu, která bez pozornosti proběhla v minulých dnech i českým mainstreamem. Německé nejvyšší státní zastupitelství v Karlsruhe pověřilo státní zastupitelství v bavorském Weidenu, aby začalo vyšetřovat smrt 4 německých občanů z bývalého NDR, kteří v dobách Studené války zahynuli při pokusu o překročení československé státní hranice do Rakouska a NSR [1]. Obviněno je 54 občanů České republiky a 13 občanů Slovenské republiky, vesměs jde o bývalé vojáky ČSLA a příslušníky Pohraniční stráže. Ovšem jsou tam i politici, mezi jmény dominují především Lubomír Štrougal, předseda federální vlády ČSSR a Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ v 80. letech. V případě odsouzení jim podle německých zákonů hrozí až doživotí v německých vězeních. Podnět a žalobu na těchto několik desítek osob podala česká nezisková organizace Platforma evropské paměti a svědomí (PEPS), která vznikla 14. října 2011 pod záštitou Petra Nečase jako pokračování procesu vypořádání se s totalitní minulostí, který započal podpisem Pražské deklarace z roku 2008 [2].
Neziskovka PEPS má dvě sídla, jedno v Praze a druhé v Bruselu a jejím prezidentem je v současné době viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy Lars Göran Axel Lindblad ze Švédska. Výkonnou ředitelkou neziskovky je pro změnu Neela Winkelmann-Heyrovská. Neziskovka nemá české stránky, jenom anglické [3] a o kroku německé prokuratury hrdě informuje na svém webu jako o přelomovém rozhodnutí [4]. To bezpochyby, protože nikdy předtím se ještě nestalo, aby prokuratura jedné země žalovala vojáky a politiky cizí svrchované země z kriminálních činů. To dosud mohl provádět jen mezinárodní soudní tribunál v Haagu. Přestože neziskovka PEPS vznikla v Praze, má charakter tzv. nadnárodní neziskovky. Hlavními sponzory a partnery PEPS je nadace Konrad Adenauer Stiftung, Visegrad Fund a International Photovoltaic Investors Club.
Hlavním sponzorem je však Evropská unie, konkrétně Evropský sociální fond ESF, který slouží jako kanál pro financování neziskovek a think-tanků v celé Evropě. Neziskovka PEPS se v žalobě proti českým a slovenským občanům opírá o Lisabonskou smlouvu na základě charty, která činy proti lidskosti a humanitě staví do pozice mezinárodně (vnitrounijně) stíhatelných činů, kdy kterékoliv státní zastupitelství v EU může žalovat občany jakékoliv jiné členské země EU a vykonávat příslušné exekutivní úkony, včetně domovních prohlídek a razií. Platforma evropské paměti a svědomí se tak 6 let po svém vzniku stává nátlakovým mechanismem na likvidaci české státnosti a svrchovanosti.
Obžaloba německé prokuratury proti československým občanům za jejich službu na ochranu hranic ČSSR je porušením svrchovanosti České a Slovenské republiky!
Před rokem 1989 platily v Československu jasné zákony na ochranu státní hranice a občané NDR neuposlechli výzev příslušníků pohraniční stráže a pokusili se prostříhat, přelézt nebo prolézt ostnaté zátarasy. Při těchto pokusech byli zastřeleni, v jednom případě narušitel podlehl zraněním v oblasti krku po zastavení služebním psem. Veškeré zásahy pohraničníků proběhly v souladu s tehdejšími platnými zákony a předpisy. Jelikož Československá federativní republika (ČSFR) a později Česká republika a Slovenská republika zachovaly kontinuitu práva z dob ČSSR, není možné podle českých ani slovenských zákonů stíhat občany ČR nebo Slovenska za činy, které nebyly v rozporu s tehdy platnými zákony ČSSR. Jenže, podle Lisabonské smlouvy to možné je. Přesně před tímto varoval Václav Klaus, že podpisem Lisabonu se otevírá Pandořina skříňka, která může mít dalekosáhlé důsledky pro suverenitu České republiky.
