Žatec mezi válkami

PhDr. Pavel Macháček

 

1. Hledání cesty ve dvacátých létech

Vznik Československa 28.10.1918 s tisíciletými západními hranicemi zemí Koruny české s sebou nesl řadu problémů, které vznikaly po celou dlouhou dobu jejich dřívější existence

Podle sčítání lidu z r. 1921 měla ČSR 13,374 000 obyvatel. Z toho Čechoslováků 8,020 000,  tj. 64,8 %,  Němců 3,218 000, 23,6 %,  Maďarů 762 000, 5,6 %,  Židů 191 000, 1,4 %,  Poláků 110 000, 0,8 %,  Rusínů 477 000, 3,5 % (Václav Kural: Konflikt místo společenství /1918 - 1938/ str.213).

 

Jedna z nejvýznamnějších skutečností nového státu tedy bylo přes 3 miliony Němců, žijících především v českém pohraničí. Ti byli v českých zemích tři staletí vzhledem ke své národnosti výhodným nástrojem německy mluvících Habsburků při ovládání jejich mnohonárodnostní říše. Svého vlivného postavení se nechtěli Němci vzdát ani v nových státoprávních poměrech, což snad mohlo být z jejich strany pochopitelné - ale nově vzniklému demokratickému státu to velice komplikovalo situaci. Vůdcové českých Němců je stavěli do pozice nepřátel tohoto státu! Po celou dobu první republiky to byl jeden z nejvýznamnějších problémů, který výrazně negativně ovlivňoval každodenní život.

 

Nový stát byl budovám na principu občanském, kdy všichni občané měli stejná práva - a národnostní menšiny navíc práva menšinová, v Československu velmi rozsáhlá. Zdejší němečtí představitelé chtěli zachovat princip etnický, který Němcům v českém státě v minulosti zaručoval nadvládu, Lodgman von Auen i Josef Seliger odmítli podřídit se novému státoprávnímu uspořádání střední Evropy!

 

Při vzniku Československa měli čeští politikové dvě státoprávní koncepce, obě příznivé pro české Němce.Východiskem zakladatelské koncepce prezidenta T.G.Masaryka byla úplná státní samostatnost a rovnost všech občanů.

 

Předseda první československé vlády Karel Kramář ve své koncepci rovněž vycházel ze státní suverenity, ale bral v úvahu i nebezpečí germánské hrozby, vyplývající z dosavadní historické reality a pravděpodobné snahy navrátit českým Němcům ztracené mocenské pozice. Tomu lze čelit pouze naprostou vnitřní jednotou českého národa a velkou slovanskou federací v čele s Ruskem. Tato druhá část ovšem byla v tehdejším státoprávním rozvržením Evropy nesplnitelná a proto o to větší důraz byl kladen na vnitřní jednotu Čechů. Kramář tedy usiloval o ušlechtilý český spíše obranný nacionalismus. Z dnešního hodnocení české minulosti minulého století lze soudit, že se mu to podařilo a tento stav přetrvává dodnes. Kramář podle tehdejšího vývoje vnitřní politické situace v Československu dospěl k závěru, že "němectví bude vždycky agresivní ... a Němec zůstane vždycky Němcem."

Hned 29.10. 1918 odmítli poslanci českých Němců vznik ČSR a vyhlásili ve Vídni odtržení čtyř územních celků od něj. Měly být připojeny k Rakousku. Byla to třetina plochy zemí Koruny české. Žatec byl v té části, která měla název Deutschböhmen a rozkládala se od Chebu do Orlických hor s centrem v Liberci. Vláda tohoto území nařídila urychleně budovat Volkswehr jako zárodek budoucí armády. Zemský sněm vedl dělnický vůdce Josef Seliger a hejtmanem byl nejdříve R. Pacher, po něm Lodgman von Auen.  Tito dva politikové se stali představiteli českých Němců. Čeští politikové oba ještě v r. 1918 čtyřikrát zvali k účasti na jednání o tvorbě koncepce nového Československa, ale ti vždycky odmítli .Nový stát totiž nepokládali za trvalý a jednali pod ideou amerického prezidenta Wilsona o "právu na sebeurčení". To jim ovšem jako menšině nenáleželo, právo na sebeurčení se vztahovalo pouze na národy, které neměly svůj stát.

 

I tak radikální český nacionál, jakým byl předseda vlády Karel Kramář, řekl na první schůzi československého Národního shromáždění: „Německý národ v hranicích našeho státu bydlící nemá nejmenší příčiny obávati se o svůj národní rozvoj. Nechceme svým krajanům - projeví-li se loajálně na půdě našeho státu - nijak zbraňovati v kulturním a jazykovém jejich rozvoji...Naší hrdostí a touhou by bylo, aby nikdo zde u nás, kdo není Čechem, necítil se utlačován a nesvobodný". Čeští politici a dokonce  i ten Kramář to v počáteční euforii mysleli vážně, protože budovali Československo na principu občanském. To se uskutečnilo a ČSR byla vlastně 20 let jediný demokratický stát ve střední Evropě!.

 

S Rakouskem byla uzavřena mírová smlouva v Saint Germaine 10.9.1919. Z této smlouvy vycházela i ústava ČSR ze 29.2.1920, schválená Revolučním národním shromážděním, složeného ze 256 poslanců podle voleb z r. 1911. Chyběli v něm Němci, kteří v té době ještě odmítali nově vzniklé Československo i jeho Revoluční národní shromáždění. Od samého začátku se nechtěli účastnit spolupráce při koncipování nového státu. Naopak existovala řada ozbrojených protičeskoslovenských institucí na půdě Rakouska! Další snaha českých Němců směřovala k ideji Velkého Německa, tj. spojení Německa, Rakouska a českého pohraničí do jednoho státu. To ovšem bylo iluzorní, protože Spojenci nemohli dopustit, aby se po válce stal z Německa stát ještě mocnější, než byl před válkou.

