Husitství je naše historické dědictví
















 Blogy / Emil Kalabus |     

         

Jiří Kejř: “Husitství neodmyslitelně spolutvořilo naše dějiny a náš národní charakter a jeho vzdálené reflexy vyzařují z hloubi středověku až do naší současnosti. Tolikrát bylo zastíněno oponou mlčení, a přece nebylo zapomenuto.“

 

Osudová bitva na Bílé hoře trvala necelé dvě hodiny. Prohra stavovských vojsk však nadchla vítěze natolik, že hnali na porážku celý národ. Nejdřív se stínalo a věšelo a potom kradlo. O statky protestantských rodů vyštvaných do vyhnanství se podělili katolíci z řad domácí i cizí šlechty, svůj desátek dostala i církev svatá. Země království českého připadly jako dědičné léno Habsburkům, kteří okamžitě zrušili náboženskou svobodu. Na převýchovu „kacířů“ byly přizvány houfy školitelů, především Tovaryšstvo Ježíšovo, které se zaměřilo hlavně na mladé lidi, podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti. Nastolený totalitní režim, praktikující sepětí trůnu a kříže, proti sobě neměl a ani nemohl mít politickou opozici, když elita byla vyvražděna anebo rozptýlena v exilu.

 

A přesto ti, co zůstali, často v pozici poddaných, nebyli vůči věrouce svých nových pánů poddajní tak, jak vrchnost čekala. Ani brutální nátlakové metody nevytěsnily u každého, kdo jim byl vystaven, anebo zastrašován, hlas svědomí. Strach je jednou z nejsilnějších emocí, proto jej mocní zneužívají pro své cíle. Pomocí strachu lze ochočit i zvíře. Ale jen člověk je schopen najít hluboko ve svém nitru proti strachu zbraň, ať už je to víra, ideál, nebo smysl pro povinnost a čest. Tehdejší odolnost některých komunit, rodin, ale i osamocených jednotlivců proti novým pořádkům připadá dnes mnohým nesrozumitelná.

 

Dnes máme potíže s vlastenectvím i se svým svědomím. Naše dějiny jsou proškrtány, všechno jsme zbourali a fakta zpochybnili. Jsme totálně vyprázdnění. Nemáme se čeho chytit. Naším vzorem nejsou historické postavy a hrdinové s pevnými morálními rysy. Hrdiny se stali celebrity bez morálky. Podle názoru J. M. Kašparů ztrácíme identitu, duchovní i kulturní. Tři hodnoty jsou v životě člověka důležité. Vlast, jazyk, tradice. Pokud pro nás neznamenají nic ztratíme je. Nebude vlast, jazyk a nezůstanou ani tradice.

Prozaička paní Lenka Procházková si v jednom svém článku všímá pro český národ a jeho osud příznačné věci. V každé těžké době, kdy odhodlanost lidí skomírá a mnozí kvůli snadnějšímu žití zrazují národní zájmy, se ti silnější a předvídavější opřou o odkaz mrtvých předků jako o pevnou zeď a potom silou poznané a sdílené pravdy pozvedají malověrné a shromažďují nerozhleděné k úkolu, který je pro českou zemi dědičný. Takovým mužem byl i první československý prezident, zakladatel suverénního státu profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Dlouho před tím, než republika vznikla, už pro ni vychovával lidi v budoucí občany, v demokraty, v humanisty a vlastence. Na prezidentskou standartu dal Husovo heslo: Pravda vítězí! Vypadalo to tenkrát, že dějinná kružnice je konečně zdárně uzavřena a že nás čeká jen práce uvnitř kruhu, především usilovná práce sociální a osvětově kulturní. Ta pravda však nezvítězila na dlouho.

 

Už za dvacet let nás Jidášové zradili a prodali naši demokratickou republiku jako odpustek pro cizí hltavost.

 

Lenka Procházková pěkně popisuje známou pravdu a vysvětluje, že pravda ze světa nezmizí, pokud nezmizeli lidé, kteří hledají cestu k ní. V každé době, ale především v časech zlých, se tito poutníci spříznění volbou vydávají po stopách pravdy. Je to nekonečná pouť, ale jediná důstojná lidské bytosti. Právě proto je její pěšinka tak úzká, křivolaká a mnohdy mizející v mlze. Zatímco lež mašíruje po rovině a ještě si k tomu bubnuje. A nazývá se pravdou. Zatím se ale nikdy nestalo, že by lež, udržovaná násilím, dokázala pozvednout lidskou mysl, a pokud ano, tak jedině k odporu. To se prokázalo i v době války, která tehdy zachvátila téměř celý svět. Odpor proti ní se nakonec sjednotil, ale stálo to desítky miliónů životů.

 

Loni na Pražském hradě vlály dva husitské prapory. Připomínaly výročí mučednické smrti kněze Jana Husa a vznik husitství. Husitství představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Moderní historiografie nazývá husitskou revoluci revolucí před revolucemi. Revoluce byla srovnatelná s pádem Bastily, jímž začala Velká francouzská revoluce.

 

Revoluce bez programu nemá valnou naději na to, aby uspěla. Proto již za necelý rok po pražské defenestraci husité deklarovali svůj program, kterým byly tzv. čtyři pražské artikuly (články). První artikul se týkal přijímání krve Kristovy v podobě vína i pro laiky, druhý článek žádal svobodné hlásání slova božího, třetí zakazoval světské panování církve a čtvrtý článek požadoval trestání veřejných i smrtelných hříchů. Tento program se jako červená nit táhne v různých souvislostech celou husitskou epochou. O husitském programu se jednalo i na památném koncilu v Basileji (1433) a vyústěním těchto jednání bylo přijetí Jihlavských kompaktát (1436), tj. ujednání, v nichž je husitský program zakotven v podobě oboustranně přijatelného kompromisu.

 

Lze říci, že revoluční proces byl zakončen v roce 1434 osudovou bitvou u Lipan, v níž byly poraženy nejrevolučnější složky husitství (husitští radikálové, tj. táboři a sirotci) koaličním vojskem složeným z katolíků a umírněných husitů. Bitvou u Lipan sice končí husitská revoluce, ale nekončí jí husitská epocha, jak se mnozí dodnes zcela mylně domnívají. Ta dále pokračuje mj. vládou husitského krále Jiřího z Poděbrad (1458-1471) a vrcholí již zmíněným Kutnohorským náboženským mírem.

 

Českou reformací nazýváme dlouhodobý proces snažící se o zásadní reformu středověké církve. Tento reformní proces zahájila skupina mistrů na pražské univerzitě v čele s mistrem Janem Husem, který vycházel z učení anglického reformátora Johna Wyclifa. Česká reformace po dlouhých peripetiích vyvrcholila právě vyhlášením Kutnohorského náboženského míru. Každý mohl na základě své svobodné volby vyznávat katolickou nebo husitskou víru a nikdo mu v tom nesměl bránit. Touto svobodou vyznání česká reformace rázně nakročila do novověku, a také proto je podobně jako husitská revoluce nazývána reformací před reformacemi – druhým důvodem pro toto označení je skutečnost, že česká reformace byla zahájena celé jedno století před reformací evropskou s jejími dvěma nejvýznamnějšími představiteli Martinem Lutherem a Janem Kalvínem. Husitská revoluce je uznávána jako první fáze evropské reformace Evropskou historickou vědou. Uznávána je mimo jiné proto, že se Luther výslovně k Husovu učení přihlásil a ve všech reformovaných církvích je Hus za jednoho z otců evropské reformace pokládán.

 

Husitství lze opomíjet, ignorovat, dokonce i znevažovat, ale nelze ho z našich dějin vymazat.

 

Z toho, že jsme potomky husitů, se jako Češi nevyvážeme. Je to naše historické dědictví.

 

V poslední době někteří čeští autoři útočí na husitství jako na něco, za co bychom se měli stydět. Jako na konflikt s Evropou, jako na projev barbarství. Co Hus a husitství znamenají z hlediska našeho místa v evropských dějinách?

 

Podle historika Josefa Válka je husitství nejvýznamnější událostí českých dějin.

 

Pokud vím, tak historikové se za husitství nestydí, a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriózních historiků. O Husovi se právě poslední vatikánská konference a katolická církev slovy papeže vyjádřila jednoznačně pozitivně. Stanovisko katolické církve konečně umožňuje, aby všichni přijali Jana Husa za orientační symbolickou osobnost českých a evropských dějin. Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin vepsala. Mimo jiné je revolucí, která nebyla poražena zahraniční intervencí, jak ve svých úvahách o světových dějinách poznamenal švýcarský historik Jakob Burckhardt, zakladatel moderní kulturní historiografie.

 

Zdroj: http://husitstvi.cz/historie/strucna-historie/

 

http://www.zvedavec.org/prispevky2015/10/6638-vlastenectvi.htm