České národní listy

březen, duben 2021

Petiční výbor Evropského parlamentu, Brusel

K rukám: Předsedkyně Petičního výboru, European Parlament, B-1047 BRUSSELS

V Praze dne 17.2. 2021

Petice: „Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, Evropské unie proti dekretům prezidenta republiky“

I. Spolková republika Německo je nástupnickým státem hitlerovského Německa. ČR je nástupnickým státem Československé republiky, jíž vznikl mezinárodněprávní nárok na německé reparace. Celý svět ví, že agresorem bylo hitlerovské Německo a Československá republika jeho obětí, stejně tak jako celá řada dalších evropských států.

Jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, požadujeme, aby nám Německo začalo urychleně splácet reparace, které nám dluhuje. Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí. Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené. A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již 30 let a samo sebe označuje za právní stát.

Naše reparační nároky dosahují částky kolem 340 – 360 miliard korun, v hodnotě z roku 1938, což představuje v současnosti částku více než 5 bilionů korun. Podle údajů, které máme k dispozici, nám SRN dosud zaplatila necelých půl procenta z dlužné částky, což je ostudné. Výše reparací musí být ještě upřesněna v diplomatických jednáních mezi ČR a SRN. K nim by mělo dojít v době co nejbližší. SRN, jak jsme přesvědčeni, by měla jako dlouhodobý dlužník k takovýmto jednáním dát podnět.

II. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc., jeden z nejvýznamnějších znalců našeho ústavního práva, výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Z hlediska ústavně právního je mimořádně důležitá následující skutečnost. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, jenž byl Prozatímním Národním shromážděním přijat, výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní. Tak se staly dekrety prezidenta republiky nedílnou a nezrušitelnou součástí našeho právního řádu.

Hanebné útoky proti dekretům prezidenta republiky považujeme za hrubé vměšování do našich vnitřních záležitost. Požadujeme, aby principy mezinárodního práva, ke kterým patří i princip nevměšování se do záležitostí druhých států, byl SRN i Evropskou unií dodržován.

Petiční výbor:

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., Sečská 1855/27, 100 00 Praha 10 /// JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 /// PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Poledníkova 5, 628 00 Brno-Líšeň /// PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D., Osadní 1476/43, 170 00 Praha 7 /// JUDr. Karel Hais, Náměstí Přátelství 112, 357 09 Habartov /// Miroslav Starý, Letná 207, 471 24 Mimoň /// MUDr. Marek Obrtel, Rokytnice 132, 751 04 Rokytnice /// Ing. Vladimír Prinke, plk.v.v., Buzulucká 2354, 390 03 Tábor /// Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., Milénova 12, 638 00 Brno /// Ing. Ivan Kratochvíl, pplk..v.v., Vikova 473, 274 01 Slaný – všichni občané České republiky

JUDr. Ogňan Tuleškov, občan ČR, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., občanka ČR, Sečská 1855/27, 100 00 Praha 10

Vážená/Vážený

děkujeme Vám za předložení nové petice prostřednictvím petičního portálu Evropského parlamentu.

Vaše petice bude nyní zpracována Evropským parlamentem. Vezměte prosím na vědomí, že tento proces může trvat delší dobu, neboť sestává z několika fází. Ve většině případů vypracuje sekretariát Petičního výboru shrnutí petice, jež je pak přeloženo do všech úředních jazyků Evropské unie. Toto shrnutí se objeví na petičním portálu, jakmile výbor přijme rozhodnutí o přípustnosti Vaší petice. Toto rozhodnutí Vám bude oznámeno písemně.

(Z elektronického potvrzení přijetí petice „Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, Evropské unie proti dekretům prezidenta republiky“. Petice byla odeslána 21.2.2021, v 18.45 hodin)

Odpověď premiéra Ing. A. Babiše Petičnímu výboru a Petičního výboru premiérovi Ing. A. Babišovi

Vážený pane doktore,

obdržel jsem od Vás petici nazvanou "Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!", v níž požadujete, aby vláda bez zbytečných odkladů zahájila diplomatickou cestou jednání s Německem o zaplacení válečných reparací, a aby Parlament ČR ve zkráceném legislativním procesu přijal zákon o referendu.

K požadavku na zahájení jednání s Německem o zaplacení reparací jsme se s panem ministrem zahraničních věcí Petříčkem vyjadřovali již na půdě Poslanecké sněmovny v rámci interpelací a tento náš postoj jsme nezměnili. Případné rozhodnutí vymáhat válečné reparace nepovažuje tato vláda za šťastné a z hlediska mezinárodního práva za bezproblémové, neboť by mohlo dojít k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě. Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko-německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují. Navíc v případě jakéhokoliv právního nároku je nezbytné vzít v potaz taktéž možnost jeho vymahatelnosti, která by v tomto případě byla velmi obtížná, nebojím se říct, že téměř nemožná.

K zákonu o referendu si Vás dovolím informovat, že poslanecký návrh ústavního zákona o celostátním referendu je zařazen k projednání na pořad 79. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (sněmovní tisk č. 111), která se koná od 19. ledna 2021. Vláda s tímto poslaneckým návrhem ústavního zákona vyslovila svůj souhlas s drobnými dílčími výhradami již na své schůzi dne 27. března 2018.

S úctou

Ing. Andrej Babiš, vlastnoruční podpis

Adresát: JUDr. Ogňan Tuleškov

***

Vážený pan

Ing. Andrej Babiš, předseda vlády ČR, nábřeží Edvarda Beneše 4118 01 Praha 1 - Malá Strana

V Praze dne 7. února 2021

Věc: Petice „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!“

K Vašemu dopisu ze dne 21.1.2021, čj. 46669/2020-UVCR

Vážený pane předsedo vlády,

k Vašemu výše uvedenému dopisu si dovolujeme uvést některé skutečnosti, které dosvědčují, jak jsme přesvědčeni, že realita je jiná, než uvádíte a tvrdíte.

ČR je nástupnickým státem České a Slovenské federativní republiky. Její nárok na reparace od Spolkové republiky Německo, jež je nástupnickým státem nacistického Německa,, je založen na následujících právních skutečnostech:

I.

1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu.

V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.

Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 75 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky., Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?

V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti, MZV ČR byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na informace a tohoto práva se dovoláváme.

2. Na jednom z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.

Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my její obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR.

Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

II.

1. K tzv. Česko-německé deklaraci (ČND)

Nehodláme se v tomto podání zabývat jejím obsahem. Z výše uvedeného vyplývá, že ČND nemůže nijak změnit naše nároky na reparace ani povinnost SRN reparace nám zaplatit. Pokud narušuje ustanovení uvedených mezinárodněprávních dohod, pak je v těchto bodech neplatná. Nadto její falešné vidění česko-německých vztahů bez mezinárodněprávních souvislostí, především Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy, umožnilo v textu deklarace použití termínů, které byly v rozporu s mezinárodněprávní terminologií i jejím obsahem. Z hlediska mezinárodně právního je proto ČND velmi pochybná.

2. Vašemu následujícímu vyjádření: „Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko-německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, si dovolujeme uvést několik skutečností, na něž jsme některé ústavní orgány ČR již několikrát upozorňovali, aniž bychom se dočkali skutečných odpovědí

3. Proto si některé z nich dovolujeme jako odstrašující případy citovat nebo zkratkově uvést.

a) Na sjezdu SL v r. 2012 B. Posselt mimo jiné řekl: „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

Z uvedeného vyplývá, že intervence ve prospěch přímého jednání naší vlády se SL se opakovaně dopustil H. Seehofer, tehdy premiér Bavorska. Neuspěl. Teprve intervence kacléřky Merkelové byla úspěšná. O co šlo z hlediska mezinárodního práva? O hrubé a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí, které vedlo k jednání naší vlády, vedené tehdy premiérem Nečasem, se SL.

b) „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

c) Pan H. Seehofera provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 

d) „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd SL v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/“

e) V roce 2006 v Norimberku se konal sjezd „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ pod heslem - „Vyhnání je genocida – právu na vlast patří budoucnost!“ To byl již B. Posselt v čele SL.

- Z protičeských útoků můžeme vinit nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“ německý, ale také i rakouský. Mottem na Dni vlasti, který se konal 13. září v r. 2015 v Klosterneuburg, Babenbergerhalle, Rakousko, byla slova: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“.

- Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené. Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5

- „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem.“ (Z projevu B. Posselta na sjezdu SL, Augsburk, květen 2015)

- „Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (https://www.forum24.cz/bernd-posselt-odsun-byla-chladnokrevne-planovana-etnicka-cistka/

f) „A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek. ( Z projevu B. Posselta, na 70. sjezdu v Řeznu, 8. červen 2019)

g) „Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat -, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko-české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.… Jsme rozhodnuti aktivně spolutvořit naši bavorskou a českou vlast.“ ( Z projevu B. Posselta, na 70.sjezdu SL v Řeznu, 9. červen 2019)

h) Co na to vše a další řekl pan Podivínský, velvyslanec ČR v Berlíně, na 70 sjezdu SL v Řeznu? Prohlásil: „…„Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.

… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

ch) Na projev pana velvyslance T. Podivínského reagoval B. Posselt zejména těmito slovy: „…milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.“

i) Citujeme z článku „Konečně už to řekli nahlas“, jehož autorem je V. Klaus

V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne.

Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth… V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky

Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)

Neměli bychom zapomínat na to, že pan B. Posselt je nejen vůdcem SL, ale také německé „Panevropy“.

Nemůžeme dále citovat slova různých činitelů SL, kteří v době po uzavření ČND nás vinili z válečných, genocidních zločinů a zločinů proti lidskosti. Nejednou mluvili o tom, že nám padlo za oběť více než 200 tisíc Němců, z nichž jsme zřejmě většinu vyvraždili. Dříve než jsme německé obyvatelstvo vyhnali, jsme je okradli o majetek. Z republiky tito „přátelé“ dělají místo činu krvavých čistek. Divíme se, jak je možné bez jakékoliv oficiální reakce přecházet přes tvrzení panů landsmanů, že jsou druhým národem v českých zemích, kde se nalézá jejich původní vlast. Velkomyslně se vzdali náhrad za škodu, která jim vznikla vyháním z vlasti. Nyní si podržují již jen právo na původní vlast. Z hlediska mezinárodního práva pro tato tvrzení není žádné opodstatnění. Uvedená práva si sami nadělili a nyní se snaží nás i další přesvědčit o svých nezcizitelných právech. Postrádáme jasnou a tvrdou oficiální reakci na tato a podobná tvrzení

Z uvedeného i dalšího vyplývá jednoznačně, že Vaše výše uvedené tvrzení: „…obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, je v příkrém rozporu s realitou. Důkazů jsme snesli více než dost.

Německá strana, dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, tedy nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“, zatěžují česko-„sudeto“ německé vztahy způsobem, který je dále neúnosný. V současnosti začíná s velkou silou hrubý protičeský útok, k němuž se připojila i EU, její některé orgány a instituce, jehož cílem je zrušení dekretů prezidenta republiky. O reparacích však agresivní strany nemluví, spíše požadavky na ně umlčují. Ptáme se, zda se promlčíme, jak jsme dosud činili, i k zneplatnění dekretů prezidenta republiky?

Čekáme od ústavních orgánů ČR, že budou plnit své ústavní povinnosti. Odmítnou se vší rozhodností útoky na dekrety.

Ale opět k věci Zastáváme stanovisko, že německá strana již dlouhodobě silně porušuje ČND, která v důsledku tohoto počínání, jak jsme přesvědčeni, stává se pro nás právně nezávaznou.

Nic nám nebrání v tom, abychom žádali po SRN, aby splnila své reparační povinnosti. Naše jednání, jehož cílem je naplnění dlouhodobě porušovaného práva, nemůže vést, jak tvrdíte, vážený pane předsedo vlády, k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě. Je-li SRN a rovněž tak i EU skutečně právními subjekty, můžeme předpokládat, že nás v úsilí obnovit panství práva podpoří. Jsme optimisty i pokud jde o vymahatelnost našeho práva na reparace z téhož důvody. Jedinou překážku, kterou vidíme, byla a zřejmě i je nestatečnost některých našich ústavních činitelů. Udělejte konečně rozhodující krok a diplomatickou cestou požádejte Německo o zahájení dvoustranných jednání o zaplacení reparací. Jsem přesvědčeni, že je to Vaše povinnost, pane předsedo vlády, zvláště pak v současné coronovirové době, kdy náš stát se nebývalou měrou zadlužuje. Bude vzrůstat proto i chudoba a nedostatek základních životních potřeb stále většího počtu našich spoluobčanů. Reparace, které nám SRN je povinna zaplatit, pomohou plně oddlužit náš stát a umožní mu stovky miliard investovat do všech potřebných oblastí, včetně sociální.

