K dokumentu Odsun – Vertreibung 1



Během druhé světové války jednali spojenci vícekrát o odsunu německého obyvatelstva z Československa i jiných států. Na toto téma se vyjadřovali i někteří představitelé spojeneckých států. Jedním z nich byl i W. Churchill.

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).


K dokumentu Odsun – Vertreibung 2


Představa Armii Krajowej o vystěhování Němců


Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej , že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování.


Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190



K dokumentu Odsun – Vertreibung 3


De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195



K dokumentu Odsun – Vertreibung 4

Postupim


Postupim 1945

Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

 

Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“

 

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem?  Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)


Není možné si nepoložit otázku, proč asi odmítal Churchill sudeťáky přijmout v anglické okupační zóně? Zřejmě nešlo jen o hladové krky. Churchill měl asi i v paměti agitaci sudetů v Anglii před válkou. Henlein tam podnikal spanilé jízdy a přesvědčoval Angličany, že landsmani nic jiného nechtějí, než práva, která jim patří. Jinak jsou k ČSR loajální. Lhal tehdy, až se prášilo. Již dávno jel s hitlerovci ve spiknutí proti Československu. Ve Vídni později prohlásil, že  cílem sudeťáků byla destabilizace a následné zničení Československa. Sudeťáci lhali Angličanům ještě v době před Mnichovem. A korunu tomu dal sám Hitler, když podvedl N. Chamberlaina, jenž se dokonce domníval, že přivezl z Mnichova Angličanům mír na jednu generaci. A proto angličtí konzervativci měli otevřené účty se sudeťáky a s Hitlerem. Někde odtamtud o málo později vytryskla myšlenka o přesídlení sudeťáků. Ta v době válečné byla dále zpracovávána, projednávána s anglickou podporou. Angličtí konzervativci si tak následně vyřizovali s Němci účty za to, že je tak podváděli. Ale nebyli to jenom oni. Během války Němci se dopustili takových barbarských zločinů, které volaly o pomstu až do nebe. Co spáchali v Rusku, v Jugoslávii, Polsku a u nás?  Zaseli vítr a sklidili bouři. Němečtí antifašisté mohli u nás zůstat. Tvořili asi jednu desetinu z celkového počtu přesídlených Němců. Nejednalo se tedy o etnické čistky.                          Připravil J Skalský


2. srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností skončila

 Jí předcházelo „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“ z 2. června 1945, v němž  v článku 13 odstavci b) je zejména uvedeno:

Představitelé spojenců uloží Německu další politické, správní, hospodářské, finanční, vojenské a jiné požadavky, vznikající z úplné porážky Německa. Představitelé spojenců nebo osoby nebo orgány řádně určené k tomu, aby jednaly jejich jménem, budou vydávat proklamace, příkazy, nařízení a instrukce s cílem stanovit takové další požadavky a provést jiná ustanovení tohoto prohlášení. Veškeré německé orgány a německé obyvatelstvo musí bezpodmínečně splnit veškeré požadavky představitelů spojenců a plně se podřídít všem těmto proklamacím, příkazům, nařízením a instrukcím.“

Spojenci řádně převzali svrchovanou moc vůči Německu a tudíž měli právo, žádná Německá vláda tehdy neexistovala, se jménem Německa i zavazovat, tedy ukládat mu i přímo povinnosti. Nikdo toto právo spojenců v tehdejší době nezpochybňoval.

V souladu s uvedenými skutečnostmi pak jednali spojenci v Berlíně (Postupimi) od 17. července do 2. srpna 1945. 1. srpna  podepsali protokol  z této konference J. Stalin, H. Truman, C.R. Attlee. V něm  část XII. pojednává o „Spořádaném odsunu německého obyvatelstva“:

Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.

Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

2. srpna 1945 podepsal J. Stalin, H. Truman, C. R. Attlee „Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí“, v níž v části III. Německo je uvedeno v odstavci druhém: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. Konference dospěla k dohodě o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči poraženému Německu v období spojenecké kontroly. Cílem této dohody je provést Krymské prohlášení o Německu. Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír.“

 V 90. letech minulého století  však z německé strany došlo ke zpochybňování rozhodnutí vítězných spojenců, učiněných na Postupimské konferenci. Věci zašly až tak daleko, že USA, Velká Británie a Rusko, vydaly samostatná prohlášení k Postupimské dohodě.

 USA:"Rozhodnutí přijatá v Postupimi vládami Spojených států, Spojeného království a tehdejšího Sovětského svazu v červenci/srpnu 1945 byla striktně založena na mezinárodním právu. Závěry konference byly od té doby mnohokrát potvrzeny v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech.

Konference uznala, že přesun německého etnika, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Článek XIII zprávy z konference požaduje, aby tento přesun proběhl ,spořádaně a lidsky'.

Závěry Postupimské konference jsou historickou skutečností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat… 

Velká Británie:"Závěry Postupimské dohody byly stvrzeny vládami Spojeného království, Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik v Postupimi v červenci/srpnu 1945. Pokud se týče Spojeného království, závěry byly striktně založeny na mezinárodním právu. Postupimská konference uznala, že přesun německé populace, která sídlí na území Československa, je nezbytný, a že by měl být proveden spořádaným a humánním způsobem."