 

Dne 4.3.1919 zorganizovala německá sociální demokracie na protest proti zákazu voleb do rakouského parlamentu na území ČSR protičeské demonstrace, spojené s generální stávkou. V Žatci a ve většině měst proběhly události klidně. V některých městech však demonstranti strhávali státní znaky a vlajky, přepadávali radnice a někde zazněla i střelba. Např. v Kadani a v Moravském Šternberku použily české ozbrojené jednotky palbu v sebeobraně. Důsledkem těchto politováníhodných výtržností bylo usmrcení 51 Němců a 4 českých vojáků.

 

Němečtí nacionalisté u nás pak upustili od otevřeného boje a přešli k organizování ilegálního hnutí odporu. Centrem vojenské ilegální činnosti byl zájmový spolek rakousko-německých důstojníků "Offizieren und Gagisten Verein." Na jaře 1919 se ve Vídni utvořilo emigrantské centrum iredentistického odboje "Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenland". Vojenské formace českých Němců vznikaly v Německu i v Rakousku. Byly to jednak "Sudetoněmecké prapory", jednak "Deutschböhmische Legionen". V obecních volbách 16.11.1919 vyhrála v Žatci německá sociálně demokratická strana, Češi měli 744 hlasy. Stejný výsledek byl i prvních parlamentních volbách 18.4.1920.

 

Celostátně získali v těchto volbách Němci 72 mandátů z celkových 281 mandátů. Odpovídalo to 26 % odevzdaných hlasů. Byl to další důkaz jejich rovnoprávnosti - toto procento překračovalo jejich proporcionální podíl na obyvatelstvu. V Žatci bylo v r. 1910 17 130 osob, z toho 95,4 % Němců a 4,6 % Čechů. Sčítání lidu bylo na jaře 1921. Město mělo 16 268 obyvatel.Z toho bylo 88,4 % Němců, 11,6 % Čechů a 4,6 % Židů. Žatečtí se báli, že město ztratí svůj německý charakter. V Žatci nastal po převratu rozvoj českého školství, které Němci dříve všemožně omezovali - tehdy byly v okrese jen 3 české školy. V r. 1922 jich už bylo podle skutečné potřeby 28. V dubnu 1921 Masaryk opět nabídl německým politikům vstup do vlády, ti to však odmítli. Nabídka znovu potvrzovala slib čs. vlády, že Němci nebudou kráceni ve svých legitimních právech.

 

Klíčová otázka dalších vztahů mezi Čechy a Němci byla spolupráce při budování republiky. Některé německé politické strany se o ni snažily, kdežto např. Německá nacionálně socialistická strana dělnická a Německá nacionální strana byly proti. Lodgman von Auen byl poslancem za tuto stranu v žateckém volebním okruhu. V r. 1923 svolal na Střelnici shromáždění Němců. Tam poukazoval na škodlivost spolupráce českých a německých politických stran. Mírové smlouvy jsou jen cárem papíru. A podobně. Podle nacionalistů byl čs. stát nepřítelem práva na sebeurčení a jako takový musí být odstraněn. Tato nepřátelská politika se Lodgmanovi von Auen nevyplatila a v parlamentních volbách v r. 1925 už nebyl zvolen. Na této schůzi mu oponoval sudetoněmecký agrárník Franz Spina. Bojoval za spolupráci českých a německých politických stran a zvítězil.

 

Další obecní volby v Žatci byly 16.3.1924 a došlo v nich k prudkým bojům mezi německými stranami. Vítězem bylo volební společenství křesťanských socialistů, agrárníků a živnostníků.

V parlamentních volbách 15.11.1925 nepostavily německé strany společnou kandidátku. Volby přinesly posílení pozic aktivistických stran, tj. těch, které se chtěly podílet na kladném vývoji republiky i na moci ve státě a proto vstoupili v r. 1926 do vlády němečtí agrárníci a němečtí křesťanští sociálové. Později i němečtí sociální demokraté. Československo byl jediný nástupnický stát, kde byli ve vládě i politikové německé menšiny

 

2.  Katastrofa na konci třicátých let

Už před l. světovou válkou bylo známo, že struktura průmyslu v pohraničních oblastech je nevyhovující, protože je vystavena rizikům přílišné závislosti na exportu. Neexistovaly však ani ochota německých majitelů, ani potřebné investice, které by mohly tuto skladbu změnit.

 

Začátek 30. let poznamenala světová hospodářská krize let 1929 - 1933. Výroba poklesla až o třetinu, odbyt doma i v zahraničí se snížil. Čeští Němci podlehli protičeské agitaci, která stále sílila. Tvrzení, že krizi zavinila čs. vláda bylo nesmyslné, ale zejména nebezpečné, protože tomu mnozí Němci uvěřili. Viděli, že se v sousedním Německu hospodářská situace po konci krize zlepšuje - a neměli informace, aby pochopili příčinu: militarizace Německa je přípravou na válku.

 

Při sčítání lidu v r. 1930 měl Žatec 18 061 obyvatel, z toho Němců 14 422, tj. 80 %, počet českých obyvatel prudce vzrostl na 3 156, tj.na 20 %.

 

Obecní volby byly 6.3.1932, volilo 11 264 osob. Zvítězili němečtí sociální demokraté (1 940 hlasů), ale těsně je následovala DNSAP (1 800 hlasů), tedy Čechům nejnepřátelštější strana. Vláda zakázala tuto stranu i Německou nacionální stranu (DNP) na podzim 1935. Teprve 15 let po vzniku republiky tj. v r. 1933 slavili v Žatci čeští Němci spolu s Čechy 28. říjen společně.

 

Na politické scéně se u nás objevil pracovník německého Tělovýchovného svazu Konrád Henlein. Vybrán byl jako vůdčí typ, když řídil na cvičitelském můstku turnerské cvičení právě v Žatci. Dne 1.10.1933 založil "Sudetendeutsche Heimatfront" - SHF (Fronta sudetoněmecké domoviny či Vlastenecká fronta.) Henlein se navenek tvářil státotvorně, aby mohl rozvíjet své rozvratné hnutí.

