Dějiny Polabských Slovanů

Jaroslav Valenta

Národní (jazykové) zařazení Polabanů a Srbů

Polabští Slované patří do dnes vymřelé větve západních Slovanů, do lechické části (Nitsch). Od 7. století sídlili v oblasti kolem řeky Sály a Labe od Hřenska až k městu Hamburku, někdy překračovali tuto linii daleko na západ (tzv. limes Sorabicus). Toto území se pak zmenšovalo, v 11. století padl poslední slovanský obranný bod na Sále, v následujícím století též na středním a dolním toku Labe (zůstaly jen Drážďany, Pěrna). Pádem opevněných tvrzí však na tomto území slovanský živel ještě nezaniká. 15. června 1169 byla Dány dobyta Arkóna, slovanské obřadiště. Luticové pak byli odříznuti od moře. Německá knížata postupně obsazují celé Polabí až k Berlínu a vyjma Lužice, jež je připojena k českým zemím, si toto území přivlastňují a zahajují jeho poněmčování.

Jazykem Polabských Slovanů byla polabština, která však rychle podléhala vlivům německého jazyka. V 15. století kritizuje tento stav i Mistr Jan Hus. Podle němčiny vznikl složený minulý čas, zesílil se význam ukazovacích zájmen (přechod ke členům) apod.

Polabština dlouho vykazovala podobný vývoj jako polština. Během germanizace přejímala polabština postupně některé německé tvary, podobně jako dnešní lužická srbština. Do dnešních dob se zachovaly zápisy dřevanského nářečí.

V 8. století se nářečně odlišili od Obodritů Lutici a vytvořili tak spíše pomořanskou skupinu, nejednalo se o samostatné jazyky, ale o jazyk polabsko–pomořanský. K němu se řadí i nářečí labských Slovinců a Kašubů. První z nich jsou většinou uznáváni jako potomci Pomořanů i jazykově (nářečí polabštiny), kdežto Kašubové se sice za ně také považují, ale jejich dialekt je řazen k polštině. S ní má totiž kašubština mnoho společného, hlavně slovní zásobu. S polštinou se Kašubové rozcházejí v některých detailech.

Srbský jazyk (dnes jen obě lužické varianty) tvoří přechod mezi češtinou, polštinou a polabštinou. Podobně jako čeština ztratila srbština nosovky. Podle jazykového vývoje by tedy měli Srbové tvořit jinou skupinu, avšak ve své historii vykazoval tento kmen tolik společných znaků s Polabany, že je od sebe nelze oddělovat. Termín Polabští Slované plně nevyhovuje, protože ve skutečnosti neexistoval jednotný polabský celek, ale tři odchylné oblasti: srbská, polabsko–baltická a pomořanská. Na druhou stranu však, jak bylo řečeno výše, spojoval všechny společný osud a jednotné území (oblast bývalé NDR). Jako přílohy uvádím mapy územního rozsahu Slovanů v jednotlivých staletích. (Mapy Lužice v rubrice Lužsrb. problematika. mapy.htm)

Příchod Polabanů na území dnešního Německa

Polabsko–baltičtí Slované přišli na území dnešní Severoněmecké nížiny ve dvou skupinách od východu. První překročila Vislu a Odru na severu, podél moře, a pokračovala Pomořanskem na Hamburk, druhá se vydala přes Slezsko a Čechy podle Labe k Sále, a odtud ještě dále k Harckému lesu. Oblast dnešní Lužice byla osídlena národem Srbů (Surbi) až ve druhé vlně, v níž obsadili Čechové, Chorvati, Slezané aj. svá pozdější území, ale na rozdíl nejen z východu, ale i druhotně ze západu (z Drážďanska). Západní Slované sem byli zatlačeni z původních sídel na Visle a Bugu rozpínajícími se Prusy, Litevci, Finy, Estonci atd. Již ve slovanské pravlasti však byli Polabané v podobném zeměpisném rozložení, tedy mezi Čechy a Poláky, jako po stěhování.

Dobu, ve které již sídlili Polabané v dnešním Německu, neznáme. Protože bylo toto území osídleno Góty, můžeme usuzovat, že tam Slované přišli až po odchodu germánských kmenů ve 2. až 4. století. V 7. století je již jejich přítomnost doložena v několika pramenech. Tehdy se polabsko–baltičtí Slované rozpadli do čtyř velkých oblastí. První oblast je srbská, ve středním toku Labe, druhá obodrická, na dolním toku téže řeky, třetí lutická, na východě až k Odře, a čtvrtá pomořanská, mezi Odrou a Vislou (poslední tři tvoří jednotnější celek).

Další zeměpisné názvy jsou známy až od kronikáře Einharda v 10. století, a to řeky Bilena, Travena, Pana, Ora, Sala. Později se ještě objevuje Habola, Spreuna, Elstra, Milda, Vurta, Pober, Raxa, Nice. Na začátku 11. století podává Adam Brémský nový geografický popis slovanských území. Máme též některé zprávy od Ibráhím ibn Ja´Kúba, jenž se však k naší radosti zabýval spíše Čechami a Prahou, a od Fredegara. Ve 12. století se nám dostává pramenů mnohem častěji v zápisech kronikářů – Helmold, Gallus, Kosmas.

Oblast Srbů

Srbové jsou poprvé zmiňováni Fredegarem r. 630. Za celou dobu své existence však nevytvořili žádný státní útvar zahrnující celé území, jenž by přetrval déle než život zakladatele. Prvním byl Dervanus, druhým a zřejmě posledním, byl Miliduch srbský, jehož nadvláda nad Srby trvala krátce, v době okolo r. 806.

Centrum jejich vlastního území bylo na řece Sále a Muldě (Srbia), příbuzné oblasti sahaly až k Bobře a Hvizdě (Dalemincové, Lužičané, Milčané, Besuncané atd.) na východě a k Mohanu na západě. Hranice tehdejšího osídlení je sporná, ale táhla se po řece Hvizdě a Bobře ke Krosnu, dále k Vurici a Příboru na Kopěník, pak pokračovala přes Sosny, Dubnou a hranici saskoanhaltskou–braniborskou k Sále a Labi, odtud na Koblou, Popelov, Nordhausen, Chýžice a Hořici na Chlom a Řezno. Rozhraní vede českými hraničními horami do Hřenska, a dále pak na Sloup, přes Ještěd zpět do Jizerských hor. Bohužel přesně neznáme polohu trojmezí na Dunaji mezi Čechy, Srby a Slovinci. Hustota slovanských osídlení zde byla malá a německé přívlastky wendisch tyto tři národy nerozlišují. Srbská země se dělali na kraje nebo župy jednotlivých kmenů – vlastních Srbů, Žirmuntů, Neleticů, Nižiců, Chudiců, Dalemniců, Nišanů, Lužičanů, Milčanů, Žarovanů a Besuncanů – viz mapy. Za část srbského národa, jež se počeštila, jsou považováni i Chodové. To se dokládá etymologicky – předsunuté h, které nemá nikde v Čechách obdoby apod.

