Bude to ještě dlouho trvat, než nám Němci zaplatí reparace?





V současnosti dochází k pokusům vytvořit dojem, že k dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích a k jejich vyváženosti, jak to líčí někteří naši politici a ochotně šíří řada médií, především těch, které jsou v německých rukou, snad již chybí humanitární gesto České republiky vůči části nebo dokonce celé německé menšiny žijící v našem státě, příp. i zahájení „dialogu“ s představiteli odsunutých Němců z Československa, vedoucí zejména nejen k jejich určitému morálnímu odškodnění. O takovémto humanitárním gestu, před nedlouhou dobou opakovaně na nás vynucovaném, mluvili a dodnes občas mluví někteří ústavní činitelé a politici SRN i Rakouska a nepočetná, ale velmi hlasná česká skupina, která ve svém germanofilském zanícení odmítá vzít na vědomí určité historické souvislosti.


Je zbytečné zdůrazňovat, že takovéto vidění dějin, které zaměňuje následek a příčinu, je ve svých důsledcích v podstatě velmi nebezpečným pokusem o revizi historie, většina našeho národa nesdílí.

Pan ing. J. Paroubek, dřívější předseda vlády ČR, učinil svého času, jak jsme přesvědčeni, poslední možný a nutný krok, kterým jsme byli povinováni. Projevil gesto dobré vůle ve vztahu k tzv. sudetoněmeckým antifašistům. Tito lidé si zaslouží naší plné úcty. Byli převážně součástí československého protinacistického odboje.

K dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích je však třeba, aby SRN, jako právní nástupce nacistického Německa, udělala další potřebné kroky k vyřešení některých problému, nikoliv aby jen verbálně vyslovila politování, ale aby reálně uhradila škody, jež nám v důsledku hitlerovské agrese vznikly. O jaké skutečnosti jde?


1) Asi 150 000 našich spoluobčanů bylo po uzavření tzv. mnichovské dohody vyhnáno ze svých domovů v pohraničí, často jen s malými příručními zavazadly. Několik tisíc z nich, včetně  jejich obránců, dříve bylo pronásledováno, týráno, zraněno, uneseno henleinovskými bojůvkami do Německa či dokonce zavražděno.

Několik set tisíc Čechů, kteří z různých důvodů byli nuceni zůstat v Němci obsazeném území, bylo považováno za „méněcennou rasou“. Byli zbaveni všech demokratických práv a svobod, včetně práva na svůj jazyk, kulturu, vzdělání, byli germanizováni, zařazováni na nucené práce, terorizováni.

Podíl henleinovských Němců na rozbití ČSR i na následném terorizování českého obyvatelstva je značný. Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči těmto poškozeným. Tyto oběti nacistické agrese dosud nebyly odškodněny.


2) Mezi tragédie, ke kterým došlo v době druhé světové války, patří i nucené vystěhování českého obyvatelstva zejména z Neveklovska, Vyškovska a Podbrdska. Toto vystěhování, které nesmírně tvrdě postihlo snad i desítky tisíc našich spoluobčanů, patřilo ke krokům směřujícím ke germanizaci „česko-moravského prostoru“. Na vypracování germanizačních plánů i jejich realizaci se podíleli i henleinovští Němci, např. K. H. Frank, bývalí občané ČSR německé národnosti.

Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči takto poškozeným. Ani tyto oběti nacistické agrese dosud nebyly odškodněny.


3) Je obecně známou skutečností, že v očích německých okupantů i tzv. sudetských Němců jsme byli téměř bezprávnými podlidmi, kteří měli pracovat pro vítězství nacismu. Poté měl být náš národ zničen, značná část měla být fyzicky zlikvidovaná. Tato likvidace probíhala již v průběhu války. Na 360 000 našich spoluobčanů bylo Němci popraveno, umučeno. Na této plánované genocidě českého národa se podíleli i „sudetští Němci“, kteří se stali součástí „panského národa“ a jako takoví se těšili významným výhodám, včetně značně vyššího vyživovacího standardu, zatímco my jsme žili v podmínkách genocidní teroristické nacistické okupace.

Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, zničili, ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky. Po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.


Na tento případ pamatují normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Jeho právním nástupcem je SRN.


Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.


K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“

Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)


Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.

V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnoutí znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.

Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, podle paragrafu D reparační smlouvy. nemusela být odečtena z reparačního účtu.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.


Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně.Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude uhrazovat oprávněným státům reparace. Nezaplatilo ani reparace z první světové války. Platit nechce ani nyní. To pochopilo i Řecko, které se dožaduje na Německu jak splnění reparačních povinností, tak vrácení Němci ukradených uměleckých děl. Jde o stovky miliard euro. Obdobné požadavky svého času vznášeli i Slovinci. Když drzost německého Spolku „vyhnaných“v čele s paní dr. Steinbachovou dosahovala svého vrcholu, začali i Poláci mluvit o reparacích.


Copak je možné jen mluvit o tom, jak česko-německé vztahy jsou dobré, jakými jsme spojenci a přáteli, když účty nejsou vyrovnané? Nadto nám každou chvíli někdo „ze spřátelené ciziny“ radí, co a jak máme dělat, dokonce koho bychom měli volit, jakou vládu bychom měli instalovat, jakou politiku bychom měli dělat. Tyto „rady“ někdy můžeme považovat i za přímé vměšování do našich vnitřních záležitostí, za protičeské útoky. Hlasy německých ústavních politiků o tom, jak nám budou splácet reparace, jsme zatím, bohužel, nezaslechli. O reparace se musíme důrazně hlásit sami, nejlépe však ještě s dalšími oprávněnými státy. Od Němců jinak nedostaneme nic.

Vážení němečtí sousedé, nezapomínejte, že dobré účty, dělají dobré přátele!

Dr. O. Tuleškov