Masarykův odkaz

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

K T.G.Masarykovi, presidentu Osvoboditeli, zakladateli našeho novodobého státu, Československé republiky, se vracíme s úctou a láskou. Stal se symbolem našich zápasů za vlast a národ. Hledáme v něm oporu, zbraň a sílu proti nepřízni dějin, proti historickým nástrahám a nezdarům.

Je pozoruhodné, že se Masaryk stal i terčem kritiky z řad intelektuálů, kteří by ho rádi vinili z vlastního selhání, z vlastní bezmoci a neúspěchu. On a jeho dílo jsou podle nich příčinou našich nesnází i historických tragédií. S takovým odsuzujícím postojem jsme se setkali zejména v době tzv. druhé republiky.

Je zajímavé, že podobné kritiky potkáváme i po listopadu 1989. K nim se patrně chce přiřadit i spisovatel Vlastimil Podracký. Místo aby rozebíral bohatý ideový odkaz a duchovní bohatství našeho prvního prezidenta. Vzpomeňme jen, kolik uznání a obdivu pro něj měl třeba F.X. Šalda ve své recenzi Masarykova nevelkého spisu „Česká otázka“. Současný autor odkládá jeho ideje jako již „prošlé“, neaktuální a nezajímavé a Masaryka přijímá jen jako morální vzor. Je to neoprávněná a nepřijatelná redukce nepřeberného bohatství idejí tvůrce našeho novodobého uvědomělého národního společenství. Navazuje tak svým způsobem na Václava Černého, který také Masarykův význam redukoval jen na morální příklad jeho osobnosti. Toto znevážení mnohostranného odkazu a ideového dědictví se opírá o jeden akademický spor.

Traduje se, a je to již dlouhodobý apriorní předsudek, že uznávaný historik Josef Pekař vyvrátil Masarykovu filosofii dějin. Následkem toho se zpochybňují naše národní hodnoty a ideály, naše historická vítězství a prohry. A tak je Masaryk trvale diskvalifikován. Přitom nikdo nevysvětlil, v čem spor obou myslitelů spočíval, čeho se týkal a jaký byl jeho skutečný výsledek. Mlčky se předpokládá, že nic z toho, co z historie uváděl Masaryk, neplatí, a že opak toho, čemu Masaryk učil, je pravda. Ten spor se odehrával v 2. desítiletí 20. století.

S napětím jsem se pustila do četby výboru z Pekařových prací. Překvapilo mě a potěšilo, jak uznale a ve shodě s Masarykem se Pekař vyjádřil o husitství, o Žižkovi, o Bílé hoře, o vzniku ČSR. Věděla jsem, že Pekař byl dobrý katolík. Ale zřejmě byl i dobrý vlastenec. Měl ve svých textech místy i horlivější a vřelejší formulace, než jak se vyjadřoval Masaryk.

V zásadních otázkách byla mezi oběma shoda. V čem tedy byl ten rozhodující rozdíl?

Pekař byl profesí historik, studoval a předkládal historická fakta. Analyzoval je, ukazoval jejich příčiny a souvislosti. Žádnou heuristickou metodou ovšem nelze objevit jejich smysl. Jenže Masaryk byl filozof. A filozof se může zajímat o ideje, a ne jen o to, jak vznikají a zanikají, čím jsou pro kterou dobu příznačné a proč do jiné doby nepatří. Pekař vidí dějiny jako sled diskontinuitních slohů, gotiky, baroka a dalších. Masaryk sleduje ideovou kontinuitu, návaznost, příbuznost, spřízněnost, obdobu idejí. Po staletí a dodnes jsou některé ideje přítomné tak či onak, život člověka zniterňují, obohacují, prohlubují, povznášejí. Masaryk hledal podnětné ideje a jejich významovou příbuznost, nikoli přímou časovou návaznost a filiaci. Z toho důvodu mu obrozenci navazují na reformaci.A to právě Josef Pekař odmítal. Kde a jak obrozenci na reformaci navázali? Po tak dlouhé době? Ačkoliv ani faktickou filiaci nelze vyloučit, např. rodina buditele Františka Palackého byla evangelická, rozhodující pro návaznost idejí je jejich smysl. Výběr hodnot, norem, ideálů, jak jej provádí filozof, probíhá na základě smyslu. Děje se tak na základě ideové totožnosti nebo příbuznosti, nikoli na základě jejich faktické historické návaznosti a časové kontinuity.

Od těch více méně akademických sporů uplynulo více než 100 let. Vidíme, že jejich význam je velmi pomíjivý. Masarykovo pojetí našich dějin jimi nebylo nijak otřeseno. A na adresu zmíněných kritiků zdůrazněme, že odkaz prvního prezidenta Československé republiky se netýká jen filozofie našich dějin. Týká se samé identity našeho národa i další existence našeho státu ve střední Evropě. Týká se našich bilancí a výhledů v polistopadovém období, v době od r. 1989. Ukazuje se, že „nejspolelivějším základem našich perspektivních výhledů a strategií udržitelného rozvoje i sebezáchovy v nejistém 21. století je tvůrčí rozvíjení osvědčených hodnot masarykovského kritického realismu, demokratismu a humanismu. Kult mamonu a moci nás nespasí“(B.Blížkovský). K historickému odkazu patří i nedovolovat zpochybňování našeho československého 1. a 2. odboje ani úsilí a zásluhy věrného Masarykova nástupce, Edvarda Beneše. K historickému odkazu patří i usilovat o společenský konsensus a nepřipouštět zaslepenou fragmentarizaci společnosti. Živé hodnoty Masarykova Československa jsou základem obnovy kontinuity dobrého a spolehlivou orientací v přítomné době civilizačních problémů a světových krizí. S čistým svědomím můžeme opakovat závěr projevu Edvarda Beneše na rozloučenou s T.G. Masarykem: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“ (21. září 1937).