Kdo je, k odchodu z EU, připraven není ohrožen

Jaroslav Tichý

22. března 2021

Nestačí jen chtít odejít z EU či doufat v její rozpad, že je třeba předem se na takovou situaci též připravit. Navazuji proto v pokračování minisérie článků pod shora uvedeným názvem na článek známého českého sociologa Petra Hampla z 1.6.2020 https://pokec24.cz/petr–hampl–az–se–eurozpadne–jsme–pripraveni–na…), který na tuto situaci a na potřebu předem se na ni připravit upozorňuje. Snažím se přitom podívat se na celou problematiku hlouběji. Protože se 1. díl této minisérie objevil s trochu odlišným názvem, který poněkud posouval význam této série, provedl jsem v názvu minisérie počínaje tímto 2. dílem určitou kompromisní, leč upřesňující úpravu.

Část 2

Co dělat?

Czexit jako základní předpoklad k obnovení naší samostatnosti a soběstačnosti

Má–li dojít k obnovení naší samostatnosti, máme–li ubránit náš stát a území, má–li dojít k obnovení české ekonomiky, naší potravinové a další samostatnosti v produkci zboží běžné spotřeby, k vytvoření zdrojů pro obnovu sociálního státu, je zřejmé, že toho nelze docílit při naší účasti v EU. Tam máme přisouzenou úlohu kolonie, která má pracovat na nadnárodní společnosti a následně jako stát být plánovitě zrušena s předáním zbytku suverenity, jakož i našeho území do Bruselu. K těmto plánům patří dále promíchání národů Evropy a naše islamizace.

Ačkoliv existuje i další alternativa v podobě projektu Mezimoří (či Trojmoří), jež vychází ze staré americké koncepce podporované polským maršálem Pilsudským z období 1. sv. války, ani ta nám nedává coby jednomu ze států střední a východní Evropy pod v minulosti projektovaným vedením Polska žádné velké možnosti k obnoven naší samostatnosti. Polsko je projektově zkonstruovaný stát pod silným vedením a vlivem americké státní elity. Otázka další existence Polska jako uceleného státu je však nejistá, krom toho jeho ekonomické problémy a sociální napětí rostou.

V případě projektu Mezimoří (Trojmoří) jde v současností spíše o alternativu globalistickou, která by znamenala oddělení zemí V4 od EU. Tato alternativa může mít 2 různá vyústění, a to:

a/ obnova Rakousko–Uherska na jeho původním půdorysu, tj. vč. části Polska (globalistický záměr) nebo

b/ vytvoření skupiny států (Konfederace nezávislých středoevropských zemí). To byl měl být záměr náš.

Poslední z uvedených alternativ by zajišťovala naši částečnou suverenitu, pokud máme zájem o obnovení naší suverenity a národní kulturní identity, kterou mají zajištěnou všechny státy v rámci tzv. Ruského světa. O další zvýšení naší suverenity se pak budeme muset postarat již sami.

Pokud jde o snahu o dosažení naší suverenity pod záštitou Číny, je velká opatrnost na místě. Mimo jiné již proto, že není zřejmé, jak mocenský boj mezi trockisty (KSČ) a čínskými vlastenci pod vedením prezidenta Si dopadne. Tamní trockisté patřící ke globalistům již požadují světovou kontrolu nad covid pasy a tedy i nad přeživšími obyvateli planety vč. správy jejich sociálních kreditů atd.

K zabezpečení naší suverenity musíme ale udělat nejprve první krok. Tím je společný odchod z EU ve spolupráci České republiky s Maďarskem a Slovenskem.

Na Slovensku došlo v posledním období k zásadním změnám ve vedení státu, kdy se do jeho čela dostali představitelé podporovaní americkou státní elitou. To další spolupráci ČR–Maďarska a Slovenska v rámci alternativy Mezimoří dosti zkomplikovalo.

