Josef Středula je členem Rady Českoněmeckého diskusního fóra

4. 10. 2019

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko–sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1–2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko–německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již druhé dvouleté období. Zřejmě se tedy osvědčil.

Jsme si vědomi toho, že pan Josef Středula vůbec nemusel nic vědět o tvrzení SZ, že je vlastně pruského původu. Také jsme nezaznamenali, že by kdy se pan Středula k takovémuto původu hlásil. Tvrzení SZ, že kdo je z Hlučínska, je vlastně "pruského původu", považujeme za zásadně nesprávné.

Není však ojedinělé, že noviny tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu vyhrabou někde "německé nebo sudetoněmecké" kořeny nějakého Čecha a s oblibou o tom mluví, aniž by dotyčný o něčem takovým měl tušení.

Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko–německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání  českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány proti českým státním a národním zájmům. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF byť jediného  skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Čas nikoliv příliš vzdálený nám ukáže, zda se mýlíme nebo zda máme spíše pravdu. Sledujme pozorně dění kolem pana J. Středuly a jeho další kroky. Chápejme dobře znamení doby!

Jednu perličku nakonec. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím  generálem L. Prchalou a jeho lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit  nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko–sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali prezidenti čeští a němečtí. Kdyby se zcela náhodou stal prezidentem ČR pan J. Středula, jak by se na něj landsmani dívali? Jako na českého prezidenta „pruského původu“? Tak by byl překonán další milník na cestě vedoucí ke sjednocení toho, co dříve bylo rozbito. Nebo věci se pohnou směrem wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko–sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem bude oboustranně přijatelný kandidát, tedy pan J. Středula?

Co nás k těmto možnostem vede? Samozřejmě zčásti i dřívější úvahy pana doktora R. Jindráka, ředitele Odboru zahraničního prezidentské kanceláře, který byl za svou činnost oceněn nejen Bavorskem, ale i Spolkovou republikou Německo, a to Bavorským řádem za zásluhy a Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Pan dr. Rudolf Jindrák v pořadu „Na prahu změn“ se vyjádřil: „Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti.“ Sice nevíme, jaké reparace na nás by Německo mohlo požadovat, ale na rozdíl od Poláků a Řeků nemáme žádné problémy s reparacemi, poněvadž je, podle některých našich mudrců, nevyžadujeme. Z toho všeho jsme velmi rozradostněni. Jaká pohoda nic od Německa nepožadovat a také nic nedostat. To se tedy máme! Nemusíme se starat o Pařížskou reparační dohodu, ani o mezinárodní právo, které jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí způsobil. Všichni ví, že Němci byli agresory a my jejich obětí. Jaképak mezinárodní právo? My se můžeme přece svobodně dohodnout se Spolkovou republikou Německo, nástupnickým státem hitlerovského rejchu, že žádné reparace na ní nepožadujeme a případně se i tvářit, že spolu s Němci můžeme v této věci, bude–li třeba, vytvořit nové mezinárodní právo“, které se v předmětné záležitosti bude vztahovat jen na nás a Německo. Jak jsme inovativní a pružní, pro Poláky a Řeky až příkladně. Nebo vše je naopak? Poláci a Řekové mají být příkladem pro nás? Asi to druhé je správně. Více než 3,5 bilionu dnešních korun je pro nás převeliká suma, která by republice, pokud ji od Němců dostaneme, i každému z nás, včetně Slováků, hodně pomohla.

A nyní ještě několik slov pana dr. Jindráka. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko–německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ (Z článku Německo není suverénní země, nemá ani vlastní ústavu..., 7.6.2019, www.casopis–sifra.cz)

Snad jen nesmělou zmínku. Nepatří zcela náhodou H. Seehofer k těm, kteří nás obviňují ze zločinů proti lidskosti, z etnických čistek a kteří v současnosti jdou po krku „Benešovým“ dekretům, jak dekrety prezidenta republiky nazývají landsmani a čeští sudetomilové? Bohužel zřejmě patří. A proto se domníváme, že nemůže být našim spojencem, přestože pan JUDr. R. Jindrák v něm spojence České republiky vidí.

Co si o tom všem máme myslet? V čem se mýlíme? Rádi se necháme poučit, případně se i omluvíme. Na druhé straně bychom velmi uvítali, kdyby ti, kteří hlásají své „pravdy“, jež od skutečnosti jsou však více či méně vzdálené, byli schopni téhož.

Připravil dr. O. Tuleškov