K čemu je Rusku Lukašenko - Ještě má čas k napravení chyb …

Rostislav Iščenko


Z běloruského „baťky“ jsem nikdy nebyl u vytržení, ani jako z člověka, ani jako z prezidenta. Ale během docela dlouhé doby jsem v západní části postsovětského prostoru nic lepšího nepozoroval. On byl aspoň slovy pro integraci a nelámal se pod tlakem Západu.

Taková pozice mu ale nenechávala jiné varianty – dříve či později muselo být Bělorusko natolik integrováno do finančních a ekonomických struktur Ruska, že by zachování politické suverenity škodilo zájmům jak běloruského lidu, tak běloruské elity.


Lukašenko se, nicméně, před mnoha lety rozhodl jít jinou cestou, a pomalu se posouval k „mnohosměrnosti“ a pokoušel se vyvažovat ruský vliv západním. Už tenkrát bylo jasné, že dříve či později po této cestě dojde k majdanu. Ne tak zábavnému, jako ty, které si zvykl rozhánět o každém volebním cyklu, ale majdan skutečný, kdy dokonce ani vítězství nad ním nepřinese uklidnění, ale jen odklad nevyhnutelného, přičemž na relativně nedlouhou dobu.


A tak Lukašenko přišel ke svému majdanu - podle příkladu Janukovyče a regionálů pečlivě vlastnoručně vypěstovaného. Do ulic měst Běloruska vyšlo docela velké množství (už přinejmenším 20 tisíc) Lukašenkových protivníků. Zklamu ty, kteří toto číslo vidí skepticky a vzpomínají na „miliony“ majdanu ukrajinského. Majdan, který v roce 2014 zlomil moc Janukovyče, jen zřídka, v momentech nejvyšším mobilizace, shromáždil na ústředním kyjevském náměstí k 15 tisícům lidí…


Volby, „které nic neřeší“


Hovoří o tom sami vůdcové majdanu, kteří už tenkrát bojovali o moc ani ne tak s Janukovyčem, jako mezi sebou, a proto se vzájemně intenzivně odhalovali. Dalších asi 15 tisíc ještě aktivně majdanovalo v regionech - možná i méně, protože kvůli vytvoření dojmu masovosti při obsazování oblastních administrací, provinciální „aktivisty“ důsledně převáželi z jedné oblasti do druhé.


Takže, s přihlédnutím ke čtyřnásobné převaze počtu obyvatel Ukrajiny nad Běloruskem v roce 2014, je dnešní protilukašenkovský majdan, co do procenta Bělorusů zapojených do aktivních protestů, už rozsáhlejší než ten, který svrhl Janukovyče, a v absolutním počtu mobilizovaných je prakticky shodný.


Aféra kolem odhalení běloruskou KGB „ruských příslušníků Vagnerovy soukromé armády“, kteří údajně přijeli svrhnout Lukašenka, svědčí o tom, že v „baťkově“ okolí není vlivných zrádců méně, než měl ve svém okolí Janukovyč. Mimochodem, z Běloruska hlásí, že zatímco Lukašenko potlačuje majdan, lidé Makeje (ministr zahraničí) už jednají s americkým velvyslanectvím. (Mimochodem, Makej už ve funkci není – pozn.překl.)


Je třeba také zmínit, že většinu lidí v ulicích tvoří mládež do 30 let. To právě je udělala lukašenkovská politika přesvědčené „eurointegrátory“ a budovatele „litvinského“ národa. To ale také znamená, že dokonce i po vítězství nad majdanem dnes, prohraje s ním Lukašenko perspektivně.


Dokonce, i pokud vezme Rusko „baťkův“ režim do plného financování a začne mu na podržení kalhot dávat dvakrát více peněz, než v „nejlepších“ letech oboustranné spolupráce, nedokáže si Lukašenko už koupit loajalitu této ideologizované mládeže. Pro ně je navždy – kamenem na cestě lidstva ke štěstí. Budou proti němu agitovat, a jejich řady budou postupně růst, s pomocí Poláků, dobrovolně (natruc Rusku) Lukašenkem do Běloruska vpuštěných.


Budou chystat další majdany, a některý z nich (nemyslím si, že bude nutné čekat dlouho) se pro Lukašenka stane osudným – pokud skutečně dokáže potlačit ten nynější.

Naskýtá se přirozeně otázka, kterou si kladou mnozí: - a k čemu je Rusku takový „ani přítel ani nepřítel“, a navíc naprosto neperspektivní? Proč Moskva, místo toho, aby se mu pomstila za jeho výpady a neuznala jeho volby, třebaže ne příliš aktivně, bez dřívějšího fanatizmu, se pokouší Alexandru Grigorjeviči přece jen nějak pomoci? Třebaže, pravda, připomíná, že na prvním místě je v této věci svépomoc, takže lví podíl musí vyvinout Lukašenko osobně.


Dochází k tomu proto, že v politice nemá pomsta místo. Ta je nanejvýš pragmatická a cynická. Ten, kdo je veden emocemi, ten vždycky prohrává. Jeho si rychle přečtou a banálně zahánějí do pasti. To je, mimochodem, dobře patrné na příkladu hyperemocionálního Lukašenka, jeho vlastní (bůhvíjak intelektuální) okolí převezlo jako klučinu, a skoro dosáhlo toho, aby si majdan pro své svržení zorganizoval sám.


