Bílá hora  8. 11. 1620 – Den smutku.  21. 6. 1621 – Poprava české státnosti.

( Horo  Bílá, horo  kletá) …    .

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

                                                                                                   

Nesmiřitelné  rozpory v boji o moc a bohatství  mezi vládnoucími  monarchy  evropských velmocí, spory panovníků se  zástupci šlechty a měst o účast na vládě  proti  nastupujícímu absolutismu,  ideologické rozpory  náboženské mezi katolicismem a protestantismem,  následný spor o náboženskou snášenlivost  proti  příkazu vrchnosti vyznávat  jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618–1648).

Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech  protestantská, vyhlásila  spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand  II.,  jehož děda si osudnou chybou předtím sami  r.1526 dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit.  Absolutní moc  královskou chce mít  nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní  právo šlechty  volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit.  Stavovský  odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných  pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením  pověřeného správce země Karla  Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek  nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani  katolickou  církev a jesuitský řád  neminula  výnosná odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované  půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží  (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy,  novému režimu nepohodlné, byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.

 

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici.  Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let),  stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka,  Slováku Janu Jeseniovi,  lékaři a rektoru  University Karlovy a   příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen. Sťaté hlavy  pro potupu a zastrašení  pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu  a vidí: Konec českého boje o  stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku,  zkázu, která ohrozila  samu jeho existenci..

Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře  napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních  chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“

                          

Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v  závěru i legionářům  vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až  po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28.října 1918. Po  celá ta  předchozí  tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí.  Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své  provolání Národního výboru  o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané  přijali ta slova  s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí.  V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a  symboly,  oblékaly se kroje národní a  sokolské,   na nárožích vyhrávaly kapely,  zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu,  konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na  ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit. Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími  projevy, skácel Mariánský sloup,  který se tu týčil jako  symbolický pozůstatek právě povaleného režimu.  Pomník, dílo  sochaře  J.J.Bendla ( 1620–1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad  českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru,  tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu.  Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882–1947),  zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti  právem  v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce. 

Ferdinandovo vítězství v „české válce“  bylo jen  prologem k sérii dalších válek, v  kterých  proti sobě bojovaly země  katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht  z Valdštejna),  přelévala se ze země do země a  doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela. Evropa byla  zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy  většinu obyvatel.  Pověstná „třicetiletá“ válka skončila  politicky  r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v Münsteru) a  vojensky  shodou okolností zase  v Čechách,  kde se právě potýkali Švédové s Pražany.  Mírové smlouvy přinesly  dílčí uspokojení  většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení  podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se  Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili.

 

Největší zisk z výsledků třicetileté války měla  u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů“,  a tu  se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný  obraz  údajné  ochránkyně katolíků  byl poslán do Říma.  Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen  první  vítězný  Mariánský sloup a pak podobné sloupy  byly stavěny po celé katolické Evropě:  na oslavu české porážky. Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650,  stržený 1918 a  vymáhaný k znovuobnovení  v našich časech. Má být vztyčen zase  tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa   popravy vůdců stavovského povstání.  Chlácholí nás, že prý  sloup  vznikl na  památku  boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu. Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje,  proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům,  proti našim potlačovatelům.   Znovupostavení sloupu nemá s patriotismem nic společného. Naopak. Bylo by projevem hrubé necitlivosti k dějinám a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení. Kam až se máme vrátit po převratu 1989? Opravdu až k Bílé hoře?