Jak překrucováním historie hnědne Evropa

Jan Schneider

27.12.2019

Posledním podnětem k sepsání tohoto elaborátu je těžká manipulace s interpretací dějin, která se odehrála v Evropském parlamentu (EP) – 19. září 2019 europoslanci odhlasovali Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, v němž se naprosto nestydatě tvrdí, že – pouze – německo–sovětská smlouva o neútočení (takzvaný pakt Molotov–Ribbentrop) z 23. srpna 1939 připravila půdu pro vypuknutí druhé světové války.

Pouze tato smlouva je totiž v onom hanebném, historii deformujícím usnesení EP zmíněna. Ani slovo o zrádné Mnichovské dohodě, ani slovo o všech smlouvách o neútočení a přátelství, této smlouvě předcházejících. O dlouhodobě předcházejících západních investicích do německého zbrojního průmyslu pochopitelně ani náznak. Jak bylo dosaženo, že většina europoslanců takovou nehoráznost odsouhlasila?

Finta byla v tom, že s touto totálně pokřivenou interpretací dějin byla do stejného usnesení zařazena pasáž odsuzující „veškeré projevy a propagaci totalitních ideologií“. Poslanci nechtěli mít máslo na hlavě, obzvlášť někteří, proto ze sebe raději udělali historické ignoranty. Jen málo z nich mělo odvahu se proti této neslýchané manipulaci postavit, i když celý návrh byl vnitřně rozporný a zčásti dokonce lživý, tudíž nehlasovatelný.

Není totiž možné prznit historii, nota bene s odvoláním na to, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin, a vzhledem k tomu, že tyto hodnoty jsou všem členským státům společné“. Jistěže toto hnědnutí souvisí s nacismem, proto se budu zajímat (nejprve teritoriálně, pak i jevově), co se pozoruhodného v tomto směru v Evropě stalo, a to v době víceméně jen nedávné.

Ukrajina

Zde je nutno připomenout Usnesení EP z 25. února 2010 o situaci na Ukrajině, které v bodě 20 s hlubokým politováním konstatuje, že se odstupující prezident Viktor Juščenko rozhodl posmrtně vyznamenat čestným titulem Hrdina Ukrajiny Stepana Banderu, vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která spolupracovala s nacistickým Německem; v tomto ohledu EP doufal, že nové ukrajinské vedení taková rozhodnutí znovu zváží a zůstane nadále odhodláno respektovat evropské hodnoty.

Avšak ještě v roce 2019 – Evropa sem, Evropa tam – tisíce nacionalistických Ukrajinců stále slavily Stepana Banderu pochodněmi a karnevalem. Kyjev je za glorifikaci Bandery kritizován kromě EP též řadou zemí včetně Ruska či Polska. Polský Sejm v červenci 2016 dokonce přijal zákon, který označuje zločiny z let 1943 až 1944 spáchané banderovci na Polácích za genocidu. Ukrajinský parlament ale zařadil v prosinci 2018 datum Banderova narození mezi významné státní události. Podle neuvěřitelného vyjádření českého ministra zahraničí Tomáše Petříčka však jde pouze o „vnitřní záležitost Ukrajiny“.

V září 2018 nazval předseda ukrajinské Nejvyšší rady Andrej Parubij ve vysílání televize ICTV Adolfa Hitlera za „největšího“ demokrata. Překvapivé? V únoru 2019 zveřejnila Amnesty International kritickou zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině, kde jsou napadáni nejen představitelé politických, národnostních a dalších menšin, ale i jejich obhájci.

Velký skandál posledních dní: Ukrajinský konzul Vasyl Maruščinec byl odvolán ze svého postu v Hamburgu poté, co německé ministerstvo zahraničí označilo jeho činnost za nežádoucí, neboť vyšlo najevo, že na sociálních médiích obviňoval Židy z rozpoutání druhé světové války, požadoval smrt antifašistů a nechal se na své šedesátiny vyfotit s dortem ve tvaru Hitlerovy knihy a s nápisem Mein Kampf.

Nicméně šestý odvolací správní soud v Kyjevě rozhodl letos 17. prosince, že odvolání bylo nezákonné, a přikázal konzula znovu uvést do postu a vyplatit mu ušlou mzdu. Proti tomuto rozhodnutí okamžitě protestoval izraelský velvyslanec na Ukrajině Joel Lion a doporučil Ukrajině, aby si osvojila definici antisemitismu, vypracovanou International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA).