Německá prokuratura může uplatnit výkon práva podle Lisabonu i na území České republiky, i když za asistence a dozoru českých orgánů, které ovšem nebudou smět do výkonu práva zasáhnout. Německá prokuratura tak bude moci provést přepadové domovní prohlídky u obviněných občanů ČR a SR, stejně tak bude moci odsoudit české a slovenské občany podle německých zákonů a po odsouzení je uvěznit v německých věznicích. A to všechno za činy, které proběhly před rokem 1989 na území Československa na základě tehdy platných československých zákonů a vojenských předpisů o ochraně státní hranice. Pokud jste dočetli až sem, tak asi cítíte tu bezmoc a pocit absurdity, jak je tohle vůbec možné. Odpověď je na to stejná, jako už jsem uvedl o několik odstavců výše. Toto je důsledek podpisu Lisabonu. Žaloba německé prokuratury podkopává kontinuitu práva ČR a SR po roce 1989, a to s odvoláním na ustanovení v Lisabonské smlouvě!
Celá tahle akce je zkušební balónek, který má zjistit, jak daleko může Německo zajít v nátlaku na ČR ve svých poválečných požadavcích a jaký odpor a pobouření to vyvolá v České republice a na Slovensku. Tady poděkujme Pavlu Bělobrádkovi a Danielu Hermanovi z KDU-ČSL, kteří svojí účastí na posledních dvou sjezdech Sudetoněmeckého landsmančaftu zavdali německé prokuratuře důvod k domněnce, že česká otázka je již “pečená”, čeští politici vyměkli, a proto lze na Česko tvrdě udeřit skrze německou prokuraturu. A k tomu teď došlo.
Naše redakce přitom dopředu varovala před naivním českým appeasementem k Němcům, viz. naše články o Hermanově návštěvě na sjezdu landsmančaftu v roce 2016 zde a v roce 2017 společně s Pavlem Bělobrádkem. Varovali jsme současně v dalším článku, že německé soudy zrušily změny stanov Sudetoněmeckého landsmančaftu, takže sudetské územní požadavky na ČR tím pádem nadále trvají! A teď přichází první úder od německé prokuratury proti České republice, proti bývalým vojákům a představitelům československé vlády před rokem 1989. To je síla, že? A stačilo jenom podat Sudeťákům ruku a oslovit je: “Drazí krajané!”, jako to udělal v roce 2016 právě Daniel Herman v Norimberku.
Německá prokuratura zaútočí nejprve na členy bývalé československé vlády a na kluky, kteří sloužili na hranicích. Zrádci a udavači z neziskovek se budou jenom šklebit! Pohraničníci nemají v ČR a na Slovensku příliš dobrou pověst, takže právě proto dochází k prvnímu pokusu o odsouzení českých pohraničníků a bývalých komunistických politiků právě v těchto případech, které u mnoha lidí vyvolají soucit s obětmi, které zahynuly vlastní hloupostí na Železné oponě. Pokud se proti tomuto skandálnímu narušení české a slovenské suverenity nezvedne odpor, tak příště německá prokuratura přitlačí na pilu a bude trestně stíhat i české občany, kteří se podíleli na odsunech Němců z Československa po roce 1945. Několik žalob již leží u německých soudů, jde vesměs o žaloby členů Sudetoněmeckého landsmančaftu, kteří přišli o někoho blízkého během odsunu svých předků z ČSR. A pokud projde i taková žaloba a Česko bude jenom přihlížet, potom ve třetí fázi německá prokuratura zažaluje Českou republiku za konfiskaci majetků německých občanů v roce 1945, protože Lisabon zakotvuje nepromlčitelnost činů proti chartě, tzn. proti svobodě, životu nebo majetku jednotlivce.
Současnou obžalobu československých pohraničníků a představitelů předlistopadové KSČ u německé prokuratury lze chápat jako Overtonovské okno a jeho posun od nepředstavitelného kroku ke kroku myslitelnému. Není přece možné stíhat někoho za něco, co udělal v jiné době na základě předpisu, rozkazu a platných zákonů. Pokud by voják neuposlechl na hranici a nezastavil narušitele, sám by mohl být zastřelen za vlastizradu při výkonu služby. Není možné přece akceptovat, že cizí mocnost bude dnes soudit české a slovenské spoluobčany za to, že plnili svoji povinnost a chránili podle předpisů státní hranici. Není vůbec bez zajímavosti, že neziskovka Platforma evropské paměti a svědomí byla založena lidmi, kteří jsou nám na alternativě velmi známí. Je to seznam zrádců národa, kteří vlastní zemi zaprodali cizím mocnostem.
