Mezinárodní právo je ochranným štítem slabších států proti silnějším

Jeden z principů mezinárodního práva zakotvuje zákaz zasahování do vnitřních záležitostí jednoho státu státem druhým.

Jak se tato zásada mezinárodního práva uplatňuje v praxi? Zatímco v minulých dobách byla převážně respektována, v současnosti dochází k jejímu četnému porušování. Uveďme alespoň několik příkladů.

USA se již delší dobu „otcovsky“ starají o vnitřní život Venezuely. Poslední prezidentské volby, v nichž byl zvolen do čela státu Maduro, Američané neuznali. Naopak vzdoroprezident, kterého si sami vyvolili, je pro ně, a řadu dalších jim přátelských nebo na nich závislých států, hlavou Venezuely. Před několika dny dokonce náměstkyně ministra zahraničí USA pro záležitosti západní polokoule Carrie Filipetti uvedla, že venezuelský prezident Nicolas Maduro musí odstoupit, aby Washington mohl uznat jakékoli volby v zemi jako svobodné a spravedlivé.

Některé evropské státy a dokonce i EU s velkou starostí, znepokojením a zármutkem hledí na dění v Bělorusku. Pro ně je zvolení Lukašenka prezidentem tohoto státu neplatné. Volby dle nich byly zfalšovány. Polsko nedávno uznalo Tichanovskou prezidentem Běloruska. Zřejmě očekávají od ní, kromě dalšího, vstřícnost v budoucnosti ohledně města Grodna a jeho okolí. EU především z výše uvedeného důvodu nesouhlasí, že prezidentského úřadu se opětně ujal Lukašenko. Kampaň proti němu bude pokračovat, nelze pochybovat

Z uvedeného vyplývá, že napříště by bylo snad lepší a praktičtější se zeptat Spojených států a EU, kterého z kandidátů na prezidenta toho či onoho státu považují za nejvhodnějšího a pak místo prezidentských voleb tohoto kandidáta instalovat do funkce. To už však nejde jen o nepřípustné zasahování do vnitřních záležitostí druhých států, ale také i o hrubé porušení principu svrchovanosti těchto států. V případě Polska, které hodlá udělat i určité korektury polsko-běloruských hranic ve svůj prospěch, pak jde i o porušení principu územní celistvosti Běloruska.

Ale abychom nezapomněli sami na sebe. V ČR je veřejným tajemstvím, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft prohlašuje za svou vlast příhraniční území, které bylo dříve Němci obýváno. Právo na vlast, kterým se landsmani v rozporu s mezinárodním právem obdarovali, hodlají vůči nám prosadit. Mají podporu i některých německých politiků. Především jde o jejich bývalého patrona, nynějšího ministra vnitra SRN, Horsta Seehofera. Též kancléřka A. Merkelová zasahuje opakovaně do našich vnitřních záležitostí ve prospěch landsmanů. Ovlivnila premiéra Nečase, aby zahájil přímá jednání s „reprezentací sudetských Němců“. Výslovně též později uvedla, že jsme neměli žádné politické ani morální právo k vyhnání sudetů. Paní kancléřka zřejmě zapomíná, že německé obyvatelstvo jsme na základě rozhodnutí vítězných spojenců v Postupimi přesídlili, nikoliv vyhnali.

Landsmani, opět s podporou některých německých politiků a ústavních činitelů, mají na programu tzv. Benešovy dekrety. Žádají jejich zrušení. Opětně se hrubě vměšují do našich vnitřních záležitostí. A nejen to! Dělají z nás dokonce zločince, kteří spáchali genocidu nebo se dopustili válečných zločinů, či dokonce i zločinů proti lidskosti.

Takovéto jednání vůči nám ze strany Německa, které je v rozporu především s Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační úmluvou, je hrubým a dlouhodobým porušováním mezinárodního práva, především jde o naprosto nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitosti, o porušování naší svrchovanosti a o připravované zásahy do územní celistvosti ČR.

Zatímco Venezuela, Bělorusko a jejich ústavní orgány v souladu s mezinárodním právem, rozhodně hájí své postavení suverénního státu, jsou vděční svým spojencům, u nás je tomu jinak. Mlčíme, tváříme se, že se nic neděje, mluvíme o tom, že naše vztahy s Německem jsou nejlepší, jaké kdy byly. Senátní „rytíř“ hájí naši nezávislost návštěvou Tchaj-wanu. O skutečném nebezpečí, které nám hrozí, nemluvíme. Dokonce se ani nedomáháme práv na reparace, které nám Německo je povinno zaplatit. Jde již o řadu bilionů korun. Štít mezinárodního práva, který nás ochraňuje, jsme jen odložili nebo dokonce odhodili?

Když někdo přepadne váš byt, dům, okrade vás, vaše nejbližší o značnou část majetku, další zničí a dokonce proleje krev někoho z vaší rodiny, či připraví ho o život, budete mlčet 75 let a nebudete žádat náhradu škod, které vám vznikly, nebudete požadovat potrestání viníků, na jejichž rukou lpí krev vašich nejbližších? Jistě ne! Budete požadovat spravedlnost, a to hned po tom, co jste byli uvedeným způsobem poškozeni.

A tak by to mělo být i ve vztazích mezi státy. Jeden z principů mezinárodního práva říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Proč to nečiníme?

Vždyť to není až tak dávno, co u nás zněly rozhodné hlasy, co bylo ukradeno, musí být vráceno. Šlo o církevní restituce. Sborově náhradu škod žádala KDU-ČSL, TOP 09, ODS a další. Proč tyto a jiné strany, např. Piráti, nežádají od Německa reparace?

Vždyť Němci nám ukradli, co mohli. Využívali infrastruktury, zařízení našich továren, až do jejich téměř plného opotřebování. Naordinovali nám lístkový příděl. Naše děti byly nemocné, neměli dost jídla, tuberkulóza byla jejich častým onemocněním. Sám jsem jí trpěl. Vyhnali statisíce našich lidí na otrocké práce do Německa. Zavírali české vlastence, mučili je ve věznicích, koncentračních táborech, popravovali je. Na 360 tisíc našich lidí bylo obětí Němců. Ještě mnoho z nás, pamětníků těchto hrůz, žije. Nikdo nemá právo se vzdávat nároků našich nároků.

Naléhavě žádáme příslušné české ústavní orgány, aby konečně učinily vše potřebné, aby v době co nejkratší nám Německo reparace v plné výši vyplatilo, včetně obvyklých úroků z nich. Jen tak může být zhojeno dlouhodobé a hrubé porušování mezinárodního práva, které pro nás se opětně, po dlouhé době, stane ochranným štítem proti silnějším.

Dr. O. Tuleškov