Navzdory

Marek Řezanka

Že prý je ráno – svět je ovšem tmavý

jakoby kreslil divnou noční můru

Lidé v ní vstanou – strach je ale dáví

ptají se, jestli spí, či již jsou vzhůru

Někteří v brouka proměněni vřeští

jiný zas zírá na podivné chlupy

Kdosi jim vtlouká do hlav konce kleští

přetekla míra – a kdo má hlas, úpí

Co lidé znali, vše je překopané

z práce jsou doma, zmizí mnohá místa

Bídu mor valí – nic ho neodvane

společnost chromá jistý zákrok chystá

Kdekomu hrozí zřejmou amputací

eutanázie seniory čeká

snad ve všech rozích kdosi stavby kácí

Bezmoc kal vlije jak do moře řeka

Na co jsou zvyklí, co jim bylo dané

to všechno nyní lidem šmahem berou

Na lůžku vzlykli – bolest nepřestane

Mrak slunce stíní – tma vystřídá šero

Her lidi zbaví, chléb jim ještě chutná

brzy ho snědí. Kdo jim nový peče?

Chatrné zdraví – nálada je smutná

a všichni bledí, jak jim do bot teče

New York dál plave v beznaději značné

napětí roste, dojde na rozdíly

Prostředí štvavé k zoufání být začne

jsou jako hosté, kdo v něm život sdílí

Evropa dýmá, kouř až k nebi stoupá

hranice taje jako jarní sněhy

Vražedné klima, zápach ztuchlých doupat

Chaos hned zkraje – táhnout hot, či čehý?

Zmatek dál kvasí – lidmi úzkost zmítá

mnozí ji smáčí třeba alkoholem

Sešli jsme z trasy – všude kalamita

která je k pláči na obraze holém

Velmi mě mrzí, co že nás to tlačí

Navzdory bázni, v níž jsme ponecháni

staňme se tvrzí bez šňůr k počítači

Ať duše zazní

ať nás láska chrání…