 

Před parlamentními volbami 19.5.1935 musel Henlein změnit svoji SHF na "Sudetendeutsche Partei" - SdP a vyzval německé politické strany, aby se rozpustily a vstoupily do ní. Většina z nich to udělala, proto byly výsledky voleb ohromující: SdP získala 67,2 % německých hlasů. Předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech prohlásil: "V sudetoněmeckém národě zvítězil Hitler." Bohužel to byla pravda. V žateckých volbách také zvítězila SdP a získala šestkrát více hlasů než němečtí sociální demokraté.

 

Po Masarykově abdikaci v r. 1935 byl zvolen prezidentem dr. Edvard Beneš. Vypracoval návrh dohody, která předpokládala "řešení rozporů v přátelském duchu."

V r.1937 předložila čs. vláda návrh vládních opatření s několika náměty ve prospěch českých Němců. Německé aktivistické strany souhlasily, SdP odmítla, protože jejím cílem bylo udržovat v česko-německých vztazích napětí. V parlamentě proto předložila SdP návrh na 6 národnostních zákonů, které by rozvrátily stát destrukcí územní i správní celistvosti

 

Již v r. 1935 připravilo Německo plán na válku proti Československu, který byl postupně upravován až do konečné podoby v r. 1938 jako "Fall Grün". Přesto za prezidentem Benešem přijeli v prosinci 1937 a v lednu 1938 němečtí vyjednavači Haushofer a Trautsmannsdorf. Beneš vypracoval návrh opatření a poslal jej do Berlína. Zanedlouho sdělil Trausmannsdorf našemu velvyslanci v Berlíně Mastnému, že vůdce návrh odkládá - prý budou v Moskvě změny. Šlo prý o připravovaný proces proti maršálovi Tuchačevskému. Ve skutečnosti však Hitler ztratil zájem o nějaké vyjednávání, neboť už aktuálně chystal vojenské přepadení ČSR.

Rakousko bylo obsazeno Německem 12.3.1938 a naprostá většina rakouských obyvatel "Anschluss" uvítala.

 

Žatecké obyvatelstvo to přijalo radostně a Němci ve velkých počtech vstupovali do SdP, včetně starosty Schönfelda. Těšili se, že nyní přijde na řadu ČSR a otevřeně se přihlásili k nacistickému světovému názoru, zdravili se vztyčenou paží, nosili odznaky SdP a bílé podkolenky. Ordnerské oddíly pochodovaly městem. Němci organizovali průvody a manifestace. Provokovali mnohé potyčky a šarvátky. Po obecních volbách 12.6.1938 SdP ovládla Žatec. Němečtí sociální demokraté a komunisté však zůstali rozhodnými odpůrci nacismu. Na sjezdu SdP v Karlových Varech 23.4.1938 byl přijat tzv. karlovarský program s cílem destruovat ČSR.

 

Na pokyn německého ministra zahraničních věcí Ribbentropa přijala SdP taktiku kladení nepřijatelných požadavků. Dokonce se to objevilo v tzv. "Grundplanung O - A". Jeho oficialita není dosud docela jasná. V každém případě však je to otřesný dokument, na který naváží za okupace Frank i Heydrich, když budou koncipovat poválečnou likvidaci českého národa!

SdP zřídila vojensky organizované uniformované oddíly "Freiwillige Schutzdienst", jakož i tajné diverzní skupiny pro případ války, cvičené a vyzbrojené v Německu a v září 1938 i paramilitantní Freikorps, útočící přes hranice na československé stráže a úřady.

 

Návrh národnostního statutu předložila čs. vláda 13.5.1938. Ten kladl důraz na samosprávu menšin a mířil k tomu, že ČSR bude národnostní stát. Henlein odmítl jednat s vládou "dokud v Sudetech nebude klid a pořádek" - jenže ten přece SdP denně sama narušovala! Od května do července 1938 probíhala jednání čs. vlády s představiteli SdP. Česká inteligence vydala 15.5.1938 Manifest "Věrni zůstaneme!" a SdP zveřejnila manifest "Náčrt nového řádu pro vnitrostátní poměry v Československu", který měl demontovat stát.

Dne 29.8.1938 navštívil vůdce SdP Henlein Žatec. Byl slavnostně přijat a vítali ho i heslem "Žatec zůstane německý."

Vláda Velké Britanie vyslala 3.8.1938 lorda Waltera Runcimana, aby posoudil situaci v ČSR. SdP jej hostila na zámcích německé šlechty a jeho " dobrozdání" podpořilo stanoviska SdP

 

Beneš vyzval vyjednavače SdP, aby mu napsali požadavky své strany. Ti odmítli. Vyzval je proto, aby mu tyto požadavky nadiktovali, což učinili a dokument podepsali. Beneš z toho vypracoval tzv. "čtvrtý plán", který vláda schválila pod mezinárodním tlakem 5.9.1938. Přinesl maximální možnost ústupků ve prospěch českých Němců. V podstatě akceptoval autonomii. Protože jej vedení SdP nemohlo odmítnout, zorganizoval K.H. Frank demonstraci, která vyprovokovala policejní zásah. Henleinovci proto prohlásili, že přerušují jednání s vládou. Vedoucí odjeli do Norimberka na sjezd NSDAP, kde Hitler pronesl svoji nejštvavější řeč proti ČSR. Sudetští Němci (SN) - je to politický název, který zvolil Henlein, aby jím mohl označit všechny české Němce - ji pochopili jako výzvu k válce proti nám. Henlein s Frankem vydali "ultimatum proti Československu" a poslali ho předsedovi pražské vlády Hodžovi. Opět v něm byly nepřijatelné požadavky, ústící do hesla "Heim ins Reich" (Domů do Říše). Byla to výzva k povstání SN. Vláda proti povstalcům tvrdě zakročila a Henlein s Frankem uprchli za hranice spolu se svými bojovými oddíly. Po potlačení puče vláda rozpustila SdP.