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny se zřejmě proti tomuto rozsudku odvolá, nicméně velký stín zůstává nad jeho personální politikou, neboť Maruščinec se nijak svými názory ani před spolupracovníky netajil. Ministerstvo Maruščince na původní post nevrátilo, ale – velmi příznačně, až přízračně – přeřadilo ho na post prvního tajemníka bezpečnostního odboru sekce pro boj proti hrozbám z Ruské federace, jak informoval web 112UA. Tam zřejmě bude jeho „kvalifikace“ nejlépe využita.

Polsko

V březnu 2019 se v polských trafikách i v parlamentu objevilo nové číslo týdeníku Tylko Polsko. Titulní článek Jak poznat Žida popisuje, jak podle jména, antropologických rysů, slovních výrazů, charakteru nebo dezinformačních aktivit odhalit příslušníky židovského národa.

V protižidovském duchu pokračuje další článek Útok na Polsko na konferenci v Paříži (míněn únorový kongres o holokaustu v Paříži). Článek se ptá: „Jak je můžeme porazit? Takhle to dál nemůže pokračovat. Patří jim celý svět, chtějí nadvládu nad všemi národy, aby vytvořili celosvětový židovský stát. Židovské ženy nemají vrozenou skromnost jako ty polské.“

V březnu 2019 protestovaly stovky nacionalistických Poláků v New Yorku (a v květnu ve Varšavě desetitisíce) proti zákonu o odškodnění obětí holokaustu a dopouštěly se přitom antisemitských výroků. The Justice for Uncompensated Survivors Today (JUST) Act 447 má za cíl dosáhnout spravedlnosti pro dosud neodškodněné oběti holokaustu. Ukládá ministerstvu zahraničí podat zprávu, jak evropské země pokročily v nápravě křivd způsobených nezákonnou konfiskací či odejmutím majetku v době holokaustu.

Polsko je přitom jediným evropským státem, který dosud nepřijal zákon na odškodnění těch, kteří přišli o svůj majetek za druhé světové války. Polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) argumentuje, že Polsko bylo za druhé světové války velkou obětí nacistického Německa a že není spravedlivé žádat po Polsku, aby odškodnilo židovské oběti, když samo nikdy nedostalo odpovídající reparace od Německa. Premiér Mateusz Morawiecki v květnu 2019 dokonce prohlásil, že „židovské restituce by byly něčím jako posmrtným nacistickým vítězstvím“.

(K tomu je dobré číst knihu Jana T. Grosse Zlatá žeň, jak zbohatly oblasti kolem nacistických koncentračních táborů v Polsku. Pak se objasní, proč byl tento historik v Polsku zprvu oceněn – v roce 1996 byl prezidentem Aleksandrem Kwaśniewským Grossovi a jeho ženě udělen Řád za zásluhy Polské Republiky –, aby pak po publikování několika dalších Grossových kritických prací v roce 2016 polský prezident Andrzej Duda skandálně zažádal, aby Grossovi byl tento řád odebrán. Timothy Snyder, americký historik zkoumající evropské genocidy prohlásil, že pokud bude Grossovi odebráno jeho ocenění, vzdá se svého.)

V červnu 2019 v Lublinském vojvodství vandal srovnal buldozerem se zemí místní kamenictví, jehož vlastník se dlouhodobě podílel na renovaci hrobů obětí holocaustu. „Násilník zničil dílnu i se zařízením, dvě vozidla a také několik náhrobních kamenů v ohrazeném pozemku kamenické firmy. Na jednom z nich zanechal nápis Židé, zmizte!“ informovala polská policie.

V téže době zaznamenali antisemitský incident v Bialystoku, kde se skupina lidí pokusila překazit koncert v rámci festivalu židovské kultury, který se konal v jednom z kostelů. „Lidovou tradici“ obnovili v městě Pruchnik a při „soudu nad Jidášem“ – letos, na křesťanský Velký pátek – spálili figurínu Žida. V květnu 2019 na parkovišti před stanicí policie v Lodži jakýsi Polák postavil šibenici a oběsil na ní figurínu žida. Strážci zákona zadokumenovali jeho jednání, ale nebránili mu v jeho pokračování, šlo prý o „svobodu projevu“.

Litva

Od roku 2008 se konává na den nezávislosti 16. února neonacistický pochod v Rize se svastikami. Ačkoliv od roku 2008 zákon zakazuje nacistické a sovětské symboly, v roce 2010 litevský soud povolil veřejné zobrazování hákových křížů, protože prý spíše jde o „litevské národní dědictví“ než o neonacistickou symboliku.

Litevská židovská komunita kritizuje loňskou novelizaci zákona o „ochraně spotřebitelů“, která zakazuje maloobchodního prodej „zboží, které zkresluje historická fakta Litvy, zpochybňuje historii, nezávislost, územní celistvost nebo ústavní pořádek Litvy“. Prezidentka litevské židovské komunity Faina Kuklianská řekla: „Takové vágní pokusy vlády chránit práva spotřebitelů jsou zdrojem úzkosti pro mezinárodní židovskou komunitu. V Evropě, kde se rozšiřuje antisemitismus, a zejména ve střední a východní Evropě, kde jsou přijímány zákony s cílem mít ,správnou‘ interpretaci historie, musí Litva zůstat otevřená a demokratická.“ Před historicky první návštěvou izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Litvě v srpnu 2018 připustila litevská vláda odpovědnost za vraždění Židů za války. Nicméně Efraim Zuroff, ředitel Simon Wiesenthal Center, vyslovil politování, že Litva neodsoudila žádného z těchto vrahů, kteří se následně zúčastnili protisovětských akcí.

V březnu 2019 zamítl soud ve Vilniusu žalobu amerického občana Granta Gochina proti glorifikaci antikomunistického „hrdiny“ Jonase Noreiky litevským Centrem pro studium genocidy a odporu litevských obyvatel (LGGRTC). Gochin se ale hodlá odvolat k Soudnímu dvoru EU. Podle Efraima Zuroffa, ředitele východoevropského odboru Centra Simona Wiesenthala, se Noreika stal masovým vrahem poté, co byl v roce 1941za nacistické okupace jmenován šéfem správy okresu Šiauliai.

V téže době, den před výročím akce, kdy byly v kaunaském ghettu vražděny především židovské děti, vydalo ke všemu toto litevské Centrum (LGGRTC) prohlášení trivializující litevský podíl na holokaustu, neboť prý „počet Litevců, kteří stříleli Židy, byl nižší než u jiných národů“. Noreika byl podle tohoto prohlášení naopak zachráncem Židů.

Estonsko a Lotyšsko

V červnu 2018 estonští Židé protestovali proti odhalení pamětní desky důstojníkovi Waffen SS Alfonsi Rebanemu v městě Mustla. Dne 16. března 2019 patřilo opět centrum Rigy veteránům lotyšských divizí SS a jejich příznivcům. Jejich pochod byl policií ochráněn od protestujících.

Legionářský den na památku boje na straně nacistů je slaven každoročně od roku 1990. Lotyšské úřady proti němu nic nepodnikly, ani představitelé EU a/nebo NATO nikdy neprotestovali. V září 2019 lotyšský ministr obrany Artis Pabriks prohlásil, že lotyšské legie SS jsou chloubou lotyšského národa i státu.

Po loňském pochodu jsem se zajímal, co na to naše ústavní instituce. Tristní rekapitulace – České ministerstvo zahraničí mi ústy Ireny Valentové, zástupkyně ředitelky Tiskového odboru, loni odpovědělo: „V historii mnoha národů se vyskytují stinné i temné kapitoly, které i po letech budí kontroverze. Nejinak je tomu v případě Lotyšska a účasti jeho občanů po boku německých nacistických jednotek v období druhé světové války. Je však plně v odpovědnosti této svrchované a demokratické země, aby se se svou minulostí vyrovnala. Ministerstvo zahraničních věcí ČR považuje skutečnost, že parlament Lotyšska odmítl pokus vyhlásit 16. březen státním svátkem za důležitý krok tímto směrem.“

Úřad vlády ani Sněmovna se až do dnešního dne neráčily vyjádřit, přestože jinak má zahraničního pletichaření leckdo plná mluvidla. (Starostů městských částí se ptát nehodlám, protože v kompetenčním zákoně nejsou, i když ministerstvo zahraničí jim reálně přepouští část tvorby české zahraniční politiky, to je ale věc premiéra.)

Senát loni reagoval prostřednictvím ředitele sekretariátu předsedy Senátu následovně: „Případné stanovisko či vyjádření Senátu k této či jiným událostem by vzhledem k tomu, že Horní komora Parlamentu ČR rozhoduje ve sboru, muselo být projednáno a posléze schváleno plénem. Mohu vás informovat, že žádné usnesení ve výše uvedené věci přijato nebylo a k dnešnímu dni není znám žádný návrh, který by jakékoliv usnesení předkládal na následující plénum. Není nám taktéž známo, že by se k dané věci vyjádřili jednotlivé senátorky nebo senátoři.“

Pouze Jiří Ovčáček, ředitel Tiskového odboru a tiskový mluvčí prezidenta republiky, mi loni zaslal vyjádření pana prezidenta, který zachránil čest našich ústavních činitelů: „Esesák vždy zůstane esesákem. A ti, kdo ho uctívají, jsou hodni opovržení.“

Antisemitismus

Přejdu nyní k jevové stránce problému. Podle průzkumu americké organizace Anti–Defamation League (ADL) ve 14 evropských zemích (neznámo, proč chyběla Česká republika) z listopadu 2019 zastává čtvrtina Evropanů antisemitské názory.

Nejčastější výskyt byl zaznamenán v Polsku, kde antisemitské postoje zastává 48 procent obyvatel (vzestup ze 37 procent v roce 2015), a na Ukrajině 46 procent (vzestup ze 32 procent v roce 2016). V Maďarsku rozšíření antisemitských postojů stouplo ze 40 na 42 procent. Obecně antisemitismus ve východní Evropě posiluje, zatímco na Západě většinou zůstává na ustálené úrovni.

Sedmapadesát členů Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu v dubnu 2018 odsoudilo překrucování historie holokaustu na Ukrajině a v Polsku. Zatímco polský zákon týkající se interpretace holokaustu je znám a široce kritizován, ukrajinské státní sponzorování a glorifikace ultranacionalistických kolaborantů s nacisty a vylepšování jejich vražedné minulosti není v centru pozornosti. Podobné jevy se podle kongresmanů dějí i v pobaltských a dalších východoevropských státech.

Deformace dějin

Jak se manipuluje s dějinami, předvedl historik Jan Rychlík v deníku Právo 18. prosince, když napsal: „Roli SSSR při porážce Německa nikdo nezpochybňuje, ta byla skutečně zásadní. Ale je třeba také říci, že německo–sovětský pakt a faktická spolupráce SSSR a Německa v letech 1939–1941 nepatří k obdobím, které by bylo zapsáno ‚zlatými písmeny‘ v ruských a českých dějinách a v dějinách Evropy vůbec. Není žádným přepisováním dějin, jestliže to říkáme nahlas.“

Přepisováním dějin to není, ale je to jejich těžkou deformací. Proč neřekl historik ani potichu vůbec nic o polsko–německé smlouvě z roku 1934, která trvala až do dubna 1939, jejímž důsledkem bylo torpédování jakýchkoliv snah o kolektivní evropskou obranu proti nacistům?

Byla to ostatně první smlouva o přátelství s nacistickým Německem, kterou ministr zahraničí Polské republiky Beck komentoval slovy: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa... Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“

Proč onen statečně nahlas hovořící historik nemluví o papíru, jímž mával Neville Chamberlain na smutně proslulém záběru? Nebyla to Mnichovská dohoda, ale pakt o neútočení a přátelství s nacistickým Německem podepsaný 30. září 1938. Nedlouho poté podepsala podobný pakt Francie, v roce 1939 Dánsko, Estonsko, Litva a jako poslední i SSSR.

Stalo se tak poté, co se – slovy Winstona Churchilla – „návrhy Sovětského svazu ignorovaly. Politici nehodili jeho sílu na misku vah proti Hitlerovi, zacházeli s ním lhostejně, neřku–li pohrdlivě, a Stalin na to nezapomněl. Události se odehrály tak, jako by sovětské Rusko neexistovalo. Za to jsme později draze zaplatili.“

Proč onen jinak rozpovídaný historik nemluví o Mnichovské dohodě, v jejímž důsledku spadl nacistům do klína český zbrojní průmysl? Churchill řekl na toto téma: „Rozdělení Československa pod britským a francouzským tlakem bude znamenat úplnou kapitulaci západních demokracií před nacistickou hrozbou. Nepřinese Anglii ani Francii mír ani bezpečnost. Naopak, uvede obě mocnosti do ještě nevýhodnější a nebezpečnější situace. I pouhá neutralizace Československa by znamenala uvolnění 25 německých divizí, které by ohrožovaly Západ, a kromě toho by otevřela triumfujícím nacistům cestu k Černému moři.

