PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Už tři desetiletí obchází protektorátním Českem strašidlo. Strašidlo Edvarda Beneše, vyvolané poprvé presidentem Havlem a jeho hanebnou omluvou sudetům. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojila celá reakce republiky spolu se zahraniční reakcí. Monarchisté i církevníci, fašisté i kolaboranti, falsátoři dějin i antirusisté, antikomunisté i antisocialisté všech druhů a rodů. Ti všichni se postupně a dokonce někdy i proti sobě! prohlašovali za "jediné a pravé přátele lidu", jako optimáti ve starém Římě, a napravovali rebelské hlavy plebejského lidu novým - ve skutečnosti starým - učením o Benešovi a jeho poválečné republice jako předstupni bolševického zla.
Postupně v republice, která zapomínala, že jeji právní pilíře jsou postaveny právě na dekretech presidenta a Národního shromáždění z let 1940-1946, a trpěla jejich "erozi" v různých tzv. protektorátních restitučních pseudokauzách, vyvstala řada inkvisičních exekutorů nad odkazem presidenta Beneše, kterému lid po osvobození právem přezděl president Budovatel. Proti presidentu Budovateli vyvstala celá plejáda individuí, které je možno nazvat politiky a teoretiky "Ničiteli republiky". Ani není třeba je jmenovat,snad s jedinou výjimkou, která to vše zosobňuje - občan zahraniční kníže Schwarzenberg. Ten jakoby se stal ideovým praporečníkem této skupiny útočníků, těchto novodobých "ideologických protektorátních Moravců", okopávajících odkaz a osobnost Edvarda Beneše. Jejich argumenty totiž vyvolávají dojem, jakoby byly doslova opsány z paděl tohoto velikána československé kolaborace za protekorátu ( např. z díla "V úloze mouřenína" nebo " O český zítřek"). Tito útočníci skoro vše zapomněli a skoro z ničeho se nepoučili. Zapomněli především ve svém štváčství proti Benešovi i na vysoká ocenění Beneše se strany jimi monotónně adorovaného Západu. To jsem si nevymyslel - to je historicky doložený fakt.
Kdyby nepřátele Edvarda Beneše více četli a více studovali, možná by jejich zaslepeným očím neunikl sborník "Edvard Beneš - Rozpravy a úvahy věnované presidentu Československé republiky dr. Edvardu Benešovi k jeho šedesátým narozeninám státníky a vědci anglo -amerického světa". Vilímek, Praha 1947. Kdo všechno z Anglosasů a Američanů ocenil dr.Beneše? Tak například vedle Wickhama Steeda a profesora Setona-Watsona to byli hrabě z Perthu nebo viscount Cecil. Diplomat Bruce Lockhart připojil osobní vzpomínky a profesor Kalifonské university Robert J.Kerner podal obraz jeho činnosti na mírové konferenci ve Versailles. Zatímco prof. sir Ernest Barker pojednal o Benešově úsilí pro vztahy britské a československé demokracie, a totéž téma zachytil i Richard Law, Američan Quincey Wright zobrazil pobyt dr. Beneše v Chicagu v roce 1939. Zde byl dr.Beneš americkými Čechy přijat jako skutečný předák národa - nikoli nějaký dr. Hácha!
Profesor Magdaleniny koleje z Oxfordu A.J.P.Taylor pak analyzoval zahraniční politiky Edvarda Beneše v rámci postavení Československa v Evropě. A vystihl pravou podstatu Benešovy politiky, která se evropskou společnost snaží organizovat zdola, od národů, nikoli shora, od politických a mocenských autorit! Celá dnešní Unie by si mohla vzít z Taylorova rozboru příklad - protože od počátku šla cestou přesně opačnou a cílí tak ke svému neslavnému konci. Samozřejmě toto se ovšem nehodí do krámu dnešních místodržících Evropské Unie u nás -a i proto je Beneš popliváván a okopáván - a například pan Pithart volá štváčskou mantru "Beneše netřeba nijak šetřit". Tento kritik by se snad měl spíše podívat do zrcadla a vůči dr. Benešovi pronést větu "Nejsi sobě sám odporný?"
Vraťme se však k dalším Anglosasům, kteří ocenili Beneše. Tak S.Harrison Thomson ve stati "Edvard Beneš a tradice československých zahraničních vztahů" rozebral práci dr. Beneše na pozadí celých složitých dějin českého státu a Slovenska a rovněž pochopil Benešův vztah k sovětskému Rusku takto:
"V roce 1924, kdy Sovětský svaz nebyl ještě vítaným hostem v Ženevě...pravil v proslovu k československému parlamentu: Nechť úmysly, jimiž je vedena naše politika, mluví samy za sebe! Přejeme si pomoci ruskému lidu a přivést Rusko co možná jako politického činitele zpět do Evropy, neboť bez Ruska nebude v Evropě mír!" Po léta, co působil ve Společnosti národů, naléhal na to,aby byl Sovětský svaz pojat do Společnosti. V roce 1935 sjednal důležitou vzájemně se doplňující smlouvu s Francií a Sovětským svazem a po Mnichově často vyslovil přesvědčení, že neobstojí žádná evropská úprava věcí, která neuznává sílu Sovětského svazu (o.c.,str.224).
Vážený čtenáři, toto o dr.Benešovi nenapsal žádný "kutý bolševik", žádný stalinec ani trockista, žádný "lokaj Moskvy", jak to dnes mrví různí pomlouvači. Toto napsal Anglosas, významný britský politický analytik. Končím tuto stať o Benešovi v obzoru anglo-amerických činitelů poukazem na zdravice, které Benešovi poslali R.G.Swing a William Temple, arcibiskup z Cantenbury. Arcibiskup pravil - byl to "muž, ke kterému jsme se naučili mít úctu tím hlubší, že jsme se mohli stýkat s ním přímo".
Dnes je potřeba Beneše hájit nejen proti zahraničním,ale zejména proti domácím odpůrcům. Proti panské jednotě tzv. elit, proti politologům i novinářům, proti zrádným politikům i proti osobním nepřátelům. Stejně tak, jako je dnes třeba hájit Benešova pokračovatele, gen. presidenta Ludvíka Svobodu. Proti všem!