 

Francouzská vláda v r. 1937 sdělila, že nesplní podmínky spojenecké smlouvy, podle kterých měla zaútočit proti Německu, kdyby nás napadlo. Představitelé Velké Britanie a Francie ve třicátých létech odmítli politiku kolektivní bezpečnosti, která byla zaměřena proti Hitlerovi. Uplatňovali politiku nevměšování, aby umožnili jeho agresi. A nakonec přešli na platformu appeasementu, tj. politiku usmiřování potencionálního agresora ústupky. Postavili se za Hitlera a donutili prezidenta Beneše, aby přijal jeho požadavky

 

Hitler a Mussolini pozvali Chamberlaina a Dalladiera do Mnichova, kde se 30.9.1938 dohodli: Československo postoupí Německu své pohraničí. Kdyby to odmítlo učinit, Hitler bude muset toto území vojensky obsadit, aby uchránil před útlakem SN a odpovědnost za rozpoutání války padne na Československo!

Prezident Beneš neměl jiné řešení a ultimatu se podrobil.

Prezident tím zabránil nesmyslným ztrátám na životech i ztrátám materiálním, protože slabší Československo by nutně bez francouzské pomoci muselo podlehnout Německu.

 

Mnichovem začala politicky pro Československo druhá světová válka.

Hitler potřeboval odstranit Beneše, který se stal symbolem protinacistické politiky. Prezident abdikoval 5.10.1938 a odjel do Sezimova Ústí. Důvodů k odchodu z vlasti měl mnoho. Tím vnějším byl požadavek Hitlera, aby opustil zemi. Stalo se to 22.10.1938, kdy odletěl s manželkou do Londýna. Ještě před tím v poradách s politickými přáteli sdělil, že je přesvědčen, že 2. světová válka začne do roka, proto musíme připravit všestranný odboj doma a do emigrace musí odejít všichni ohrožení politikové i vojáci.

 

Později napsal v Londýně stať, zveřejněnou v jeho "Úvahách o slovanství" na str. 179: "Izolovaná válka naše a SSSR proti Německu v r. 1938...Především bychom byli bývali ihned od počátku až do konce zůstali proti Německu se Sovětským svazem sami...byl jsem přesvědčen, že v takovém případě by západ už do války nevstoupil, ať se děje cokoliv...byla by to" válka mezi nacismem a komunismem". Obával jsem se dokonce, že by v takovém případě západní Evropa buď přímo nebo nepřímo nakonec pomáhala Německu proti nám a SSSR...tak se mi to jevilo ještě na počátku roku 1940". Tento citát vysvětluje vše!

Z pohraničí uprchlo po Mnichovu do vnitrozemí 170 000 osob: 80 % Češi, 11 % Židi, 9 % Němci.  Většina   tam  nechala      všechen svůj  majetek  -  celkem   v  hodnotě 3 miliardy korun.

 

Žatečtí samozřejmě mnichovskou dohodu nadšeně uvítali a přijali s jásotem německou armádu při obsazení města 9.10.1938. Květinami přivítali K.H.Franka. Starosta nadšeně řečnil: "Žatec je německý. Konrád Henlein nám připravil toto štěstí. A my mu za to z hloubi duše děkujeme...Hrdě se hlásíme k německé říši a k našemu vůdci Adolfu Hitlerovi." Nadšení nebralo konce!

 

Žatečtí muži začali dobrovolně vstupovat do Wehrmachtu, do SA a SS. V prvním půlroce navštívil město Konrad Henlein, říšský ministr vnitra Wilhelm Frick, Hitlerúv náměstek Rudolf Hess, říšský vedoucí Hitlerjugend Baldur von Schirach, hlavní ideolog NSDAP a později ministr pro obsazená území Alfred Rosenberg a další.

V Žatci v r. 1930 žilo 3 156 Čechů. Po Mnichovu v květnu 1939 jejich počet poklesl na 250 a do r. 1940 se snížil na 200. Z města odešlo 93 % Čechů.

 

Velitel 4. armádní skupiny v Karlových Varech generál von Reichenau vydal 13.10.1938 varování proti zneužívání situace k osobní mstě. Jako důkaz věrnosti k říši se totiž mezi Němci rozšířilo udavačství, korupce a špiclování. Už počátkem prosince 1938 byli žatečtí Češi vyháněni ze svých zemědělských usedlostí, které získali ve 20. létech z pozemkové reformy.

České obyvatelstvo bylo bezmocné a bezradné před nenávistí dosud slušných sousedů. Za pomoci československého vojska odjížděl denně vlak se 40 vagóny naloženými majetkem uprchlíků. To ovšem nestačilo, většina Čechů musela uprchnout bez této pomoci, jak uvádějí ve svých vzpomínkách m.j. i pamětníci v Žatci: "Jsem jednou z těch, kteří byli v r. 1938 vyhnáni Němci ze svého rodiště i bydliště v Žatci. Také můj otec se narodil v pohraničí. V r. 1938 mi bylo teprve 10 let a tak se na vše velmi dobře pamatuji.

Vzpomínám i na to, jak ještě v předškolním věku bylo jedno, kdo je Čech a kdo Němec. Nebyly žádné vyhrocené rozdíly. Až později, když nastoupil v Německu k moci Hitler a začala fungovat nacistická propaganda, ať rozhlasem či "spanilými jízdami" po českém pohraničí nacistickými propagandisty v čele s Henleinem, nastalo názorové dělení obyvatel a později i napadání českých dětí německou mládeží. Hlavně organizovanou mládeží - turnery v hnědých košilích, v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Když např. při oslavách šel někdo v českém kroji, byl fyzicky napadán. Také při českém odpoledním představení Fidlovačky vnikli turneři do hlediště a napadli české děti.