Pokud se podíváme na seznam zakládajících členů PEPS (níže v tomto článku), uvidíme tam spoustu známých jmen z tzv. sluníčkové a havlistické scény. Níže si přečtěte text Pražské deklarace, abyste věděli, o co se tato neziskovka opírá.
Pražská deklarace, přijatá na konferenci Svědomí Evropy a komunismus 3. června 2008 v Praze
Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova, vycházejíce z toho, že společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost, Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století, komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti, špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti, rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na „východ“ a „západ“, sjednocení Evropy bylo přímou odezvou na války a násilí vyprovokované totalitními systémy na tomto kontinentu.
Povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických, existuje výrazná podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti, zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z právního, morálního, politického i historického hlediska, tyto zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury „proletariátu“ za použití teroru jako metody udržení diktatury, komunistická ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů, mnozí pachatelé, kteří se dopustili zločinů ve jménu komunismu, dosud nebyli postaveni před soud a jejich oběti dosud nebyly odškodněny, poskytnutí objektivních a vyčerpávajících informací o komunistické totalitní minulosti, které povedou k hlubšímu porozumění a diskusi, je nezbytnou podmínkou pro zdravou budoucí integraci všech evropských národů.
Konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové snahy nalézt pravdu a obnovit paměť, komunistickou minulostí Evropy je třeba se důkladně zabývat jak na úrovni akademické, tak na úrovni široké veřejnosti a budoucí generace by měly mít snadný přístup k informacím o komunismu, v různých částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však ovládají zhruba jednu pětinu světové populace a svým lpěním na moci se dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky svých obyvatel, v mnoha zemích se komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily.
Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu, a ve víře, že miliony obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem, jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu, my, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismus, s ohledem na usnesení Evropského parlamentu k šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě dne 8. května 1945 ze dne 12. května 2005, usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1481 ze dne 26. ledna 2006, usnesení ke zločinům komunismu přijatá řadou národních parlamentů.
Zkušenosti jihoafrické Komise pravdy a usmíření, zkušenosti ústavů paměti a památníků v Polsku, Německu, na Slovensku, v České republice, ve Spojených státech amerických, Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku, muzeí okupace v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a Domu teroru v Maďarsku, současná a budoucí předsednictví Evropské unie a Rady Evropy, na skutečnost, že rok 2009 bude dvacátým výročím pádu komunismu ve východní a střední Evropě, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na náměstí Tiananmen v Pekingu, vyzýváme
- k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické, tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a – coby neodmyslitelné součásti svých ideologií – vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století
- k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem,
- k zformulování společného přístupu ve věci zločinů totalitních režimů, inter alia komunistických režimů, a k vytvoření širokého celoevropského povědomí o komunistických zločinech s cílem jasně definovat společný postoj ke zločinům komunistických režimů,
- k zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu,
- k zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů,
- k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům,
- k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie,
- k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem,
- k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův–Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna,
- k zodpovědným postojům národních parlamentů ve vztahu k uznání komunistických zločinů za zločiny proti lidskosti, vedoucím k odpovídající legislativě a k parlamentnímu monitorování takovéto legislativy,
- k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů,
- k pokračování slyšení Evropské komise týkajících se obětí totalitních režimů s cílem sestavení Sdělení Komise,
- k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni s cílem úzké spolupráce z expertním výborem Rady Evropy,
- k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístup k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu,
- k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specializovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským muzeem/památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných,
- k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organizací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově,
- k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu,
- k rozsáhlé a důkladné celoevropské debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví,
- k společnému připomenutí dvacátého výročí pádu berlínské zdi, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na Tiananmenském náměstí příští rok.
My, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismu, oslovujeme všechny národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád, parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších relevantních mezinárodních orgánů a vyzýváme je, aby vzaly myšlenky a výzvy vyjádřené touto Pražskou deklarací za své a aby je realizovaly v praktických krocích a politikách.“
Jak vidíte z Pražské deklarace, jedná se o dokument, který je de facto okopírovaný z německých Norimberských zákonů. Staví jednu skupinu osob a jejich světonázor, v tomto případě komunismus, do pozice skupiny lidí, kteří mají nést následky za jeho budování. Jedná se de facto o obžalobu celého Východního bloku a z pohledu občanů těchto zemí jde o text, který nemá daleko ke skupinové obžalobě. Přitom všechny postkomunistické země dnes těží z toho, co budování socialismu (zdaleka ne komunismu) v těchto zemích přineslo. Od bytové výstavby pro dělnickou třídu, která nekrade a peníze si netiskne, přes školství a zdravotnictví zdarma, sociální jistoty a důchody, které dnes už vůbec nikdo garantované nemá. Ochrana hranic socialismu hrála svoji historickou roli a kdokoliv se dnes pokusí provádět historický revizionismus, zahrává si s ohněm. Pokud dovolíme, aby německé soudy stíhaly české a slovenské občany za to, že v dobách socialismu plnili své služební a pracovní povinnosti na státní hranici, potom ztrácíme jako národ svoji svobodu a suverenitu.
Co si o tom myslíte? Napište nám do komentářů a sdílejte prosím tento článek na sociálních sítích i v emailech, dejte vědět svým politikům, jaké kroky na základě Lisabonu proti českým a slovenským občanům zahájila německá prokuratura z Karlsruhe a bavorského Weidenu. Varujte všechny bývalé příslušníky ČSLA, kteří sloužili na hranici, aby se o této kauze dozvěděli a okamžitě již dopředu vyhledali právní pomoc, protože vyšetřování může vést k dalším jménům a dalším obviněním českých a slovenských občanů. Česká republika nebude Německu klást odpor, bude pouze přihlížet domovním prohlídkám u českých občanů, které budou provádět němečtí vyšetřovatelé. Jedná se o první pilotní projekt, Česko a Slovensko bylo zvoleno úmyslně, protože německá prokuratura očekává nejmenší odpor veřejnosti proti působení německé prokuratury v těchto dvou zemích. -VK- Šéfredaktor AE News
Zakládající signatáři PEPS
Christopher Beazley (poslanec Evropského parlamentu, Spojené království)
Joachim Gauck (bývalý vládní zmocněnec pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Německo)
Václav Havel (bývalý disident a prezident Československé/České republiky, Česká republika)
Jaroslav Hutka (bývalý disident, písničkář, Česká republika)
Jana Hybášková (poslankyně Evropského parlamentu, Česká republika)
Tseten Samdup Chhoekyapa (zástupce Jeho Svatosti Dalajlamy, Ženeva, Tibet, Švýcarsko)
Łukasz Kamiński (zástupce ředitele, Instytut Pamięci Narodowej, Polsko)
Tunne Kelam (poslanec Evropského parlamentu, bývalý disident, Estonsko)
Michael Kißener (historik, Univerzita Johanna Gutenberga, Mainz, Německo)
Růžena Krásná (bývalá politická vězeňkyně, politička, Česká republika)
Vytautas Landsbergis (poslanec EU parlamentu, bývalý disident a prezident Litvy)
Miroslav Lehký (zástupce ředitele, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)
Göran Lindblad (viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy, poslanec parlamentu Švédska, Švédsko)
Jiří Liška (senátor, místopředseda Senátu, Parlament České republiky, Česká republika)
Martin Mejstřík (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
Lukáš Pachta (politolog, publicista, Česká republika)
Zianon Pazniak (předseda lidové národní fronty Běloruska, předseda běloruské konzervativní křesťanské strany, Spojené státy americké)
Alexandr Podrabinek (bývalý disident a politický vězeň, novinář, Rusko)
Jiří Stránský (bývalý politický vězeň, spisovatel, bývalý předseda PEN klubu, Česká republika)
Ivonka Survilla (exilová prezidentka Běloruska, Kanada)
Eduard Stehlík (historik, zástupce ředitele, Vojenský historický ústav, Česká republika)
Karel Straka (historik, Vojenský historický ústav, Česká republika)
Jaromír Štětina (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
Jan Urban (novinář, Česká republika)
Václav Vaško (bývalý politický vězeň, diplomat, katolický aktivista, Česká republika)
Emanuelis Zingeris (poslanec parlamentu Litevské republiky, předseda Mezinárodní komise pro
zhodnocení zločinů nacistického a sovětského okupačního režimu v Litvě, Litva)
Pavel Žáček (ředitel, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)