III.

Pane předsedo vlády, máte tedy možnost si vybrat mezi tzv. politickou korektností, jíž můžeme jinak označit jako bájnou lhavost, a nechat značnou část našich občanů v bídě, nebo být sám sebou. V těžkých dobách, kdy na Vás útočili nepřátelé ze všech stran s cílem odstranit Vás z funkcí, které jste tehdy zastával, jste se vyjadřoval asi v tom smyslu, že neustoupíte a budete dále zápasit. Splnil jste své slovo. Mnozí z nás byli s Vámi. Vyhrál jste.

Dnes hodláte hodit ručník do ringu, aniž byste do něho vstoupil a pokusil se obstát? Tomu nemůžeme uvěřit! Žádáme Vás, abyste splnil své ústavní povinnosti a republiku, její občany hájil. V současnosti mezi nejvyšší vlastenecké zájmy patří získat na Německu reparace, nikoliv nečinností prohrát rozhořující se zápas o dekrety prezidenta republiky. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27). A pokud by k tomu došlo, pak bychom již nemohli považovat Evropu za demokratickou. Co by nás postihlo, pan profesor V. Pavlíček přesně říká a tak nás varuje před takovou pro nás těžko představitelnou budoucností.

Vážený pane předsedo vlády, nezapomeňte na to, že naši předkové, někteří z nás k nim patříme, svým protiněmeckým bojem, svým obrovským utrpením, trvajícím dlouhých šest let, proléváním své krve i obětováním svých životů, bylo jich na 360 tisíc, přispěli k obnovení naší republiky, Němci sice vykradené, zbídačené a poničené, ale přesto svobodné, byli a jsou skutečnými adresáti i příjemci, ať živí, či mrtví, reparací. Naše generace v těžkých životních podmínkách budovaly desetiletí republiku. I my proto na ně máme právo. My na reparacích dokonce trváme. My o nich můžeme rozhodovat. A my si přejeme, i jménem těch mrtvých, aby SRN nám v plném rozsahu reparace zaplatila. Pane předsedo vlády, slyšte náš hlas a neopomíjejte ho!

Děkujeme Vám za vše, co pro republiku a její občany uděláte.

S úctou

Za petiční výbor „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“

Dr.V. Vítová, Ph.D.,v.r., JUDr. O.Tuleškov, v.r., JUDr. K. Hais, v.r.

Vážení a milí přátelé,

velmi prosíme, pročtěte si oba dopisy. Ten druhý, náš, má velký informační význam. Jsou v něm obsaženy údaje, které jen těžko můžete dohledat. Proto doporučujeme jeho stránky si uchovat. V přítomnosti i budoucnosti se vám můžou hodit.

Děkujeme. ČNL

Otevřený dopis

Pan

Mgr. Tomáš Petříček, Ph.D., Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha

Praha 2. 1. 2021

Věc: Porušování norem nejen mezinárodního práva některými činiteli „sudetsko“-německými

Pane ministře,

v nedávných dnech se v českých médiích objevil “vánoční“ projev B. Posselta, v němž mluví o poválečném vyhnání „sudetských“ Němců z ČSR. Tvrdí, že to nebyla žádná spontánní pomsta, ale „chladnokrevně plánovaná etnická čistka.“

Autor toho výroku na jednom ze sjezdů tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) mluvil o vyhnání sudetů jako o válečném zločinu, kterého jsme se měli dopustit. Vše ale bylo jinak! K přesídlení německého obyvatelstva – a to nejen v ČSR, ale také v Polsku a Maďarsku – došlo na základě rozhodnutí velmocí na Postupimské konferenci v srpnu 1945. Praktického řízení přesídlování se ujala Spojenecká kontrolní rada, která nás po provedení odsunu německého obyvatelstva hodnotila mimořádně příznivě a s velkou pochvalou!

V těchto souvislostech nelze pominout ani vyjádření H. Seehofera, tehdejšího předsedy bavorské vlády. Citujeme: „V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“

Od tohoto obvinění se dostáváme k dalším. SL na jednom ze svých sjezdů dokonce zasedal pod mottem „Vyhnání je genocida“. Pod podobným sloganem jednali i členové a funkcionáři rakouského landsmanšaftu. Pokud někdo z Vašich podřízených sleduje „sudetoněmecký tisk“, zejména Sudetendeutsche Zeitung, Sudetenpost nebo Witikobrief, může se s takovými i dalšími obviněními na naši adresu hojně setkávat.

Ti, kdo sledují „sudetoněmecký tisk“, se tam mohou setkat i mnoha dalšími zvlášť závažnými představami předních činitelů SL. Jen heslovitě. Sen, který předestřel na sjezdu SL B. Posselt, o novém silném srdci Evropy, které má být vybudováno z Bavorska a bývalých zemí Rakouska-Uherska, tedy i z tzv. Českých zemí, je vlastně plánem na transformaci našeho státu na pouhou zemi nového složeného státu.

Jinde se mluví o tom, že Češi, kteří spolupracují na tomto velkém politickém díle, mají se těšit ochraně SRN. O tuto požadoval B. Posselt na sjezdu SL přímo H. Seehofera, současného spolkového ministra vnitra.

Jsou zde i případy, kdy do našich vnitřních záležitostí zjevně zasahovali někteří přední němečtí politici, včetně A. Merkelové. Nesmíme zapomenout na dlouhodobé tažení proti tzv. Benešovým dekretům, které údajně neodpovídají evropským hodnotám, a proto musí být zrušeny. O tom opět mluví pan H. Seehofer a další.

Uvedené skutečnosti, mimo obviňování nás z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidiích zločinů, nyní jsou mimo naší pozornost, K nim se vrátíme později.

Co těmito obviněními „naši sudetoněmečtí přátelé“ a někteří němečtí politici a ústavní činitelé říkají? Že poválečné Československo bylo dějištěm velké a mimořádně brutální čistky německého obyvatelstva. Že naši dědové a otcové jsou zločinci, dokonce i genocidní.

A k tomu se Ministerstvo zahraničních věcí ČR dosud, pokud víme, veřejně nevyjádřilo. Tuto skutečnost považujeme za hrubé neplnění povinnosti, za níž odpovídá ministr zahraničních věcí, a to nejen Vy, ale i někteří dřívější Vaši rezortní kolegové Hrubé protičeské útoky spojené s porušováním mezinárodního práva i česko-německých smluv jsou dlouhodobě a daleko za červenou čarou.

Proto požadujeme, abyste:

1.Poslal ministru zahraničních věcí SRN protestní nótu proti porušování norem nejen mezinárodního práva v uvedených konkrétních případech.

2.V nótě též zdůraznil přání, aby k podobným hrubým nepravdivým protičeským útokům v budoucnosti již nedocházelo.

3.Ve svém podání požádal o poučení tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného B. Posseltem, že SL je vnitroněmeckým spolkem, který nemá mezinárodní subjektivitu, a proto nemůže zasahovat do mezinárodní politiky, a to samozřejmě ani do vztahů česko-německých.

4.Vyslovil v notě přání, aby B. Posselt se České republice a všem jejím občanům za jejich nepravdivé obviňování ze spáchání zločinů válečných, proti lidskosti a genocidních omluvil.

V závěru si dovolujeme požádat Vás, pane ministře, aby naši diplomaté se napříště neúčastnili sjezdů či dalších aktivit SL.

Pane ministře, prosíme Vás, abyste uvedené problematice věnoval intenzivní pozornost.

Předem děkujeme, že nám na otevřený dopis věcně a v plném rozsahu našich návrhů v bode 1 – 4 v brzké době odpovíte.

S pozdravem

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.

JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r.

JUDr. Karel Hais, v.r.

***

Ministerstvo zahraničních věcí

PhDr. Jiří Šitler, ředitel Odboru států střední Evropy

V Praze dne 12. ledna 2021

Č.j: 100025/2021-0SE

Vážená paní doktorko,

dovolte mi, abych z pověření pana ministra Petříčka reagoval na Váš dopis ze dne 2. ledna 2021 ve věci výroků z adventního poselství mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta z prosince 2020.

K Sudetoněmeckému krajanskému sdružení a jeho oficiálnímu vystupování vůči České republice chci úvodem konstatovat, že v současné době již neregistrujeme vznášeni jakýchkoliv majetkoprávních nároků. V posledních letech spatřujeme naopak posun sdružení směrem k dobrým a bezpodmínečným sousedským vztahům s naší zemí. Snahu o pozitivní a do budoucna orientovaný přístup dokládá i změna stanov sdružení, z nichž byly vypuštěny formulace, kterými si sdružení v minulosti činilo "právní nárok na domovinu" a „právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců" a které oficiálně vstoupily v platnost v dubnu 2019.

Z pohledu politické reprezentace na české i německé straně je klíčové, že vlády obou zemi dlouhodobé zastávají názor, vyjádřený ve společné Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997, že směřují česko-německé vzájemné vztahy do budoucna a nezatěžují je politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti

Minulostní témata jsou s německými partnery projednávána na odborné úrovni, např. v Česko- slovensko - německé komisi historiků či v oblasti práce s mládeží v rámci projektů vzpomínkové kultury. Doplňuji, že k odsunu německého obyvatelstva z Československa došlo v důsledku 2. světové války v souladu s poválečným uspořádáním Evropy a dohodou vítězných mocností v Postupimi v srpnu 1945..

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky nepovažuje za vhodné výroky mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta komentovat či na ně reagovat.

Závěrem bych rád připomněl, že Spolková republika Německo je náš strategický partner a soused, s nímž nás pojí společné evropské a regionální zájmy. Těší nás, že se spolkovou vládou i oběma sousedními zemskými vládami v Bavorsku a Sasku máme v současné době výborné přeshraniční vztahy, což opět potvrdila dobrá spolupráce v období koronavirové pandemie.

S přáním dobrého a zdravého roku 2021 a pozdravem

Jiří Šitler, vlastnoruční podpis

Adresát: PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.

Vážení a milí přátelé,

opět prosíme o přečtení obou dopisů. Všimněte si našich konkrétních návrhů, které jsme učinili ve svém dopisu. Navrhli jsme panu ministrovi, aby v notě adresované ministru zahranič SRN požádal o poučení tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného B. Posseltem, že SL je vnitroněmeckým spolkem, který nemá mezinárodní subjektivitu, a proto nemůže zasahovat do mezinárodní politiky, a to samozřejmě ani do vztahů česko-německých.

A dále vyslovil v notě přání, aby B. Posselt se České republice a všem jejím občanům za jejich nepravdivé obviňování ze spáchání zločinů válečných, proti lidskosti, a genocidních omluvil.

Jak reagovalo MZV? Pohádkově! „Ministerstvo zahraničních věcí České republiky nepovažuje za vhodné výroky mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta komentovat či na ně reagovat.“ O to jsme samozřejmě ani nestáli, poněvadž celý SL a panem Posseltem v čele je jen vnitroněmeckým spolkem, který nemá žádnou mezinárodněprávní subjektivitu.

Jak dojemné bylo bájení o ctnostech SL. Člověk by až zaslzel nad tím, jak sudeti již vůči nám nevznášejí žádné majetkoprávní nároky. A co je široce založené a dlouhodobé tažení proti dekretům prezidenta? Opět jde sudetům nejen o majetky, ale tentokrát i o další. A MZV nevidí, neslyší.

Závěry si, prosíme, udělejte sami. ČNL

Otevřený dopis

Pan

Mgr. Tomáš Petříček, Ph.D.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Loretánské náměstí 101/5

118 00 Praha

Praha 4. 2. 2021

Věc: Opětné upozornění na porušování norem nejen mezinárodního práva některými činiteli „sudetsko“-německými

Pane ministře,

v otevřeném dopisu ze dne 2.1.2021 jsme Vás upozorňovali na některé hrubé protičeské útoky panů B. Posselta, předsedy tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), a H. Seehofera, nynějšího ministra vnitra SRN.

Zejména jsme uvedli, citujeme: „V těchto souvislostech nelze pominout ani vyjádření H. Seehofera, tehdejšího předsedy bavorské vlády. Citujeme: „V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se stala symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“

Dále jsme uvedli tvrzení B. Posselta, který nás obviňuje z válečných zločinů a chladnokrevně plánovaných etnických čistek. SL dokonce mluví o tom, že jsme se dopustili válečných zločinů a genocidy.

V závěru našeho dopisu jsme Vás proto požádali, abyste zejména:

1.Poslal ministru zahraničních věcí SRN protestní nótu proti porušování norem nejen mezinárodního práva v uvedených konkrétních případech.

2.V nótě též zdůraznil přání, aby k podobným hrubým nepravdivým protičeským útokům v budoucnosti již nedocházelo.