Realizace projektu Mezimoří/Trojmoří) si každopádně vyžádá podporu některé z velmocí, aby bylo možné se dostat z vlivu americké státní elity a jejich projektu Pax americana, který se snaží aplikovat i na své „spojence“ v Evropě. Výběr máme v podstatě pouze mezi Ruskem a Čínou.

K naplnění našich shora uvedených cílů je tedy nutné hledat jinou podobu naší budoucí orientace v souvislosti s naším odchodem z EU, ať již z důvodu czexitu či rozpadu EU.

K odchodu z EU jsme zoufale nepřipraveni

Konstatování P. Hampla v uvedeném článku, že „kdyby situace příznivá pro obnovení české samostatnosti opravdu nastala, rychle by se ukázalo, že nevíme, co s ní. A že to neví ani česká vláda“ je pravdivé, ať již by k odchodu z EU mělo dojít z jakéhokoliv důvodu. Týká se přitom jak naší vlády, tak i většiny našich občanů. Problémem je, že naše vlády dosazené se souhlasem zvenčí to nikterak nesouží, právě naopak. Jim to vyhovuje, neboť nemusí vyvíjet žádnou osobní iniciativu, nic vymýšlet. Pouze čekají na instrukce, aby je provedli. Jediný problém pro ně spočívá v případě, že se instrukce z Washingtonu a z Bruselu odlišují.

Pojďme si ale říci k tomu našemu odchodu z EU něco více. Rozlišme přitom náš odchod z EU:

A/ formou Czexitu a

B/ rozpadem EU.

Některé kroky týkající se naší potřebné přípravy na takový vývoj budou v obou případech společné, jiné budou odlišné pro každý z obou případů.

Jak se na náš odchod z EU připravit

A/ odchod z EU formou czexitu

1. odstraňme informační manko našich spoluobčanů

Naše spoluobčany je třeba informovat předem o:

  • nutnosti provedení potřebných změn v ČR, které při našem členství v EU realizovat nelze,
  • cílech těchto změn, zlepšeních a možnostech, které to přinese jak našemu státu, tak i našim občanům;
  • tom, že jejich pracovní místa ohrožuje více příchod průmyslové revoluce 4.0 (nahrazení lidské práce roboty), na který se musíme sami připravit. Po příchodu této průmyslové revoluce důvod setrvání zahraničních firem u nás (tj. nízké mzdy našich pracovníků a tudíž vysoké zisky pro zahraniční firmy) pomine. Roboti budou pracovat stejně spolehlivě u nich doma, zahraniční firmy už naši levnou pracovní sílu nebudou potřebovat. Roboti budou levnější). My naopak se musíme vrátit k vlastní ekonomice a začít vytvářet nové pracovní příležitosti pro občany. Tady bude nezastupitelná role našeho státu, ten se však musí vymanit z koloniální správy.
  • Naše vystoupení z EU není přitom samo o sobě cílem, nýbrž jen prostředkem nutným k realizaci potřebných systémových změn a následně i cílů v ČR.

    Mainstream ani současná vláda nebudou občany v této záležitosti pravdivě či vůbec informovat. Není to absolutně v jejich zájmu, právě naopak. Musí tak činit tedy alternativa, a to i přes své omezené možnosti. Jiné cesty není.

    2. přestaňme mást občany:

    a/ řečmi o vystoupení z EU na základě referenda, když všichni ti, jež o něm hovoří, musí vědět, že je v našich podmínkách neprůchodné. I kdyby získali pro něj potřebných 120 hlasů z celkového počtu 200 poslanců, neprojde zákon o referendu přes senát, který se tím ještě chlubí. Přitom ti, kteří nejvíce mluví o referendu při doplňovacích senátních volbách, sami sedí doma a k volbám nejdou. O tom, že by alespoň vyzývali občany v daných volebních obvodech k hojné účasti na těchto volbách, nemůže být též ani řeči. Výsledek je tomu adekvátní. Tyto volby mají vždy chabou účast a účastní se jich povětšinou jen protistrana. Jde o ústavní zákon, kdy sněmovna nemůže senát přehlasovat. O podmínkách vyhlášení samotného referenda (i kdyby zákon o referendu prošel, s čímž nelze počítat) a jednostranné masáži našich občanů ze strany mainstreamu nemá smysl ani hovořit. Referendum o takové záležitosti lze tedy provést výlučně formou voleb. Britové již na to přišli, lidé u nás nikoliv, ačkoliv jsem k tomu marně vyzýval již před sněmovními volbami v r. 2017.

