Je pro nás hrozbou Německo nebo Rusko?
Od pana Zdeňka Vybírala, vedoucího Historického oddělení Husitského muzea v Táboře, jsme se dozvěděli, že „Německo dnes není hrozbou, ta přichází, jak tomu bylo od února 1948 v následujících desetiletích vždy, z Moskvy“, jak řekl, kromě dalšího, dne 28.10 2020 v rozhovoru pro Parlamentní listy.
Jsme přesvědčeni, že ta skutečná, více než tisíciletá hrozba k nám přicházela a dodnes, bohužel, přichází z Německa. Teze že v květnu 1945 nám sověti na svých tancích přivezli diktaturu, která pouze nahradila tu německou a tudíž o žádném osvobození nemůže být ani řeči, je projevem úsilí postavit německou a sovětskou hrozbu nejdříve na stejnou úroveň. Pak postupem doby vzpomínky na tu německou odsunovat do pozapomnění a zapomenutí, kdežto tu možnou ruskou neustále a všemožně představovat jako jedinou silně nám stále hrozící. A to se v současnosti děje. Abychom získali jakýsi časový hodnotící nadhled, připomeňme si některé skutečnosti
O osvobození v květnu 1945 je nutné mluvit a současně konstatovat, že Němci plány na likvidaci českého národa nemohli uskutečnit. V druhé světové válce totiž prohráli. Jejich šestiletá nadvláda stála život 360 tisíc Čechoslováků. Při osvobozování republiky padlo 144 tisíc sovětských vojáků. Obnovení naší republiky stálo mnoho krve, naší i té sovětské a dokonce i řada Američanů při osvobozování západních Čech padla. Nezapomeňme proto nikdy, že naši spojenci vzali náš národ německému hrobaři z lopaty. V případě německého vítězství by totiž byl český národ likvidován a takto uvolněný náš historický sídelní prostor byl obydlen pouze Němci. Ano, pak je jisté, že my všichni bychom dnes nežili, včetně českých „přátel sudetské věci“ a známých germanofilů, ale samozřejmě i „osvědčených husitů současnosti“ a jejich blízkých i vzdálených příbuzných. Uvedené skutečnosti by měly sloužit jako základ vidění dalšího našeho dějinného vývoje.
Proč v současnosti vidíme největší hrozbu v Německu?
Vede nás k tomu řada známých skutečností. Podívejme se na některé i dřívější zásadní kroky známých německých ústavních činitelů a politiků, jež mohou ovlivňovat postavení České republiky,
1. V roce 2016, v červnu, vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth. Ve svém projevu nám sdělil, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! V části textu , která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“.
( Z článku „Konečně už to řekli nahlas“, www.klaus.cz/clanky, 8.6.2016)
Nejdříve M. Roth, náměstek ministra zahraničí SRN, někdy v červnu r. 2016, volá po vedoucí roli Německa v Evropě. Podle něj Německu jako nejsilnějšímu členskému státu EU vedoucí úloha přísluší.
Poté po několika měsících
vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít
patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá.
Nejdříve Německo ústy
jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako
nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak
po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat po
vedoucí roli Evropy ve světě.
(Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd
Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1
lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878
Aby Evropa mohla hrát v Evropě a ve světě vedoucí roli, jak je výše požadováno, musí se nejdříve stát federací. A právě o tom sní kancléřka A. Merkelová: Welt - Merkelová žádá evropské země, aby předaly svoji suverenitu EU!
„Národní státy musí dnes - myslím, že závazně - být připraveny vzdát se své svrchovanosti," uvedla ve středu Merkelová na setkání Nadace Konrada Adenauera na akci "Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou". (kou, prvnizpravy.cz , welt.de, foto: arch.)
Německo se již delší dobu snaží, aby především faktickou cestou rozmnožilo pravomoci EU, samozřejmě na úkor postavení unijních států. Dlouhodobě usiluje např. o jednotnou migrační politiku EU, o vytvoření evropské armády. Samozřejmě i o to, aby EU měla mocenské páky, které by dostatečně „usměrňovaly“ činnost jednotlivých členských států a případně i zlomily jejich opozici vůči Brusele. Německo podporuje vše, co směřuje k vytvoření „evropské federace“, bez ohledu na stanoviska států EU. A právě tím narušuje princip státní svrchovanosti těchto států. I naše státnost je hrožena. Tak to cítíme nejen my, ale především Maďaři a Poláci, a i některé další „unijní státy“, které z hlediska mezinárodního práva nejsou zeměmi, ale státy. Pro Německo jsou de iure jen ty země, z kterých je spolkové Německo složeno. To by si němečtí politici měli zapamatovat.
I zaměňováním termínu stát a země má dojít via facti k zeslabování státnosti členských států EU. Na zachování státnosti ČR trváme!
2) Jak se Německo zcela nepřípustně vměšovalo a vměšuje do našich vnitřních záležitostí
a) Sudetoněmecký landsmanšaft, ač nemá mezinárodně právní subjektivitu, nikdy ji neměl a mít nebude, celá desetiletí usiloval o přímé jednání s představiteli vlády ČR. O této skutečnosti byla informována i paní kancléřka A. Merkelová ještě předtím, než odjela v květnu 2012 na státní návštěvu do Prahy. Zde pobyla jen několik hodin. Přesto si našla čas, aby informovala Petra Nečase, tehdejšího předsedu vlády ČR, o přání SL jednat s českou vládou. Ještě dříve se snažil v tomto směru pohnout pražskou vládu, pravděpodobně nejednou, Horst Seehofer, bavorský premiér.
Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
Jak se po tímto opakovaným tlakem zachovala česká strana? Premiér Nečas německému tlaku podlehl. Sestavil státní delegaci a hned v únoru 2013 dorazil do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem pronesl svůj podlézavý a falešný projev, provázený potleskem landsmanů a zřejmě i poslanců ve stoje. Česká politika k SL a k Německu doznala tak prudký zlom, ač zhruba do té doby platilo ono dobré klauzovské pravidlo, že protějškem české vlády v Německu je pouze německá vláda. Bavorsko bylo a je pouze jednou z německých zemí. Tyto mají jen fragmentární (částečnou) svrchovanost. Skutečností je, že A. Merkelová a H. Seehofer dali k tomu všemu silný rozhodující impuls, jak vyplývá z výše uvedeného.
V této proněmecké politice, jejíž porodní bábou byla též kancléřka A. Merkelová, jela dále vláda B. Sobotky, která dokonce jednala přímo s reprezentací SL v Mnichově a u Mnichova. Bod zlomu však nastal v nečasovské době. Sobotka se však dostal se svou proněmeckou a prosudetskou politikou mnohem dále. Také proto vzbudil odpor a dopadl ve volbách katastrofálně.
b) Terčem dlouhodobých tvrdých útoků jsou též tzv. Benešovy dekrety. Nejde jen o hysterická vyjádření SL, ale i některých německých ústavních činitelů. Opět jde o nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí. Pokud se podíváme na projevy, které odeznívají na sjezdech SL, můžeme zjistit, že často jsou tyto dekrety napadány.
Pan Horst Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet:…„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!
„Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „Sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra, Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/
V souvislosti s tím musím konstatovat, že je obecně známo, že dekrety prezidenta republiky a jejich vztah k evropskému právu byly zkoumány předními právními odborníky ještě před vstupem ČR do EU. Prof. Jochen Frowein a Christopher Prout shledali, že dekrety jsou slučitelné s evropským právem. Faktem je, že jsme se stali členy EU. Poukazovat dnes na jejich nesoulad s evropským či mezinárodním právem je proto, slušně řečeno, zcela nemístné, velmi zpozdilé, účelové a hlavně v rozporu s právní realitou.
Považujeme též za velmi důležité upozornit, že i Ústavní soud ČR se zabýval jedním z nejvíce napadaných dekretů prezidenta republiky, a to dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl podán návrh na zrušení tohoto dekretu. Návrh však Ústavní soud svým Nálezem č.55/1995 Sb. zamítl. V závěru Nálezu konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“
Co některé německé kruhy sledují touto mnohaletou kampaní proti „Benešovým dekretům?“ Zřejmě jim jde o získání majetku jak pro kolaborantskou šlechtu, tak i pro landsmany. Zapomínají však, že nepřekonatelnou překážkou jsou ustanovení Pařížské reparační úmluvy, která pro nás, jako její signatáře, stanovila povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. A to jsme učinili.
c) V programu SL i nadále zůstává právo na původní vlast, tedy na návrat do České republiky. My však zastáváme stanovisko, že vlastí sudeťáků je Německo, nechť tam tedy zůstanou. SL si toto právo samovolně vytvořil, prosazuje jej, aniž by toto jeho právo mělo základ v mezinárodním právu.
Malá ukázka toho, jak se k termínu vlast staví tzv. sudetoněmecká mládež: Předseda sudetoněmecké mládeže, Peter Paul Polierer, v závěru svého projevu, který přednesl na 67. sjezdu SL, jenž se konal v Norimberku v květnu 2016, řekl: „Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené.“ (Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5)
d) Německé vměšování do našich vnitřních věcí jde až tak daleko, že někteří němečtí politici, ústavní činitelé se považují za oprávněné protestovat i proti tomu, když někde vztýčíme sochu prezidenta E. Beneše, instalujeme jeho bustu nebo pamětní desku. Dokonce v těchto souvislostech mluví o provokaci. Jak reagovali Němci na informaci, že socha prezidenta Beneše bude slavnostně odhalena 16. května 2005 na Loretánském náměstí v Praze za přítomnosti předsedy vlády ČR a předsedy Poslanecké sněmovny PČR?
Edmund Stoiber, tehdejší premiér bavorské vlády, varoval Paroubka, aby dobře rozmyslet, zda se v pondělí zúčastní odhalení sochy Beneše." Bernd Posselt se rozhořčeně ozval: "My se provokovat nenecháme. Dělat politiku symbolů je kontraproduktivní."
Zřejmě nejostřeji a zcela dezorientovaně vystoupil proti umístění sochy na pražském Loretánském náměstí šéf rakouského landsmanšaftu (SLÖ) Gerhard Zeihsel. Podle prohlášení SLÖ je pro něj nepochopitelné, že si to český národ nechá líbit. Pro nás je spíše nepochopitelné, že český národ, zvláště pak jeho politické a mocenské elity, si takovéto a podobné štvaní, nechá líbit již celá desetiletí.
Pobouřené reakce v Německu a Rakousku pak před rokem vyvolalo i odhalení Benešovy busty a pamětní desky v českokrumlovském hotelu Růže. Obvinění z provokace si Česko od sudetoněmeckých krajanských sdružení vysloužilo už v minulosti za to, že schválilo zákon oceňující zásluhy Edvarda Beneše. (Autoři: iDNES.cz, mad Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/benesova–socha–stve–sudetske–nemce.A050516_100839_domaci_mad
Jaké osudy mají některé busty a pamětní desky E. Beneše je až podivuhodné. Ztrácejí se z veřejného prostoru a jsou uchovávány v „rezervaci“. Máme na mysli ty, které kdysi byly na svých místech v Českém Krumlovu a nyní jsou na zahradě vily jedné německé firmy v Českých Budějovicích.