Informaci o tom, že jste tak učinil, od Vás nemáme. Předpokládáme, že jste žádnou nótu neposlal a ani jiné nezbytné kroky v tomto směru neudělal.

Ostatně jsme již dříve na uvedené a další upozorňovali Vaše předcházející rezortní kolegy. Nikdo z nich proti různým skandálním prohlášením „sudeto“-německých politiků, některých německých ústavních činitelů, podobně jako Vy, nic neučinil, pokud je nám známo.

I Vaše nečinnost, která je v rozporu s Vašimi ústavními povinnostmi, vedla k současné situaci na německé politické scéně a zejména pak v Evropské unii, v různých jejich orgánech a institucích, kde se běžně mluví o tom, že na základě kolektivní viny jsme prováděly krvavé etnické čistky, ústící ve vyhnání německého obyvatelstva.

Kdo může hodnotit, jak jsme přesídlili německé obyvatelstva z Československa? Kdo může dnes mluvit o tzv. vyhnání tzv. sudetských Němců? Jedině představitelé vítězných mocností, kteří nám své rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva diplomatickou cestou sdělili a my jim stejnou cestou vyjádřili svůj souhlas.

V době, kdy přesídlovací proces německého obyvatelstva z ČSR byl téměř ukončen, Spojenecká kontrolní rada, vrcholný spojenecký orgán řídící přesídlení, nám vyslovila velkou pochvalu a uznání za způsob jeho provedení. Jiné hodnocení nepovažujeme za směrodatné!

K termínu „vyhnání a „přesídlení“ se stručně a jasně vyjádřil jeden z našich největších znalců mezinárodního práva, prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Pokud jde o tzv. etnické čistky, kterých jsme se měli dopustit na základě kolektivní viny a etnické příslušnosti tzv. sudetských Němců, tak proti těmto tvrzením stojí jednoznačně nevyvratitelně např. fakt, že po přesídlení německého obyvatelstva z ČSR zbylo u nás ještě kolem 250 tisíc Němců. Přestože do odsunu šly dobrovolně celé antifašistické rodiny, které převážně směřovaly, na základě výzvy o pomoc budovat nové německé orgány, do sovětské okupační zóny. Počet těchto i dalších antifašistů, kteří šli do odsunu dobrovolně za privilegovaných podmínek, se celkově blížil k 90 tisícům. Kde je tedy čištění podle etnické příslušnosti, podle kolektivní viny?

Další argumentaci považujeme za nadbytečnou, poněvadž jde o údaje, které jsme již mnohokrát publikovali a část z nich postoupili našim příslušným ústavním orgánům. Upozorňovali jsme v minulých letech na závažné protičeské útoky nejen MZV ČR, ale i vládu nebo členy vlády, a to již v době „sobotkovského režimu“. Bohužel zřejmě zbytečně. Někteří ministři ve vládě premiéra B. Sobotky se aktivně zúčastňovali sjezdů SL, přejímali jeho terminologii a částečně i některé jeho cíle. Sám Bohuslav Sobotka šel v tomto směru příkladem

Kam jsme se dopracovali? Právní výbor Evropské komise tvrdí, že ve 21. století je uplatňování kolektivní viny na etnickém principu nepřijatelné a nároky Němců a Maďarů jsou oprávněné. Delegace Evropského parlamentu a Evropské komise dokonce hodlá navštívit Slovensko a dosáhnout zrušení rezoluce Národní rady Slovenské republiky o nezrušitelnosti Benešových dekretů. To i další se můžeme dozvědět z článku a videa europoslance MUDr. Ivana Davida uveřejněných zde: http://www.novarepublika.cz/2021/02/evrposka-komise-parlament-pracuji-na.html.

„Snaha o prolomení Benešových dekretů je dlouhodobá. Nicméně teď bych řekl, že jde do tuhého, protože Evropská komise se velmi vstřícně staví k nároku v tomto případě dvou maďarských občanů, kteří žádají náhradu za pozemky poblíž Bratislavy, kde byla postavena dálnice. Jak víme, Maďaři byli v rámci Benešových dekretů také zbaveni majetku. Všichni poslanci, kromě zástupce Polska, v tomto takzvaném Petičním výboru, podpořili tento návrh s tím, že takzvané Benešovy dekrety, které uznávají kolektivní vinu na etnickém principu, jsou v 21. století nepřijatelné.“ Řekl europoslance Ivan David.

Můžeme říci, bohužel, že naše příslušné ústavní orgány se promlčely k dnešnímu katastrofálnímu stavu. Upozorňovali jsme, na nebezpečí, které hrozí. Pokud nebudeme na každou lež odpovídat pravdou, pak „lež se může stát pravdou a pravda lží.“ V tomto stavu jsme nyní. A to i díky Vám, pane ministře, díky Vaší nečinnosti a nečinnosti Vašich podřízených! Cítíme, že v těchto souvislostech jsme povinni uvést, v zájmu širší informovanosti, některé skutečnosti, na něž jsme v návaznosti na lživá tvrzení o dekretech prezidenta republiky dříve upozorňovali. Taktéž je třeba ukázat jasně na cíle, které se odsouzením dekretů prezidenta republiky sledují.

„Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27).

„…A ještě jedna zajímavá skutečnost. Z paměti mnohých vypadly, zcela či z části, některé děje za posledních asi dvacet let. Pamatuje si někdo z nás, co bylo před přijetím ČR do EU?  Již jen nemnozí. I to je výsledek přepisování dějin. Proto si připomeňme následující věty:

„V souvislosti s tím musím konstatovat, že bylo obecně známo, že dekrety prezidenta republiky a jejich vztah k evropskému právu byly zkoumány předními odborníky ještě před vstupem ČR do EU, např. prof.Jochen Frowein a Christopher Prout, a tito shledali, že dekrety jsou slučitelné s evropským právem. Faktem je, že jsme se stali členy EU. Landsmani tehdy čekali za bukem na svoji příležitost. Od bran EU nás chtěli odehnat. Ale nepodařilo se jim to. Nebyl důvod! Dekrety prezidenta republiky byly podle odborníků slučitelné s evropským právem Poukazovat dnes na jejich nesoulad s evropským či mezinárodním právem je, slušně řečeno, krajně nemístné. Dekrety se staly, po ratihabici Prozatímním národním shromážděním zákony nebo ústavními zákony Československé republiky, a to na základě ústavního zákona č. 57/1946 Sb., součástí našeho právního řádu a nikdo ze zahraničí, byť i z tzv. blízkého, nemá právo je zpochybňovat nebo rušit. Pokud tyto pokusy skutečně nastanou, půjde nejen o nepředstavitelně hrubé vměšování do našich vnitřních záležitostí, ale o mnohem více!

Považujeme též za velmi důležité upozornit, že i Ústavní soud ČR se zabýval jedním z nejvíce napadaných dekretů prezidenta republiky, a to dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl podán návrh na zrušení tohoto dekretu. Návrh však Ústavní soud svým Nálezem č.55/1995 Sb. zamítl. V závěru Nálezu konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

A ještě jedna nepříliš dávná vzpomínka na aktivity velkého „našeho přítele“, pana H. Seehofera. Tento politik provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 

„Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „Sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/“ (Z článku „Tak dnes mají landsmani, někteří němečtí politici a „nová německá Evropa na programu Benešovy dekrety“, O. Tuleškov)

Již v roce 2005 někteří horlivci se zabývali plány, jak získat „odškodné pro vyhnané z vlasti“ a církve. Mezi ně tehdy patřil i Hans Gebe:

„A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhrazena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. Prager Volkszeitung, č. 31-32, 4.8.2005, výňatek z článku, překlad a redakce: dr. J. Čermák,CSc.

Hans Gebe výslovně neuváděl proněmeckou šlechtu, která již v tu dobu se soudila či hotovila soudit s naší republikou o mnohamiliardové majetky, které ji byly konfiskovány na základě dekretů prezidenta republiky, mezi ty, kteří mohli odškodnění získat. Víme, že vztahy mezi proněmeckou šlechtou a tzv. sudetskými Němci byly převážně dobré. O sudetoněmeckých kořenech u některých z těchto „šlechticů“ nejsou pochybnosti.

Ještě dříve se tímto problémem aktivně zabývali SL a jeho představitelé. O tom, co mají dělat, jak mají postupovat, jim v díle „Sudetoněmecké otázky, Juristické dobrozdání, Část V. Závěrečné teze a katalog požadavků, Vídeň – Innsbruck 1991“, poradil prof. Dr. Felix Ermacora:

„Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění…

Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.“

K tomuto bychom rádi dodali i několik ustanovení, která se týkají konfiskace německého majetku. Šlo především o povinnosti všech signatářů Pařížské reparační dohody, mezi něž patřila Československá republika.

A. Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znova pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“ (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, str.67)

„D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude za­počten na jeho účet reparací, při čemž se rozumí, že před­cházející ustanovení neprejudikuje žádné z otázek, které by mohly vzniknouti vzhledem k majetku, který nebyl vlastnictvím příslušníka dotyčné země ve chvíli anexe nebo okupace této země Německem anebo jejího vstupu do války.“

E. Německý nepřátelský majetek, který má být započten na reparační podíly, musí zahrnovati i majetky, které jsou ve skutečnosti německým nepřátelským majetkem i když nominální vlastník takového jmění není německým ne­přítelem.

Každá signatární vláda musí, nestalo-li se tak ještě, vy­dati zákony a učiniti všechna jiná vhodná opatření, jimiž se ruší a činí neplatnými všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s pod­vodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské po­vahy a chrániti je před účinky kontroly nad německými zájmy nepřátelské povahy.

(Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, str.67 - 68)

My jsme svou konfiskační povinnost splnily. Zavázaly jsme se, že zkonfiskovaný německý majetek se nevrátí zpět do německých rukou. Úsilím, které EU a jeho některé orgány v současnosti vyvíjí, porušují zejména, jak jsme přesvědčeni, Pařížskou reparační dohodu, Krymskou dohodu a Postupimskou dohodu. Kroky EU má být změněn, jak se domníváme, stav, který nastolily vítězné mocnosti. A pokud bychom v souladu se zásadním právním stanoviskem pana prof. JUDr. V. Pavlíčka chtěli dohlédnout dále, pak bychom mohli s ním konstatovat: „Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“

Věříme s panem profesorem, že chystané kroky proti dekretům prezidenta republiky jsou v demokratické Evropě nemožné.

Otázkou však je, do jaké míry je současná EU demokratickým a právním státem. Již po určitou dobu pranýřuje Polsko a Maďarsko za kroky, které jsou, podle ní, neslučitelné s evropskými hodnotami, zejména pak s panstvím práva. Podle současného stavu nabýváme přesvědčení, že tím, kdo porušuje zásady právního státu je sama Evropská unie, která nadto postrádá demokratické struktury, a Německo. Nikoliv Polsko a Maďarsko. Dnes je to EU, v níž můžeme, ve světle jejich skandálních kroků, zejména proti dekretům prezidenta republiky, vidět sílu, která společně s Německem ohrožuje nejen naše nejzákladnější národní a státní zájmy, ale samou existenci, jak jsme přesvědčeni, našeho státu. Ale nejen to! Prvořadě ohrožená je Slovenská republika. Jí budou nyní přednostně lámat. Proto považujeme za naši povinnost poskytnout SR všechnu potřebnou pomoc, zejména diplomatickou. Boj o Bratislavu je bojem i o Prahu! Nyní můžeme již plně pochopit, proč bylo Československo rozděleno a proč by opět mělo srůst.

V závěru Vás, pane ministře, opětně a důrazně žádáme, abyste zejména:

poslal ministru zahraničních věcí SRN protestní nótu proti porušování norem nejen mezinárodního práva v uvedených konkrétních případech.

A v nótě též zdůraznil přání, aby k podobným hrubým nepravdivým protičeským útokům v budoucnosti již nedocházelo.

Dále požadujeme, abyste bez zbytečných odkladů podal protest proti útokům na dekrety prezidenta republiky a pokud by EU, zejména Německo, nepřestala v této činnosti pokračovat, požádal o pomoc USA, Velkou Británii a Ruskou federaci, aby svou autoritou nastolily pořádek v EU a v Německu. Pokud naše návrhy přesahují Vaše kompetence a pravomoci, žádáme Vás, abyste se obrátil na vládu ČR s návrhem, aby tak učinila v součinnosti s panem prezidentem republiky, Ing. M. Zemanem.

S pozdravem

Za petiční výbor „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“

Dr. O.Tuleškov,v.r., Dr. K. Hais,v.r.,

Dr.V. Vítová, Ph.D., ČMF, Legerova 22, 120 00 Praha 2

Pařížská reparační dohoda

Výňatky z Dohody č. 150/1947Sb., o reparacích od Německa…

Článek 6

Německý majetek v cizině

„A. Každá signatární vláda si ponechá formou, jíž si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku).

D. Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejich příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem neb jejího vstupu do války, odpočítávati od jejich reparací. Při tom se má ta to, že toto ustanovení neprejudikuje žádné z otázek, jež by mohly vzniknouti ve věci majetku, který nebyl vlastnictvím příslušníka dotyčné země v době, kdy byla okupována nebo anektována Německem, nebo kdy vstoupila do války.“ –red.

K právům tzv. Sudetoněmecké landsmanšaftu

V této stručné stati jde nám především o tzv. právo na vlast a právo na odškodnění za škody, které sudetům údajně vznikly v důsledku „vyhnání“. Od roku 2015, kdy Spolkové shromáždění SL rozhodlo vzdát se práva na odškodnění, probíhaly mezi landsmany boje. Witikovci byli pro jeho zachování. Soud stíhal soud, pro posseltovce se situace vyvíjela asi až do roku 2019 neúspěšně. Nakonec však bavorský soud rozhodl v jejich prospěch. Fanfáry na počest tohoto vítězství zněly od roku 2016, ač v té době nebylo ještě příslušným soudem pravomocně rozhodnuto o novelizaci stanov SL. Ale to sudetům ani jejich „českým“ přátelům nevadilo. I Sudetomilové a germanofilové toto vítězství slavili. Jejich podlézavost tehdy trhala rekordy.

Jak to s právem na odškodnění sudetů je?

Podle Pařížské reparační smlouvy jsme byli povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nikdy nevrátil do německých rukou. Nadto hodnotu konfiskovaného majetku, který původně náležel tzv. sudetským Němcům, jsme nemuseli odečíst, jak určovala Pařížská reparační smlouva, z našeho reparačního účtu. Nadto tato zakotvila i právo na naše reparace od Německa. Toto naše právo stále trvá.

Jak je to s právem SL na vlast?

Spojenci rozhodli v Postupimi o přesídlení německého obyvatelstva, a to nejen z ČSR, do Německa. V souladu s tímto rozhodnutím a pokyny Spojenecké kontrolní rady, která řídila přesídlení německého obyvatelstva, jsme naše povinnosti splnili.

Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?

Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:

„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946

Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

Shrnuto a podtrženo

Mezinárodní právo nezakotvuje právo sudetů na odškodnění ani právo na vlast. Tzv. sudetští Němci nemají nárok na návrat do „původní vlasti“ (tedy na návrat do ČR), nemají nárok ani na restituce, ani na náhradu škod. Pro tyto jejich požadavky neexistuje žádný právní podklad. Je to třeba otevřeně veřejně, nahlas a rozhodně říci.

Je lehce pochopitelné, že nikdo se nemůže vzdát něčeho, co nemá, zvláště práv, kterým se nikdy netěšil. Uvedená práva si SL sám vymyslel, nadělil a prosazoval. Nadto chtěl, abychom i tato práva uznávali my. My je však neuznáváme. Taková práva landsmani nikdy neměli, nemají a nebudou mít.

V žádném případě však nesmíme v uvedených souvislostech opomenout naše právo na reparace a povinnost Německa nám zaplatit zhruba 360 miliard předválečných korun, což představuje v současnosti částku zřejmě vyšší než 5 bilionů korun.

Tuto částku potřebujeme. Náš rozpočet je v současnosti velmi deficitní. Ani příští měsíce to nebude lepší. Všichni to víme. Zadluženost bude stoupat. Ale politici se dále jen přou, kam a v jaké výši má docházet k převodům z jedné rozpočtové kapitoly do druhé. Tím další potřebné finanční prostředky nezískáme. Od běžných politiků, kterých je u nás většina, se odlišují státníci. Ti vidí dále než na jedno rozpočtové období. Kde je však máme? Zatím o nich, pokud vůbec jsou, není ani slyšet. Škoda! Kdybychom měli jen několik rozhodných státníků, již dříve bychom s Německem jednali o zaplacení reparací, jež nám dluhuje. Věříme, že tato těžká doba je porodí a zformuje. Mají k tomu nakročeno někteří politici SPD a KSČM. I v menších politických stranách jsou takoví.

K tomu, aby nám Německo zaplatilo reparace, které nám dluhuje 75 let, bude třeba vyvinout značné úsilí. Na začátku tohoto procesu musí stát rozhodnost a vědomí, že jde o celonárodní zájem, stejně jako u dekretů prezidenta republiky, za které se musíme být. Nyní uvidíme, kdo z našich ústavních činitelů se umí rázně postavit za interesy republiky a jejího lidu. Dr. O. Tuleškov

K tvrzení pana JUDr. Rudolfa Jindráka o reparacích

Nejdříve tvrzení pana dr. R. Jindráka:

Naše pozice v reparačních návrzích je silnější, Poláci se třikrát vzdali svých nároků, dvakrát ve prospěch Sovětského svazu a potřetí nepřímo za to, že byli účastni jednání čtyři plus. Bylo to kvůli tomu, aby si zajistili svou západní hranici. U nás nebyla diskuse o hranici, a je taková legenda, že nám Američané nabízeli, abychom se zúčastnili jednání čtyři plus jedna. Ale nikoliv kvůli hranicím, ale kvůli majetkovým náležitostem. A zase jsme u dalšího podvodu od pana Genschera, který měl slíbit, že toto si vyřešíme bilaterálně, nestalo se to nikdy. Genscher podle mého blokoval tuto dohodu,“ vysvětloval přítomným Jindrák.

Byl to Gerhard Schröder který řekl, že nebude politicky podporovat individuální žaloby svých státních příslušníků proti České republice a Polsku. Ale každý v Německu může podat žalobu proti České republice na vrácení majetku. Ta žaloba samozřejmě v České republice nebude uznána jako důvodná. Argumentovat se bude Postupimskou dohodou. V pařížských dohodách o reparaci, kdy jsme čerpali jen velmi malou částku, tak se tam mají započítat majetky odsunutých sudetských Němců, ale nikdo to pořádně nevyčíslil,“ odpověděl Jindrák.

Naše vyjádření:

Pokud jde o reparace, které je nám Německo povinno zaplatit, a úlohu, jíž sehrál s námi H.-D. Genscher, pak můžeme říci, že byla pod vší myslitelnou úrovní, slušně řečeno. Pan Genscher, v tu dobu ministr zahraničí SRN, se ukázal snad v tom nejhorším možném světle. Pan dr. Jindrák mluví v těchto souvislostech o podvodu. Domníváme se, že je to tak. Mluvit však o excesech pana ministra Genschera by vydalo na celý další článek. Je pravděpodobné, že se k jeho jednání později vrátíme.

Ano, jedno z ustanovení Dohody o německých reparacích v tomto smyslu mluví.

„A. Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znova pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“ (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, str.67)

Pokud dočteme Dohodu o německých reparacích pouze k uvedenému citátu, pak můžeme říci, že se pan dr. Jindrák nemýlí. Abychom se však dozvěděli více, musíme číst dále. Již na poslední řádce str. 67 začíná text dalšího ustanovení, které pokračuje na další stránce. Tam se můžeme dočíst následující:

„D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude za­počten na jeho účet reparací, při čemž se rozumí, že před­cházející ustanovení neprejudikuje žádné z otázek, které by mohly vzniknouti vzhledem k majetku, který nebyl vlastnictvím příslušníka dotyčné země ve chvíli anexe nebo okupace této země Německem anebo jejího vstupu do války.“

A to je právě to ustanovení, co nás zbavuje povinnosti odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu před jejich přesídlením do Německa, z našeho reparačního účtu.

A pokud jde o postesknutí pana dr. Jindráka, že nikdo v době rozhodné, tedy v období přípravy a konání konference o reparacích, hodnotu majetku německého obyvatelstva přesídleného z Československa do Německa pořádně nevyčíslil, pak je nadbytečné. Československo nemuselo jeho hodnotu odečítat ze svého reparačního účtu, jak jsme již zdůvodnili.

Pan dr. R. Jindrák není sám, kdo do hry chtěl vrátit majetek přesídlených Němců. Byli a zřejmě ještě budou další. Otázkou je, proč tak činí? Že by pan dr. R. Jindrák neznal příslušné ustanovení Pařížské reparační smlouvy? To je málo pravděpodobné. Mohou to být však jiné důvody. Jaké? O nich se raději nebudeme šířit. Museli bychom totiž vstoupit na cestu a jít po ní alespoň malý kousek, ale bohužel nemáme potřebné argumenty. Tedy necháváme na každém čtenáři, aby si na vznesenou otázku odpověděl sám.

Též bychom chtěli uvést, že naši odborníci, kteří dávali dohromady škody, které nám Němci způsobili, a ohodnocovali je, si stěžovali na to, že neměli dostatek času, aby naše celkové reparační požadavky mohli beze zbytku vyčíslit. Těmto lidem, ač již neznáme jejich jména, bychom chtěli složit hlubokou poklonu za jejich usilovnou práci, za jejich vlastenecké přístupy. Myslíme si, že by všichni, pokud by viděli, jak se dnes „věci mají“ hluboce zaplakali nad tím, jak „usilovně“ se naši diplomaté a další ústavní činitelé „snaží“, abychom dostali to, co nám podle dohod i mezinárodního práva patří.

Jak rádi bychom byli, kdyby vše, o čem píšeme, bylo jinak. (Čerpáno z internetových materiálů) J. Skalský

Jindrák Rudolf, JUDr., v současnosti ředitel Odboru zahraničního Kanceláře prezidenta republiky

Ocenění: Bavorský řád za zásluhy

Velký kříž za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo

Ředitel Odboru zahraničního

Kanceláře prezidenta republiky

Úřadující

Ve funkci od:

15. března 2017

Předchůdce Hynek Kmoníček

Náměstek ministra zahraničních věcí ČR

Ve funkci:

8. října 2001 – 20. dubna 2004

Ve funkci:

25. srpna 2014 – 14. června 2015

2. velvyslanec ČR v Maďarsku

Ve funkci:

1998 – 2001

Předchůdce Richard Pražák

Nástupce Hana Hubáčková

3. velvyslanec ČR v Rakousku

Ve funkci:

19. května 2004 – 2006

Předchůdce Jiří Gruša

Nástupce Jan Koukal

4. velvyslanec ČR v Německu

Ve funkci:

11. prosince 2006 – srpen 2014

Předchůdce Boris Lazar

Nástupce Tomáš Podivínský

Narození 25. ledna 1964 (55 let)

Praha

Československo Československo

Choť Lenka Jindráková

Děti dvě dcery

Alma mater Univerzita Karlova v Praze

Uznání panu Horstu Seehoferovi,

i od pana Dr. R. Jindráka

„Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal ve dnech 26.-28. května 2012 v Norimberku.)

Malá poznámka: To přání SL o přímých rozhovorech s českou vládou, jež vyslovila kancléřka A. Merkelová v Praze v květnu 2012, bylo tak silné a přesvědčující, zřejmě také proto, že v tomto smyslu s Prahou již dříve opakovaně jednal H. Seehofer, že premiér P. Nečas v čele početné delegace již v únoru 2013 zavítal do Mnichova, kde vystoupil v bavorském zemském sněmu se svým, slušně řečeno, velmi diskutabilním projevem.

A nyní ještě jednu otázku. Nemohli bychom považovat uvedené jednání pana H. Seehofera a paní kancléřky A. Merkelové za nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí?

Pan dr. Rudolf Jindrák nedávno také mluvil o Horstu Seehoferovi. Citujeme:

„…Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko-německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ ( Z článku: Na Prahu změn 32: „Německo není plně suverénní země, nemá ani vlastní ústavu,“ říká ředitel Kanceláře prezidenta republiky a přední český diplomat Rudolf Jindrák“)

Z uvedených citací nebudeme dělat žádné závěry. Necháme to na vás, vážení přátelé! J. Skalský

Kdo se snaží u nás opětně oživit slova sudetský, Sudety

Sudetský tulák. Za tajemstvím 500 let starého dolu v Krušných horách

21.2.2021, Stanislav Dvořák, Novinky

Nejde jen o tento článek, ale již o celou sérií textů o našem pohraničí, kterým „sudetský tulák“ kráčí a objevuje zajímavosti.

Jak je možné takto opět do našeho slovníku vnášet slovo „sudetský“ a jeho odvozeniny? Co tím kdo sleduje? Kdo má zájem se opět vracet ke slovům, spojeným s henleinovským hnutím. S ním i naši němečtí antifašisté bojovali. Sami se nikdy nepovažovali za tzv. sudetské Němce. Byli pro nás československými občany německé národnosti. Stáli po našem bohu v boji s henleinovci až do mnichovské pohromy. Pak je henleinovci lovili, bili a zavírali do koncentračních táborů.

