Kdo a proč vypouští zprávy o rušení dekretů

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody Brno

Nejdříve odpovězme na otázku : Kdo podává zprávy o rušení dekretů?  Jsou to především veřejní činitelé ve Spolkové republice Německo a  ve Spolkové republice Rakousku. Tyto zprávy pak šíříli z půdy Evropské unie z Bruselu prostřednictvím různých europoslanců a zástupců. K tomu přidejme úvahy domácích politických představitelů, z nichž nejhůře se uvedl pan kníže Schwarzenberg osudnými výroky v době kandidatury na presidenta republiky.

Nejdříve rozkryjme podstatu mýtů o takzvaných "Benešových dekretech". President nebyl nikdy výhradním a jediným autorem těchto státních aktů. Tyto akty počaly být vydávány exilovou československou vládou v Londýně již od roku 1940. Podepisoval je nejenom president, ale i další státní činovníci, z nichž nejznámější byl předseda exilové vlády lidovec Msgre Šrámek. Ten stál i u dalších signací dekretů i po osvobození republiky.

Dekrety týkající se vypořádání s kolaboranty protektorátu a zrádci republiky se netýkaly pouze Němců a Maďarů! Zabíraly celé spektrum zrádců republiky, tj. Němců, Maďarů, gardistů, československých zrádců, kolaborantů a osob se Svatováclavskou orlicí. Například k osobám souzeným dle dekretů patřil i činovník protektorátní vlády Bienert, údajný příbuzný madam Kaslové, žalobkyně současného presidenta...

O genezi dekretů, reagujících na mimořádný stav okupace státu, byly napsány stohy literatury. Pouze připomeňme, že president Beneš musel reagovat na legitimní požadavek především domácího i zahraničního odboje na potrestání všech, kdož se podíleli na rozvrácení a zničení republikánsko demokratické formy ČSR. K tomu se vázala i koncepce odsunu – transferu, žádného vyhnání! – všech přihlášených k arijské říšské příslušnosti a k uherské fašistické příslušnosti.

 

Otcem myšlenky transferu nebyl president Beneš,ale premiér Británie Chamberlain. Vyplynulo to z jeho zklamání nad věrolomností Hitlera, který se v Mnichově zaručoval za "nedotknutelnost" okleštěné II.republiky. Chamberlain ovšem tuto koncepci nemohl realizovat, protože zemřel mj. i v důsledku psychického stresu nad ostudným koncem Mnichova. Koncepci později rozpracovalo ministerstvo zahraničí Británie pod vedením Anthony Edena a W.S.Churchilla, a tato koncepce se stala platnou součástí závazného protokolu Postupimské konference velmocí o poraženém Německu po vítězství nad hitlerismem. K tomu pak přistoupila tzv. Pařížská reparační dohoda o rozdělení reparací Německa mezi jednotlivé státy. Této mezinárodní dohody se stalo platným signatářem i Československo  a je to zakotveno ve Sbírce zákonů ČSR. Dohoda, vzdor tvrzením landmannschaftů, stále platí, a nezrušila ji ani kontroverzní tzv. Česko–německá deklarace! Tato dohoda mj. praví, že žádný německý konfiskovaný majetek nesmí být vrácen zpět do německých rukou. Z tohoto hlediska vzato, drtivá většina tzv.protektorátních restitucí spadá i do sféry Pařížské reparační dohody, a je velmi podivné,  – nehledě na dekrety ! – proč a jak k těmto restitučním procesům vůbec v republice dochází. Pravdivou odpověď na otázku může dát pouze analýza zájmů klanově–korporátních skupin spojených s landsmany, de facto zrádných skupin proti státu.

Mohou být vůbec dekrety presidenta a Národního shromáždění, zakotvené v naší Ústavě, legálně rušeny? Pokud je republika stále suverénním státem, pak teoreticky existují pouze dvě možnosti jak dosáhnout odstranění – nikoli zrušení – dekretů z našeho právního řádu.

První teoretický případ je zrušení dosavadní Ústavy a její nahrazení Ústavou novou. K tomu ovšem je třeba kroků Ústavního soudu, presidenta republiky a Parlamentu. V současnosti se takový postup nejeví jako reálný ani v perspektivě příštích let.

Druhý teoretický případ by byl státní politický převrat, který by anuloval dosavadní státní instituce a zavedl diktaturu se zmocňovacími zákony. Ani taková možnost ani výhledově nespadá v úvahu.

Na tomto místě se ovšem nezabývám teoretickou možností ztráty státní suverenity tzv.dobrovolným svěřením této suverenity do právního statutu Eurounie tak, jak to prozatím teoreticky vyhlašují někteří předáci Unie pro všechny národní státy, nejen pro Českou republiku. Tím by ovšem Česká republika jako svépravný státní subjekt zanikla a nebylo by dále co řešit. Z historického hlediska by to byl stejný akt jako "svěření osudu republiky dr. Háchou do ochrany Velkoněmecké říše".

Takže veškeré zprávy, které vypouští zahraniční činitelé o dobrovolném rušení dekretů "nepatřících do civilizované Evropy 21.století" a podobné dezinformace, stejně jako letákové akce landsmannsaftů na českých státních hranicích a jejich vyhlášení na srazech landsmanů, je nutno pokládat za poplašné zprávy. jaký je cíl těchto poplašných zpráv?

I.) Vytvořit negativní informační pole v českém občanstvu. 

II.) Vyvolávat dojem jakési "nelegitimity" dekretů republiky v současném politickém prostředí.

III.) Vyvolávat sebemrskačské nálady v českém národě, které by měly pohnout politické strany a politické předáky k "dobrovolnému vyloučení"  právně nezrušitelných dekretů z nové ústavy státu.

U nás za těmito akcemi stojí ty klanově – korporátní skupiny, které mají zájem na obnovení majetkových nároků a obrovské majetky státem zabavené po vítězství nad nacismem po roce 1945, a také o majetky zabavené I. a II. pozemkovou reformou Masarykova státu po roce 1919. Jejich hlásnými troubami jsou politické strany KDU–ČSL ( Msgre Šrámek se v hrobě obrací!), TOP 09, STAN, a k tíži levice přičteno, též ČSSD. Nevolit tyto strany v jakýchkoli volbách, nejen parlamentních evropských,ale též komunálních! je dle autora této stati první morální povinností všech voličů, kterým jde o blaho státu – a ne o jeho zničení.