Budeme-li se emocionálně mstít všem, kdo nám ublížil, a bojovat proti všem, kdo se na nás křivě podívali, tak do pěti let z naší země zůstanou jen vzpomínky. Dokonce ani USA nevydržely nezbytnost kontrolovat to množství nepřátel, které si sami sobě zbytečně vytvořily, a během pár let (v podstatě za pětiletku) se ze světového hegemona změnily v teritorium občanské války.


Rusko určitě nemá zájem položit hlavu za Lukašenka, pokud sám nedokáže vyčistit svoje okolí od zrádců, a tak padne jako „nevinná“ oběť ne-li tohoto, tak příštího majdanu. Ale ještě méně Rusko potřebuje místo Běloruska území chaosu. Tím spíš, že toto území se už chystají integrovat do projektu „Lublinského trojúhelníku“ (udělají z něho čtverec). Rakety u Smolenska nerozmístí, stejně jako je nerozmístí u Brajska a Pitěru.*)


Bělorusko ale nejkratší cestou spojuje Pobaltí s Ukrajinou, což významně zvyšuje strategickou hodnotu pobaltského předpolí (už nebude v případě války jedním velkým táborem zajatých vojáků NATO, ale plně adekvátním územím rozvinutí sil a prostředků). To sníží strategickou roli Kaliningradu a Krymu. Dokonce se zvyšuje i ekonomická provázanost regionu mezi Baltským a Černým mořem, a Polsko uskuteční svůj sen o hegemonii ve Východní Evropě a vytvoření nové „Rzeci Pospolitej“ (třebaže neformální).


Baťkova životní šance …


Pokud Lukašenko odolá tlaku nynějšího majdanu, bude se muset rozloučit s „mnohosměrností“. Západ takové věci neodpouští. Janukovyče chtěli zabít za daleko menší prohřešek. Jeho jediným vojensko-politickým opěrným bodem bude Rusko. V Minsku mohou jakkoli doufat v čínskou alternativu, ale Čína je daleko, Rusko je pro ni důležité jako garant bezpečného týlu v konfliktu s USA. Bělorusko má cenu jen ve svazku s Ruskem (bez toho čínská doprava do Běloruska prostě nedojede).


Proto, aby dostal podporu Ruska, bude muset demontovat vlastníma rukama už vybudované eurointegrační „podzemí“ ve vlastních strukturách Běloruska. Důvod k jejich odstranění bude pádný – oni připravovali běloruský majdan a zúčtování s prezidentem.


Bude se rovněž muset úplně zbavit nevládních organizací, proniklých do Běloruska. Nejdůležitější jeho úkol obsahuje Putinův blahopřejný telegram (k vítězství ve volbách). Alexandr Grigorjevič musí dokončit integraci v rámci Svazového státu, Eurazijského hospodářského společenství a OSKB. To je práce, která mu vystačí do příštích prezidentských voleb. A pak už bude čas na zasloužený odpočinek, do té doby se vyjeví nástupce.


To možná není to, o čem snil Lukašenko, ale je to maximum toho, co mu může nabídnout Rusko:


  1. Aktivní a dobrovolná náprava vlastních chyb.

  2. Čestné završení prezidentství (nikoli předčasné), s kyticemi, vyznamenáními, slzami vděčných spoluobčanů a památníkem v malé vlasti.

  3. Klidné stáří.

  4. Spokojenost rodiny.


Alternativou k tomu všemu je nesmyslný boj s majdany, které skončí porážkou a pokusem o jeho fyzickou likvidaci dlouho před uplynutím šestého funkčního období. Západ zmaření svých plánů nepromíjí, a zrádci se příště lépe připraví. Moskva linii svých zájmů vytýčila. Dál je to na Lukašenkovi.


A třebaže se mi nelíbí ani jako člověk ani jako prezident, kvůli zájmům lidu, žijícímu na území Běloruska, chtěl bych, aby se rozhodl správně a zachránil sebe i devět milionů lidí, kteří mu věří... Jinak bude v Bělorusku hůř než na Ukrajině, prostě proto, že tam ani lid ani elita nemají zkušenost let devadesátých a nejsou připraveni na to, co bude nevyhnutelně následovat po vítězství majdanu, a nemají představu, jak v takových podmínkách přežít.


Je třeba chápat a pamatovat si, že dnes je alternativou k Lukašenkovi běloruský režim, podobný ukrajinskému, ale my potřebujeme, aby alternativou k němu byl k Rusku naprosto loajální následník, který nebude mít nejmenší šanci myslet na nějaké manévrování mezi Ruskem a Západem. K tomu je ale třeba čas, který může zajistit jen zachování v čele Běloruska majdanem oslabeného „baťky“, který si zavřel cestu na Západ. Samozřejmě, že dočasně, protože dočasné je všechno na tomto světě.


*) Docela zajímavá je, zatím, poměrně vlažná reakce Západu na dění v Bělorusku. Oficiální podporu protestujícím vyhlásilo je Pobaltí a Polsko, Haiko Maas pohovořil o sankcích, a podporu vyslovil čerstvě probuzený Biden…

V.Pjakin v čerstvém svém záznamu upozornil na zajímavou časovou shodu mezi „odhalením ruských podvratníků“, které vyvolalo bojovné výkřiky ze Západu a nápad s dalším stahováním vojsk NATO k ruské západní hranici, a těsně následujícím zveřejněním plánů ruského genštábu na neodvratnost jaderné odplaty za náhlé napadení Ruska a jeho spojenců… - pozn.překl.

https://ukraina.ru/opinion/20200811/1028508313.html

Překlad: st.hroch 20200812