Dějiny Polabských Slovanů 3



Jaroslav Valenta



Dějiny Polabanů

Historie Polabsko-baltických Slovanů byla asi nejsmutnější stránkou v dějinách slovanského vývoje a měla obdobné prvky jako tragický osud baltských Prusů. Dlouho se díky izolaci nesetkali s křesťanstvím a jeho pozdější úporné odmítání se jim stalo osudným. Němečtí a jiní misionáři pojali k tvrdohlavým odpůrcům církve takovou nenávist, že při častých křížových výpravách plenili a vraždili, jak jen mohli. Proto také nestoupal počet obyvatel těchto národností a na jejich místo se začali tlačit výbojní kolonizátoři.

V 7. a 8. století byl na obranu před vpády Slovanů do Francké říše ustanoven tzv. Limes Sclavicus, později Limes Sorabicus nebo Limes Saxoniae. Frančtí vojáci hlídali hranici a zařídili ji jako polopropustnou. Do říše Slovany nevpouštěli, ale ven směli odcházet kupci, misionáři, vojáci a čím dál častěji i osadníci. V této době založili Luticové svůj kmenový svaz, jehož jádro se skládalo ze čtyř kmenů. Časem se k němu připojilo i několik západnějších sousedů, spolu pak asimilovali přicházející německé sedláky. Docházelo k častým bojům, germánské a slovanské etnikum si navzájem vypalovaly sídle a zemědělské usedlosti. V čele kmenového svazu stál velkokníže nebo král. Karel Veliký viděl v lutickém svazu nebezpečí pro Franckou říši a zahájil v posledních desetiletích 8. století třicetiletou válku za podmanění Luticů a i ostatních Slovanů. Karel Veliký zahájil historický boj Němců s Polabsko-baltickými Slovany, jenž měl tři fáze. První za Karla Velikého a jeho nástupců do 10. století neměla valné výsledky, druhá za saské dynastie již byla úspěšnější a ve třetí etapě ve 12. století se dostala celá tato oblast pod německou nadvládu.

Teprve za Otty I. vidíme snahu podrobit si Slovany a připojit je k říši. Karel se jen snažil zabezpečit hranici, k tomu sloužily německé opěrné hrady. Boje začaly roku 782 proti Srbům a skončily německým vítězstvím, protože Slované nebyli schopni zorganizovat úspěšnou obranu. Roku 789 vybídl Karel svoje vojsko k boji proti Luticům, sám se ho v plné polní zbroji účastnil. Francká armáda dosáhla po tuhých bojích a po vyplenění a drancování Luticka, hradu krále Dragowita.

Dragowit byl donucen kapitulovat a uznat nadvládu Francké říše. Luticové museli platit tribut a jejich země se stala lenní zemí. To se znelíbilo části lutické šlechty a vedlo k rozporům s druhou skupinou, nakloněnou Frankům. Po smrti Karlově pak vypukly nové šarvátky. Císař Ludvík nebyl kvůli domácí politice s to tuto situaci vyřešit, a tak svobodní rolníci s prolutickou šlechtou porazili francké posádky. Od roku 832 však nemáme zprávy o lutickém králi, namísto království vznikla vojenská demokracie. Svobodní ozbrojení rolníci volili v dobách války vojevůdce, jejich sněmy rozhodovaly o válce a míru. Tato organizace se ukázala jako nesmírně praktická za válek v 10. a 11. století a byla hluboko zakořeněna.