Je to snad rubrika placená „sudeťáky“? Pokud ne, pak ji pánové z Novinek laskavě ze svého repertoáru odstraňte. Máte-li za ni peníze, pak vám chceme připomenout, že je to nedůstojné, chci být slušný, Novinek.

V ČR není žádná územně správní jednotka, která by nesla název „Sudety“. Nevymýšlejte si zbytečně nová označení pro naše pohraničí, zvláště když tato jsou spojena se znacizovanými henleinovci. Pokud takovéto a podobné výkřiky necháme bez odezvy, může se nám třeba již zítra někdo ozývat z Reichenbergu nebo z Prag a Brünn. Je toto vašim cílem? ČNL

Prezident Beneš k slovu „sudetský“ , „Sudetenland“…

c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"

bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Mu­síme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví a terminologie politické aféry…

Ze zásadního stanoviska prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942

Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?

Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Německo nám ještě nezaplatilo reparace a přesto sudeti požadovali odškodnění za nucené nasazení

Paleczek: "V následujících letech došlo na sudetoněmecké straně k názoru, že německým nuceně nasazeným je třeba poskytnout odškodnění, a to po vzoru odškodnění českých nuceně nasazených, v podobě peněžité dávky jednorázově. Na podzim roku 2000 založila Ackermann Gemeinde pracovní skupinu pro plánování a realizaci této politiky v kanceláři Mnichově. Ta sestávala ze dvou zástupců tří společenských institucí sudetoněmecké etnické skupiny: sudetoněmecké sociální pracovníky, sociální pracovníky Ackermann-Gemeinde a sociální pracovníky Seliger-Gemeinde. Předsedou sedmičlenné pracovní skupiny byl nyní zesnulý bývalý státní tajemník D. Wolfgang Egerter. "Pracovní skupina si stanovila za cíl dosáhnout odškodnění pro sudetské Němce za nucené nasazení z Německo-českého fondu budoucnosti. "Projekt se nepodařil na podzim roku 2003 ze dvou stran: V České republiky pro bývalého prezidenta Václava Klause. Také to se nepodařilo na ministerstvu zahraničí. "Překážka nacionalistického Klause nepřekvapila. Nechutná však byla německá překážka. Antje Vollmerová, v té době členka Strany zelených, v radě Fondu budoucnosti projekt úspěšně torpédovala. 150.000-200.000 sudetských Němců bylo internováno před 70 lety. Paleczek mnoho let zkoumá československé internační tábory v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku a složení vězňů. O svých poznatcích referuje v Sudetendeutsche Zeitung  v několika pokračováních od února 2016. Odškodnění pro německé nuceně nasazené označuje za dobré a správné.

Paleczek: "Německá vláda tedy po 70 letech přiznává odškodnění poválečným německým nuceně nasazeným. To je jistě dobrá věc. Ale nebylo by mnohem důležitější, aby převzaly odpovědnost vlády zemí, které utrpení v minulosti způsobily? Odpověď na tuto otázku vládám v Praze, ve Varšavě, v Lublani, Záhřebu a jinde také přijde v budoucnu. Nicméně, dotyčné osoby se toho nedožijí!" Pro něj, Paleczka, je znamením suverenity otevřené společnosti se stabilní demokracií, že se věnuje temným stránkám své vlastní historie. Z pohledu sudetských Němců je možné z tabulek úmrtí počítat, že naživu je doposud pět procent osob postižených před 70 lety. Jsou to z odhadovaných 60.000 až 80.000 nuceně nasazených asi 3000 až 4000. Z článku „Německo-česká kultura vzpomínání .Týdenní seminář v  Heiligenhofu - část II“ Sudetendeutsche Zeitung, 2.12.2016, str. 3, 5, bez autora a značky

Poznámka k článku: Němci nám způsobili v době tzv. protektorátu a dokonce i v posledních dnech války obrovské škody. Reparace nám nezaplatili. A když těsně po válce byli nasazeni na odstraňování škod, které také způsobili, natahují ruku a říkají nám zaplať. Jak je to zrůdné! ČNL

Mě to nebaví

Skutečně mě již zmáhá a neskutečně otravuje, jak naše politická scéna nepochopila, že jsou tu lidi (parafráze na Švejka: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi…“), a místo toho se škorpí na písečku jak děti v mateřské školce. Je to nedůstojné, ponižující a tragické.

Vyberu zde několik výroků, které aspirují na cenu Jaroslava Haška za logiku a inteligenci (Inspirací je konstatování: „Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.“).

Jakub Michálek (Piráti): „Tato země nouzový stav nepochybně potřebuje, potřebují ho zdravotníci, hejtmani, ale ne v rukou šílence.“

Jinými slovy, pan Michálek zde přiznává, že politici by se měli na nouzovém stavu shodnout, ale neučiní tak, protože nemají rádi pana Babiše. A za to, že se zachovali jako uražení kluci z „Bylo nás pět“, potom obviní premiéra. Pozoruhodný výkon, jen což je pravda.

Petr Fiala (ODS): „Nouzový stav už nepotřebujeme, COVID bych zvládl lépe než Babiš.“

Pan Fiala dává dlouhodobě nepokrytě najevo, že jediné, co ho zajímá, je vidina premiérského křesla. Nepochopil, že i kdyby se Demoblok dostal k moci, odstaví ho I. Bartoš. „Já, já já, jenom já.“ A co třeba občané, pane Fialo?

Markéta Pekarová Adamová (TOP09): „Když od jara podáváme konstruktivní návrhy a ty jsou pak smeteny ze stolu, tak nemůžeme vládě dávat bianco šek… Pozvání do krizového štábu nepřijmeme, je to past od Andreje Babiše.“

Paní Adamová (známá tvář z happeningu na Karlově mostě) zde předvedla typický slovní šachmat sama sobě: V jedné větě si totiž stěžuje, že se vláda nezabývá opozičními návrhy – a současně odmítá pozvání ze strany vlády k jednání jako „past“. A tohle, prosím, někteří volí…

Vít Rakušan (STAN): „Nouzový stav není recept na epidemii, na čemž jsme se shodli s Pirátskou stranou.“ Od pana Rakušana bych se rád dozvěděl, co je receptem na pandemii. Evidentně to neví Evropa ani USA, ale zato Rakušan má jasno…

M. Jurečka (KDU-ČSL): „Pokud bychom měli premiéra, který je schopný uznat vlastní chyby a nebojí se jednat s experty, byť z opozičních řad, tak bychom dnes byli úplně jinde.“

Jde o to, kde bychom byli s panem Jurečkou. A měl by jmenovat ty experty z opozičních řad – že by měl na mysli třeba pana Šmuclera?

Uvědomme si, že tady nejde o nějakou přetahovanou o křesla. Nebo, nemělo by jít. Umírají lidé, kteří marně čekali na vakcíny. A zdaleka ne jen ti dříve narození. Místo toho, aby vláda a opozice hledaly způsob, jak chránit naše životy, a současně řešit ekonomický kolaps, předvádějí odporné divadýlko, jak se po volbách dostat k moci. Ale proč by je měl někdo volit? Vykašlali jste se na nás – a i my se na vás vykašleme…

Budování kapitalismu v Čechách

Marek Adam, Táborští vlastenci

V současné době se česká společnost opět ocitá na přelomu. Uvědomujeme si však dostatečně, v jakém přelomovém období se právě nacházíme?

Analyzujeme-li podoby kapitalismu v naší novodobé historii, nevyhneme se tendenci provádět jakousi periodizaci tohoto systému. Zkusme si proto rozčlenit naši kapitalistickou epochu na 4 základní periody.

První periodu bych nazval tzv. protokapitalistickým obdobím. Jedná se o latentní kapitalismus, který se v českém prostředí vyskytoval ještě za doby normalizace. Tehdy se vytvářely sítě struktur napojených na vekslácké bosse, kteří pak po listopadu 89 zahájili zářnou podnikatelskou kariéru. Nutno říci, že na estébácko-mafiánských základech. V podstatě se jednalo o kmotry komunistických „papalášů“ realizující své podnikání pod heslem „za valuty a džíny pro vaše děti si od vás pronajmeme sféry vlivu“. Zrodily se nerovné šance.

Druhá perioda spadá do počátku devadesátých let. Přesněji lze tuto epochu vymezit léty 1990 – 1997. Druhá fáze kapitalismu se vyznačuje heslem, podle kterého jsem ji i nazval, a to období pseudobudování druhého Švýcarska. V této době byla česká veřejnost podvedena prognostickými manipulátory, kteří slibovali ekonomické zázraky v legislativním přítmí. Lidé se rychle identifikovali s bohatými rodinami z amerických mamutích seriálů, aniž by se zamýšleli nad nezdravým sebevědomím, které by si spíše zasloužilo vidět kapitalismus optikou viktoriánské Anglie (jak byl zmapovaný např. v dílech Charlese Dickense).

Tuto euforii smetlo „vystřízlivění“, které pregnantně ilustrovala esej filosofa Karla Kosíka Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda (1997). Od té doby se v českém prostředí kapitalismus už nemohl prezentovat jako zázračný, jak jej chápali mnozí ve své naivitě i vypočítavosti na počátku 90. let. Myšlenka, podpořená i ukradenou tezí prezidenta Masaryka, že soukromé vlastnictví je zárukou dobrého hospodaření a kvalitní výroby, vzala rychle za své.

Následoval citelný propad popularity kapitalistické ideologie, a tak kapitalismus zmutoval do své třetí fáze, kterou můžeme pojmenovat jako období státního kapitalismu.

Zatímco první dvě periody můžeme souhrnně zařadit do společné kategorie „měkkého kapitalismu“, dalším dvěma obdobím je třeba přisoudit kategorii „tvrdý kapitalismus“.

Právě zde nastává přerod zdánlivě dobrého kapitalismu v nelítostnou a zákeřnou ideologii, která se obrací proti člověku a jeho existenciální podstatě. Privatizace veřejného sektoru, kterou „dovršil“ stát pod vládou Miloše Zemana, odbourala mýtus kolektivního spoluvlastnictví. Ten v lidské mentalitě přežíval již od dob znárodnění v padesátých letech. Zatímco např. v době normalizace patřily státní zámky všem socialistickým občanům a v době Klausovy privatizace patřily všechny podniky všem těm, kdo si zakoupili kupónovou knížku, od Zemanovy privatizace bank už občané nebyli vlastníky ničeho. Stát se tehdy zachoval jako tvrdý kapitalista, neboť stát byl tehdy ten, kdo občanům fakticky zcizil jejich výrobní prostředky.

Od roku 2006, vlivem vítězství pravice i vlivem následné ekonomické krize, započala čtvrtá a zatím poslední dovršená, a přitom ne ještě zcela ukončená fáze kapitalismu. Bohužel ta nejhorší. Jedná se o období asociálního kapitalismu. Tento systém obrátil kapitalistickou motivaci, tudíž „vlastní přičinění k výkonu“, proti výkonu i proti onomu vlastnímu přičinění. Lidé se stali bezmocnými loutkami, neboť elementární sociální opora kapitalistické solidarity, faktor lidské práce, zcela zmizel.

Lidská práce a lidský výkon jsou dnes už nepotřebné. Práce se globalizovala a člověk se stal zbytečným mezičlánkem výrobního procesu. Nejsou to stroje, které lidem vzaly práci, jako tomu bylo kdysi v 19. století. Jsou to zkorumpovaní politici, kmotrovské vazby a globalizovaný kapitál, kdo žene stále větší a větší masy pod hranici chudoby. Paradoxně to nebyl socialismus, nýbrž globální kapitalismus, jenž se projevil jako novodobý likvidátor drobných živnostníků.

A přitom je těmto masám, nejen „politickými prostituty“, soustavně vnucován sebeklam, který zní „kult identifikace se zdravými, silnými, bohatými, úspěšnými“. Vrátí se naše země ke státně autarknímu modelu, v němž bude „ten umět to a ten zas tohle“? A nebo přijde nový „spasitel“, který nabídne masám další „jednoduché řešení“?Nesmíme ignorovat narůstající nebezpečí, které může vést až k sociální válce! Základem stabilního státu je uspokojená střední třída. Ale ta, změní-li se v tzv. gesindlvrstvu, může být zároveň zdrojem veliké radikalizace!

Naše přítomnost otevírá přelom k další, dosud však jen obtížně definovatelné fázi kapitalismu. Jedno je ale jisté. Bude to fáze, která se bude, vědomě či nevědomě, vracet k samotné podstatě a k přehodnocování kapitalistických idejí. Do politického diskursu budou znovu a stále více vstupovat díla myslitelů 19. století (liberálních i marxistických).

Dovolte mi, abych zde na tomto místě doplnil svou periodizaci tedy ještě o další fázi, která se v naší společnosti právě v těchto letech zrodila a stále se vyvíjí.