 

Po anšlusu Rakouska a mnichovské dohodě došlo k vyhrocení situace a začalo se střílet. Rodiče mne odvezli do vnitrozemí k babičce a za pár dní přijeli také.

Nemohu popisovat vše, co se tehdy dělo. Je toho příliš a je to velmi smutné. Viděla jsem matky s plačícími hladovými dětmi, tak jak to teď vidíme z Jugoslávie, sedící na rancích na lounském nádraží, se zavázanýma rukama - neboť jim Němci, než je vyhnali, strhali nehty. Také se pamatuji na rodiny, které i rok žily v odstavených vagonech, v ratejnách, v pastouškách, neboť nebylo kam tyto utečence umístit a to nemluvím o jejich pracovním zařazení.

 

Pak přišel březen 1939 a protektorát. Do Žatce jsem přijela až po válce a to začátkem června 1945. Celá rodina se přijela podívat, zda je možno vrátit se do svých domovů. Žatec byl strašně poničen. O tom teď nikdo nemluví, že Němci na konci války ze msty zničili, co mohli, i když tam při ústupu zanechali německé obyvatelstvo. Koupaliště vyhodili do vzduchu, tenisové kurty rozbili, stromy v parku porazili." K.Š., tehdy Žatec.

 

"Pocházím ze smíšeného manželství. Otec byl Čech, matka sudetská Němka. Rodiče žili skromně a v pohodě od r. 1919 v Měcholupech u Žatce, kde si otec otevřel malířskou živnost. Matka pocházela z chudé devítičlenné německé rodiny a po provdání se vždy a ve všem hlásila k československému státu. Moje sestra, narozená v r. 1921, chodila v Měcholupech do české školy, mně bylo v r. 1938 šest let . Až do doby uchopení moci nacisty v Německu žily obě národnosti celkem v pohodě. Pak se vše postupně zhoršovalo. Sudetští Němci, zfanatizovaní Henleinovým štvaním, začali vše české bojkotovat. Také němečtí obyvatelé naší obce byli henleinovskými letáky nabádáni, aby bojkotovali živnost mého otce.

Z pohraničí jsme byli doslova vyštváni. Sotvaže si rodiče za těžkých podmínek dostavěli rodinný domek, byli nuceni jej ještě částečně zadlužený opustit. Za dočasný pobyt jsme zvolili Slaný."  L.L., tehdy Měcholupy u Žatce

Již 9.10.1938 po okupaci německou armádou začali ordneři z SdP zajišťovat všechny "nepřátelské" elementy a levičáky, kteří v Žatci zůstali. Zároveň mnozí očekávali, že budou patřičně oceněni za své zásluhy, mimo jiné českým a židovským majetkem.

 

V ten den už nebyl ve městě ani jeden Žid, přesto že jich tam donedávna žilo 760. Avšak 10.11.1938 propukly individuální protižidovské akce Němců, rozhořčených vraždou německého diplomata v Paříži. Podpálili žateckou synagogu. Do držení města se dostaly kromě trosek synagogy budova rabína, židovský hřbitov a přilehlé pozemky. Němci výhodně skupovali židovské domy a arizovali židovský majetek.

 

3. Události v době druhé světové války

Dne 1.10.1938 byla zřízena vzorová říšská župa Sudety od Chebu až k Opavě a říšským komisařem se tam stal Konrád Henlein. Vše se přizpůsobilo říšským zákonům. Správa na všech úrovních i městských fungovala na zásadách vůdcovského principu a co nejužšího propojení s orgány vládnoucí strany. SdP měla v Žatci k 1.únoru 1938 2 400 členů, ti byli převedeni do NSDAP. Začátkem prosince byla organizace rozdělena na 4 místní skupiny NSDAP. K faktickému postátnění městské samosprávy došlo v Žatci již přijetím německého obecního zřízení, podle kterého stál v čele města od 5.11.1938 komisař, zastupující starostu. Jím se stal Eduard Hlawatschek, zámečník, místní vedoucí tehdy ještě SdP, který zůstal v obdobné funkci i po sloučení s NSDAP.

 

V župě Sudety zůstalo asi 500 000 Čechů. Byla to bezprávná všemožně potlačovaná skupina, která měla být co nejdříve germanizována.

Ve volbách do říšského sněmu 4.12.1938 zvolilo kandidáty 98,9 % sudetských Němců. Dobrovolně vyměnili demokracii za diktaturu. Bylo to "kolektivní" rozhodnutí (vina?). Ze sudetských Němců se stali říšskými občany, vedenými diktátorem.

 

Češi, kteří zůstali po 15.3.1939, mohli optovat pro protektorátní státní příslušnost. Neměli žádná práva. Jejich spolky byly zrušeny. Česky se mohlo hovořit pouze doma! Od r. 1940 nesměly české děti do německých odborných škol. Od r. 1942 se české vzdělání omezilo jen na 5 tříd obecné školy. V Žatci zůstalo 40 českých rodin.

 

Mladí Němci rukovali do wehrmachtu. Po začátku války začaly přicházet zprávy o úmrtí na frontě. Začal nedostatek pracovních sil. Dne 25.9.1939 byly zavedeny potravinové lístky. V rámci tzv. glajchšaltizace byly i německé spolky restringovány a majetek zrušených zkonfiskován. Obyvatelstvo postupně vystřízlivělo z původního nadšení. Kvalifikovaní úředníci, přicházející z Německa, obsadili místa ve správním aparátu, zatímco sudetští Němci udrželi aparát stranické Říšské župy Sudety. Nadhodnocená marka způsobila, že říšští Němci vše vykoupili a nedostatek zboží způsobil zvýšení cen.

 

Druhá republika se nazývala Česko-Slovenská a trvala do 14.3.1939, tedy pouhých 165 dní. Vládla v ní tvrdě pravice a česká policie vydávala na požádání gestapa naše občany.

Dne 14.3.1939 dojednal Hitler v Berlíně s Tisem odtržení od republiky a zřízení "samostatného" Slovenského štátu.