Pamětní deska paní Hany Benešové, která byla slavnostně odhalena současně se sochou jejího manžela, prezidenta Beneše, se roku 2012 najednou vytratila ze svého místa. Jak jsme dodatečně zjistili údajně proto, že započala rekonstrukce celého domu č. 2 v Loretánské ulici, kde pamětní deska byla. Fasáda již je delší dobu nová, ale deska stále nikde. Dozvěděli jsme se, že paní H. Benešová bude opět na svém místě, až po provedení kolaudace. Nic však v současnosti, jak jsme přesvědčeni, nebrání tomu, aby pamětní deska byla osazena na původní místo, i když by dále probíhaly rekonstrukční práce v domě. Již se třemi starosty si o pamětní desce píšeme, ale bez valného výsledku. Zatím!
3. Hrubé a nepravdivé protičeské útoky, které jsou v rozporu s mezinárodním právem a historickou realitou
a) Horst Seehofer na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v roce 2015 prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.
Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“
Jen krátce chceme připomenout. Německé obyvatelstvo jsme nevyhnali, ale přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV). To vše by však pan premiér měl dávno vědět, zřejmě neví nebo nedbá!
Dále je třeba zdůraznit, že v řadě případů, kdy Němci, kteří se dopustili vůči nám zločinů, ale trestní sazba za trestný čin, jehož se dopustili, byla nižší než 10 let, byli propuštěni z vězení, z vazby, mohli se připojit ke svým rodinám a společně s nimi jít do odsunu.
b) B. Poselt v jedné ze svých sjezdových řečí mluví o válečných zločinech, kterých jsme se měli dopustit při přesídlování německého obyvatelstva. V době, kdy tento pán byl již předsedou „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) se konal sjezd s mottem: Vyhnání je genocida. O genocidě, jíž jsme se měli dopustit při odsunu Němců, se mluvilo i na Dnech vlasti, které pořádá Rakouský sudetoněmecký landsmanšaft. Takže jsme v podání některých landsmanů i genocidní zločinci. Když jsou tyto protičeské útoky pronášeny, sedí někde mezi hosty sjezdů, či jiných akcí landsmanů, i naši diplomaté. Pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR jistě nebude těžké vysledovat, který náš diplomat byl přítomný pří té či oné akci. Víme, že sjezdů SL v Bavorsku ze snad pravidelně zúčastňuje naše generální konzulka v Mnichově, Kristina Larischová, i někdo další z našeho generálního konzulátu. Podle nás, když diplomat sedí, naslouchá a ani dodatečně neprotestuje, pak souhlasí s tím, co ze sjezdové tribuny bylo řečeno.
c) Takže je snaha z nás, Čechů, udělat zločince genocidní, zločince, kteří se dopustili válečných zločinů i zločinů proti lidskosti. Musíme se bránit třeba sami, když velká většina našich ústavních činitelů, politiků k tomu falešnému a lživému obviňování mlčí. Pokud konečně nepromluví, budeme je muset ve volbách vyměnit. Dokážeme to? Mlčí převážně i naše média. A právě tak dochází k pomalému, ale jistému přepisování dějin. Z Němců se stávají oběti a z nás zločinci. Zatím většina z nás ví, že jsme byli oběťmi německých agresorů, kteří se dopustili všech zločinů, z nichž nás dnes obviňují. Ale jak tomu bude zítra, pokud z našich škol budou vycházet odnárodnění lidé s minimální znalosti našich dějin? Můžeme si domyslet.
4. Je možné uvádět i další příklady německých útoků na nás. Považujeme však za vhodnější, když postupně budeme publikovat články, které s uvedenými tématy přímo souvisí
5. Článek jsme začínali pohledem do minulosti. Stejně tak jej chceme skončit
I Rakousko-Uhersko pro nás po vítězné válce chystalo germanizaci. Nic nového pro dějiny. Pokud se podíváte na mapu Drang nach Osten, tak můžete vidět, jak Germáni se od 7. století tlačili na východ, jak slovanské kmeny, v bojích oslabené, podléhaly jejich tlaku. Germanizace probíhala po staletí. Celé východní Německo má slovanské kořeny, Rakousko taktéž, dokonce i část Bavorska byla osídlena slovanským lidem, jenž pronikal na severu téměř až k dnešnímu Hamburku.
Dnes Drang nach Osten probíhá též. Jinými prostředky. Nové kraje nedobývají armády, ale ekonomický vliv, peníze. Evropská unie, jež je především německým projektem, usiluje zatím celkem úspěšně o kolonizaci zemí střední a východní Evropy. Německo má i své imperiální zájmy. Úsilí o federalizaci EU, sledující převod pravomocí jednotlivých států na eurounijní orgány, naráží na odpor. Určité politické síly v celé EU svou budoucnost vidí nikoliv ve federativní EU, ale ve společenství spolupracujících samostatných, rovnoprávných národních států. A právě tato alternativa může být naší budoucností. Nikoliv tedy federativní EU. Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní!
Dr. O. Tuleškov
Petice panu Ing. Andreji Babišovi, předsedovi vlády ČR, ze dne 15.12.2019
Vážený pan
Ing. Andrej Babiš,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1 - Malá Strana
V Praze dne 15. prosince 2019
Vážený pane předsedo vlády,
v souladu s čI. 18 Listiny základních práva svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s návrhy a žádostí o vyjádření k nim v souladu s § 5 odst. (3) uvedeného zákona.
I.