Jedná se o novou fázi, kterou bych definoval jakýmsi prozatímním pracovním termínem - „období korporativního kapitalismu“. Tato fáze představuje již jen pouhý předstupeň k nástupu korporativního fašismu. Započala již okolo roku 2014.

Čím se tato fáze vyznačuje?

Zdánlivě se tváří jako sociální, ale ve skutečnosti má povahu velmi antisociální.

Moc je soustředěna do rukou oligarchů, kteří jsou korporativní cestou napojeni na zdroje státní moci. Spojují v sobě moc ekonomickou s mocí politickou a mediální.

Svou opozici nelikvidují politicky ani vojensky, nýbrž ekonomicky. V podstatě se jedná o plíživou formu ekonomického vydírání, umocněného populistickým strháváním širokých mas na svou stranu.

Oponenty tak nezlikviduje úzká skupinka vládnoucích elit, nýbrž „zfašizovaná veřejnost“, jež je jakýmsi mezičlánkem – pouhou součástí vyděračského mechanismu. Tato veřejnost je sama zdrojem a zároveň i obětí vyděračského nátlaku.

Proti komu je tento korporativismus zaměřen nejvíce? Je to jednoduché. Proti všem těm, kteří požadují ekonomickou, politickou a mediální nezávislost. Nejvíce proti těm, kteří požadují současně všechny tyto tři formy nezávislosti najednou. Proti sobě tak bude postaven zájem individua – jedince, v kontrastu zájmu „veřejného blaha“.

Ono „veřejné blaho“ však může být velmi zneužitelné proti všem odpůrcům korporativního systému. Každý, kdo nebude podporovat zájmy „veřejného blaha“, bude přímo či nepřímo čelit nátlaku korporací.

V této fázi skutečně půjde o poslední zbytky autonomie jedince – ve smyslu ekonomickém, politickém i mediálním. A bohužel i ve smyslu fyzickém.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že dnes již úpadkový kapitalismus nemůže bez důsledné sociální kontroly už vůbec existovat. Jinak by tento systém již nebyl vhodný k životu. Na lidech mu totiž nezáleží…

Musíme to být my, veřejnost, kdo tu sociální kontrolu úpadkového kapitalismu vezme do svých rukou. V opačném případě by totiž korporativní kapitalismus směřoval už jen k válce.

Havlíčkův Brixen

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Není tomu dávno, co jsem se zúčastnila zájezdu do Jižního Tyrolska a navštívila město Brixen-Bressanone. Místo Havlíčkova vyhnanství. Došla jsem až k hotelu U slona, abych si jej prohlédla očima vzpomínek a památky na jednoho z našich čelných obroditelů, Karla Havlíčka Borovského (1821 – 1856). Byl to prvotřídní novinář, demokratický politik a básník. Stoupenec Františka Palackého. Pro autora jeho životopisu k 50. výročí jeho úmrtí to byl „Neohrožený bojovník za práva národu českého.“

Dívala jsem se na výstavný hotel a myslela na „oprávce našich dějin“, kteří kritizují učitele dějepisu, že místo Havlíčkovy „parádní dovolené“ a „luxusu“ v Brixenu mluví o nějakých „útrapách“. Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před těmi zhruba 170 lety, kdy se stal místem Havlíčkova vyhnanství, byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Svědčí o tom dobové obrázky. Ani hostinec U slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako je dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc. Musel se vystěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá a diskutuje s místními obyvateli.

Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezla policie kočárem s koňmi celých 6 dní, od 16. do 22. prosince 1851, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám přírodního okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po místních kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval, aby vedl zápas za uskutečnění politického programu a národního ideálu. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu. Bylo to významné vítězství a přátelé je radostně oslavili. Avšak jako blesk z čistého nebe přišel po vítězství u soudu ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace do vyhnanství. Havlíček byl odtržen od rodiny (ustaraná matka, churavá manželka, tříletá dceruška), od přátel, od možnosti sledovat události, reagovat na ně a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta protidemokratické vlády. Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v epopeji „Tyrolské elegie“.

V Brixenu je pěkně, ale jsme tu v horách. A jsme v polovině 19. století, v době bez elektrického proudu i bez vodovodu. Po půl roce přijela za Havlíčkem do Brixenu manželka s dceruškou. Aby nebyl tak sám, aby s ním čekaly na povolení návratu domů. Ale povolení nepřicházelo a horské podnebí zdraví oběma návštěvnicím jen přitěžovalo. A tak Havlíčka zas opustily.

V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu (umřela v den svých 29. narozenin roku 1855) a k vlastnímu konci. Umřel roku 1856. Bylo mu 35 let.

Hrdinské skutky a strádání kolaboranta Salma

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, Spol.L.Svobody, Brno

K současným blábolivým zprávám serveru Extra.cz o jakýchsi nedoložených "hrdinských skutcích a strádání" rájeckého pána Huga Salm-Reifferscheidta, bývalého starohraběte a knížete (Altgraf und Fürst) je možno dodat toto:

Majitel panství Rájec, velkostatkář kníže Salm, a majitel šamotové továrny, jejíž jeden ředitel, Adalbert Augustin, byl stíhán pro velezradu ČSR vojenským prokurátorem,a druhý ředitel Zahn byl odsouzen za germanisaci a vyhrožování Čechům na Mírov, za okupace nikdy nestrádal, ani jeho rodina. Z tzv. vnucené správy "Zwangsverhaltung" dostával až 200 tisíc protektorátních korun - podle komisařů vyšetřovací komise Rájce.

Jeho manželka, kněžna Leopoldine, měla nárok za dekoraci Mutterkreuz za 4 německé děti, na přednostní říšské příděly obuvi, šatstva a otopu a rovněž na zvláštní říšské půjčky v říšských a protektorátních bankách, podle předpisů pro Ehrenkreuz der Deutschen Mutter,což byl oficiální název dekorace Mutterkreuzu.

Lze -li označit nějaký skutek rájeckého pána za "hrdinský", pak to zajisté bylo věnování veledaru 40 tisíc protektorátních korun na Winterhilfe Wehrmachtu - podle komisařů Rájce. Ovšem ne za hrdinský ve smyslu pro ČSR, ale pro Wehrmacht. Za takový obnos bylo v protektorátu možno koupit malý grunt...

Takže v době, kdy čeští občané strádali, a rájecký velkostatek knížete jim za okupace zarazil veškeré podpory pro české děti (Resoluce závodních rad Salmových podniků), rájecká rodina pana Salma nestrádala ani zlomkem toho,co museli vytrpět Češi.

Navíc roku 1944 rodina Salmů pořádala honosnou svatbu na zámku za účasti nacistů, spojeneckého vojáka Wehrmachtu, důstojníka Allgemeine SS, nacisty hraběte Dubskyho, dcery Idy s důstojníkem Schoellerem ze 6.regimentu kozáků ROA Wehrmachtu, z rodiny vysokého nacisty,odsouzeného v Rakousku po osvobození za nacismus, a vyznamenaného nacistickými a fašistickými dekoracemi.

Sborník Muzea Blansko 2014 s originálními fotografiemi svatby a ještě žije jedna svědkyně svatby.

Jestli toto mají být "hrdinské skutky", pak jsme obnovili Protektorát v plném lesku. A jestli toto má být stéblo pro udělení čs.občanství a restituci rodině pana knížete, pak jsme zbořili právní řád a spravedlnost ČSR a nástupníka ČR.

Rozhodujícím rokem byl rok 1991- Zánik Jugoslávie a Sovětského svazu 1

globe-32299_960_720, příspěvky od messin 21.2.2021

Marcus Papadopoulos, Global Research

I když neexistuje žádný zlatý věk, je zcela jasné, že dnešní svět je ve velmi nezdravém stavu. Od východní Evropy přes severní Afriku byly země v posledních letech vážně destabilizovány, což mělo za následek masakry a zničení stovek tisíc životů.

A jádrem této destabilizace je americká a britská zahraniční politika.

Jak jsme ale dnes dospěli k této situaci ve světě? A jaké jsou kořeny americké a britské „humanitární“ intervence?

Mnoho lidí na výše uvedené otázky odpovídá citováním nelegální americké a britské invaze do Iráku. No, rozhodně se mýlí.

To, co dnes vidíme například v Sýrii, má svůj počátek v roce 1991. Protože tento rok byl zlomem v geopolitice. Byl to rok, kdy došlo k rozdělení Socialistické federativní republiky Jugoslávie a k rozpadu Svazu sovětských socialistických republik.

Jugoslávie byla prvním krokem v řadě západních intervencí, včetně Iráku, Libye, Sýrie a Ukrajiny, a Západ dokázal v těchto zemích úspěšně zasáhnout, protože Sovětský svaz už neexistuje.

Na začátku roku 1991 se Jugoslávie ocitla v nejisté situaci, která se pro ni ukázala být smrtelnou. Jugoslávie byla v Evropě sama. Jugoslávské úřady čelily USA, Velké Británii, Německu a Rakousku, které již Jugoslávii nepotřebovaly (jako tomu bylo během studené války, kdy Jugoslávie prosazovala politiku nezúčastnění), které nechtěly socialistickou zemi v nové Evropě, a které chtěly zabránit ruskému vlivu na Balkáně, který mohl být v budoucnu potencionálně nastolen. A protože byl Sovětský svaz ve smrtelných křečích, nebyla Moskva schopna jugoslávské vládě pomoci.

Jugoslávie byla místem, kde se zrodila intervenční politika Západu/NATO, kde bylo mezinárodní právo zcela odsunuto na vedlejší kolej a kde údajné genocidy poskytly NATO pod americkým vedením záminku zasáhnout ve jménu humanismu. Západní intervence v Jugoslávii následně poskytla katalyzátor budoucím západním intervencím jinde ve světě, aby USA mohly posílit svou globální hegemonii. A právě v Jugoslávii americké a britské instituce zapojily jednu ze svých nejpůsobivějších zbraní, aby ospravedlnily svou novou intervenční politiku: mainstreamová média. A americká a britská mainstreamová média mohla následně přenést své nově nalezené zkušenosti a úspěchy z Jugoslávie na nové fronty – do Iráku. Libye, Sýrie a na Ukrajinu.

Přestože byla Jugoslávie zakládajícím členem Organizace spojených národů a její hranice byly mezinárodně uznány podle mezinárodního práva, Německo a Rakousko podpořily separatistická hnutí ve Slovinsku a Chorvatsku k vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii, zatímco Amerika udělala to samé v případě Bosny a Hercegoviny. Tyto akce Berlína, Vídně a Washingtonu byly vážným porušením mezinárodního práva, zcela podkopaly Chartu OSN a zničily nedotknutelnost mezinárodně uznávaných hranic. Kromě toho nezákonné akce těchto západních mocností podnítily strašné války, které následovaly v Chorvatsku a Bosně. Jak to komentoval Lord Peter Carrington, bývalý předseda mírové konference o Jugoslávii: činy amerických, německých a některých dalších evropských vlád „zajistily, že na Balkáně dojde ke konfliktu.“

Rozbití Jugoslávie však Západu nestačilo; chtěl zajistit, aby se nástupnické státy staly jeho klientskými státy a proto začal poskytovat zbraně nelegálním ozbrojeným skupinám v Chorvatsku a Bosně, aby dosáhly svých výsledků na bojišti.

V Chorvatsku Západ vyzbrojil v podstatě fašistické hnutí, které oslavovalo ustašovce, chorvatskou fašistickou organizaci, která během druhé světové války vládla pronacistickému nezávislému státu Chorvatsko a která v té době páchala genocidu proti srbskému lidu, zavraždila přibližně 700.000 Srbů, z nichž někteří byli zavražděni v koncentračním táboře Jasenovac, známém jako jugoslávská Osvětim. Při návratu v devadesátých letech Chorvaté spáchali největší etnickou čistku jugoslávských občanských válek, když provedli operaci Bouře, jejímž výsledkem bylo vyhnání více než 250.000 krajinských Srbů z domovů po předcích.

V Bosně Američané nejenom vyzbrojili separatistické muslimské síly, ale také usnadnily přepravu zahraničních mudžahedínů z Afghánistánu do Bosny, aby bojovali po boku sil bosenských Muslimů. Tito mudžahedínští bojovníci, kteří předtím bojovali proti Sovětům v Afghánistánu, spáchali nejen některé z nejhorších zločinů bosenské války, ale také začali využívat svou nově nalezenou přítomnost v Evropě k položení základů pro šíření islamismu a islámského terorismu na kontinentu i mimo něj. Islámští bojovníci se nyní těší ze své předsunuté základny v Evropě. Jedním z mudžáhidů, kterého Američané přivedli do Bosny, byl Usáma bin Ládin, kterému muslimské úřady vydaly bosenský pas a podle novináře z Der Spiegel byl v roce 1994 viděn v hotelu Holiday Inn v Sarajevu.