 

Prezident Hácha podepsal v noci na 15.března 1939 v Berlíně listinu, kterou "odevzdal budoucnost českého národa do rukou Vůdce Velkoněmecké říše". Ribbentrop: "Cílem říšské politiky je rozbití české vůle k vlastnímu státu, která je zde hluboce zakořeněná."

 

Přestože byla v létech 1939-1940 v Žatci tuhá zima, přispívali Němci na Winterhilfe. Rok 1942 přinesl nejtužší zimu za 140 let. Hitlerjugend pilně sbírala suroviny - vše pro válku.Zvyšoval se nedostatek pracovních sil. Tíha života rodiny ovšem většinou spočívala na ženách. Děti sbíraly suroviny. Dívky od 14 let pomáhaly na statcích a v továrnách. Potraviny byly stále vzácnější. Důležitou roli měli tzv. samozásobitelé. Ceny všeho rychle stoupaly. Např. cigareta z 50 pfenigů na tři marky, máslo ze 60 na 100 marek apod. Kvetl černý obchod.

Nedostatek pracovních sil se stále stupňoval, proto byly přiváženy ze zahraničí: z protektorátu, z Francie, z Belgie. Šlo i o tzv. ostarbeitry (dělníky z východu). Pracovní tábory byly i v Žatci.

 

Optimismus žateckých Němců dostal další ránu vstupem Německa do války s Polskem. Mezi občany města už začal být pociťován strach. Přesto Žatečtí opět vyzdobili své město na počest vítězného tažení do Polska. Zvonily zvony, oslavy trvaly týden. Namlouvali si, že je" město obrazem míru." I když od 1.9.1939 byla okna zatemněná a pouliční osvětlení byla vypnuta. Jen důležité křižovatky byly označovány modrými světýlky. Ženy ztratily klid a začaly zběsile nakupovat. Dne 3.9. začaly potravinové lístky, v hostincích se dostal pouze "eintopf", tzn. Tellergericht. Začalo budování protiletadlových krytů. Od března 1940 byly žatecké nemocnice válečným zařízením.

 

Válka poznamenala každou rodinu - nejvíce odchodem mužů na frontu. Již 10.9.1939 padl v Polsku Julius Hühnel, za kterého se konala 23.9.1939 vzpomínková slavnost. Mrtvých přibývalo: 1941 - 11 obětí, 1942 - 71, 1943 - 101. Vesměs muži mezi 19 - 30 léty. Byla to 1/5 všech zemřelých obyvatel Žatce.

 

Konec války byl neoddělitelně spojen s mnoha Žatcem projíždějícími či procházejícími transporty. Čerpal jsem z knihy Ireny Malé a Ludmily Kubátové: Pochody smrti. (Nakladatelství politické literatury, Praha 1965.) Na str. 44-45 je zachycen tento příběh: "Dva vlakové transporty z velkého proudu buchenwaldských vězňů, které měly namířeno do Terezína, jely přes Chomutov do Března u Chomutova. Prvý o 62-63 vagónech dorazil kolem 10. dubna a zdržel se v Březně několik dní. Ve vlaku bylo namačkáno kolem 4200-4400 vězňů. Nikdo z nich nesměl z vagónů vystoupit a kdo neuposlechl, byl bez milosti zastřelen. Vězni tohoto transportu nedostávali dokonce ani vodu. 13. dubna pokračoval vlak z Března dále směrem na Kadaň a Žatec. Na nádraží v Žatci byli vězni opět týráni a esesácké stráže střílely nejen je, ale hrozily zastřelením každému, kdo by se přiblížil a snažil se nějakým způsobem zmírnit jejich utrpení. Na žateckém nádraží bylo zastřeleno asi 10 -11 osob. Za několik hodin pokračoval vlak v jízdě směrem na Plzeň. Dojel však jen do stanice Žihle a to 22. dubna a čítal už jen 4000 osob. Po únavné a vyčerpávající jízdě byli úplně vyhladovělí vězni ve velmi zbědovaném stavu a denně umíralo z tohoto transportu asi 30 osob. V době od 22. dubna do 1. května zemřelo jenom v Žihli 273 osob."

 

Na str. 60: Zpráva velitelství stanice SNB v Lubenci, zpracovaná v květnu 1946 podle vzpomínek očitých svědků: "Dne 1. nebo 2.5.1945 procházel přes obec Lubenec transport politických vězňů pěšky po státní silnici Žatec - Žlutice a někteří nemocní jeli na koňském povoze. Jednalo se v tomto případě výhradně o muže - politické vězně různých národností, a to české, polské, maďarské a rakouské. Celý transport čítal asi 250 mužů. Hladem vysílení, kteří nemohli pochodovat dále, byli již polomrtví odvezeni na voze za obec Lubenec a tam zastřeleni doprovázejícími příslušníky SS vesměs ranou do týla. Tímto způsobem bylo z tohoto transportu celkem zastřeleno 45 mužů různých národností."

 

Na str.191: Svědectví návěstního mistra ČSD v Žatci F.Wotschovského o bestiálním zavraždění jednoho z vězňů transportu smrti na nádraží v Blatnu. „Když dostal začátkem roku 1945 můj syn František, který byl ve škole v Plzni, již třetí svolávací lístek k německé branné moci, zajel jsem do Plzně, abych svého syna varoval před nastoupením. Při cestě zpátky do Žatce ve stanici Blatno byl zastavený vlak s vězni z koncentračního tábora, vesměs samými muži, ve kterém mohlo být podle mého odhadu asi 2 000 lidí a který pravděpodobně jel na Plzeň.

