Několik spekulací na okraj Vrbětic

Petr Schnur

13.5.2021


Petr Schnur se ve svém komentáři snaží zasadit vrbětickou kauzu s jejím bulharským pokračováním do širšího mezinárodního kontextu. Proč Česko? Proč Bulharsko? Proč region střední a jihovýchodní Evropy a proč nyní?

Prolog

Krátce po senzačním „odhalení“ ruské spojky ve Vrběticích se na pódiu mezinárodní politiky objevila bulharská kauza se stejným podtextem a s největší pravděpodobností od stejných autorů. Obojí dělá dojem, že přinejmenším část vládních kabinetů byla „odhalením“ překvapena. Co za touto s největší pravděpodobností koordinovanou akcí může vězet? Zde několik tézí, samozřejmě s vědomím, že vše může být i jinak.

Neschopnost, nebo nezájem?

Kromě jiného se může jednat o „zaretušování“ faktu, že na českém území, s českými zbraněmi z českého skladiště mimo státní, tedy českou kontrolu obchoduje bulharský obchodník s krizovými oblastmi – Ukrajinou a Sýrií. Nikde nenajdeme ani zmínku o tom, zda tyto aktivity cizího dealera sledovala jinak maximálně ostražitá BIS, nebo zda byla natolik zaměstnaná honbou na ruské a čínské agenty, takže jí tehdy dva z nich jaksi unikli. Rovněž ani vládu, ani opozici evidentně nezajímá, kdo tehdy tyto zbraně obdržel: ukrajinští banderovci nebo multinacionální džihád v SAR?


Kdyby Česká republika ctila vlastní ústavu a fungovala opravdu jako demokratický a právní stát, nikoliv jako převodová páka amerických strategických zájmů, musely by se tyto otázky společně s dalšími dostat na přetřes v parlamentu a dát impuls k ustanovení vyšetřovacích komisí. Namísto toho zní hysterický řev vlády i opozice SPOLU na adresu Ruska a „99 kavárníků“ hecuje Senát na prezidenta Zemana, který se jako jediný ústavní činitel zachoval podle pravidel právního státu. Politická atmosféra v Česku připomíná kapitoly moderních dějin, o kterých jsme naivně doufali, že se již nevrátí. Nejen že se vrátily, ony nabývají na síle a zavání totalitou pod orwellovsky znetvořeným jazykem.


Tolik zatím stručně k domácím aspektům kauzy Vrbětice, nicméně minimálně stejně důležité, ba v kontextu otázky války nebo míru neskonale důležitější než prohlubující se koloniální statut ČR, jsou souvislosti mezinárodní. Na prvním místě se vtírá otázka: proč Česko, proč Bulharsko, proč střední a jihovýchodní Evropa? A proč nyní?

Statut bývalé východní/jihovýchodní Evropy

Ve stručnosti si připomeňme vývoj těchto oblastí po roce 1990 a následném rozpuštění Varšavské smlouvy a RVHP. Poněkud zhuštěně a ve zjednodušené formě by se proces dal popsat asi takto: Balkán i střední Evropa se staly cílem ekonomické expanze Německa, které využilo a využívá k zajištění dominantního postavení struktury Evropské unie a společnou měnu euro. Spojené státy naopak od samého počátku dbaly na to, aby si zajistily politický vliv prostřednictvím NATO. Jugoslávie, země s velkou mezinárodní prestiží a sebevědomím z poválečné doby Titovy éry byla rozpolcená vnitřními národnostními a náboženskými rozpory, které byly rozehrány a radikalizovány ve velmocenské hře o Balkán. Jejím cílem byl oboustranný strategický přístup k Jadranu a tedy jeho totální kontrola Severoatlantickým paktem, což bylo zajištěno vytvořením množství malých států takřka ve všech oblastech závislých na jejich „garantech“. Etnické nebo náboženské konflikty umožňují vojenskou podporu té či oné strany a tím tvorbu vazeb nových „politických elit“ s jejich „ochránci“. Ostatně staré heslo „divide et impera“ sice podle všeho nevymysleli staří Římané, i když podle něj v praxi jednali, ale syn renesance Niccolò Machiavelli, ovšem imperiální politika říší s nárokem na světovládu se jím řídí po dnes. Francouzský král Ludvík XI. to modifikoval do podoby „diviser pour régner“ (rozděl, abys vládl), posledního pokusu jeho následovníků uvést heslo do praxe jsme byli svědky v Libyi. Nicméně vraťme se zpět na Balkán.