Oblast Obodritů

Skupina Obodritů, Luticů a Pomořanů nebyla snad nikdy od sebe jazykově odlišena, ale dělí se na tři části kvůli politickému svazovému uspořádání, jež vytvořili. Některé hraniční kmeny měly spornou politickou příslušnost k jednotlivým svazům (ty pak uvedu zvlášť).

K obodritskému svazu kmenů řadíme všechny Polabské Slovany obývající dolní Labe, západ řeky Eldy a Varny. Za Karla Velikého stojí v čele svazu kníže, který řídí silnou vojenskou monarchii. V 11. století se však rozdrobuje na několik autonomních kmenů.

Mezi ně řadíme vlastní Obodrity, kteří seděli u moře od libeckého zálivu až k ústí Varny. Jižní hranice je sporná., má se však za to, že nevedla za Eldou. Hlavními tvrzemi se staly Ratiboř, Viligrad, dále Vurle, Zvěrin a Vismar. Problematická je etymologie Obodritů, slovanská forma je Obodrici. Existují dvě varianty výkladu; jedni pokládají za jejich pravlast obě strany řeky Odry – předložka ob+ Odra, avšak to je velmi sporné, a druzí se domnívají, že jde o antroponomastický název = potomci Obodrovi. Vedle toho se vyskytují ještě germánské pojmenování Reregi.

Na východě sídlili Varnové (Vraňané), na západě Vagrové (ti měli hrad Plone, dobyt 1139, a Stargard – dnešní Oldenburg), dále Polabané (s hlavním hradem Ratiborem a Lubicí). Tento název zahrnoval několik etnických jednotek (Smolince, Větnice a Liňany). V dnešní oblasti Wendtlandu sídlili Drevané (až do 18. století) na řece Jasné s významnými obcemi Ljauchiv a Vojdars.

Oblast Luticů neboli Veltů

Lutici byli mohutným baltickým kmenem. Za území Luticů považujeme vše na sever od Srbů a na východ od Obodritů a na západ od Pomořanů. Mimoto však existovalo několik kmenů obývajících ostrovy v Oderském zálivu, které se vyčleňují zvlášť.

Původní název tohoto národa byl Veltové, snad z adjektiva velij, tedy velký, později Lutici – potomci Luta. Jednalo se vesměs o nejstatečnější a nejodvážnější slovanský národ, úporně bojovali proti Němcům a křesťanství. Geograf Bavorský (a před tím i Helmold) rozdělují lutickou zemi podle kmenů do čtyř krajů.

První je Chyžinský, jméno pochází od slova chýše, jež značí rybářský příbytek. Ti seděli u moře a na řece Pěné. Jejich sousedy bylo Črezpěňané, tzv. kmen bydlící za Pěnou (črez – přes). Proti Dolencům a Ratarům si postavili hrady Dimin, Jamin a Bycin. Vedle Diminu byl významný hrad Veligost na pobřeží proti Uznojmu a Gockov u Pěny s chrámem. Dolencké území se rozkládalo u řeky Dolenky (dnes Tolense), ale o jeho obyvatelích toho mnoho nevíme. Známější jsou Rataři, jejichž jméno pochází od nejdůležitějšího hradu a náboženského střediska všech Luticů, zvaného nejprve Riedegost, později Retra. Hrad ležel uprostřed jezera spojeného s pevninou mostem a byl obehnán hradbou s devíti branami. Uvnitř se nalézal slavný poutní všeslovanský chrám Svarožiče–Radegasta. Proti němu vedli Němci urputné války, r. 1121 jej vyvrátil Lothar. Dodnes nevíme, kde se nalézal.

Kromě výše jmenovaných stáli stranou drobné kmeny jako Moričané, Brižané, Neletici, Líňané, Stodorané (hrady Branibor a Postupim, zakladatelé Berlína), Ukrané (tvrz Pozdivlk) apod.

Ostrovy Rujana, Uznojm a Volin

Jedná se o samostatnou a historicky důležitou skupinu. Nevíme, zda–li bylo obyvatelstvo bližší Luticům či Pomořanům, politicky však bylo přičleněno k Pomořanům. Nejznámější jsou Rujanové (název snad germánského původu), později Ranové (slovanské jméno). Po pádu Retry se stala novým náboženským centrem celého Slovanstva Svantovítova svatyně na hradě Arkóna. Tento bůh prý byl nejpřednější ze všech, každý rok mu byl obětován vylosovaný křesťan, do jeho chrámu přicházely poplatky ze všech slovanských zemí. R. 1168 ji vyvrátili Dánové pod vedením krále Waldemara a Rujanové se z toho již nikdy nevzpamatovali. Slávu a velikost hradu ukazuje i název obce vzdálené několik kilometrů – Puttgarten, tedy Podhradí.

Ostrov Uznojm byl i se svým obyvatelstvem proti Rujanům úplně bezvýznamným, častěji se setkáváme s jménem třetího Volinu. Volincům patřilo slavné město Volin, německy zvané Winetha. Adam Brémský je zve nejslavnějším a největším slovanským městem, plným bohatství. Avšak ani to neušlo svému osudu, který stihl všechna střediska baltických Slovanů.

Oblast Pomořanů

Pomořané jsou často považováni za větev polského národa a Kašubané s dnes již vymřelými labskými Slovinci se počítají do lechické skupiny západních Slovanů. Přesto je ale mnoho důvodů, abychom je uznali za samostatný kmen, přihlížejíce k jejich příbuznosti s Poláky. Tímto jménem se označovali Slované, kteří sídlili mezi Odrou na západě, Vartou na jihu a Noteče na východě. Bohužel neznáme jména kmenů, které tvořily pomořanský národ. Jediným názvem je Chšabín od Mas´údiho z 10. století – tedy Kašubové. Brzy se dostali pod polskou moc, ale zachovávali si určitou samosprávu. Nejdůležitějším byl hrad Štětín, dále Stargard, Pyrice, Kamieň, Klodno, Belgard, Gdaňsk, Kolobřeh, Lubin, Slavna atd.