Ohroženo je teď nejen Československo, ale i svoboda a demokracie všech národů. Domněnka, že je možné zajistit si bezpečnost tím, že malý stát bude vržen jako kořist vlkům, je osudový klam. Německý válečný potenciál vzroste za krátkou dobu mnohem rychleji, než budou Anglie a Francie s to podniknout nezbytná opatření na svou obranu.“

Proč onen po větru hladce mluvící historik neřekne nic o dohodě, kterou podepsaly 15. března 1939 v Düsseldorfu Říšská skupina Průmysl a Federation of British Industries, v níž se mimo jiné praví: „Obě organizace mají společný cíl – vyloučit v důsledku této smlouvy nezdravou soutěž mezi britským a německým průmyslem a co nejdokonaleji rozvíjet průmyslovou spolupráci obou zemí. S potěšením oznamují, že další průmyslová odvětví už projevila zásadní ochotu k brzkému jednání. S uspokojením rovněž zjišťují, že mezi devíti průmyslovými odvětvími byla již jednání navázána a toho času jsou vedena.“

Když onen nic nepřepisující historik mluví o „faktické spolupráci“ s nacistickým Německem, proč nemluví o masivních amerických investicích do německého zbrojního a chemického a výpočetního průmyslu, bez nichž by zřejmě Hitlerovi pohrobci dodnes pouze bezzubě vyřvávali po mnichovských pivnicích?

Proč nemluví o ropných dodávkách firmy Standard Oil nacistům, které trvaly celou válku, když je tak statečný a nic nepřepisuje? Copak tento akademik neví o několika tisících vyšetřovatelů amerického ministerstva financí, kteří se zabývali pouze případy porušení amerického zákona o zákazu obchodu s nepřítelem?

Wiesenthalovo proroctví

Simon Wiesenthal řekl v roce 1998 novináři Stanislavu Motlovi: „Mám čím dál neodbytnější pocit, že staří nacisté jsou stále ve výhodě. Nahrává jim k tomu i zcela oprávněné stíhání těch, kteří se podíleli na zločinech komunismu. Staří nacisté jsou pochopitelně silně antikomunističtí, a pokud se svých zločinů dopouštěli v pozdějším východním bloku, budou čím dál hlasitěji tvrdit, že oni vlastně první pochopili nebezpečí komunismu, a tak proti němu usilovně bojovali za blaho celé Evropy. A hodně lidí, hlavně mladých, bude na to slyšet.“

Tato snaha o zlehčování nacistických zločinů již začala jejich srovnáváním se stalinismem a komunismem a lze sledovat již i Wiesenthalem naznačené pokusy o vyviňování nacismu ve jménu nacistického hesla, že vlastně chránili Evropu před bolševismem. Můžeme jen dodat, že celá atmosféra je poznamenána proliferací peněz z nacisty (a ustašovci) ukořistěného lupu za druhé světové války, největšího v historii lidstva.

Takže první fáze jsme již identifikovali. Ani právníci se příliš nevzrušili tím, že postavit zákonem na roveň nacismus a komunismus zřejmě znamená porušení jiného zákona (§ 405 trestního zákoníku, popření holokaustu). Nenechali se ani zneklidnit ustavičnými obhajobami až oslavou nacistických kolaborantů (banderovci, vlasovci), což v podstatě je zřejmě též porušením zákona (§ 403 trestního zákoníku, propagace nacismu).

Nyní bude jen na nás, zda se nacistům podaří uskutečnit jejich původní záměry. A nesmí nás plést, že se jejich pokračovatelé budou snažit vypadat jinak, a dokonce se budou od nacismu halasně distancovat. Mohou se pitvořit, jak chtějí, ale platí biblické „po ovoci poznáte je“. Přijdou totiž z nečekané strany a v nečekaném převleku!

Poslyšte, co na toto téma napsal ve své eseji Jistá teorie o tyranech moudrý anglický spisovatel Gilbert Keith Chesterton (1875–1936): „Tyranie vždy vchází nehlídanou branou... Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti... Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje...

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte–li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Nacistický Moloch rád opět ochrání Evropu před židobolševiky i menševiky, stalinisty a leninisty, marxisty, komunisty, socialisty, ale jako vždy, něco za něco, bude požadovat lidské oběti. Židé už v Evropě skoro nejsou, ale jako druhý chod kdysi Moloch dostal slíbené Slovany. A Moloch nezapomíná. Slované ano?

Jan Schneider,

ceskapozice.lidovky.cz

Přišlo e–poštou