Absolutním vrcholem této strategie bylo bombardování zbytku Jugoslávie v roce 1999, odtržení srbské provincie Kosovo s vojenskou základnou Camp Bondsteel a následné odříznutí Srbska od moře, separací Černé Hory, mající vedle Kosova území všechny atributy protektorátu: členstvím v NATO a eurem jako měnou. Kosovo znamenalo hru s albánským nacionalismem v bývalých jugoslávských republikách, což zároveň zajistilo loajalitu Albánie transatlantickým strukturám. Dlužno uznat, že albánská karta demonstruje promyšlenost strategických tahů Washingtonu v období 1990 až na přelom tisíciletí. Etničtí Albánci, o kterých je známo, že „občanský princip“ nepatří do jejich politického slovníku, natožpak k výbavě státoprávní kultury, žijí v Černé Hoře, Severní Makedonii (rovněž člen NATO) a Srbsku, což umožňuje kdykoliv v případě potřeby politického nátlaku na „neposlušnou vládu“ jejich mobilizaci po vzoru Kosova.


V této souvislosti budiž dovolena poznámka na adresu těch prozápadních historizujících „politiků“, kteří poučovali a poučují národ o tzv. umělých státech, samozřejmě na východ od Šumavy, včetně Československa. Mějme na paměti masivní politické, ekonomické a vojenské angažmá NATO, feudálních arabských monarchií a Turecka na straně separatistických sil zejména v Bosně a již vzpomínaném Kosovu, ale i v Chorvatsku – s rozdílným cílem, ale jedním společným zájmem: zničit federaci a izolovat tradičně rusofilní Srby. Poté si představme opačný scénář: zásah „mezinárodního společenství“ v podobě Ruska, Číny a jejich spojenců, ve Španělsku, Velké Británii nebo třeba v Belgii, samozřejmě za předpokladu, že by tyto „přirozené“ státy podobně jako Jugoslávie nestály pod ochranou mocné supervelmoci. V tom případě jistě nebude těžké uhodnout, co by (vzhledem k baskickému, katalánskému, vlámskému, severoirskému, skotskému, ve spádu událostí a nabízené příležitosti možná i welšskému problému) z těchto království zbylo.

Závěrem lze podtrhnout: většina států a nových držav je členem NATO, Balkán a Jadranské moře plně pod kontrolou USA, v Rumunsku udržují Spojené státy od roku 2015 dokonce raketovou základnu.

Proč nyní Česko a Bulharsko?

Výše uvedená fakta jsou všeobecně známá, jejich sumarizace ovšem funguje podobně jako puzzle: teprve spojení jednotlivých dílů dává smysl a plný obraz hry. I v případě vývoje východní/jihovýchodní Evropy po roce 1990 mohou nynější události zapadnout do logického geopolitického kontextu a dát jim smysl.

Především: Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí v rámci NATO, ve které Spojené státy nemají  vojenskou základnu nebo na jejímž území neprobíhají zvýšené aktivity americké armády. To platí více či méně i o Slovensku, ale od kauzy zavražděného novináře Kuciaka se situace změnila: korupce již nebudí pozornost Evropské unie a protiústavní kroky vlády jsou očividně plně v rámci transatlantických hodnot. Vzhledem k vzájemným nadstandardním vztahům prezidentky Čaputové k americké ambasádě se zdá, že je náš bývalý federální bratr na správné cestě. A na tu by se nyní definitivně mělo dát i Česko, postrčené správným směrem kauzou Vrbětice. Zde několik spekulativních myšlenek.

Tuzemské Vrbětice

Co nám tedy ve vztahu Vrbětic k vnitropolitické situaci v České republice zůstává pod čarou?

V prvé řadě jde o balón nahraný opozici na smeč. Sputnik V je mimo hru, děj se co děj; možná že bude Česko velkoryse obdarováno západními vakcínami, které stále více států shledává problematickými a které vyřazuje z očkovacího programu. Jako Francie zásilku AstraZeneky „darovala“ Africe, přenechají třeba Dánsko a Norsko, které tuto vakcínu přestaly aplikovat (Dánsko kromě ní i Johnson & Johnson) vděčné České republice. A senzační odhalení dvou ruských packalů  rázem uvedlo v život dávný požadavek „slušné“ opozice vyšachovat Rosatom z Dukovan [1].