Jižní část Pomořanska, tzv. Nová marka, byla řídce osídlena kvůli záplavám. Končiny odsud na jih již byly polské. Toto historické území s malým levobřežním pásem u ústí Odry bylo po druhé světové válce připojeno k Polsku (za odstoupení části Běloruska). Tak nabylo Pomořansko po více než 600 letech zase slovanský charakter.

Polabsko–baltičtí Slované osídlili v době svého největšího rozmachu území o rozloze více než 140 000 k2. Počat obyvatel se pohyboval okolo pouhých 100–150 000, ve 14. století vzrostl až na 2 miliony. V té době však Slované představovali jen 40% obyvatel, nejvíce se jich drželo v Sasku (Srbové), nejsnáze podlehli poněmčení silně zdecimovaní Luticové.

Slovanský živel hodně ovlivnil tuto zemi, mnoho slov a zvyků přejali noví, úspěšnější kolonisté – Němci. Největší památkou na slovanské osídlení jsou místní názvy, posledními potomky (nepočítaje sporné Kašuby) jsou Lužičtí Srbové, k jejichž národnosti se hlásí již jen okolo 60 000 lidí.

Dějiny Polabanů

Historie Polabsko–baltických Slovanů byla asi nejsmutnější stránkou v dějinách slovanského vývoje a měla obdobné prvky jako tragický osud baltských Prusů. Dlouho se díky izolaci nesetkali s křesťanstvím a jeho pozdější úporné odmítání se jim stalo osudným. Němečtí a jiní misionáři pojali k tvrdohlavým odpůrcům církve takovou nenávist, že při častých křížových výpravách plenili a vraždili, jak jen mohli. Proto také nestoupal počet obyvatel těchto národností a na jejich místo se začali tlačit výbojní kolonizátoři.

V 7. a 8. století byl na obranu před vpády Slovanů do Francké říše ustanoven tzv. Limes Sclavicus, později Limes Sorabicus nebo Limes Saxoniae. Frančtí vojáci hlídali hranici a zařídili ji jako polopropustnou. Do říše Slovany nevpouštěli, ale ven směli odcházet kupci, misionáři, vojáci a čím dál častěji i osadníci. V této době založili Luticové svůj kmenový svaz, jehož jádro se skládalo ze čtyř kmenů. Časem se k němu připojilo i několik západnějších sousedů, spolu pak asimilovali přicházející německé sedláky. Docházelo k častým bojům, germánské a slovanské etnikum si navzájem vypalovaly sídla a zemědělské usedlosti. V čele kmenového svazu stál velkokníže nebo král. Karel Veliký viděl v lutickém svazu nebezpečí pro Franckou říši a zahájil v posledních desetiletích 8. století třicetiletou válku za podmanění Luticů a i ostatních Slovanů. Karel Veliký zahájil historický boj Němců s Polabsko–baltickými Slovany, jenž měl tři fáze. První za Karla Velikého a jeho nástupců do 10. století neměla valné výsledky, druhá za saské dynastie již byla úspěšnější a ve třetí etapě ve 12. století se dostala celá tato oblast pod německou nadvládu.

Teprve za Otty I. vidíme snahu podrobit si Slovany a připojit je k říši. Karel se jen snažil zabezpečit hranici, k tomu sloužily německé opěrné hrady. Boje začaly roku 782 proti Srbům a skončily německým vítězstvím, protože Slované nebyli schopni zorganizovat úspěšnou obranu. Roku 789 vybídl Karel svoje vojsko k boji proti Luticům, sám se ho v plné polní zbroji účastnil. Francká armáda dosáhla po tuhých bojích a po vyplenění a drancování Luticka, hradu krále Dragowita.

Dragowit byl donucen kapitulovat a uznat nadvládu Francké říše. Luticové museli platit tribut a jejich země se stala lenní zemí. To se znelíbilo části lutické šlechty a vedlo k rozporům s druhou skupinou, nakloněnou Frankům. Po smrti Karlově pak vypukly nové šarvátky. Císař Ludvík nebyl kvůli domácí politice s to tuto situaci vyřešit, a tak svobodní rolníci s prolutickou šlechtou porazili francké posádky. Od roku 832 však nemáme zprávy o lutickém králi, namísto království vznikla vojenská demokracie. Svobodní ozbrojení rolníci volili v dobách války vojevůdce, jejich sněmy rozhodovaly o válce a míru. Tato organizace se ukázala jako nesmírně praktická za válek v 10. a 11. století a byla hluboko zakořeněna.

V 7. století založili Obodrité Wiligard (Mecklenburg) a osídlili rozsáhlá území až k Bukovci (Lübeck). Sami byli blízcí příbuzní s Obodrity, kteří seděli na Dunaji a založili Bělehrad. V 8. století se stali spojenci Franků proti odbojným Sasům a Dánům, a dokonce proti slovanským Luticům. Obodritská knížata využívala výhod spojenectví s franckým králem, ale také jednali s Dány, Sasy a Lutici. Obklopeni ze všech stran nepřáteli, snažili se Obodrité v čele s knížetem Dražkem svou pozici uhájit. To se dařilo jen s franckou pomocí, ale museli Frankům odstoupit území kolem Hamburku. Přesto dosáhl dánský král Göttrik rozbití spojenectví Franků a Obodritů – vyslal zvěda ke dvoru Dražkovu a dal ho zavraždit. Nadále však vládla náčelnická dynastie, která udržela národ pod kontrolou. Ještě v roce 965 patřil obodritský král Nakon k nejmocnějším vládcům slovanských zemí. Wiligard, sídlo královského dvora, se stal hlavním městem státu.

V roce 806 padl v bojích srbský vojevůdce Miliduch, po jeho smrti byli Srbové donuceni uzavřít příměří. Po Karlově smrti nastaly v říši zmatky, jichž však nedovedli Slované využít. Za Jindřicha (919–936) a za Otty I. (936–973) nastalo úplné uvolnění napjaté situace uvnitř říše, proto se Otto rozhodl svou moc v Polabí upevnit. To se mu však kupodivu ihned povedlo bez jakýchkoli protiakcí ze strany Slovanů, kteří zůstali stejně rozdrobeni jako za dob Karla Velikého.