    b/ předstíráním, že vystoupení z EU je obdobné skoku ševce z Půlnočního království do země krále Miroslava ze známé pohádky „O pyšné princezně“. Jde především o to, že:

       Czexit musí být nejen připraven, ale i řádně předjednán, a to jak na domácí scéně, tak zejména v zahraničí. Nebylo by vhodné vystupovat osamoceně, je zapotřebí vystupovat koordinovaně i s dalšími zeměmi (V4+) tak, aby tyto země byly schopné vytvořit dostatečně velký společný trh, společnou zahraniční, obrannou a obchodní politiku, nejlépe pak na základě založení volnějšího sdružení členských zemí v podobě Konfederace nezávislých středoevropských (slovanských) států. Jde o sdružení zemí na bázi systému dvoustranných smluv, které lze v případě

    potřeby snadno vypovědět. Nejde tedy o žádnou unii či federaci, jejichž formace je daleko pevnější a komplikovanější, s větší administrativou atd., jak se máme nyní sami možnost přesvědčit v podobě molochu pod názvem Evropská unie;

       doby, kdy jsme měli vlastní finanční zdroje, jsou nevratně pryč. Náš stát je jako pacient, který byl nejprve zbaven vlastní krve s tím, že o nic nejde, že obdržíme transfuzi krve cizí (půjčky, úvěry). I v této oblasti (financí) jsme se tak učinili zbytečně závislými na jiných. Jde o to, že půjčky a úvěry se za určitých okolností stanou splatnými, resp. že další peníze nám cizí banky záměrně nemusí poskytnout.

    Stačí připomenout případ Řecka, kdy jeho občané požadující alespoň částečné oddlužení byli přivedeni k poslušnosti pouhým zastavením výplat peněz cizími bankami v Řecku z bankomatů. A to ještě nehovoříme o financování ekonomiky, kde to je ještě závažnější. Musíme si tedy zajistit alternativní finanční zdroje pro naši ekonomiku.

    Kde vzít tedy peníze na úhradu našich dluhů a na další financování obnovy a chodu naší ekonomiky? Jaké máme vlastně možnosti:

    1) Spoléhat na to, že na první požádání nám Německo zaplatí válečné reparace, abychom zase měli nějaké vlastní zdroje a měli z čeho uhradit přijaté půjčky a

    úvěry, je nesmysl, v důsledku takového pokusu zastavíme ekonomiku a zkrachujeme přes noc

    2) Vyměnit financování od globalistických západních bank za financování čínské a zanedlouho tak vyměnit německé montovny u nás za čínské montovny by též žádným štěstím pro nás nebylo. To by k obnově produkce vlastních výrobků s vyšší přidanou hodnotou a k rozvoji české ekonomiky nevedlo. Z důvodů komerčních však o tom můžeme jednat.

    3) Určitým řešením by mohlo být započtení našich pohledávek z titulu válečných reparací vůči Německu na úhradu našich dluhů. K tomu je ale zapotřebí souhlasu věřitelů, který by byl v daném případě vzhledem k okolnostem velmi nejistý. A bez cizí spolupráce a dostatečného tlaku USA zřejmě nereálný. Inkaso zbytku našich nároků, stejně jako prostředků k našemu dalšímu financování to ale neřeší;

    4) Nadějněji by se mohl jevit prodej našich pohledávek za Německem z titulu válečných reparací se slevou nějaké velké finanční společnosti, která by do takové operace mohla jít z důvodu zisku;

    5) Dotlačit Německo za pomoci USA a/nebo Ruské federace k tomu, aby válečné reparace začalo splácet. Spolupracovat přitom s Polskem, Řeckem a příp. dalšími evropskými státy, kterým Německo z tohoto titulu od 2. sv. války reparace rovněž dluží.