Při příjezdu našeho vlaku bylo již na nádraží v Blatnu asi 15 až 19 mužů, kteří byli již zastřeleni. Právě když náš vlak zastavil, nařizoval poddůstojník SS, člen eskorty při transportu, jednomu z vězňů, který ovládal dobře německy, aby tyto mrtvoly nosil na vůz, který byl přistaven k vlaku jako poslední u soupravy. Vězeň odpověděl dozorci "Ich kann nicht", na to odpověděl dozorce, aby šel tedy sám k poslednímu vozu a odebral se  za ním. Když přišli k poslednímu vozu, kde bylo již naházeno více mrtvých vězňů, poručil dozorce, který při tom otevřel dveře vozu, aby vězeň vlezl do vozu. Když vězeň viděl, že ve voze jsou nakupeny samé mrtvoly, věděl již co asi s ním poddůstojník SS zamýšlí a proto prosil dozorce, aby tam nemusil. Dozorce však uchopil vězně za nohy a hodil jej do vlakového vozu. Vězeň si ve voze klekl na kolena, sepnul ruce a prosil německy "Bitte, bitte, nicht schiessen". Poddůstojník však nařídil vězni, aby se otočil zády k němu a pak vězně ranou z pistole do týla zastřelil.

Při příjezdu vlaku do Žatce, když jsem vypravoval tento případ, bylo mi též řečeno, že ve stanici Žatec bylo zastřeleno též asi 9 - 11 vězňů. Všechny zastřelené odváželi v posledním vagónu s sebou. Tento vlak dojel do stanice Žihle, kde zůstal stát asi tři týdny a ke konci dubna 1945 byli z něho Češi a Němci propuštěni, cizinci však byli odvlečeni neznámo kam. Mezi vězni byli příslušníci všech národností i zajatci spojeneckých armád. Nemohu též udat, kde byli zastřelení vězni pochováni. Vězni byli cestou, hladem a bitím značně vysíleni.

Skončeno, přečteno, podepsáno.

Vyslýchající: Zrucký Josef, st. strážmistr SNB, svědek: : Pihlík Václav , vyslýchaný: Wotschovský F.“

 

Tyto dokumentované příběhy upozorňují, že i městem a okolím Žatce procházely koncem války pochody smrti, takže místní lidé viděli na vlastní oči zacházení s trasportovanými. Dělo se to v době, kdy už nejméně dva roky museli všichni vědět, že Německo válku prohrálo a všechny další oběti lidských životů jsou naprosto nesmyslné!

V Žatci v poslední válečné zimě přestávali věřit ve vítězství i ti nejvěrnější. Zoufale chybělo vše, co lidé potřebují k životu. Začátkem roku 1945 byla uzavřena základní škola i gymnázium, které už nemělo v 6. - 8. třídě studenty. Jedna škola byla změněna v tábor pro uprchlíky, jiná v náhradní nemocnici. Ve dne v noci přelétávala nad městem letadla a 16.4.1945 bylo bombardováno nádraží. Do Žatce přicházeli jako "národní hosté" volyňští Němci a Němci z Besarabie a z Ukrajiny.

Od r. 1943 zaplavili město váleční poškozenci z Německa. Od února 1945 měl žatecký okres ubytovat 46 000 lidí.

 

Čeští starousedlíci vytvořili už v r. 1942 ilegální národní výbor, který připravoval převzetí správy do českých rukou. I nuceně nasazení Češi nabídli 7.5.1945 svoji pomoc. Národní výbor se ujal moci. Jeho představitelé obsadili policejní budovu a poslední německý starosta dr. Kröbel jim předal úřad. Bylo nutné střežit i trať, mosty, veřejné budovy, sklady apod. Dne 8.5.1945 byl národní výbor rozšířen o další členy.

V tento den v 5,30 ráno přijel první ruský tank. Sovětské jednotky projely městem dále ku Praze. Revoluční národní výbor později nahradily městská a okresní správní komise.

Průběh válečných událostí v protektorátu i v Sudetech zastínily evropské události. Je zcela nesporné, že Československo zničili Němci násilím a tedy protiprávně. Proto bylo nutno v zahraničí najít právní formu pro pokračování existence Československa.

Po Mnichovu, který byl projevem kapitulace "západních demokracií", se Hitler domníval, že už má navždycky "volnou ruku" pro své další výboje. Proto 1.9.1939 vojensky přepadl Polsko, které kapitulovalo v několika dnech. K jeho překvapení vyhlásily Velká Britanie a Francie Německu 3.9.1939 válku. Po několika dalších měsících Hitler okupoval Francii, která před ním kapitulovala. Obsadil Belgii, Holandsko, Dánsko, Norsko a Jugoslávii. Jeho spojenci byly Itálie, Španělsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko. Italské armádě pomáhal ve válce proti Velké Britanii v severní Africe v létech 1941-1943. Když v tomto roce ztratil Mussolini moc a Itálie kapitulovala, Hitler ji obsadil a hájil zbytek jejího území až do konce války.

 

Své síly však Hitler přecenil, když 21.6.1941 napadl Sovětský svaz, se kterým dva roky před tím uzavřel pakt o neútočení. Přestože německá armáda rychle pronikla až k Leningradu, Moskvě a do Stalingradu, ten Rudá armáda obklíčila a dobyla zpět na počátku roku 1943 a od té doby začala Němce vyhánět z okupovaného území. Nakonec osvobodila Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko a Československo a 2.5.1945 dobyla Berlín. Přestože Hitler nasadil na východní frontu až 6 milionů vojáků, tam prohrál válku - vyhrála ji Rudá armáda. Kdyby své vojenské síly mělo Německo jen na západě, je velmi pravděpodobné, že by se Spojencům nepodařila invaze a Hitlerovi by zůstala všechna území, získaná do r. 1941, tj. skoro celá Evropa a on by vyhrál válku. Zavedl by nacistický systém, což by byla nezměrná tragedie. V tom případě by fyzicky zlikvidoval nejen všechny Židy a Cikány, ale také český národ. Poláci a jiní Slované by byli jako méněcenná rasa tvrdě potlačováni a v ostatní Evropě by se vzpomínalo na předválečnou demokracii jako na krásný sen!