Andrej Babiš se z hlediska transatlantických, Amerikou definovaných zájmů, které nyní plnou silou prosazuje Biden a jeho tým (podíváme-li se na seznam jeho členů, o kterých jsme nedávno referovali, nedalo se čekat, že dosavadní statut quo v česko-ruských vztazích bude tolerován) ukázal jako „vrtošivý partner“, jako někdo, kdo hledá skulinky pro prosazení českých zájmů. Do jaké míry tyto zájmy korespondují s jeho vlastními zde není možné rozebírat. Faktem ale zůstává, že i v rámci „vyspělého Západu“ by nebyl jediný. Ba naopak: najít dnes politiky, na národní nebo evropské úrovni, kteří nejsou nějak spjati s big businessem, by bylo hledání jehly v kupce sena. Rozdíl je pouze v tom, že u loajálních „demokratů“ je to součást obchodního ducha a důkaz vysoké kvalifikace, kdežto u nespolehlivých „levicových“ nebo „pravicových populistů“ důvod k organizování ‚milionu chvilek‘ nebo krvavých Majdanů. A nemůže být pochyb o tom, že se jedná o přímý útok na prezidenta Zemana. Důvody jistě není nutně v rámci tohoto textu rozvádět.


A do třetice všeho strategického jde o veřejné mínění v České republice. Doposud zde neexistovala vyhraněná antiruská nálada, nezanedbatelná část národa se navzdory militantní ideologické ofenzívě nenechala vtáhnout do primitivní kampaně vedenou koalicí „slušných“ ochotníků. Zákulisní loutkovodiči mohou nyní doufat, že agresivní atmosféra a neustálá mozková masáž masmédií situaci změní.


Shrnuto jednou větou: vzhledem k tomu, že „slušná opozice“ ve své servilnosti vůči cizím zájmům dokonce přebíjí vládu, je pro současné transatlantické protektory situace v ČR velmi lehce čitelná a tedy automaticky i manipulovatelná. Ovšem podle všeho amatérská česká antidiplomacie ve své naivní prostoduchosti, se kterou byla ochotna horlivě tasit protiruský žabikuch, prostě nebyla schopna předpokládat následující: zápas o Severní proud 2 vedou protagonisté poněkud jiného kalibru než žabaři z české kotliny.

Intermezzo Hamáček

Osudné chvíle ČSFR nezačaly zvolením Klause a Mečiara do čela národních vlád – kořeny rozdělení Federace a vývoj obou republik po tomto aktu bez občanského mandátu lze hledat mnohem dříve. Vzhledem ke komplexitě tohoto tématu je zde možné konstatovat následující. Dominantní zahraničněpolitická linie polistopadového státu byla určována Václavem Havlem, jeho epigony a mýtem tzv. nepolitické politiky. Ta v praxi znamenala postavení národního a občanského principu do protikladu, což mělo osudný dopad na slovenskou část Federace; faktické odříznutí diplomacie od politiky až do její (míněna je aktivní diplomacie) faktické negace – světlou kapitolou v polistopadových dějinách ČR bylo z hlediska aktivních diplomatických aktivit období Jana Kavana ve funkci šéfa MZV, ponecháme-li decentně v závorce vstup Česka do NATO a povolení přeletů bojových letounů aliance proti Jugoslávii nad naším územím. A poté, co nám zůstala nepolitická (rozuměj: „mravní“) politika postavená na perverzi hesla „pravdy a lásky“, která vyvrcholila orwellovským slovním konstruktem „humanitárního bombardování“, je možné, aby se „slušnost“ stala politickým programem, jehož obsahem je naprosté kopírování nových západních ideologizmů a totální podřízenost současným protektorům. V kontextu tohoto českého mentálně-politického prostředí je nutné vnímat nejen celou Vrbětickou kauzu, ale i obětní rituál kolem exministra Hamáčka. O co jde?