Srbové, kteří se postavili proti rozpadu Jugoslávie a nechtěli, aby jim vládli chorvatští fašisté a muslimští fundamentalisté, vyděšení ze svých zkušeností během druhé světové války, byli Západem označeni za bariéru dosažení jeho cílů na Balkáně. K tomu pomáhala západní mainstreamová média.

Srbští lidé, kteří během své historie bojovali proti cizímu útlaku (Osmané, Rakousko-uherská říše a potom nacistické Německo) byli západnímu médii zobrazováni jako masoví vrazi, násilníci a pachatelé genocidy. I když tato obvinění byla vymyšlená, připravila nicméně cestu pro NATO, aby zahájilo bombardování Srbů v Bosně, což byl akt, který neměl oporu v mezinárodním právu. Jak řekl generál Lewis Mackenzie, který byl náčelníkem štábu Ochranných sil OSN v Bosně a velitelem sarajevského sektoru:

„Ti z nás, kteří sloužili jako velitelé sil OSN v Bosně, si uvědomili, že většina zpráv v médiích byla mírně řečeno zaujatá. Kdykoliv jsme se pokusili uvést záznam na pravou míru, byli jsme – a nadále jsme – obviňováni z toho, že jsme „srbskými agenty.“

Takže NATO začalo v roce 1994 bosenské Srby bombardovat. Američané a Britové však potřebovali mnohem intenzivnější kampaň nejen k dosažení svých geostrategických cílů v Bosně, ale také k vytvoření precedentu pro budoucí intervenci Západu/NATO v jiných oblastech světa, a předvedení mimořádné zdatnosti NATO a tím zastrašit země, které se řídily nezávislou zahraniční politikou. A údajná genocida ve Srebrenici v červenci 1995 poskytla Washingtonu a Londýnu to, co hledali. Srebrenica dodnes zůstává základem „humanitární intervence“ Západu, a to je to, na co se američtí a britští politici a novináři odvolávají, když požadují vojenský zásah v zemi, jako tomu bylo v Libyi a Sýrii.

Ale to, co se stalo ve Srebrenici v létě 1995, nebylo tak jednoznačné, jak máme podle západních politiků a novinářů věřit. Dovolte mi, abych vám citoval slova Dr. Efraima Zuroffa, ředitele střediska Simona Wiesenthala v Jeruzalémě:

„Pokud vím, to, co se stalo (ve Srebrenici) neodpovídá popisu ani definici genocidy. Myslím, že rozhodnutí nazvat to genocidou bylo učiněno z politických důvodů.“

Dovolte mi nyní citovat slova generála Carlose Martinse Branca z portugalských ozbrojených sil, který v roce 1995 sloužil jako vojenský pozorovatel v Bosně:

„Srebrenica byla zobrazována – a nadále je – jako promyšlený masakr nevinných muslimských civilistů. Jako genocida! Ale bylo to opravdu tak? Pečlivější a informovanější hodnocení těchto událostí mě vede k pochybnostem.“

Příběh Srebrenice ve skutečnosti nezačal v roce 1995; spíše začal v roce 1992, kdy muslimské síly operující ze Srebrenice pod velením nechvalně známého Nasera Oriče zahájily tříleté orgie masakrů proti srbským civilistům v okolních srbských vesnicích. Během tří let bylo muslimskými silami zavražděno více než 3.000 Srbů, někteří z nich těmi nejbarbarštějšími způsoby, jaké si lze představit.

V létě roku 1995 měla bosensko-srbská armáda příležitost dobýt Srebrenicu a ukončit masakrování srbských vesničanů. Byla to ale past nastražená Billem Clintonem a bosensko-muslimským vůdcem Alijou Izetbegovičem, kteří oba potřebovali „genocidu“, aby mělo NATO „ospravedlnění“ k rozsáhlé intervenci v Bosně.

Mimochodem, dovolte mi citovat část rozhovoru, který měl Bernard Kouchner, bývalý francouzský ministr zahraničí s Izetbegovičem, když byl muslimský vůdce na smrtelné posteli. Kouchner řekl Izetbegovičovi:

„Byla to hrozná místa (tábory v Bosně), ale lidé nebyli systematicky vyhlazováni. Věděl jste to? Zeptal se Kouchner, na což Izetbegovič odpověděl: „Ano, myslel jsem, že moje odhalení mohou vyvolat bombardování. Tvrzení byla nepravdivá. Neexistovaly žádné vyhlazovací tábory.“

To, co se stalo ve Srebrenci v létě roku 1995, byl podle mého názoru válečný zločin, nikoliv genocida. Válečný zločin, protože někteří srbští vojáci, kteří nejednali podle rozkazů, vykonali určitou pomstu proti muslimským vojákům. Těmito Srby bylo popraveno možná až 800 muslimských vojáků. Strašný čin, ale jednalo se o válečný zločin, nikoliv o genocidu.

Kromě toho byly v boji se Srby zabity tisíce muslimských vojáků, zejména při jejich ústupu ze Srebrenice přes lesy do Tuzly.

Co je to genocida? Genocida je systematické vyhlazování celého národa na základě etnického původu. Například genocida spáchaná proti Židům ve druhé světové válce, která měla za následek smrt šesti milionů židovských lidí, a genocida spáchaná proti Arménům v první světové válce, která vyústila v milion mrtvých Arménů.

Ale ve Srebrenici, v létě 1995, Srbové podle dokumentu OSN povolili 35.632 muslimským starším lidem, ženám, dětem a mladým chlapcům opustit Srebrenici, z nichž většina šla do Tuzly. Nyní mi dovolte znovu citovat generála Lewise Mackenzieho:

„Je to hnusné, ale je třeba říci, že pokud pácháte genocidu, nenecháte ženy jít, protože jsou klíčem k udržení samotné skupiny, kterou se chystáte odstranit.“

A proto Dr. Efraim Zuroff řekl: „Přál bych si, aby nacisté odsunuli židovské ženy a děti před svým krvavým řáděním (jako ve Srebrenici), místo aby je zavraždili, ale to, jak víme, se nestalo.“

Důvodem, proč vlády a mainstreamová média v USA a Velké Británii brutálně znevažují jakoukoli diskusi zpochybňující jejich oficiální příběh o Srebrenici, je ten, že samotný základ „humanitární intervence“ Západu je postaven na údajné srebrenické genocidě. Překlad Mesin, (pokračování)

Európska únia a Rusko na križovatke dejín

Branislav Fábry, 22. 2. 2021  blog autora

  Konflikt medzi EÚ a Ruskom dosiahol v roku 2021 nový rozmer a otvorene sa hovorí o križovatke, za ktorou sa nachádza veľký konflikt. Vzťah oboch subjektov je však už dnes konfrontačný a otázkou je len to, akú mieru nepriateľstva dosiahne. Zdá sa, že ani EÚ, ani Rusko nie sú ochotné ustupovať zo svojich pozícií. Netreba opakovať, že aktívnu úlohu pri zhoršovaní európsko-ruských vzťahov zohráva aj slovenská zahraničná politika, v ktorej dominujú subjekty s rusofóbnymi postojmi. Aj minulá vláda sa pritom v rozhodujúcich otázkach vyjadrovala euro-atlanticky, dokázala však udržať rozumnú mieru zdržanlivosti a diplomacie. Existuje viacero dôvodov, pre ktoré sa vzťah medzi EÚ a Ruskom zhoršuje, nezanedbateľnú úlohu však zohráva obraz vonkajšieho nepriateľa, ktorý môže ospravedlniť potlačovanie princípov právneho štátu vo vnútri vlastnej krajiny. Tento jav existuje tak v RF, ako aj v EÚ.

Nová vlna napätia

Keď sa nedávno ruský minister S. Lavrov vyjadril, že Rusko je pripravené na prerušenie vzťahov s EÚ, boli mnohí západní politici prekvapení. V skutočnosti však nešlo o nič prekvapujúce, je to len prirodzený následok vývoja posledných rokov, ktoré priniesli rozvrat vzájomných vzťahov. Z dialógu medzi EÚ a Ruskom sa vytratila racionalita a nastúpila séria tvrdých výrokov. Tie sa objavili najmä kvôli kauze A. Navaľného a masovým protestom v Rusku začiatkom tohto roku. Podľa očakávania na kritiku zo Západu prišla tvrdá ruská reakcia, ktorá sa prejavila počas návštevy predstaviteľa EÚ pre zahraničnú politiku J. Borella v Moskve. Minister S. Lavrov otvorene povedal, že nepovažuje EÚ za dôveryhodného partnera, upozornil na potláčanie protestov v západnej Európe, ktoré dosahuje väčšie rozmery než policajné násilie v RF. Moskva dokonca vypovedala troch diplomatov z krajín EÚ, ktorí sa mali zúčastniť na demonštráciách za S. Navaľného. V nasledujúcich dňoch S. Lavrov dokonca načrtol i červenú čiaru vzťahov s Bruselom, ktorou sú ďalšie sankcie poškodzujúce ruskú ekonomiku. Ak by sa Brusel rozhodol pre podobný krok, Moskva nevylučuje ani prerušenie vzťahov s EÚ.

Je očividné, že Rusko hodlá v roku 2021 prejavovať väčšiu asertivitu vo vzťahoch s EÚ. Doteraz sa výhrady Moskvy zameriavali skôr voči USA a Európa zostávala v tieni, v poslednom čase sa však situácia mení a ruská kritika sa čoraz viac obracia voči EÚ. O vzťahoch s Washingtonom si už dlho nikto v Moskve nerobí ilúzie a boli by zlé bez ohľadu na víťaza volieb v USA. Vo vzťahu k EÚ však v minulosti používala Moskva umiernenejšiu rétoriku a usilovala sa o racionálny dialóg. K zmene tohto postoja prispel najmä fakt zhoršených vzťahov medzi Ruskom a Nemeckom, keď práve Berlín sa najviac angažoval v kauze A. Navaľného. Ide o varovný signál, lebo tieto dve krajiny dokázali po roku 1990 racionálne diskutovať i v časoch, keď väčšina štátov EÚ zažívala opakované vlny rusofóbie. V Rusku i Nemecku dnes však narastá vzájomné sklamanie. Berlín donedávna očakával, že bude mentorom Moskvy v otázke politického a ekonomického systému, to však RF veľmi jasne odmietla. Na mentorovanie sú dnes Rusi alergickí, pretože majú so západnými poradcami svoje skúsenosti. Staršia generácia si pamätá, ako experti z USA a EÚ v 90-tych rokoch pomáhali pri „modernizácii“ Ruska a že ho svojimi reformami takmer zdecimovali.

Ruská verejnosť je protizápadná

Predstavy väčšiny západných politikov a novinárov o Rusku sú dnes plné predsudkov a omylov. Závery robia podľa liberálnych názorov v ruskom kyberpriestore, ktorý oslovuje značnú skupinu ruskej mládeže, vôbec však neoslovuje starých a slabých. V myslení západných subjektov dominuje predstava, že ruská verejnosť je skôr prozápadná a že hlavnou prekážkou proeurópskej orientácie Ruska je osoba V. Putina. Ide o zjavný omyl, keďže práve V. Putin v minulom desaťročí silno presadzoval proeurópsku orientáciu Ruska. Na začiatku 21. storočia sa pokúšal vytvoriť úzke väzby s Nemeckom a Francúzskom, nemal však úspech, pretože nebol ochotný robiť kompromisy v otázkach suverénnych práv RF alebo umožniť západným koncernom ovládnuť ruské energetické zdroje. To dal jasne najavo už pri odmietnutí Európskej energetickej charty. Dokonca možno predpokladať, že pri inom prezidentovi by sa Rusko správalo ešte menej prozápadne a oveľa tvrdšie bránilo svoje záujmy proti Bruselu či Washingtonu. Práve takýto tvrdý protizápadný postoj dnes väčšina občanov RF od vlády požaduje. Podľa prieskumov (protiputinského) Centra Jurija Levadu medzi ruským obyvateľstvom už niekoľko rokov narastajú protizápadné nálady Prieskum o tom, koho Rusi považujú za svojho hlavného nepriateľa, sa koná každý rok a na jeseň 2020 v ňom EÚ skončila na 4. mieste. Za horších nepriateľov považuje ruská verejnosť už iba USA, Ukrajinu a Veľkú Britániu.