1 .Z tiskových informací jsem se dozvěděl, že „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (ÚDV) zahájil trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedy vlády Lubomíra Štrougala a někdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara kvůli možnému zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti se střelbou proti lidem, kteří chtěli opustit Československo.“ Dnes víme, že v blízké budoucnosti bude stíháno více, mnohem více osob, než je jmenovitě uvedených. Od těch funkčně nejvyšších k dalším níže postaveným. Na jaké úrovní se tato stíhání má zastavit, nevíme. Tomáš Jarolímek, dozorující státní zástupce, doplnil, že stíhání se opírá o nově nalezené archiválie a souvisí s trestním oznámením, které před dvěma lety podala Platforma evropské paměti a svědomí. Tato se v r. 2016 původně obrátila na německého nejvyššího státního zástupce s trestním oznámením pro vraždu – zabíjení z nízkých pohnutek, kterých se měli dopustit Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal a Petr Colotka spolu s 64 dalšími českými a slovenskými občany. Na československých hranicích bylo zabito pět Němců.
Takovéto trestní stíhání považuji za jednostranné a proto i historickou realitu deformující k naší škodě a ve prospěch německé strany. Trestní stíhání výše jmenovaných je mimo politickou a vojenskou i právní realitu doby od padesátých let 20. století do roku 1989. Hranice, o nichž mluvíme, především ta čs.-německá oddělovala dva bloky, které si vzájemně hrozily válkou a dokonce se na ni s plnou vážností a vynaložením velkých sil připravovaly. Kdyby i výše jmenovaní chtěli ve své době změnit, především zmírnit, podmínky střežení blokové hranice, narazili by. Hranice nesměly být prostupné. Pokud by k tomu došlo, byť částečně, odezva by byla rychlá. Neprostupnost hranic by byla rychle obnovena. Jak by dopadli naši politici, kteří by chtěli hraniční režim zmírnit, všichni asi víme. Nadto nezáleželo jen na nich. Pokud bychom hraniční režim uvolnili a druhá strana postupovala neměně, pak by docházelo ke střetům na hranicích, v němž by naši pohraničníci měli užší možnosti hájit hranice, než druhá strana je narušovat a procházet jimi. A na takový stav žádný z našich vedoucích politiků nemohl přistoupit. Je to logické a jasné. Co by se stalo s německými důstojníky či politiky, i na vysoké úrovni, pokud by chtěli změnit situaci na hranicích, které oddělovaly oba dva vojenské bloky? Myslíme si, že by museli svá místa rychle opustit. Co by dále bylo s nimi, nehodláme spekulovat. Nebyla to přece hranice jen čs.-německá, ale hranice, o níž enormní zájem měli jak Američané, tak Sověti a ti o ní a o všem, co se na ní dělo, zásadně rozhodovali.
Kousek zajímavé historické pravdy nám objasňuje Z. Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice“, která vyšla v r. 1997 v New Yorku. Cituji: „… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65). Abychom přiblížili celkovou situaci ve světě, vzpomeňme na Střední a Jižní Ameriku, k jakým krvavým událostem tam docházelo. Vzpomeňme na Koreu a Vietnam! Pak teprve budeme moci reálně zařadit události na čs.-německých hranicích do širších souvislostí a hodnotit je.
2. „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ vyšetřuje jen určité zločiny. Proto byl zřejmě zřízen. Nikdo soudný nemůže předpokládat, že všechny zločiny, ke kterým v naší době došlo, byly zločiny komunismu. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že existovaly strašné zločiny, které však nebyly zločiny komunismu. V Evropě např. došlo k bombardování zbytkové Jugoslávie, a to bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Její rezoluce č.1244 naopak předpokládala, že Kosovo zůstane součástí Srbska, nástupnického státu Jugoslávie. Vývoj však probíhal v rozporu s touto rezolucí. Asi 2000 srbských civilistů, včetně dětí, se stalo oběťmi dlouhodobého bombardování, jehož se zúčastnili i němečtí piloti. Dle zpráv médií NATO používalo munici s ochuzeným uranem a zakázané kazetové bomby. Důsledkem je i zvýšení úmrtnosti Srbů na rakovinu. Již je načase, aby i uvedené skutečnosti se dostaly do hledáčku příslušných orgánů. V každém případě bychom však měli doplnit evropskou paměť a svědomí o uvedené tragické skutečnosti.
Víme, že v roce 1948 se ze spojenců druhé světové války stali nepřátelé a na hranicích to podle toho také vypadalo. Ale naši lidé prolévali krev nejen na hranicích, byli to nejen ti, kteří utíkali do Německa, ale i naši pohraničníci a dokonce i Češi v Německu. A tom se ví i u nás velmi málo. O tom chci proto mluvit.
3. V poválečném Německu nalezl smrt Čech a další byli raněni. Jejich krev prolili Němci. Nejde o nějakou utajenou informaci, ale o události, o nichž se píše a pro hledající jsou dostupné. Napsal o nich Jaroslav Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, v dopisu ze dne 15. června 1950, který byl adresován Bořivoji Čelovskému. Píše o nepokojích v táboře Valka, k nimž docházelo kvůli přehmatům táborového vedení. Došlo dokonce k bitce s policií. „Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice“. (Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, str. 106 -107, nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy, vydáno v roce 2000). O této události poskytl dne 3. července 1950 informace předsednictvu Rady dr. Slávik. Píše: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak: Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při nepokojích, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.“ (Zápis ze schůze předsednictva RSČ, 3 července 1950, s. 19 (UP FRSČ), in citované dílo str.107).
Pokud německá prokuratura byla tak dychtivá vyšetřovat zastřelení několika Němců na území Československa, měla nejdříve zahájit šetření, jak a proč došlo v táboře Valka k zastřelení a těžkému zranění Čechů, proč těžce raněným Čechům nebyla poskytnuta potřebné lékařská pomoc a proč nebyli okamžitě odvezeni do nemocnice. V souvislosti s uvedeným vzniká i otázka odškodnění za smrt mladého českého uprchlíka. Pakliže o odškodnění německých obětí má jít do milionů euro, pak také takové přísluší rodičům či jiným blízkým příbuzným zastřeleného Čecha. Jsme přesvědčen, že českou veřejnost uvedené případy budou zajímat, a proto by měla být také o uvedeném informována.
Je politováníhodné, že „Platforma evropské paměti a svědomí“, která se snažila iniciovat přímý zásah německých orgánů na území ČR a SR, na výše uvedené události jaksi zapomněla. Cítím proto svou povinností dosavadní jednostrannost evropské paměti a svědomí tímto doplnit. Události, co se staly v táboře Valka k nim, jak jsem přesvědčen, zcela jistě patří. O těch dalších je dobré se alespoň zmínit. Někteří Češi, kteří uprchli z Československa, byli v 50. letech minulého století v západním Německu souzeni, odsouzeni a vězněni, údajně pro trestné činy, jichž se dopustili vůči Němcům, přesídlovaným z Československé republiky do Německa.
Považujeme za důležité uvést alespoň jeden příklad takovéhoto stíhání. V květnu 1951 byl odsouzen Jan Kouřil porotním soudem v Karlsruhe k 15 rokům odnětí svobody „pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům z okolí Brna. Jak píše gen Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byla povolena revize případu Ilsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.“ (C.d., str. 108). Jednomu stíhanému Čechu se podařilo utéct do Francie. Ta jej Němcům odmítla vydat.
4. Nyní zpět na čs.-německou hranici. Všichni víme, že v době, kdy svět byl oddělen „železnou oponou“ na dvě části, západní a východní blok, zemřelo či bylo raněno, především na hranicích, uvedené světy oddělující, hodně lidí. Všichni víme, že na čs.-německých hranicích, zvláště bavorských se celá léta střílelo. Oběti byly desítky a možná stovky lidí. Na hranicích však neumírali, nebo neprolévali svou krev jen a jen Němci, ale také Češi, včetně pohraničníků, kteří na hranicích plnili své povinnosti příslušným zákonem stanovené. O tom svědčí řada pomníčků, rozsetých podél naší hranice.
Vyšetřuje snad „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ smrt či zranění našich ochránců hranic? Pokud víme, tak nikoliv. A proto jsme přesvědčeni, že naše orgány činné v trestním řízení, nikoliv tedy ÚDV, by se měly zabývat vyšetřováním zabití/vraždy našich pohraničníků. Dokumentaci těchto krvavých případů jistě máme. Můžeme hledat v archivech PS nebo i jinde a nalezneme. Pohraničníci se jistě nestříleli sami mezi sebou. Pokud viník/viníci nebyli odhaleni již dříve, měly bychom je pečlivě dohledat. A pokud vyšetřováním bude zjištěno, že zemřeli německou rukou, samozřejmě bychom měli požadovat za jejich smrt i příslušnou finanční náhradu od SRN.
V mezinárodním právu platí mezi rovnoprávnými státy zásada reciprocity (vzájemnosti). Pokud pozůstalí po německých obětech mají právo se dozvědět, kdo je a jak na hranicích zastřelil, či jinak připravil o život, pak toto právo mají i pozůstalí po našich mrtvých. Pokud naši lidé porušili tehdy platné zákony, pokud příslušní němečtí činitelé se dopustili téhož, je pochopitelné, že je stihne trest. I to by se měli dozvědět pozůstalí po našich či německých obětech. To je spravedlnost. I obyčejný
český člověk chápe, že zřejmá současná jednostrannost vyšetřování má daleko ke spravedlnosti a proto se s výsledky takovéhoto vyšetřování jen ztěží ztotožní. Nový problém tak může spatřit v dohledné době světlo světa.
5. Vážený pane předsedo vlády, na základě výše uvedeného navrhujeme, aby:
a) naše příslušné orgány daly podnět příslušným německým orgánům k zahájení trestního stíhání proti neznámým pachatelům, kteří zavinili smrt a těžká zranění čs. uprchlíků v táboře Valka, zřejmě v průběhu června roku 1950
b) byla přezkoumána zákonnost trestního stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara a případně i dalších, proti kterým následně bude zahájeno trestní stíhání, a to i z hlediska výše uvedených skutečností
c) čs. orgány činné v trestním řízení v době co nejkratší zahájily vyšetřování smrti a zranění našich pohraničníků či jiných čs. občanů a prošetřily i zákonnost používání střelných zbraní na našich hranicích
d) v případech smrti našich pohraničníků v důsledku zavinění jiných státních příslušníků, bylo jejich rodinám či příbuzným poskytnuto stejné odškodnění, které si nárokuje německá strana.
II. Nechceme-li, aby lež byla považována za pravdu a pravda za lež, odpovídejme na každou lež pravdou!
Pokud máme kvalifikovaně jednat o česko – německých vztazích, je nutné vzít v úvahu určité i méně známé skutečnosti, které zkoumané vztahy více či méně ovlivňují.
1. „Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)
Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)
Z knihy „Velká šachovnice“, Z. Brzezinski, New York, 1997
„Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth… V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! …
V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí.
Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?“ (Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky)
„V Berlíne sa nedávno uskutočnila konferencia s názvom „Parlamentarizmus medzi globalizáciou a národnou suverenitou“, ktorú usporiadala Nadácia Konráda Adenauera. Na tejto konferencií vystúpila aj nemecká kancelárka Angela Merkelová, ktorá okrem iného povedala toto:
„Národné štáty dnes musia – alebo povedzme, majú povinnosť – vzdať sa vlastnej suverenity.“
Podľa kancelárky o odovzdaní národnej zvrchovanosti by mali rozhodnúť národné parlamenty.
(Z článku: Kategorické ultimátum nemeckej kancelárky národným štátům - vzdať sa vlastnej suverenity ! Prečo sú naši politici ticho ? Môžeme sa podvoliť ? Blog, hlavnespravy.sk
a) Horst Seehofer na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v roce 2015 prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.
Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“
Jen krátce chci připomenout. Německé obyvatelstvo jsme nevyhnali, ale přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)
Dále je třeba zdůraznit, že v řadě případů, kdy Němci, kteří se dopustili vůči nám zločinů, ale trestní sazba za trestný čin, jehož se dopustili, byla nižší než 10 let, byli propuštěni z vězení, z vazby, mohli se připojit ke svým rodinám a společně s nimi jít do odsunu.
B. Poselt v jedné ze svých sjezdových řečí mluví o válečných zločinech, kterých jsme se měli dopustit při přesídlování německého obyvatelstva. V době, kdy tento pán byl již předsedou „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) se konal sjezd s mottem: Vyhnání je genocida. O genocidě, jíž jsme se měli dopustit při odsunu Němců, se mluvilo i na Dnech vlasti, které pořádá Rakouský sudetoněmecký landsmanšaft. Takže jsme v podání některých landsmanů i genocidní zločinci. Když jsou tyto protičeské útoky pronášeny, sedí někde mezi hosty sjezdů, či jiných akcí landsmanů, i naši diplomaté. Pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR jistě nebude těžké vysledovat, který náš diplomat byl přítomný pří té či oné akci. Víme, že sjezdů SL v Bavorsku ze snad pravidelně zúčastňuje naše generální konzulka v Mnichově, Kristina Larischová, i někdo další z našeho generálního konzulátu. Podle nás, když diplomat sedí, naslouchá a ani dodatečně neprotestuje, pak souhlasí s tím, co ze sjezdové tribuny bylo řečeno.
b) Ne ojediněle dochází ze strany některých německých ústavních činitelů k nepřípustnému vměšování do našich vnitřních záležitostí.
Je veřejným tajemstvím, že SL, ač si musí být vědom toho, že nemá žádnou mezinárodně právní subjektivitu, již celá desetiletí sní o přímém jednání s představiteli vlády ČR. O této touze SL byla informována i paní kancléřka A. Merkelová ještě předtím, než odjela v květnu 2012 na státní návštěvu do Prahy. Zde pobyla jen několik hodin. Přesto si našla čas, aby informovala P. Nečase o přání SL jednat s českou vládou. Ještě dříve se snažil v tomto směru pohnout pražskou vládu, pravděpodobně nejednou, Horst Seehofer, bavorský premiér.
Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
A co pak následovalo? Premiér Nečas sestavil státní delegaci a hned v únoru 2013 dorazil do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem pronesl svůj podlézavý a falešný projev, provázený potleskem landsmanů a zřejmě i poslanců ve stoje. Česká politika k SL doznala tak prudký zlom, ač zhruba do té doby platilo ono dobré klauzovské pravidlo, že protějškem české vlády v Německu je pouze německá vláda. Bavorsko bylo pouze jednou z německých zemí, které mají jen fragmentární (částečnou) svrchovanost, SL žádnou mezinárodní subjektivitu neměl, nemá a mít nebude. Do jaké míry k tomu všemu přispěla paní kancléřka Merkelová, nevíme. V této proněmecké lince jela dále vláda B. Sobotky, která dokonce jednala přímo s reprezentací SL v Mnichově a u Mnichova. Bod zlomu však nastal v nečasovské době. Sobotka se však dostal se svou proněmeckou a prosudetskou politikou mnohem dále. Také proto vzbudil odpor a dopadl ve volbách katastrofálně.
Pan Horst Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!
„Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „Sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/
Ale pro zrušení dekretů prezidenta republiky se vyslovuje SL a jeho přední činitelé již dlouhou dobu.
V souvislosti s tím musím konstatovat, že je obecně známo, že dekrety prezidenta republiky a jejich vztah k evropskému právu byly zkoumány předními odborníky ještě před vstupem ČR do EU, např. prof.Jochen Frowein a Christopher Prout, a tito shledali, že dekrety jsou slučitelné s evropským právem. Faktem je, že jsme se stali členy EU. Poukazovat dnes na jejich nesoulad s evropským či mezinárodním právem je, slušně řečeno, krajně nemístné.
Považuji též za velmi důležité upozornit, že i Ústavní soud ČR se zabýval jedním z nejvíce napadaných dekretů prezidenta republiky, a to dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl podán návrh na zrušení tohoto dekretu. Návrh však Ústavní soud svým Nálezem č.55/1995 Sb. zamítl. V závěru Nálezu konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“
Vážený pane předsedo vlády:
Navrhuji, aby uvedené příkladné výroky byly prošetřeny a pak byly z nich vyvozeny důsledky. Pokud jde o vztahy upravené mezinárodním právem, mluvme pravdu a nebojme se jí říkat, a to bez ohledu na politickou korektnost. Máme diplomatické prostředky, které se nabízí k řešení. Pouze skutky příslušných státních orgánů mohou dokázat, že nejsme německou kolonií, protektorátem, polostátem závislým na Německu. Nelze dlouhodobě vycházet, vědomě či nevědomě, ze zásady “Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“
Pokud jsou nějaké pochybnosti u některých českých ústavních orgánů, či významných ústavních činitelů o tom, zda si máme zachovat státnost, či strčit hlavu do německého chomoutu, ať ten se již jmenuje jakkoliv, můžeme vše řešit imperativním referendem. Ústava ČR v Čl. 2 zakotvuje: „(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“
Ke škodě republice takový ústavní zákon, ani po 17 letech trvání ústavy, neexistuje. Doporučuji, aby ústavní zákon o referendu byl vypracován, projednán a přijat.
Pakliže se podíváme na projevy některých českých ústavních činitelů, např. bývalého premiéra P. Nečase a premiéra B. Sobotky, bývalého místopředsedy vlády ČR, P. Bělobrádka, bývalého ministra D. Hermana, bývalou ministryni M. Marksovou a další, můžeme zjistit, že přebírají nejen některé „sudetoněmecké termíny“, ale také i částečné vidění minulosti, přítomnosti i budoucnosti od landsmanů. Stačí nahlédnout do některých jejich projevů. Cožpak je možné, aby místopředseda vlády ještě v nedávné době o sobě prohlašoval, že je sudetský Čech a do politických „Sudet“ zahrnul celou Šumavu a město Brno, aniž by takovéto a podobné výroky u druhých, zejména pak u pana D. Hermana, měly patřičné důsledky? Jak může pan D. Herman v současnosti zastávat funkci člena Rady vlády pro lidská práva, když se nelichotivě dotýkal dobrého jména našeho národa i ve svém projevu na sjezdu SL?
Navrhuji proto, aby vláda se napříště takovým jednáním ústavních a politických činitelů ČR zabývala a vyvozovala z něho odpovídající důsledky. Nelze mlčet, jak jsem přesvědčen, ani k tomu, když komunální politici dělají zahraniční politiku. Pokud to vláda dopustí, aniž by požadovala nápravu takovéhoto jednání, podává důkaz o tom, že na plnění svých povinností nestačí. Opakuje-li se tato situace dále, měl by nabídnout svou rezignaci především ministr zahraničních věcí.
Velmi prosím o informaci, jaké kroky byly a budou v jednotlivých uvedených záležitostech podniknuty. Děkuji.
III. Válečné reparace, které SRN je povinna nám zaplatit
Pařížská multilaterální reparační smlouva, která nám zajistila podíl na reparacích, jež Německo bylo a je dosud povinno zaplatit státům, jež přepadlo, je doplněna i principem mezinárodního práva, který zakotvuje povinnost agresora zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly.
Není pravdou, že naše právo na reparace bylo promlčeno. Není pravdou, že jsme se reparací vzdali. Pokud někdo uvádí Česko-německou deklaraci jako mezinárodní právní dokument, na jehož základě jsme se reparací vzdali, pak je třeba především uvést, kdo se jmenovitě vzdal reparací, jakou právní formou to udělal a kdy to udělal. Jde-li o nějaký příslušný ústavní orgán je nutné učinit totéž. V každém takovém případě je však nutné uvést, zda poslanci, kteří projednávali návrh Česko-německé deklarace (ČND) byli předem písemně informováni o tom, že schválením ČND se vzdáváme reparací. Ale i kdyby k tomu došlo, pak právní konkurence dříve uzavřené multilaterální smlouvy a dvoustranné smlouvy uzavřené s Německem, v jehož prospěch jsme se měli údajně vzdát reparací, mluví ve prospěch Pařížské reparační smlouvy. Rovněž tak ČND jsme nemohli měnit ustanovení Postupimské dohody vítězných velmocí. Pokud je v nějakém právním rozporu ČND s Postupimskou dohodou, je v bodě rozporu neplatná. Povídačky o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům jim námi konfiskovaný majetek, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67-68). Přes tuto skutečnost někteří naši „znalci“ tento výmysl dále tvrdí.
Neznáme důvody, proč dosud současná vláda neučinila kroky k vymáhání reparací na Německu. Polsko i Řecko usilují o zaplacení určitých válečných náhrad na Německu. Německo se tváří jakoby vše již bylo vyrovnáno. My však s tímto německým postojem máme již historické zkušenosti.
V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku 'tlusté čáry', podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005).
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení "prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti." (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.
Jaká je současná situace? Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9. 11.1993).
K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. "Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů." Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 - tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené." (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)
Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. A koho jsme obětí v současnosti? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa? Nebo nějaký další faktor, o kterém nevíme?
Nelze ani souhlasit s tvrzeními, že nyní není vhodná doba domáhat se reparací. Ta vhodná doba přece nenastane sama od sebe. Naše činnost může vhodnou dobu přiblížit.
Vážený pane předsedo vlády, navrhují aby v dohledné době ČR oficiálně požádala SRN o zaplacení reparací. V současnosti mohou činit již více než 3 biliony korun. Moc je nyní potřebujeme. Celé reparační plnění patří ČR a SR. Věříme, že z těch peněz bude pomoženo pozůstalým po hrdinech protifašistického odboje či přímo odbojářům, pokud se toho ještě dožijí, ale také i těm, kteří trpěli pod německou nadvládou v době druhé světové války. Tito lidé mají nárok na takovéto plnění. Budou mít však jistě i pochopení, že peníze, které získáme z reparací, budou použity k dalšímu rozvoji republiky.
Jsem přesvědčen, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR by mělo vydat v rámci lepší informovanosti o reparacích přehlednou zprávu od doby, kdy nám byly reparace mezinárodní smlouvou přiřčeny, do současnosti, zvláště s podotknutím, co naše příslušné orgány učinily, abychom je získali a jaké kroky se chystáme udělat v blízké budoucnosti,
Velmi prosím o informaci, co v předmětné záležitosti ČR udělá v současnosti a v budoucnosti, a to bez ohledu, zda MZV ČR tolik potřebný informační materiál vydá.
V Praze dne 15. 12. 2019
JUDr. Ogňan Tuleškov
Na Čihadle 18
160 00 Praha 6 - Dejvice
e-mail: vydavatel@seznam.cz
V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne.
Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth. Řada jeho výroků je k pousmání – problémy jsou natolik komplexní, že „musíme Evropě dát čas“. Nechápu, kdo má dát Evropě čas (kdo je ono my), a nechápu, jak je možné mluvit o Evropě jako o subjektu, kterému je třeba dát čas. Evropa pana Rotha neslyší. A odpovídat neumí.
Podstatné je však něco jiného. V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.
V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí.
Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?
Václav Klaus, 8. 6. 2016
( Z článku „Konečně už to řekli nahlas“, www.klaus.cz/clanky, 8.6.2016)
Ještě jeden menší exkurs do minulosti. K obnovení našeho státu po první světové válce, proti tvrdému odporu rakouské vládnoucí elity, německé menšiny žijící na našem historickém území, rozhodujícím způsobem přispěli naši spojenci, zejména Francie, Amerika a Anglie. Uznali naši zahraniční vládu, vysoce ocenili bojové zásluhy našich legií. V souladu s právem národů na sebeurčení jsme vyhlásili samostatný československý stát. Během krátké doby naše vojenské jednotky zajistily jeho územní celistvost. Omezené bojové akce proběhly nejen v některých částech našeho pohraničí, ale zejména na Slovensku, zde s větší intenzitou a v delším časovém období.
Před tvrdý a soustavný odpor vládnoucích německých elit se náš národ doformoval v v druhé polovině 19. století v rámci tehdy existujícího Rakouska-Uherska. Všechny snahy našich předků po samostatnosti byly negovány. Přišla první světová válka. V zahraničí jsme měli odbojové vedení v čele T.G. Masarykem, E. Benešem a M.R.Štefánikem. Věděly jsme, že po vítězné válcepro Německo a Rakousko-Uhersko by nás čekala tvrdá germanizace. by nás čekala Ještě než vznikla Československá republika bojovali naši legionáři, jak na francouzské, tak i na italské a ruské frontě. Statečnost našich legií a moudrá politika čs. odboje vedly naše spojence, francouzské, americké, anglické i italské, k uznání naší zahraniční vlády. V souladu s právem na sebeurčení národů, které zakotvil americký prezident W. Wilson do mírových podmínek, jsme 28. října 1918 vyhlásili samostatný československý stát. Tak jsme obnovili naši státnost. Opět proti rakouským pangermánům, německé menšiny žijící na našem historickém území,
Ano, první polovina 50. let byla u nás krušná. Mohli bychom vyjmenovat, počínaje uranovými doly na Jáchymovsku, hladovými mukli v nich pracujících, ploužících se do práce z táborů, kde jim v zimě přimrzali boty k podlaze, a vracející se ze „šichty“ v mokrých oděvech, zimou zmrzlých do krunýřů, a delší řadou zcela negativních věcí. Na táboře „Stará Mariánská“ pečoval o naše zdraví lékař, který za války sloužil v SS nebo u gestapa. Všichni jsme byli zdraví, nemocní dostávali acylpyrin. Jen výjimečně tento pán uznal někoho nemocným. Když jsem se později dostal na tábor „Rovnost“, setkal jsme se zde s českými lékaři. A to byl.a obrovská změna k lepšímu. Soudy tehdy vynášely i rozsudky smrti, které byly vykonány. Za vtip na A. Zápotockého šel horník sedět. Měl tu smůlu, že šel dělat na dílo, kde strop hrozil zhroucením. A zhroutil se. Během odvozu do nemocnice zemřel.
Proč to všechno? Svět se připravoval na válku. Ve východním bloku v celém, v podstatě probíhalo to samé. Ale to je jen jedna stránka věci. Jak to vypadalo na Západě a v jeho středoamerických a jihoamerických državách? Tam teror byl celkem otevřený. V řadě států řádily eskadry smrti. Kdo byl v podezření, že je komunista, socialista, odborář, byl ohrožen na životě, v tom lepším případě. V tom horším o svůj život přišel. Desítky tisíc lidí tak zahynuly, bez soudu, bez zatčení a výslechů. Stačilo, když je někdo napsal na černou listinu. V Chile za Pinocheta, a to již doba pokročila. Velmoci spolu mluvily a uzavíraly již dohody. Přesto však víme, že tisíce lidí po nezákonném puči proti socialistickému prezidentu Allendovi, demokraticky zvolenému, bylo zavražděno.
Historik – Husitství? To už není boj proti Německu. Teď je hrozbou Moskva
28. 10. 2020 14:08
ROZHOVOR Ve chvílích národního nebo státního ohrožení hledali Češi vždy oporu v husitství, které bývá vnímáno jako zdroj národní hrdosti a síly. Vedoucí Historického oddělení Husitského muzea v Táboře Zdeněk Vybíral však zdůrazňuje, že už ale dávno ztratilo povahu nástroje českého boje za národní sebeurčení proti Němcům. Nejsme ani v 19. století, ani v 1. republice. Český národ je zcela emancipovaný, má své politické i kulturní elity, má pevnou státní tradici. Německo dnes není hrozbou, ta přichází, jak tomu bylo od února 1948 v následujících desetiletích vždy, z Moskvy.
Foto: Hans Štembera
Popisek: Žižkova socha, umístěná u památníku, je třetí největší bronzová jezdecká socha na světě
Parlamentní listy (Výňatek z článku)
Naše stanovisko k uvedenému:
Principy mezinárodního práva, včetně principů státní svrchovanosti a nevměšování se do vnitřních záležitosti států, jsou závazné pro všechny státy. Žádný stát nemůže tyto principy měnit a nemůže je zneplatňovat. Pokud některý stát oslabuje státnost druhého státu, či se vměšuje do vnitřních záležitostí druhých států, porušuje mezinárodní právo. Že tak Německo činí, uvedeme i níže na některých příkladech.
Velmi se nás velmi silně dotýká jak volání M. Rotha po vůdčí úloze Německa v Evropě, tak i B. Posselta po vůdčí roli Evropy ve světě. Pokud by Německo postupně dosáhlo uvedených cílů, Němci již o to usilovali v první i druhé světové válce, naštěstí naprosto bezúspěšně, pak ČR jako stát by přestala s největší pravděpodobností existovat.