Dvourychlostní společnost

Pokaždé, když zaberou zpřísněná epidemiologická opatření a šíření nákazy se znatelně zpomalí, ozvou se kritici, kteří rozhořčeně poukazují na to, že zmíněná opatření jsou diskriminační a jdou proti duchu evropských hodnot. Omezují individuální svobodu, nerespektují volnost pohybu a omezují podnikání.

Mají nepochybně pravdu. Přijímaná hygienická opatření vedou k omezování pohybu mezi jednotlivými zeměmi, mají likvidační dopady na turistický průmysl, pohostinství a hoteliérství, brání lidem shromažďovat se, demonstrovat a protestovat v libovolném počtu, poškozují živnosti, omezují volnost pohybu občanů zejména v noci a vůbec ruší a v jádru zpochybňují řadu věcí, které byly až dosud samozřejmostí. Navíc prakticky nikdo není schopen říct, kdy budou všechna tato opatření zbytečná a nebude hrozit jejich návrat.

Člověk nemusí být zrovna senátorem spolehlivě jistícím fungování demokracie, aby si povšimnul, jak to vše dohromady omezuje každodenní nakupování, každoměsíční demonstrování a každoroční dovolenou. Stěží bychom našli jediného člověka, který by si nepřál, aby se už zase mohlo chodit na pivo a těšit se k moři.

I ti nejhlasitější kritici současných opatření by asi byli hodně zaskočeni, pokud by měli říct, co tedy navrhují, aby svoboda zůstala nedotčena, a přitom se celá ta hrůza z jara a z podzimu nevrátila. Patrně by začali propagovat vznik dvourychlostní společnosti. Ohrožené kategorie obyvatel, do nichž nás patří několik milionů, by bylo třeba oddělit a izolovat od okolní společnosti. Protože ve vícegeneračních rodinách je taková izolace prakticky nemožná, bylo by spolehlivější vydělit je z normálního života a bezpečně internovat v institucích k tomu určených. Týkalo by se pochopitelně i senátorů a senátorek starších 65 let, s nadváhou či trpících některou z rizikových chorob.

Je otázka, zda by taková doživotní karanténa mohla být dobrovolná. Osoby náchylnější k onemocnění totiž neohrožují pouze sebe, ale také druhé a my víme, že zemřít mohou následně i mladší a zdravější lidé, kteří do rizikových skupin nepatří.

A je také otázka, zda by si zdravé jádro společnosti za takových okolností bylo schopno svoji volnost, rovnost a bratrství náležitě vychutnat.

Prof. Jan Keller

Přišlo e-poštou