Dočkáme se politiky moudřejší?

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský

Bude-li u nás pokračovat duchovní a morální bída primitivního kultu mamonu a moci, těžko. Nevýkonnost, koncepční i kooperační impotence a ustavičné konfrontace mnohých našich pseudopolitiků jsou již enormní. Přemnozí z nich už ani nevědí, že pravá politika se má starat o blaho obecné. Výsledky hlavního politického poslání jsou u nás proto dlouho žalostné.

To, co Poláci trefně nazývají „kontinuita dobrego“, u nás už řádně nefunguje déle než 70 let. Zlomové roky 1938, 1948, 1968, 1992 naši zhoubnou diskontinuitu potvrzují. I polistopadový převrat k nadějné racionalizaci, demokratizaci a humanizaci se často zvrhává v rozvrat. Do čela se dostalo příliš „převracečů kabátů“, nezkušených i neodpovědných „odpovědných“ a vyložených prospěchářů. Přečasto se proto potácíme od jedné krajnosti ke druhé, odnikud nikam. Reglementace přeskočila v tak bezmeznou deregulaci, že vzrůstá nepořádek, korupce i chaos. Plánománii nahradila trhománie a dogmatiky vystřídali tak omezení fanatici „nepolitické politiky“, že převrátili i to, co stálo rovně. Abnormální normalizace vyústila v tak absurdní transformace, že to nepřežilo ani Masarykovo Československo.

Nejpodstatnější společné problémy se řeší zcela nedostatečně. Strategické priority pro nejisté 21.století nemáme např. náležitě ani definované. Náš nejhodnotnější novodobý odkaz 1. a 2. čsl. odboje , vedený Masarykem, Štefánikem a Benešem, leží v podstatě ladem. Jeho směrodatné sebezáchovné hodnoty kritického realismu, humanitního demokratismu, rovnoprávné mezinárodní demokratické unie a kolektivní bezpečnosti se dostatečně nerozvíjejí ani neznají. Současná zahraniční politika z reálných potřeb našeho národa a státu, natož z potřeb střední Evropy, dobře nevychází; příliš podléhá nebezpečným globálním konfrontacím. Riskantnější geopolitická pozice rozdělené ČR a SR čelí stálému i vzrůstajícímu revanšismu bez účinnější obrany. Prozíravý Masarykův strategický projekt „Demokratické unie střední Evropy“ dosud nikdo z našich představitelů ani nepřipomenul. Je akutní! Demokratickou integraci centrálního subsystému Evropy nahradila tak extrémní „balkanizace“, že ze tří rozpadlých států středovýchodní Evropy jsou tři desítky států, státečků i pseudostátů snadněji ovladatelných. Základní strategické poslání střední Evropy proto nefunguje; ani naši čelní představitelé zřejmě nevědí, že střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat!

Má-li nejisté 21. století zaručit udržitelnost lidského světa, nelze vycházet z jednostranných i nebezpečných ideologií, nutno se řídit co nejspolehlivější systémovou odborností. Moudřejší a odpovědnější politika by např. rozvíjela naší vzájemnost i svébytnost. Učila by se z nejlepších zkušeností světa a udržovala by naše osvědčené tradice, posilovala by naši konkurenceschopnost i patřičnou hrdost, cizím zájmům by lokajsky nepodléhala. Vrchnostenská nadvláda soudobé nebývalé globální megamoci se ovšem zatím uplatňuje obecně i tvrdě. Stačí jí k tomu přesně řízené peníze bank, přesně řízená slova médií a je-li třeba, i přesně řízené střely. Ustupování mnichovanství a revanšistickému „Drang nach Osten“ je však i v této situaci neomluvitelné.

Začalo to neuváženou omluvou za denacifikační odsun sudetských Němců, uložený Spojenci, a druhým dělením Československa pochybnou většinou jediného hlasu proti vůli naprosté většiny jeho českých i slovenských občanů. Následovalo ovládnutí 70 % rozhodujících podniků, většiny národního hospodářství, všech důležitých bank i hlavních médií cizím kapitálem a jeho pomahači. Soběstační už nejsme ani v bramborách a od května budou moci cizinci vykupovat i úrodnou rodnou půdu, na které dosud stojíme! Vzniklý abnormální „daňový poloráj“, horlivě hájený a pečlivě obsluhovaný dnešními zkorumpovanými pseudohospodáři, slouží hlavně cizině a hrstce „vyvolených“. Stáváme se zemí vydělávající stále více pro jiné, zemí, z níž se vytrácejí nejen naše poklady, ale i hrdost, podložená poctivou prací, zdravé národní sebevědomí, obecné blaho a elementární pořádek.

Důsledky jsou otřesné. Trpíme mnohem komplexnější krizí než většina světa. Kromě krize hospodářské nás postihuje závažná krize politická, mediální, morální, osvětová, kulturní; v nemalé krizi je i naše školství, zdravotnictví a soudnictví. Sečteme-li dluhy státní, veřejné i občanské, připadá již na každého z nás (včetně kojenců) čtvrt milionu Kč dluhů na osobu. Zadlužení roste závratně nejen proto, že většina chudne, je též spojeno s pěstovanou hazardní lačností a hamižností, která je zákonitě sebezáhubná. Finanční magnáti vydělávají totiž nejvíce na úrocích. Současná lichva kořistí rekordně, splátky bývají již dvojnásobné a větší. Na „obsluhu“ dluhů se berou další dluhy. Kam se hrabou středověké desátky! Nedojde-li k brzké účinné nápravě, může být naše nynější krize nebezpečnější, než ta před sto lety, kterou tak úspěšně pomáhal řešit T.G. Masaryk.