Během 9. století došlo k řadě bojů proti Srbům a Luticům, ty ale k ničemu nevedly. Až Jindřich I. porazil Havolany a Daremnice u Gany (dnes Jahna u Míšně) a založil hrad Meissen (německou Míšeň). Tím byl zpečetěn osud Srbů mezi Sálou a Labem. Roku 963 podlehli Lužičané markraběti Geronovi a na konci 10. století i Milčané. Tak bylo zakončeno podrobení a včlenění Srbů do Svaté říše římské.

Obodrité vedli na zemi i na moři s Dány a jinými skandinávskými národy neustálé války, jež však nepřekážely rychle se rozvíjejícímu námořnímu obchodu. Reric, Wiligard a Starigard se díky příhodné poloze staly nejvýznamnějšími přístavy v Baltském moři, přes ně proudilo zboží pro celou Franckou říši. Jejich bohatství jim začali závidět Dánové a také Němci.

Obodrité, a i Luticové s Pomořany, se houževnatě bránili německé nadvládě a christianizaci. Válek bylo mnoho se střídavými vítězstvími na obou stranách, často se brali zajatci. Ovšem zajatí němečtí duchovní na tom byli velice špatně. Buďto byli obětováni, nebo jim slovanští bojovníci udělali mečem do lebky kříž. Počet obětí rychle přesáhl tisícovku. Nových vítězství dosáhl až Jindřich I. r. 928–929 proti Havolanům, Obodritům a Ratarům, o pět let později proti Ukranům, roku 936 znovu proti Ratarům a Luticům. Tohoto roku také zavraždil markrabě Gero třicet srbských knížat při mírových jednání, Lutický svaz a Obodrité se pokusili o povstání, to však skončilo nezdarem.

Roku 955 byla revolta potlačena a první pokoření Slovanů bylo dokonáno. Za Otty II. bylo toto území správně rozděleno, zakládaly se církevní organizace a křesťanství se začalo ujímat. Roku 968 bylo zřízeno arcibiskupství v Magdeburku (Děvíně) a tři biskupství, v Merseburgu (Meziborech), Meissenu (Míšni) a Zeitzu (Žíči).

Ale roku 977 Luticové znovu povstali proti křesťanství, protože nechtěli být vydíráni arcibiskupem Gisillerem, a když přišla zpráva o porážce Otty II: v Itálii, Luticové a Obodrité se opět osvobodili mohutnou revolucí. Byl obnoven svaz lutických kmenů a Němci jednali se Slovany smířlivěji. Až do roku 1117 byl svaz ve spojeneckém poměru k říši. Za vlády Boleslava Chrabrého se zdálo, že tento panovník sjednotí veškeré západní Slovany pod svou moc. Tento plán mu však zhatili právě Luticové a i Češi, kteří se postavili na stranu císaře. K Polsku se připojilo jen Pomořansko a Lužice. Roku 1018 zvítězil dánský král Knut nad Lutici a Obodrity, krátce nato (1025) zemřel Boleslav a od Polska se zase odtrhly Pomořany a Lužice.

Konrád II. porazil r. 1032 polského Meška a podnikl dvě úspěšné výpravy proti Luticům (1035–36). Boje přesto neustávaly a obodritský kníže Gotšalk (1043–1066) opět sjednotil obodritskou říši, připojil i Črezpěnany i Chyžiny a mohutně podporoval christianizaci. Po jeho smrti se ujal vlády rujánský Krut (1066–1105), který úspěšně vítězil a k plné slávě pozdvihl pohanství. Po něm nastoupil Gotšalkův syn Jindřich, jenž přijal saský protektorát, vypálil Hamburk a sjednotil Obodrity, Lutice a Pomořany.

Avšak po smrti Jindřicha roku 1119 padly všechny plány na říši západních Slovanů, ani následující obodritská knížata Přibyslav a Niklota ničeho nedosáhla a musela přihlížet pádu říše a jejímu připojení k Sasku. Na nátlak papeže a opata Bernarda z Clairvaux byla podniknuta ohromní křížová výprava. Té se však baltičtí Slované vyhnuli rychlým přijetím křesťanství. Neustálé pirátské výpady některých kmenů proti Dánsku a části Skandinávie donutily dánského krále Valdemara, aby podnikl výpravu proti Slovanům. 19. května 1169 oblehl Arkónu, ta 15. června v den sv. Víta padla a s ní celá Rujána (čítající asi 35 000 obyvatel). O tři roky později Valdemar vyvrátil Volin.

Roku 1150 vytvořil Albrech Medvěd braniborskou marku ze země Brižanů a Stodoranů a 1167 se rozhodl pomořanský kníže Bogislav přijmout německou nadvládu. Tak se stali v průběhu XII. století všichni Obodrité, Lutici a Pomořané poddanými císaře, a tedy i Němců. Ztratili politickou svobodu, víru, kulturu, národnost a jazyk, stali se méněcennými. Od té doby začíná rychlý zánik těchto Slovanů (1404 zemřel na Rujáně poslední člověk, který ještě uměl slovansky), ačkoli Dřevané, sedíce na druhé straně Labe, přežili do 18. století. Přijali totiž rychle německou nadvládu a proto se jich netýkali německé útoky na Slovany za Labem. Poslední slovanská mše se konala roku 1751 ve Vostrově a roku 1798 zemřel poslední dřevařský sedlák Varac, který ještě znal Otčenáš. Tak skončili Slované na tomto území.

Německá kolonizace a germanizace Polabanů

Po podmanění slovanského území německými vojsky následovala nenásilná germanizace (poněmčování). Dělíme ji na dvě etapy, první počala již v 9. století a pokračovala do 12. století, v ní šlo především o christianizaci Slovanů a jejich podrobení německé moci. V druhé etapě (100 let poté) nastává pravá germanizace, které se však zdecimovaní Slované již příliš nebránili. Prováděla se jednak samovolným odnárodňováním Slovanů, příklonem k silnější německé kultuře, nástupem jazyka šlechty a úřednictva, jednak silnou německou rekolonizací. Neexistují doklady, že by se potomci germánských kmenů, kteří se nezúčastnili stěhování národů, stali základem rychlého rozvoje německé národnosti. Pravděpodobnější je, že byli slovanským živlem asimilováni a pak opětovně spodobněni s Němci. Německá kolonizace nezačala ve velkém před 12. století, protože předtím nebyl ještě slovanský odpor zlomen. Byly sice již v 9. století postaveny německé hrady (např. Magdeburg. Merseburg atd.) chránící hranice, ale na osídlování Polabska se jejich obyvatelé nezmohli.

Hromadnou kolonizaci prováděli němečtí šlechtici kolem výše zmiňovaných hradů a opevněných sídel a s nimi i církevní hodnostáři. Povoláváni byli osadníci z území na levém břehu Labe, ale i ze vzdálenějších krajin – z Fríska, Porýní, Vestfálska, Holandska a Vlámska. Zdejší obyvatelé znali meliorizaci (úpravu vodních koryt a bažin), která byla v povodí Labe a Odry zapotřebí. Do Srbska směřovali kolonisté z Durynska, Bádenska a Bavorska. Vlámové jsou zmiňováni i v lužických městech (jejich vlna zasáhla až na hranice Malopolska).

Hlavní důvody pro odstartování kolonizace byly dva, první byl administrativně–politický: němečtí páni se chtěli opřít o spolehlivé obyvatelstvo, které by proti nim nerevoltovalo. Tuto podmínku mohli splnit jen němečtí soukmenovci. Druhý důvod byl ekonomický. Slované byli po staletých bojích málo početní, jejich zemědělské výnosy byly vzhledem k zaostalejší technice menší (Němci vše již stačili převzít od římské kultury) a věnovali se jen rybářství, včelařství a pastevectví. Slované neznali v takovém rozsahu ani žďaření, proto církev podporovala různými výhodami Němce, kteří platili větší desátky. Tak začali být Slované separováni, nesměli do vznikajících měst apod., stávali se postupně méněcennými poddanými.

Vzápětí po kolonizaci nastoupila germanizace. Nejdříve ji postoupili slovanští páni a zemané, kteří se odvraceli od svých zvyků a jazyka, ženili se s Němkami. Pak následovali ostatní, kterým se nelíbilo postavení nerovnocenných a odstrkávaných poddaných. Pouze selský lid si dlouho podržel svoji národnost, drže se přitom svých tradic, zvyků a jazyka. Ale i ten se za čtyři století poněmčil, někde rychle, jinde pomaleji. Nejhůře dopadli Obodrité, lépe Srbové a Pomořané. Do dnešních dob se totiž zachovaly malé zbytky těchto dvou etnik (Lužičtí Srbové díky připojení Lužice k českým zemím), avšak poněmčování Srbů a popolšťování Kašubů dále pokračuje.

Ve 14. století zanikl v obodritské oblasti slovanský živel (až na výjimku – Drevany) a totéž následovalo na ostrovech Rujána, Uznojm, Volin. V té době pocházejí poslední zmínky o Srbech z Lipska, Zvíkova, Kamenice. Do 16. století se ještě drželi Stodorané, Lužičané, Milčané a Drevané, ti však ustupovali, Stodorané zanikli ještě v 16. století, Drevané v polovině 18. století a jedině Lužičtí Srbové, jichž kvapem ubývá (srbsky mluví jen střední a starší generace), vývoj Hornolužičanů se nezdá být tak pesimistický, ale je stejně nejistý.

Lužičtí Srbové

Lužickými Srby se budu zabývat ze dvou příčin. Za prvé jsou to jediní potomci kdysi mohutných polabských Slovanů, za druhé jsou nám z kulturního, jazykového a historického hlediska velice blízcí. Jak jsem již výše uvedl, tento národ je tvořen dvěma posledními kmeny vymřelých polabských Srbů. Obývá historické území Lužice, jež je dnes součástí SRN. Srbský národ trpí jakýmsi „schizmatem“, protože je rozdělen na dvě části – hornolužickou s centrem Budyšín (Bautzen) a dolnolužickou, jejíž středisko je Chotěbuz (Cottbus).

Obyvatelé slovanského původu se sice hlásí k jednotné srbské národnosti, ale hovoří dvěma navzájem rozdílnými jazyky (lužickou srbštinou horní a dolní), jež se nepodařilo sjednotit (podobně jako československou jazykovou větev). Konfese je opět dvojaká, téměř všichni Dolnolužičané, a zatím ještě i většina Hornolužičanů (asi 63 procent) se hlásí k luteránství, zbytek k římskému katolictví. Je ovšem třeba zdůraznit, že počet katolíků srbské národnosti se za posledních 150 let ztrojnásobil, kdežto pokles u Srbů luteránského vyznání je přinejmenším alarmující.

Lužičtí Srbové dnes používají práv národnostních menšin ve Spolkové republice Německo, to však nemění nic na tom, že postupně ztrácejí svou etnicitu a přecházejí na německý jazyk. A od toho je jen krůček k asimilaci, poněvadž jak víme, jazyk je nositelem příslušnosti k národu. Většina národně uvědomělých Srbů je katolického vyznání, evangelíci snadněji podléhají asimilaci. V braniborském vysílání televize (ORD) a dnes již i v saském (MRD) můžeme jednou za měsíc sledovat srbský večerníček, srbsky též vysílá rozhlas každodenně a vycházejí i periodika (deník Serbske nowiny).

Bohužel většina těchto práv již přišla pozdě, mnozí se obávají, že Dolnolužičané nepřežijí rok 2050, a podobný osud čeká i jejich bratry z Horní Lužice. Rád bych však připomenul, že podobné ortely byly v minulosti vynášeny již tisíckrát a zatím se nevyplnily. Přeji proto dolnolužickým Srbům, u kterých je dnes národnostní zápas nejaktuálnější, aby vytrvali. V tom jim mohou pomoci i tak dlouho připravované dvojjazyčné školky, jež konečně nacházejí uplatnění.