Na okamžik připusťme, že celá akce proběhla více či méně tak, jak ji popisuje oficiální verze. Dva ruští agenti-packalové vyhodili do vzduchu muniční sklad na území České republiky, který patřil pochybné firmě a s jehož arzenálem disponoval bulharský státní příslušník prodávající „zboží“ do krizových oblastí v Sýrii a na Ukrajině. Abychom si dovedli představit, o co jde a co naprosto nevzrušuje české rusobijce: v Sýrii jsou jimi s pravděpodobností hraničící s jistotou zabíjeni nejen syrští a ruští vojáci, ale i civilisté; umírnění sunnité, křesťané, aleviti a všichni ti, kteří nesympatizují s džihádistickými „rebely“. Na Ukrajině s nimi zase zřejmě disponovali paravojenské oddíly banderovských potomků. I zde je pravděpodobnost více než velká: obchodníci se smrtí operující mimo oficiální struktury státu odvádějí povětšinou špinavou práci, na kterou dotyčný stát buď nemá chuť, navenek si chce zachovat čistou vestu a nebo dokonce přenechal pole působnosti cizí agentuře, která dodávky organizuje. O kterou variantu v tomto případě šlo by nám rozhodně mohly více prozradit ruská, americká a pokud se nenacházela v totálním modu šípkové Růženky i česká rozvědka. Sabotáž takových center je úkolem speciálních složek tajných služeb všech států, které jsou do podobných konfliktů zapojené). Připomeňme, že akce tohoto druhu provádí zcela běžně kupříkladu Izrael, pokud se cítí ohrožen. Toto je ona reálná, byť neoficiální odporná, špinavá stránka mezinárodní politiky. Nejde v ní o morální hodnocení věci nebo o posudky „ten může a ten nemůže“ podle toho, komu fandíme – jde o konstatování reality, o které se v naprosté většině případů nedovíme, neboť se stává součástí tzv. zákulisní diplomacie.

Připusťme tedy, že GRU spáchal atentát na území suverénního státu jménem Česká republika a že naše služby mají nezvratné důkazy, o kterých se podělily s vládou. V tomto případě by podle nepsaných mezinárodních zvyklostí byla reakce skutečně taková, s jakou je nyní skandalizován bývalý ministr Hamáček: cesta do Moskvy s krytými zády vládou i BIS, s plným kufrem důkazů a strategií získat od Rusů co nejvíc: Sputnik, Rosatom, Prahu coby místo setkání Putin – Biden, další hospodářské smlouvy, které by pomohly českým firmám po covidovém lockdownu na nohy. Z hlediska mezinárodní praxe byla ale její reakce zcela atypická. Bombastická zprava národu a celému světu včetně hospodářského sebe-poškození je vlastní branka, kterou jsme si vstřelili a kterou stoprocentně využijí jiní, ponejvíce atlantičtí spojenci: namísto získaného respektu vzhledem k možnému rusko-americkému sumitu v Praze pověst evropského kašpárka. Takto spektakulárně zviditelnit sedm let starou událost, jejíž domácí pozadí navíc „smrdí“,  ve které toto hujerské gesto zemi víc uškodí než pomůže, neboť přímým „útokem“ si na Rusech realisticky viděno nic nevezmeme, lze vysvětlit pouze takto: buď se česká politika totálně upsala nepolitickému duchu „kavárny“ a antidiplomacii, nebo byl na ni zvenčí ze strany třetí země vyvinut tlak. Pokud by tomu tak bylo, potom by byl jeho smysl pouze jediný: bez ohledu na zájmy a osud ČR instrumentalizovat celou záležitost ve vlastním, antiruském strategickém zájmu.

Německo, EU a Severní proud 2

Obecný problém poskoků, kteří se chtějí zavděčit více pánům, spočívá v tom, že zájmy dvou z nich nemusí vždy být totožné. Nápadné na celém „senzačním odhalení“ byly očividný nezájem německé politické scény a nápadné mlčení médií, dokonce i těch, které jinak byly plné Skripala a Navalného. Nejpozději nyní by to za normálních okolností muselo znamenat probuzení českých politických eskamotérů.

Nemá-li se v takovém případě poskok stát mezinárodním klaunem nebo být přímo převálcován dvěma mlýnskými kameny je naprosto nezbytné, aby disponoval slušnou dávkou politické inteligence, diplomatického řemesla a alespoň špetkou když ne národní, tak alespoň obyčejně lidské hrdosti. Kauza Vrbětice ukazuje, že více než třicet let od „vítězného listopadu“ tyto vlastnosti (až na čestné výjimky) nepatří ke standardní výbavě reálně existující české politické reprezentace. Kdyby tomu tak bylo, musela by vláda, pokud by zaměstnávala zejména na ministerstvu zahraničí profesionální analytiky schopné diagnostikovat zájmy a metody klíčových států bez ideologických brýlí a čtyřicet let starých politických stereotypů, vědět, jaký dopad bude mít „senzační odhalení“ na Německo resp. na západní část Evropské unie. A jak jej bude „interpretovat“ americká administrativa, jejímž cílem je zastavit projekt dodávek ruského plynu do Evropy. Té totiž zdaleka nejde o bezpečnost Česka, která nestála a nestojí k dispozici, ale o navození specifické, agresivní atmosféry, která by ovlivnila dvě strategické oblasti: ruský plyn a celkovou ekonomickou spolupráci Evropy s Ruskou federací. Jednou větou: jde o instrumentalizaci východní Evropy coby nátlakového prostředku na Německo a další západoevropské státy, které si přes konfrontační rétoriku uvědomují, že podpora amerického tlaku na Rusko má z hlediska pudu sebezáchovy Starého kontinentu své meze. A tato role východních a jihovýchodních provincií se má odrazit nejen na politice EU vůči Rusku, ale i na vojensko-politické mapě Evropy.