Dva kontinentální průzkumy např. potvrdily, že dospívající Češi jsou národně nejodcizenější generací celé Evropy. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci podle vzoru Francie, Kanady i USA se však naši zastupitelé dosud nezmohli. Mnohé navíc svědčí o tom, že nedostatečnou imunitu vůči sofistikovaným, nebývale účinným mediálním manipulacím u nás mívá již většina méně zkušené populace. Bez spolehlivé vzdělanosti, soustavnější demokratické osvěty i řádné kontroly médií může obalamucených lidí nebezpečně přibývat. Nahradí časem emancipované občany dezorientovaný, snadno ovladatelný dav?

Stáváme se skanzenem krizotvorného neoliberalismu i nedemokratického neokonzervatismu. Málokdo si u nás uvědomuje, že neoliberální deregulace je pravým opakem liberalismu. Rušením nezbytného řádu dovoluje totiž bezbřehou svobodu jen nejmocnějším. Zarážející je i masové šíření neonacismu. V roce 150. výročí narození Masaryka (2000) vyšel v ČR dokonce zločinný Hitlerův „Mein Kampf“ nákladem přesahujícím 100 000 výtisků a nic vadného v tom neshledal ani Nejvyšší soud! K 70. výročí Masarykova úmrtí (2007) propagoval „náš“ nejčtenější deník bezostyšně již nejnebezpečnější záměry revanšistů: „Masaryk a Beneš by měli zmizet v propadlišti dějin“! Vzpamatujeme se včas?

Polistopadové dvacetiletí jsme k nápravě hodnotové orientace převážně propásli. Mnozí propadli v bezduchém konzumu i hamižnosti až na dno. Naši nejvýznamnější novodobou hodnotu, československou federaci, v integrující Evropě poctivě hájil ještě poslední předseda čsl. parlamentu A. Dubček. Rozhodujícího hlasování v listopadu 1992 se již bohužel nedožil, jeho předčasnou smrt provázejí i otazníky. Likvidátoři tak o jeden pochybný hlas zvítězili. Polistopadový démon chamtivosti děsí např. A. Liehma. Z. Mahler burcuje proti mediální debilizaci a odkaz veřejného ochránce lidských práv O. Motejla obsahuje i varování před barbarizací!

Někteří čelní představitelé ČR naše rizika neuváženou eskalací existujících konfrontací i vyvolávají. Exprezident V. Havel např. roku 1992 nezabránil druhému dělení Československa ani běžným demokratickým referendem, roku 1999 hájil „humanitární bombardování“ Jugoslávie a roku 2009 spolu s dalšími „Bushovými pohrobky“ podněcoval současného prezidenta USA k ostřejší protiruské politice. Ani Z. Brzeziński a J. Rupnik s tím nesouhlasili. Ministr obrany ČR A. Vondra, jeden z horlivých „pohrobků“, k našemu předsednictví EU zaplatil tak trapnou i urážlivou „Entropu“, že proti ní členské státy právem protestovaly. V současné krizové situaci, kdy řada států vojenské mise omezuje a ruší, zvýšil náš letošní kontingent v Afghánistánu na rekordních 700 žoldnéřů. Ministr zahraničí ČR K. Schwarzenberg, člen militantního Bilderbergského klubu největších boháčů světa, prosadil zase naše uznání „samostatného“ Kosova pro největší vojenskou základnu v Evropě a na nedávné předvánoční Radě EU navrhl rezoluci, oživující praktiky „studené války“. Paušální odsuzování „komunismu“ však i EU odmítla. Premiér ČR P. Nečas na témže jednání nepodpořil ani moudrý návrh představitelky zahraniční politiky EU na mírovou spolupráci EU i USA s Čínou a v zápětí v Praze – poprvé v&nnbsp;historii ČR – oficiálně přijal regionální stoupence revanšismu z Mnichova, včetně předsedy Sudetského Landsmannschaftu B. Posselta!

Současná vládní koalice ČR dosud prozíravou kompetentní demokratičnost neprokazuje, její aféry krizi spíše odhalují i prohlubují. Nerespektuje, že ji zvolila jen necelá třetina oprávněných voličů a prosazuje politiku úzce partikulární i asociální, obecné blaho ignoruje programově. „Zastropené“ daně nejbohatších, hlavně cizích podnikatelů jsou u nás i o třetinu až polovinu nižší než v jiných zemích a nezámožným lidem se skrze nepřímé daně ceny i další poplatky trvale zvyšují. Financování sociálního systému ČR je dlouhodobě podprůměrné, roku 2007 to bylo jen 18 % oproti 26 % HDP v EU. Zlověstným vyvrcholením nedemokratické kabinetní politiky je skandální zákulisní smlouva, která vše tají i „kaprálsky“ diriguje; demokratickou diskuzi blokuje i znemožňuje.

Dokud nebude politika službou pro všechny občany, dokud budou v čele i funkční negramoti, neschopní řešit podstatné složitější problémy, konformisté a nepoctiví zkorumpovaní novokolaboranti, bude se naše krize prohlubovat. Dokud nebudou v čele lidé moudřejší, mravnější a odpovědnější, nápravy se nedočkáme

K obnově kontinuity dobrého v ČR, dříve než bude pozdě, je zkrátka nejvyšší čas. Nevýkonného i zhoubného politikaření mají lidé již dost. Naše společnost je korupcí tak prolezlá, že i aféra na plzeňských právech vyšuměla skoro do prázdna. Polistopadové naděje na opravdovou racionalizaci, demokratizaci a humanizaci čekají konečně na realizaci. Osvojíme-li si tvořivě směrodatné rozvojové i sebezáchovné hodnoty pro nejisté 21. století¹, může se to do blízkého 100. výročí vzniku Masarykova Československa roku 2018, podařit!