Lužice součástí českého království

Lužice, tedy kraj osídlený Milčany a Lužičany, byla dobyta na přelomu prvního tisíciletí polským králem Boleslavem Chrabrým. Po jeho smrti však byla r. 1039 nakrátko připojena k Čechám Břetislavem (jen horní část). Opětovné spojení s Čechami nastalo až za vlády Jana Lucemburského r. 1321, který také zvětšil územní rozsah Horní Lužice. Dolní část však byla spjata s říší. Teprve za Karla IV. se Žitava a kompletní Hexapolis (šestiměstí – Žitava, Lubij, Budyšín, Zhořelec, Lubáň a Kamenec), základ Horní Lužice, se navždy vtělil do Čech.

Dolní Lužici připojil Karel IV. k České koruně pomocí složitých diplomatických tahů a koupí teprve v roce 1370. Od té se roku 1329 oddělilo Zaháňské knížectví a přidalo se k dolnímu Slezsku. Dekretem Karla IV. se museli duchovní a úředníci učit srbštině, tím oddálil proces poněmčování. Jistý ohlas mělo i husitské hnutí, jež se však v Lužici zdiskreditovalo loupeživými válkami (hlavně sirotci) a tím nepřineslo kýžený výsledek – odstranění německého duchovenstva a měšťanstva.

Lužičtí stavové se nezúčastnili volby Jiříka z Poděbrad za českého krále, obratným postupem si však získal jejich uznání. Na konci 70. let se však ukázala hloubka tohoto aktu, 3.5.1469 se dal Matyáš Korvín zvolit představiteli obojí Lužice a Slezska českým králem. Po smrti Jiříkově byl zvolen za krále Vladislav Jagellonský (katolík, litevský šlechtic a polský princ), ale v Zemích Koruny české panovalo dvojvládí.

Řešením situace byly Olomoucké dohody, v nichž byl sice uznán Vladislav králem všech zemí, faktickou vládu nad Lužicí, Slezskem a Moravou si ponechal Matyáš. Po jeho smrti r. 1490 byla náhodou odkloněna hrozba rozpadu Zemí Koruny české, protože Matyáš zemřel bez mužského potomka. Nastolení vlády nad Lužicí opět oddálilo germanizaci, neboť ta se za Matyáše opět rozmohla. Vladislavovi rádci prosadili linii hájenou již Karlem. Za Ludvíka Jagellonského (1516–1526) se ustálila krajská samospráva, tzv. krajské sjezdy. V Dolní Lužici se jich účastnili tři stavy a katoličtí preláti, v Horní Lužici se sněm dělil pouze na kurii šlechtickou a městskou. Zástupcem panovníka v Lužici byl fojt sídlící na hradě Ortenburku (přestavěném Matyášem Korvínem) v Budyšíně. V zásadních rysech se správa udržela až do vydání Obnoveného zřízení zemského, jež mělo přestavět administrativu v Lužici. Vzhledem k okupaci Lužice Sasy však k tomu nedošlo.

Státoprávní problémy způsobilo přijetí Ferdinanda Habsburského (uznání dědických nároků) za českého krále sněmy vedlejších zemí, které tak učinily kvůli samostatnému postupu českého sněmu při volbě krále. Za vlády Ferdinanda došlo k nové, celoevropské reformaci církve. Lužici a Srbsko zasáhla vlna luteránská a ihned se ujala, kázání mohla být celá prováděná v srbštině apod. Díky přijetí Ferdinanda za krále se rento odvděčil v těchto dvou zemí nekonáním rekatolizace. Zato však nevěnoval naprosto žádnou pozornost lužickým Srbům a tím odstartoval ohromnou vlnu germanizace ve vlastní Lužici. Jednacím jazykem byla výhradně němčina, dosud tolerovaní srbští úředníci byli nemilostivě propuštěni, do srbských osad byli jmenováni němečtí duchovní atd.

Tuto politiku prosazovali i ostatní habsburští panovníci. Za českého stavovského povstání projevily souhlas obě Lužice. V třicetileté válce byl motivován saský kurfiřt Jan Jiří ziskem Lužice a Slezska, bojoval proti Habsburkům a ti mu po podepsání míru svěřili Lužici do správy. Ferdinand III. neměl finanční prostředky (72 tun zlata) na vykoupení Lužice, a tak ji Pražským mírem r. 1635 přiřkl Sasku. Tím byla tato země navždy oddělena od našeho státu.

Přestože Lužice náležela k Českému království jen 300 let, stačilo tuto zemi silně ovlivnit. Po ztrátě Lužice však kulturní vliv neskončil, pokračoval dál emigrací protestantů a založením známé ochranovské církve (Herrnhutr), obrozenci podporovali srbské národní uvědomění atd. Nejvíce bylo ovlivněno srbské obyvatelstvo, v jehož lidové slovesnosti je zachováno množství památek na českou vládu – rytíř z hory Plonik, různé pohádky apod.

Vývoj srbské literatury

Srbské písemnictví je vlastně jedinou památkou na kulturnost jazyka Srbů. Nejdůležitějšími etapami rozvoje literatury byla období středověku a reformace (tomu se budu dále věnovat) a národní obrození. Z bohatosti lidové slovesnosti a z památek umělé literatury můžeme jen litovat, že se nám nezachovala a že vůbec nebyla napsána zbytkem Srbů, nebo i Obodrity či Lutici.

První zmínky o srbském písemnictví nejsou o mnoho starší než 400 let. Toto v celku pozdní datum bylo následkem malého kontaktu izolovaných kmenů (nejen Miličanů a Lužičanů) s vyspělými kulturami, tedy s latinskou nebo byzantskou. Z 12. století máme pergamenový rukopis , tam se vyskytuje několik glos, jako deus meus – moie boch, domine –knize, venite – podete apod., které se považují za srbské. Rukopis pochází z Magdeburku, tedy v té době ze srbského území. Nejstarším opravdovým pomníkem srbského jazyka je přísaha budyšínských měšťanů českému králi z poloviny 15. století. Pravopis je obdobný českému té doby a objevuje se zde několik bohemismů, proto se má za to, že je Přísaha psána Čechem. Jazyk je velmi podobný dnešní hornolužičtině, usuzujeme tedy, že izolace přináší konzervatizmus. Touto Přísahou a její dolnolužickou obdobou končí výčet ryze středověkých památek srbštiny. Není jich mnoho, více jich přibývá v renesanci, humanismu a během reformace. V renesanci dochází k vzestupu učenosti, několik Srbů studuje na univerzitách v Praze a Krakově. Prvním studentem je Jiří z Budyšína, a to roku 1378 v Praze, dále pak Mikoláš z Budyšína. Nejvýznamnější z těchto učenců srbského původu je Johannes Rhagius Aesticampianus, jehož jméno je polatinštělé (Jan Rak z Žemrju = Sommerfeld v Dolní Lužici). Jeho díla jsou psána latinou, elegie Lusatia o Lužici se nám však kvůli požáru knihtiskárny nedochovala. Jinak se věnoval náboženské literatuře. Mezi další patří Jan Lusatius, Caspar Janitius, Jacobus Janus, Jan Bokatius a další autoři píšící o lužické tématice v latině.