    6) Vhodnou možností (a šancí pro nás) by mohlo být naše zapojení do projektu GESARA/NESARA, který spočívá nejen v aplikaci nového světového finančního systému, nýbrž i v oddlužení a přerozdělení světového bohatství. Ten ,í být ovšem aplikován v zemích osvobozených od nadvlády globalistů. EU je přitom jejich nástrojem k ovládnutí Evropy. Samozřejmě při dalším uplatňování našich nároků vůči Německu z titulu reparací, pokud by tato otázka nebyla vyřešena uspokojivě právě v rámci tohoto projektu.

    Zajištění náhradního způsobu financování naší ekonomiky je tedy jedním ze základních úkolů v souvislosti s přípravou našeho odchodu z EU.

    3. Seznamme občany s připravovanými záměry, zapojme je do spolupráce na jejich realizaci

       Musíme mít předem připravenou jasnou koncepci z hlediska našich národních zájmů a tomu odpovídajících cílů, které si vytýčíme. Musíme připravit kroky v oblasti ekonomiky, práva a též kroky, jak budeme postupovat dále, k jakým zlepšením situace našeho státu a jeho občanů takové kroky povedou, před čím nás ochrání (islamizace) atd. K tomu je ovšem zapotřebí hned od počátku naše zahraničně–politické ukotvení. Vzhledem k tomu, že americké státní elity usilují o pokračování americké zahraniční politiky Pax americana, a to i vůči Evropě, zůstává nám na výběr Rusko nebo Čína.

    Na počátku je třeba mít jasné a většinou občanů podporované politické zadání, potřebujeme provést základní systémové změny, a to vč. ústavy a justice, potřebujeme mít především národohospodáře s jasnou vizí k provedení restrukturalizace naší ekonomiky, její částečné znárodnění s cílem vytvořit státu zdroje k tomu, aby mohl z vlastních zdrojů krýt sociální náklady této historické „přestavby“. Odborníci, kteří budou tyto kroky rozpracovávat, musí dostat následně zadání k rozpracování v příslušném resortu, které bude vycházet z onoho politického zadání cílů a obrysů prováděných systémových změn a základních opatření vedoucích k jejich realizaci (např. obnova české ekonomiky a státního sektoru v její části, podpora lokalizace výroby, malého a středního podnikání, rozvoje družstevnictví obecně, akcent na naši soběstačnost v oblasti potravin a spotřebního zboží, na zásadní změny k obnově naší dřívější úrovně ve školství atd.;

  • předkládejme ale občanům návrhy ucelených konceptů připravovaných změn spolu s jejich objasňováním. Nečekejme, že to za novou garnituru politiků udělají lidé. Je totiž zapotřebí sestavit kompatibilní kostru a k ní teprve vést nějakou kvalifikovanou debatu. Jinak se dostaneme opět do pohádkové říše, tentokrát s pohádkou „Jak pejsek s kočičkou vařili dort“. Jinými slovy: oprávněné požadavky občanů –ano, koncepci a celkové sestavení cílů, metod k jejich dosažení a koncepci– musí ale dělat odborníci.
  • 4. Czexit není pouze otázkou jeho technického provedení

    Nechci nyní připomínat 2–leté výstupní období z EU a související tahanice, které jsme měli možnost pozorovat v souvislosti s brexitem. Jedním z důvodů těchto tahanic bylo i to, že předchozí vláda T. Mayové zájem o odchod spíše předstírala, neboť sama nebyla jeho přívrženkyní. Tomu odpovídaly i výsledky jednání o podmínkách vystoupení. Po nástupu Borise Johnson nabrala jednání spád.