Ešte paradoxnejšie je však to, koho ruská verejnosť podľa prieskumu považuje za svojho najlepšieho priateľa . V roku 2020 sa na prvých troch miestach ocitli Bielorusko, Čína a Kazachstan. Zvlášť pozoruhodné je to, aký veľký podiel Rusov už vníma Čínu ako najlepšieho priateľa a že Čína v tomto ukazovateli predbehla aj tradičných priateľov ako Kazachstan alebo Arménsko. Zdá sa, že čím väčší tlak na Rusko vykonáva Západ, tým viac ruská verejnosť preferuje orientáciu na Čínu. Ešte v roku 2012 považovalo viac Rusov za svojho priateľa skôr Nemecko než Čínu. Popularita Číny sa zdvojnásobila hlavne počas ukrajinskej krízy v roku 2014. Táto informácia je zaujímavá aj preto, lebo v budúcnosti sa bude Čína usilovať o prvenstvo pri ekonomickej spolupráci s Ruskom. Paradoxne, V. Putin je vo vzťahu k Číne podstatne opatrnejší než ruská verejnosť a dnes by najradšej ostal otvorený na obe strany. V prípade rastúceho západného tlaku však nebude mať na výber. Niektorí politici v EÚ si tiež naivne myslia, že keď zvýšia tlak a prerušia spoločné projekty s RF, tak Rusko začne ustupovať. V odpore voči západnému tlaku sú však ruská spoločnosť i vláda zjednotené a 90-te roky ich poučili, že svoje záujmy musia brániť veľmi tvrdo.

Vnútorné problémy Ruska

Patrí k zažitým zvykom politikov a novinárov na Západe vykresľovať Rusko v oveľa horšej podobe, než je realita. Vo vývoji postsovietskeho Ruska sa pritom striedajú úspešné a neúspešné obdobia. Deväťdesiate roky 20. storočia boli pre RF veľkou katastrofou, rozpadla sa ekonomika, objavila sa dovtedy nevídaná chudoba, verejný dlh dosiahol 100 % HDP a krajina zažila všeobecný úpadok. Naopak, prvé desaťročie 21. storočia sa vyznačovalo nevídaným rastom ekonomiky a blahobytu. V poslednom desaťročí opäť cítiť stagnáciu, ktorá je spätá s nižšími cenami ropy po roku 2014 i viacerými štrukturálnymi problémami Ruska. Pokiaľ ide o pandémiu koronavírusu, tá mala na Rusko negatívny dopad, ale v roku 2021 sa očakáva posilnenie rubľa a opätovný rast HDP o 2,7 %, čo je spojené nielen s rastúcimi cenami ropy. Pandémia odhalila i mnoho vnútorných problémov RF a je jasné, že mnohé ruské problémy majú štrukturálny charakter. Tiež dlhodobým problémom je silná závislosť od exportu surovín. Na druhej strane RF je v mnohých ohľadoch sebestačná a svoju sebestačnosť zvýšila zvlášť po roku 2014. Vláda si štrukturálne problémy uvedomuje a niektoré sa pokúša aj odstrániť, i keď nie vždy úspešne. Dilema je v tom, že ruská vláda nechce kvôli reformám v ekonomike ohroziť stabilitu krajiny.
Na Západe ešte stále existujú ľudia, ktorí veria, že receptom pre Rusko sú liberalizácia, privatizácia či decentralizácia. V skutočnosti by však podobné riešenia vyvolali veľa problémov. Decentralizácia a prenos moci na regióny by viedli k oživeniu mnohých zmrazených konfliktov. Najznámejším konfliktom bola vojna v Čečensku, ale podobné problémy existujú aj v ďalších subjektoch RF, nielen na Kaukaze. Decentralizácia a privatizácia by tiež viedli k posilneniu vplyvu susedných štátov v prihraničných regiónoch, a to všetko by mohlo vyvolať ešte ďalšie konflikty. Okrem toho, aj skúsenosti z 90-tych rokov hovoria proti „modernizácii“ podľa západných vzorov. Ekonomický a politický model Západu bol úspešný v druhej polovici 20. storočia, dnes sa však ocitá vo vážnych problémoch. Európske štáty nedokážu nájsť odpoveď na extrémne majetkové rozdiely, úpadok strednej triedy, kolaps sociálnych systémov či presun výroby do Číny. Upadá však nielen ekonomický, ale aj politický model Západu. Nadvláda oligarchie sa stáva čoraz otvorenejšou a negatívne trendy sa nedarí zvrátiť žiadnymi politickými rozhodnutiami. Celkovo EÚ dnes musí nájsť odpovede na vlastné zlyhania v politike a ekonomike a až potom hovoriť o riešeniach v RF.

Zmysel sankcií?

Predstava, že na Rusko treba zvyšovať tlak a potom začne robiť Kremeľ ústupky, ako si to myslia niektorí politici, nebude fungovať. Rusko v histórii opakovane dokázalo, že aj v najzúfalejšej situácii dokáže vytrvať voči vonkajšiemu nepriateľovi. Niektorí rusofóbi si tiež myslia, že zmeny ZSSR počas Gorbačovovej perestrojky boli vyvolané tlakom R. Reagana, čo je omyl. Veď americkému nátlaku neustupuje ani KĽDR, ktorá je neporovnateľne slabšia, než bol ZSSR. Snaha o zmenu vzťahov so Západom vychádzala z vnútra sovietskej spoločnosti a M. Gorbačov sa stal symbolom tohto javu. V polovici 80-tych rokoch bolo vedenie krajiny viac protizápadné, zatiaľ čo sovietska verejnosť si želala vyrovnať sa s krivdami, ktoré Moskva spôsobila v ČSSR, Maďarsku či inde v strednej Európe. V súčasnosti je však situácia opačná: ruská verejnosť je ešte viac protizápadná než ruská vláda, navyše v krajine stále vládne presvedčene, že Západ Moskvu po roku 1991 podviedol, čo sa už nesmie opakovať.

Ani hrozby v podobe vylúčenia z Rady Európy, ktoré navrhujú určití západní politici, dnes na Rusov nezaberajú. Medzi Ruskom a Radou Európy existuje hlboká nedôvera (téme som sa venoval tu). Veľkú úlohu zohralo odňatie hlasovacích práv ruskej delegácii v Parlamentnom zhromaždení RE po konflikte na Ukrajine, čo trvalo až do 2019. Daný postup Moskva považovala za nespravodlivosť aj vzhľadom na porušenie územnej celistvosti Srbska (Kosovo), ktoré k podobným krokom neviedlo. Množstvo kritiky sa v Rusku objavuje voči rozhodnutiam ESĽP v Štrasburgu a to najmä zo strany ruského ústavného súdu. Ten svoju kritiku formálne vyjadril už pri kauze Markin proti RF, keď požadoval súlad rozhodovacej činnosti ESĽP s ruskou ústavou. Po kauze M. Chodorkovského sa ruské súdy stali voči Štrasburgu ešte ostražitejšie, najmä pri podozreniach z politizácie rozhodovacej činnosti. Tento trend sa prejavil aj po rozhodnutí ESĽP vo veci Navaľný proti RF z októbra 2017, ktoré sa týkalo aktuálne diskutovanej kauzy Yves Rocher. Generálna prokuratúra a Najvyšší súd RF v apríli 2018 prípad znovu preskúmali a NS RF verdikt znovu potvrdil. Celkovo, v Rusku dnes silnie presvedčenie, že členstvo krajiny v Rade Európy nemá zmysel a bráni ho zmenšujúca sa skupina politikov, ktorá nechce úplne pretrhať väzby s Európou. Vylúčením Ruska by však bola aj táto dilema vyriešená.

Ako hlavný sankčný nástroj zo strany EÚ sa dnes javí otázka plynovodu NordStream 2, ktorý početné skupiny európskych politikov žiadajú zrušiť. Veľa sa hovorí o plyne ako o nástroji ruského imperializmu a o závislosti EÚ od RF. Na druhej strane v oblasti energetiky bude ešte dlho zohrávať kľúčovú úlohu ropa a z hľadiska dovozu ropy je EÚ od Ruska menej závislá. Navyše, ruské dodávky ropy dokáže ľahšie nahradiť z regiónov, ktoré sa nachádzajú pod vplyvom alebo kontrolou USA. Okrem toho, ak bridlicový plyn z USA nahradí zemný plyn z Ruska, tak si EÚ môže vytvoriť závislosť na Američanoch. Celkovo možno konštatovať, že hoci by zrušenie projektu NordStream 2 malo na RF ekonomický dopad, na ruskú politiku by však želaný dopad nemalo, skôr naopak. V Rusku dnes vládne silná zhoda, že pred západným nátlakom ustupovať nemožno a ani zrušenie projektu NordStream 2 túto vôľu nezmení. Dopadne to podobne, ako po roku 2014, keď žiadne ekonomické sankcie k politickým ústupkom RF neviedli. S Ruskom sa dajú robiť kompromisy a racionálne diskutovať o obojstranne výhodných návrhoch, ale predstava, že pri západnom postupe z pozície sily bude Rusko ustupovať, nefunguje.
Zámienka na totalitarizáciu?

Napriek všetkým uvedeným problémom ponúka vzťah medzi EÚ a RF výhody pre obe strany. EÚ a Rusko sa komplementárne dopĺňajú a umožňujú partnerovi posilniť svoju pozíciu voči iným veľmociam. Z pohľadu EÚ spolupráca s RF znižuje európsku závislosť od USA a ponúka i možnosti pri riešení kríz v susedstve EÚ. Je pritom jasné, že pre EÚ zostane USA na dlhý čas dominantný partner, ale práve preto treba hľadať aspoň čiastočné alternatívy voči americkej hegemónii. Vzťah EÚ a Ruska však ponúka aj iné možnosti na inštrumentalizáciu, predovšetkým prenášanie zodpovednosti za vlastné problémy na druhého partnera. Dôležitým trendom súčasnosti je militarizácia Európy a rastúce výdavky na zbrojenie. Zmysel týchto výdavkov je otázny a zjavne nejde o obranné výdavky. Štáty NATO už dnes vydávajú na zbrojenie viac než zvyšný svet dokopy a samotné Francúzsko približne toľko, čo Rusko. Obraz ruského nepriateľa však napomáha ospravedlniť to, že peniaze sa vyhadzujú na zbrane pre koncerny, hoci to, čo dnes v EÚ kolabuje, je systém zdravotníctva a sociálnych služieb. Netreba dodávať, že obchod so zbraňami je aj hlavným motorom korupcie politikov, najmä s ohľadom na nízku transparentnosť.
Ruskú tému však možno inštrumentalizovať aj iným spôsobom. V európskych štátoch už niekoľko rokov klesá dôvera vo verejnú moc a oficiálne informácie. To je vyvolané dlhodobým šírením nepravdivých informácií vládami a mainstreamovými médiami. Veľká časť európskej verejnosti stratila dôveru v oficiálne informácie už počas vojny v Iraku 2003, ktorá sa ospravedlňovala lžou o zbraniach hromadného ničenia. K poklesu verejnosti prispelo aj šírenie nepravdivých vládnych informácií počas ekonomickej alebo migračnej krízy. Napriek tomu, že tento pokles dôvery voči oficiálnym inštitúciám je pochopiteľný, pre európskych politikov a s nimi spojené médiá je veľmi ťažké priznať si zlyhania a s odkryť vládnuci systém nadvlády oligarchie v EÚ. Je oveľa pohodlnejšie nájsť niekoho, koho možno obviniť z poklesu dôvery verejnosti. Tým „vinníkom“ nemôžu byť zlyhávajúce štáty ani štáty pod vplyvom západných korporácií, ale len mocnosti s nezávislou politikou. V podstate sa teda núkajú Čína alebo Rusko. Čína je však už dnes hlavným obchodným partnerom EÚ, väčším než USA, a rušenie vzájomných projektov by ťažko poškodilo práve európskych investorov. Ako ideálny nepriateľ sa v tejto situácii javí Rusko. Rusko je oveľa menšia ekonomika a nezohráva v ekonomických plánoch európskych korporácií takú zásadnú úlohu. Navyše, mnohé európske štáty majú s Ruskom negatívne historické skúsenosti a existuje aj veľké množstvo predsudkov, na ktorých sa dá stavať. V takejto situácii je výhodné obviňovať Rusko z vlastných zlyhaní, a to najmä tvrdeniami o ruskej hybridnej vojne či šírení dezinformácií.
Rusko môže takisto veľmi dobre slúžiť aj ako príklad krajiny, kde sa žije ťažšie než vo väčšine štátov EÚ a západní politici tak môžu poukazom na problémy RF presviedčať občanov, ako sa im dobre darí. Samozrejme, medzi EÚ a Ruskom existujú určité politické odlišnosti: v RF je ústava plná demokratických hesiel, ale realita autokratická a byrokratická, zatiaľ čo demokratické heslá európskych ústav koriguje realita nadvlády ekonomickej oligarchie. Obe entity sú však napriek politickým odlišnostiam súčasťou politického a ekonomického systému v kríze. Tento systém sa nepodarí dlhodobo udržať žiadnou teóriou o vonkajšom nepriateľovi.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 721. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 23. února 2021.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz