Na čarodějnice

Marek Řezanka

Těšili se staří, mladí,

ti, kteří svůj pupek hladí

i ti zcela hladoví

na den, jenž je na to zralý,

čarodějnici že spálí.

Těšili se – jako vy.

Těšili se, jenže ouha,

zbyla jim jen touha pouhá:

Žádná vatra nehoří.

Zakázali shromáždění,

na zábavu čas prý není.

Pálit smí jen netvoři.

Dekretem je ujednáno,

kde a které ohně vzplanou.

Kdo že šíří příkoří.

Z obrazovky televizní

pro ty, po krvi kdo žízní,

popraviště vytvoří.

Inkvizitor lidem sdělí,

že kdo věří, má být bdělý,

a hon ihned zahájí.

Dřív, než soud je, ortel padá,

ortel, který kdosi žádá,

založený na bájích.

Z obrazovky had se plazí,

hovořit lze o extázi:

Štvanice je veliká.

„Jen ať hoří“: Heslo doby,

v níž se každá z hodnot drobí:

Že se nás to netýká?

Týká – víc, než připustí si

ten, kdo dneska hydru křísí.

Co je totiž stěžejní?

Toho, jenž teď k vatře mlčí,

na ni zítra s klidem strčí

a potom to zveřejní.

Že nevinné neobviní?

Že vždy hoří druzí, jiní?

Že jste v klidu domova?

Stačí, když hlas fanatika

zakřičí: Teď ten ať pyká,

a je to věc hotová.

Nejsem zvědav na procesy.

Šiky s loučemi mě děsí.

V řevu pravda prohrává.

Namluveno: muamarek.cz/files/mp3/na-carodejnice.mp3