Nový „cordon sanitaire“

Podíváme-li se na mapu Evropy a postupné rozšiřování NATO, musí být každému smysl tohoto systematicky vedenému procesu jasný. Zohledníme-li americké aktivity v Gruzii a na Ukrajině, potom tím Spojené státy získaly bezprostřední přístup k hranicím Ruské federace. Nicméně vedeme-li barevnou spojnici členů NATO bývalého východního bloku včetně Jugoslávie a Albánie, dostaneme kornout států od Baltického moře přes střední Evropu až po jihovýchodní, balkánské křídlo [2]. Tento celistvý věnec je prošpikován základnami americké armády, která se podle uzavřených smluv ve svých aktivitách nemusí domáhat formálního souhlasu hostitelské země. V baltických republikách sice pevné základny zatím neexistují, šalamounským řešením je ovšem pravidelně rotující kontingent NATO. Výjimkou jsou Česká a Slovenská republika, v Česku kromě jiného kvůli široké podpoře občanské iniciativě ‚Ne základnám‘, navzdory pěvecké adoraci tehdy úřadujícího nejvyššího šéfa „nové“ východní Evropy Bushe juniora elitní ministryní a odbornicí na armádní záležitosti Parkanové.


Tento nový „sanitární kordon“ nejen že oklešťuje RF od severu po jih – jeho funkce kleští má i přidanou hodnotu, a sice na opačnou, západní stranu. Provázanost vztahů jednotlivých členů jak s NATO, tak s EU [3], nejnověji zpečetěné dohodou mezi oběma institucemi [4], otevírá Spojeným státům prostor vyvíjet prostřednictvím východních členů Unie politický nátlak na zdrženlivější západoevropské členy.

Zmínili jsme se o plánovaném setkání prezidentů Ruska a Spojených států. Není pochyb o tom, že každá část puzzle na vojensko-politické mapě Evropy, která se bez výhrad podrobí americkým zájmům, se projeví na váze americké administrativy. Pravidla šachu ovšem hovoří jasnou řečí: pěšák je obětován v zájmu krále nebo královny.

Epilog

V kapitole ‚Intermezzo Hamáček‘ jsme zdůraznili destruktivní vliv jednodimenzionální tradice „nepolitické politiky“ negující formy vyvážené, realistické diplomacie zohledňující komplexnost mezinárodních vztahů. Její počátky, průběh a důsledky během aktivního působení prezidenta Havla navodily paradigma politické (ne)kultury, ve které se výprodej nejprve československých, následně českých zájmů včetně předání trhů „spojencům“ majícím smysl pro realitu a rozličné cesty diplomacie, chápe jako ctnost, kašpárkový diletantismus jako národní hrdost.


Pravým autorům vrbětické frašky, ať tuzemským nebo zahraničním, je Česká republika zcela lhostejná, užiteční idioti z pražské kavárny dostanou pohlazení a možná i nějakou tu medaili, stejně jak tomu bylo ve „starých časech“ normalizace. Dá se předpokládat, že je protektor posune i do příští vlády, aby kolonizaci Česka dovedli do úspěšného konce. Jako v případě jiných „atentátů“ a „chemických útoků“ – pravda, i kdyby vyšla najevo, již nebude hrát roli v situaci, kdy tvrzení nahradily argumenty, emoce empirii, politizující křiklouni diplomacii a agresivní mediální masáž vyváženou informaci. Kdy agresivní atmosféra, která opanuje společnost, vytvoří novou realitu poskytující kulisu k další militarizaci zahraniční politiky a totalizaci společnosti.

Poznámky:

[1] Opozice kritizuje nevyloučení Rusů z tendru na Dukovany. Mluví o obcházení bezpečnostních zájmů | iROZHLAS – spolehlivé zprávy

[2] NATO-Osterweiterung

[3] EU und NATO

[4] Nato und EU stärken Zusammenarbeit

Přišlo e-mailem