    Nicméně berme v úvahu, že Czexit si vyžádá:

    a/ jak přípravu a koordinaci obdobné činnosti s dalšími zeměmi V4,

    b/ tak hlavně provedení včasné interní přípravy na takový krok v naší administrativě, v obnově naší vlastní dotační zemědělské politiky, v přípravě vlastních rozvojových programů a plánu jejich podpory, stanovení žebříčku priorit, jejich financování, k převedení vhodné části pracovníků z agendy EU na přípravu a zajištění nového smluvního uspořádání s dalšími zeměmi světa pro účely obnovení našeho vlastního zahraničního obchodu a na jejich koordinaci s dalšími zeměmi V4 v rámci nového seskupení zemí a mnohé jiné;

    c/ zpracovanou koncepcí restrukturalizace naší ekonomiky.

    Když náš parlament schvaloval v r. 2020 prvních 500 mld. Kč zadlužení nad schválený deficitní rozpočet, zdůvodněním bylo financování kroků k restrukturalizaci a revitalizaci české ekonomiky. V letošním roce parlament schválil navýšení dluhu o dalších 500 mld. Kč, aniž by se vůbec někdo staral o to, zda alespoň něco z té první částky bylo na onu restrukturalizaci využito a jaké jsou její výsledky. Půjčené peníze se rozdaly, často spřízněným firmám či osobám, zbytek na udržení malého a středního podnikání mimo provoz a na udržování falešně nemocných covidem v nemocnicích, neustálé testování atd..

    Výsledkem je jen nárůst státního dluhu, který budou splácet ti, kteří na rozdíl od těch obdarovaných nikam neutečou (ani nemohou) a budou nuceni po desetiletí dluhy nasekané touto vládou splácet.

    To platí v případě, že:

    – se sice ubráníme našemu zavlečení do projektu NWO a do jeho předstupně pod názvem Great reset avšak

    – nebudeme zapojeni do projektu GESARA/NESARA předpokládajícího náš přechod do jiného ekonomického bloku a modelu (a jiný režim v oblasti financování obecně) vč. našeho oddlužení. (dle dostupných zpráv začal tento projekt zatím probíhat v USA).

    5. Jednání o odchodu zemí V4 z EU na úrovni představitelů těchto zemí

    Představitelé zemí V4 se sice pravidelně setkávají, žádné konkrétní poznatky o jejich jednání na téma společného odchodu z EU zatím oficiálně k dispozici nejsou.

    Na jedné straně není asi žádoucí, aby taková informace unikla na veřejnost předčasně, takže lze její příp. utajení chápat. Na druhé straně díky zásahům z vnějšku se v poslední době změnily podmínky a personální obsazení vedení v některých z těchto zemí natolik, že jejich představitelé jezdí na tato setkání spíše jen ze zvyku, zatímco sami prosazují zcela jiné zájmy, kvůli nimž existence skupiny V4 pak ztrácí své opodstatnění. Při poslední schůzce V4 to jasně naznačila slovenská prezidentka Čaputová, když v zásadě prezentovala názory těch kruhů, které ji do funkce dosadily, namísto zájmů většiny slovenských občanů. Pak toho ovšem mnoho projednávat na takové schůzce nelze. Poláci přitom tradičně nadbíhají rovněž americké státní elitě, takže spojovat všechny 4 země V4 by mohl pouze odchod z EU, což by mělo být v současném zájmu globalistů s tím, že jejich další cíle a orientace budou odlišné. Současná situace zemí V4 je ale taková, že Polsko a nyní i vedení Slovenska podporují americké státní elity.

    Těžiště naší spolupráce by se pak mělo nachýlit nejspíše k Maďarsku, alespoň pro 1. etapu celé operace, která jako celek bude muset ovšem být vícestupňová. Logika nicméně říká, že bychom tak měli činit v úzké spolupráci se Slovenskem, kde proběhnou v nejbližší době personální změny ve vedení státu.

    Ačkoliv je Polsko největší a nejsilnější stát ze zemí V4, stále více se projevuje, že ho čekají v dohledné budoucnosti nemalé problémy.

    O odchodu z EU při případném rozpadu Evropské unie si řekneme něco v příští části.

    Pokračování