Winston Churchill, ministerský předseda VB, píše 19.září 1944 , tedy již v době probíhající invaze spojeneckých vojsk ve Francii J.V. Stalinovi: „Využiji zítřejší příležitosti, abych opakoval v Dolní sněmovně to, co jsem již řekl dříve, totiž, že to byla ruská armáda, která ochromila německou válečnou mašinerií a nyní drží v šachu zdaleka největší část nepřítele na své frontě“.

Po úspěšném postupu spojenců se německé velení soustředilo na zesílení odporu proti Rudé armádě a na západě se velké skupiny vojsk vzdávaly téměř bez odporu. Nacisté dokonce počítali s tím, že dosáhnou se západními mocnostmi dohodu o separátní kapitulaci a po Rooseveltově smrti dokonce o možnosti pokračovat v boji proti SSSR společně se západními armádami.

Potvrdil to po válce ve svých pamětech i vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Dwight D. Eisenhower, který o situaci v dubnu 1945 napsal: „ … naše divize postupovaly rychle na východ a tu a tam zajaly osamocené oddíly demoralizované nepřátelské armády. Většinou neexistovala pevná fronta obrany, nikdo se ani nepokoušel náš postup koordinovaně zadržovat“.

V blahopřání k 27. výročí vzniku Rudé armády v únoru 1945 Churchill napsal: „Rudá armáda oslavuje 27. výročí svého vzniku uprostřed triumfů, které jí získaly nehynoucí uznání jejich spojenců a zpečetily zkázu německého militarismu. Budoucí generace uznají bez výhrad svůj dluh Rudé armádě, stejně jako jej uznáváme my, kteří jsme byli svědky těchto velkolepých úspěchů“.

K úloze ruského spojence generál Eisenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil: „Tažení Rudé armády sehrála nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů i žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu, se bude uctívat v dějinách navždy“.