Daleko nejdůležitější je až doba reformace, v níž dal Martin Luther podklad k překladům bible do národních jazyků. Tím vlastně skončila éra latiny a nastoupila mateřština na její místo. První srbský rukopis je Nowy zakon od Miklawša Jakubice z roku 1548, přeložený do dolnosrbštiny. O autorovi však nevíme více než jeho jméno, a podle jazykového rozboru snad pochází od města Žarova (německy Sorau, dnes Zary v Polsku).

Vedle Lutherovy bible a latinské Vulgaty používal k překladu i českou bibli. Ve slovní zásobě se vyskytuje několik bohemismů, např. spasitel (zbožník), prorok (profeta). Taktéž v pravopisu vidíme vliv češtiny. Kromě českých slov zde nacházíme i některá polská, ale v nářeční podobě. To dokazuje, že žarovský dialekt, který byl mezipřechodovým článkem ke slezské polštině, např. slova milowaš (lubowaš). Serce (wutroba) etc., se nevyskytuje ani v horní, ani dolní srbštině.

Je také zajímavé, že tento překlad nebyl dán do tisku, zůstal jen v rukopisné podobě. Bohužel opět nevíme proč, snad náhle zemřel, nebo vydání nepřáli němečtí měšťané. Je to škoda, protože jinak by mohla tato bible dát základ spisovné srbštině (sjednotit obě varianty), jak tomu bylo v případě bible Lutherovy. Tento rukopis byl náhodou nalezen v minulém století v berlínské muzeu.

Pak se začaly objevovat další písemné památky v dolnolužičtině, například katechismy od Wolfenbüttelského spisovatele, nebo dílo Handrija Tary či první srbsky tištěná kniha (tou se staly katechismy Albina Mollera z roku 1574). V této práci však na ně není místo, zmiňuji se jen o počátcích, a to velmi stručně, o srbských prvotiscích a dalších knihách by se toho dalo napsat velmi mnoho.

Proto zde ještě uvedu první hornolužickou knihu, jako další literární památku na druhou variantu srbského jazyka. Jiné různé formy srbštiny nejsou dochovány. Nejstarší jejich knihou byl také katechismus z konce 16. století, který vyšel u Michala Wolraba v Budyšíně. Ale základ spisovné hornolužické srbštině dal Michal Frencl, farář v Budestecích. Podle češtiny zavedl do svého rodného jazyka diakritická znaménka a jeho pravopis platí s malými obměnami do dneška.

Kromě horno– a dolnolužických památek není literárně doložena existence srbštiny jako kulturního jazyka. Byly vydávány knihy a časopisy ještě v pomořanské kašubštině, ale ta je považována spíše za dialekt polštiny s množstvím diakritických znamének. Proto zůstávají lužické knihy jedinou souvislou památkou na jazyk všech Polabsko–baltických Slovanů. Nezbývá nám nic jiného, než si těchto knih a Lužických Srbů vůbec velice vážit a uctít tak jazyk kdysi slovutných Slovanů, kteří jen souhrou okolností přežili do dnešních dnů.

Přehled o dějinách Lužických Srbů (Podle údajů Domu lužsrb. kultury, Budyšín, 1994)

Kolem 600 – Slovanské kmeny osidlují území mezi Labem/Sálou a Odrou/Kwisou.

631 – První zmínka o Lužických Srbech v kronice Fredegara

990 – Porážkou Milčanů ztrácí poslední lužickosrbský kmen svou politickou

nezávislost. Vojenská dobyvačná politika německého státu byla doprová–

zena násilným šířením křesťanství na slovanském území.

1000–1100 – Vnitřní budování země lužickosrbskými sedláky

1104 – Začátek franckého osídlení Wiprechtem z Groitzsachu

1150–1300 – Přistěhování franckých, vlámských, durynských a saských sedláků

1264 – Založení kláštera Mariina Hvězda v Horní Lužici. Lužickosrbské obyvatel–

stvo tvoří na začátku 13. století více než 90% obyvatelů území mezi

Sálou a Bobrem/Kwisou. Vládnoucí vrstva (markrabata, biskupové, opa–

tové, rytíři) se skládá výlučně z německých dobyvatelů. Dobyté lužicko–

srbské území je rozděleno do markrabství.

  1. – Zákaz lužické srbštiny v Bernburgu nad Sálou, Altenburgu, Cvikově a

Lipsku.

kolem 1500 – Lužickosrbská měšťanská přísaha z Budyšína, nejstarší známá lužicko–

srbská písemná památka

1543 – Překlad „Lužickosrbské křestní agendy“, nejstarší svědectví lužickosrb–

ské církevní literatury

1548 – První překlad Nového zákona do lužické srbštiny Miklawšem Jakubicou

1574 – První tištěná lužickosrbská kniha – zpěvník s katechismem od Albina

Mollera v dolnolužické srbštině

1597 – první tištěná kniha v hornolužické srbštině

1618–1648 – Zánik téměř poloviny lužickosrbského obyvatelstva za třicetileté války;

úbytek lužickosrbských jazykových oblastí

1706–1709 – Překlad Nového zákona do hornolužické srbštiny Michaelem Frenclem

a do dolnolužické srbštiny Bogumilem Fabriciusem; vznik lužickosrbské–

ho spisovného jazyka

1716 – Založení lužickosrbského kazatelského spolku „Sorabia“, který předsta–

vuje dnes nejstarší ještě existující svaz studentů v Německu

po r. 1750 – Začátky lužickosrbského vlasteneckého vědomí občanů za rozmanité

pomoci slovanských sousedů; němečtí a lužickosrbští osvícenci se vě–

decky zabývají lužickosrbským jazykem a lužickosrbskou kulturou.

1767 – Jurin Mjeń překládá „Mesiáše“ od Klopstocka do lužické srbštiny a za–

kládá tím světskou lužickosrbskou krásnou literaturu.