Ruská federace:"Ruská strana považuje Postupimské dohody za důležité mezinárodní dokumenty, které zakotvily výsledky druhé světové války, právně stvrdily porážku fašistického režimu a nacistické ideologie v Německu  a vytvořily základ poválečného teritoriálního uspořádání a míru v Evropě. Rozhodnutí Postupimi byla důsledné uváděna do života po celá poválečná léta a byla potvrzena v následujících mezinárodněprávních akcích jak vícestranného, tak i dvoustranného charakteru. Pouze díky tomu bylo možné i sjednocení Německa na mírově demokratické bázi formou uzavření Smlouvy o závěrečném uspořádání ve vztahu k Německu. Ne náhodou se v preambuli této Smlouvy přímo poukazuje na to, že se uzavírá na základě respektování práv a odpovědnosti čtyř mocností ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku, a rovněž na základě odpovídajících dohod a rozhodnutí čtyř mocností z válečné i poválečné doby.

Realizace Postupimských dohod je reálný historický fakt a její význam nemohou oslabit, ani ji zrušit jakékoliv pokusy o libovolný výklad těchto dohod, lhostejno odkud by vycházely."

I v současnosti se setkáváme se snahami nebrat Postupimskou dohodu, ani předcházející jednání spojenců vážně, a zrovna tak i některé následné spojenecké akty, zejména Pařížskou reparační dohodu. Pokud jde o ní, a na ní navázané další dohody, Německo dělá mrtvého brouka a reparace nechce, jak vyplývá  z prohlášeních jeho ústavních činitelů, platit. Řecko a Polsko již Německu signalizovaly, že reparace požadují. ČR však stále k reparacím, které nám Německo má zaplatit, mlčí. Je to nestatečnost nebo něco horšího? Připravil: J Skalský 


K dokumentu Odsun – Vertreibung 5


O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.


Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce…

Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků"…

Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost.

--------------------

4 Za pozornost stojí, že současná spolková ústava německá - "základní zákon" neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech se zabezpečila mezinárodními smlouvami nadstandardně v porovnání k jiným menšinám a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z r. 1992.

5 Viz k tomu podrobněji L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného, Orbis, Praha, 1935. Autor se opírá např. o práce V. J. Kohlera: Notwehr und Neutralitat, in Zeitschtift für Völkerrecht svazek VIII F 1914, K. 5trupp: Das internationale Landkriegsrecht, Heinrich Rogge: Nationale Friedenspolitik, Berlín, 1934.


Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, které zdůvodňovalo vedení útočných válek a nahrazovalo platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o "Vollkulturvolku", národu plném kultury, jímž podle nich bylo Německo, které má veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala další teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní "rasový čistý národ". Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů F. M. Arndta, který ve svých "Fantaziích o budoucích německých ústavách" (1815-1816) zdůrazňoval význam čistoty německé krve, jako skutečnost, která činí legitimním nárok rasově čistého národa k světovému panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle slov Hitlera "rasu středem veškerého života". Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce, žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.) a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoliv, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika Carl Schmitta určena národnostně a zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to zájmem mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ - panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anschlussu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce k dokončení vnitřního rozložení Československa. A. Hitler v provolání k Němcům z 15. 3. 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky R. Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po "konečném vyřešení židovské otázky" a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa v duchu těchto teoretických a politických koncepcí.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23.6. 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací celého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z r. 1940 se do Německa "vrátilo" 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných "spojeneckých států" - z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci - také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z jiných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet obyvatelstva různé národnosti a původu byl "přesídlen" Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem, bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.6

IV.

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali ať společně nebo jednotlivě na odhalované zločiny uskutečňované Německem, jež se příčily i všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku Krymské konference tří států z 11. 2. 1945 se uvádělo: "Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže…


Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby si zvolily kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli.

Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu č. 33 Sb. z 2.8. 1945 o úpravě československého státního občanstVí osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem republiky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.8

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanstVí, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938 a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanstvÍ. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret o obnově právního pořádku č. 11/1944 Sb.

Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstVa jako aktu mezinárodního práva svým obsahem směřovalo vůči skupině, která žila nebo pohybovala se na území Československa. Transfer zasahoval z tohoto hlediska německé obyvatelstvo bez jakéhokoliv rozlišení, i když nepochybně byly všechny státy povinny přispět k potrestání válečných zločinců ve smyslu přijatých spojeneckých rozhodnutí.

Realizace tohoto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k československému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům a to i za přispění německých antifašistů.

----------------

8 Viz k tomu blíže V Pavlíček: O dekretech prezidenta republiky. in Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV Praha. 2. vydání, Praha 1996.

Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Transfer německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.


Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000


K dokumentu Odsun – Vertreibung 6

Přesídlení není vyhnáním

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18


K dokumentu Odsun – Vertreibung 7


Německé obyvatelstvo jsme přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětského generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)


Z hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa SKR bychom měli vždy vycházet a nenechat se nikdy vmanévrovat do situace, kdy nás landsmani či někteří němečtí politici, a to dokonce bez jakékoliv odezvy od nás, obviňují z různých zločinů, např. i z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.









.                                                 










10