1790 – Dva lužickosrbští studenti vydávají noviny „Měsačne pismo k rozwu–

čenju a k woskřewjenju“ – měsíčník pro osvětu a povznesení mysli ;

(po prvním čísle zakázány)

  1. – Selské nepokoje na Lužici pod vlivem Francouzské revoluce

1809–1812 – Tesař Jan Bohuchwal Dejka vydává noviny „Serbski powědar a kurěr“

(Lužickosrbský vypravěč a kurýr) v Budyšíně.

1815 – Nové teritoriální členění území osídleného Lužickými Srby (Vídeňským

kongresem); administrativní dělení způsobuje, že lužickosrbské obyvatel–

stvo je téměř ve všech okresech zatlačeno do menšiny.

1818 – V Prusku je vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny.

1841–1843 – Jan Arnošt Smoler a Leopold Haupt vydávají „Lidové písně Lužických

Srbů v Horní a Dolní Lužici“ ve dvou svazcích, další sbírky lidových písní

následují.

1842 – Handryj Zejler a Jan Arnošt Smoler zakládají noviny „Tydženska Nowina“,

předchůdkyni dnešních novin „Serbske Nowiny“.

1845 – První lužickosrbské pěvecké slavnosti v Lužici pod vedením Korly Augusta

Kocora – vyvíjí se lužickosrbská hudební kultura.

1847 – Založení vědecké společnosti „Mačica Serbska“

1848 – „Bramborski serbski Casnik“ vychází jako první noviny v dolnolužické srb–

štině, předchůdce dnešních novin“Nowy Casnik“.

1848–1849 – Vznik spolků lužickosrbských rolníků v Horní Lužici; mj. žádají sociální a

národní práva („Lužickosrbská rolnická petice“); inteligence žádá rovno–

právnost lužickosrbského jazyka a lužickosrbské kultury ve škole, v církvi

a před soudem („Velká petice Lužických Srbů“, s podpisy 5000 hospodářů)

1851 – Saská vláda dělá ústupky ve sféře školní politiky.

1854 – První velká vlna lužickosrb. vystěhovalců, která míří do Texasu a Austrálie.

1862 – První lužickosrbské divadelní představení v Budyšíně

1875 – Zásadní zákaz lužické srbštiny ve školách pruské Horní Lužice

kolem 1875 –Národní útisk Lužických Srbů v Německé říši sílí, jako reakce se silněji vy–

víjí úsilí o lužickosrbskou kulturu, vzniká „Mladolužickosrbské hnutí“ pod ve–

dením Arnošta Muky a Jakuba Barta–Čišinského.

1877 –Vrcholem klasického lužickosrbského básnictví v 19. století je národní epos

„Nowoženja“ („Ženich“) od Jakuba Barta–Čišinského.

1904 –Otevření Lužickosrbského domu v Budyšíně

1912 –Ve Wojerecích se účastní 31 srbských spolků zakládací schůze „Domowi–

ny“ jako zastřešující organizace lužickosrbských spolků.

  1. –Výmarská ústava umožňuje z jedné strany oživení kulturního a politického

života, z druhé strany však je lužickosrbské lidové hnutí kontrolováno „Ven–

dským oddělením“ (Wendensabteilung).

Po r. 1933 –Nacistická diktatura, snahy o fyzické a psychické vyhubení lužickosrbského

národa; vyhnání lužickosrbských učitelů a duchovních z Lužice; lužickosrb.

antifašisté, mj. Alojs Andricki (1943) a Marja Grólmusec (1944) zavražděni.

1937 –Zákaz Domoviny (poté co odmítla nacistické usměrňování) a veškerého ve–

řejného lužickosrbského života

1939 –Zákaz časopisu „Katolski posol“ je likvidací posledního tisku v luž.srbštině.

1941 – Braniborská konsistoř zakazuje poslední bohoslužby v lužické srbštině.

1945 –10.5. obnovení Domoviny jako první demokratické organizace v Německu.

1947 – Začíná se vydávat hornolužický deník Nowa doba, dnes „Serbske nowiny“.

Založení lužickosrbské střední školy (později lužsrb. dvanáctiletá škola

v Malém Wjelkově, dnes Lužickosrbské gymnázium v Budyšíně)

1948 –Saský zemský sněm schvaluje „Zák. o zachování práv lužsrb. obyvatelstva.

1949 –Pozdní povolení Domowiny v Dolní Lužici (Braniborsko)

do 1958 –Byly založeny četné státní lužickosrbské instituce na podporu národně–

kulturního života: Lužickosrb. učitelský ústav v r. 1946, Ústav lužsrb. etno–

grafie (Akademie věd NDR) v r. 1951, Ústav sorabistiky na univerzitě v Lip–

sku v r. 1952, Lužsrb. lidový ansámbl v r.1952, Lužsrb. střední škola v Cho–

těbuzi v r. 1952 (dnes dolnoluž. gymnázium), Rozhlas NDR/lužsrb. redakce

v r. 1953, Dům lužsrb. lidového umění v r. 1956, Lužsrb. muzeum v r. 1957

(vzniklo na základě „Lužsrb. muzea“, zřízeného v r. 1904, které bylo nacisty

v r. 1941 konfiskováno), Nakladatelství Domovina 1958.

1956 –Otevření nového Lužickosrbského domu, jehož výstavba začala v r. 1947.

1956 –Lužickosrb. Intelektuálové a rolníci protestují proti rostoucí indistrializaci Lu–

žice a za zachování svérázného a kulturně jedinečného území osídleného

Lužickými Srby; extenzivní dobývání uhlí ničí lužsrb. vesnice a okolí.

1964 –Nová úprava lužsrb. výuky vede k výraznému snížení počtu školáků účast–

ňujících se výuky lužické srbštiny.

1966–1989 –Sedm festivalů lužsrb. kultury přispělo k rozvoji lužsrb. prof. i lidové kultury

1989 –11.11. „Lužsrb. Národní shromáždění“, které je v opozici k „socialistické“ Do–

mowině, vyzývá k národ. dialogu a vyžaduje na Domovině zásadní obrat.

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov, vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 269. publikaci určenou pro potřebu vlasteneckých organizací, vydání druhé, Praha, únor 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E–mail: Vydavatel@seznam.cz