 

Po porážce Polska a Francie v r. 1940 se ustavily československé státní orgány na půdě Velké Britanie. Prezident Beneš ustavil exilovou vládu a Státní radu. Tyto orgány byly uznány Sovětským svazem, Velkou Britanií a Spojenými státy. Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého začátku uznala Velká Britanie a Francie a později i Itálie. Československá vláda zorganizovala na všech frontách československé vojenské jednotky, které se účinně zasloužily po boku Spojenců o vojenskou porážku Německa. U nás byl silný domácí odboj. Legislativní akty vlády měly podobu prezidentských dekretů, které se staly po poválečném schválení parlamentem nedílnou součástí našeho právního řádu. Významné bylo uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem 12.12.1943 v Moskvě, jejímž posláním bylo zajistit bezpečnost Československa po válce. Prezident Beneš předvídal, že SSSR bude po válce mocnou silou v Evropě. Důležité bylo i spojení východního a západního zahraničního odboje a dohoda o poválečné vládě a jejím programu.

Německo bezpodmínečně kapitulovalo a konec války v Evropě byl ve 24 hodiny dne 8.5. či v 0 hodin 9.5.1945.

 

4. Shrnutí

 I z tohoto období vývoje vyplývají některé závěry:

 - po utvoření Československa 28.10.1918 se čeští Němci snažili udržet svoji dřívější moc. Proto odmítli uznat nový stát a po celou dobu jeho existence proti němu bojovali. Československo bylo postaveno na občanském principu. Čeští Němci proti němu stavěli princip etnický, protože jim po staletí za vlády Habsburků umožnil nadvládu v zemích Koruny české. V nových poměrech však představitelé českých Němců nový stát odmítli. Část německých politických stran zůstala na tomto stanovisku, část začala spolupracovat a od r. 1926 byli ve vládě dva němečtí ministři,

 - v r. 1935 se postavil do čela českých Němců Konrád Henlein, představitel SdP, který se u nás stal vykonavatelem vůle Adolfa Hitlera a pomohl mu zničit Československo,

 - Mnichov k tomu byl rozhodující mezník,

 -14.3.1939 Hitler zřídil Slovenský štát,

 - 15.3.1939 obsadil zbytek bývalého Československa a vyhlásil protektorát Čechy a Morava,

 - prezident Beneš se postavil do čela československé vlády v exilu a tím zajistil právní kontinuitu státu k obnovení ČSR, - tři ze čtyř signatářů uznali mnichovskou  dohodu za neplatnou od samého začátku,

 - v r. 1943 byla podepsána spojenecká smlouva mezi ČSR a SSSR a spojily se dvě skupiny našeho zahraničního odboje,

 - 8.-9.5.1945 Německo bezpodmínečně kapitulovalo.

 

5. Novodobý Žatec

 Žatec v poválečném pohraničí

Spojenecké vítězství ve válce proti Německu v Evropě způsobilo výraznou změnu života v celém světadílu. Byla to především všeobecná radost, že skončil německý teror a dělalo se vše pro obnovení normálního všedního života. Cesta k němu ovšem byla lemována mnoha problémy. Bylo nutno nejen obnovit vše zničené, ale zavést demokratický pořádek do vztahů mezi lidmi.

Byla to doba nadějí, svět byl plný optimismu a sílu jsme napřeli k přípravě lepšího života. Bylo nutno vnést do něj prvky sociální spravedlnosti, které dříve chyběly v mnoha oblastech. Jeden z nejvýznamnějších úkolů v obnoveném Československu bylo počeštění pohraničí českých zemí. Vždyť bylo nutno napravit mnohé historické děje z uplynulých sedmi staletí.

Byl to gigantický úkol! Probíhal na třetině státního území se třetinou obyvatel ČSR. O odsunu Němců bylo rozhodnuto při úvahách o budoucnosti mírové Evropy. Konference vítězných Spojenců v Postupimi skončila 2.8.1945. Rozhodla o architektuře budoucí Evropy a tyto závěry vložila do nového mezinárodního právního řádu.

 

Odsun českých Němců a počeštění našeho pohraničí byly pro českou společnost úkoly dosud nikdy nenastolené. Šlo především o nápravu důsledků mnichovské konference, jejíž usnesení porušilo mezinárodní právo obětováním Československa  Hitlerově expanzi proti Sovětskému svazu. Ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda to výstižně charakterizoval: "Věděli jsme ještě před německou kapitulací, že pohraničí se stane jedním z prvních našich mírových bojišť."

 

V době, kdy ještě ohrožovaly české přicházející obyvatelstvo zbytky německých bojových jednotek, bylo nutno vyměnit celou správu odtrženého pohraničí. Na předních místech šlo o bezpečnost a potraviny. Na dráze působili němečtí železničáři, kteří jednali proti zájmům našeho státu například tím, že vyváželi majetek do Německa včetně vlaků s potravinami. V Žatci stejně jako v nedalekých Postoloprtech z počátku chyběla na nádržích strážní služba. V blízkých Počeradech stály dva sanitní vlaky se 600 raněnými a personálem. Byly už 18 dní na cestě a trpěly nedostatkem jídla i zdravotnického materiálu. V žatecké mlékárně a v hospodářském družstvu byla zpočátku dočasná stráž z posádky v Lounech s úkolem zajistit potraviny.

D

o Žatce dorazila menší vojenská jednotka 17.května. Rovněž bylo nutno obnovit spojení. V pondělí 21. května pět českých poštovních zaměstnanců z Mostu a osm mužů z lounské pošty začali opravovat kus po kuse, metr po metru telefonní linku. Skončili v pátek i s dalšími linkami. Zavedli rovněž autobusové spojení Louny - Postoloprty - Žatec - Chomutov.

Dnes už jsou jen dochované zlomky úsilí při obnovování českého pohraničí v prostoru Žatce. Ukazují však názorně, jak nesnadný úkol to byl a co tvůrčích sil museli noví osadníci vynaložit.

 

Mezi převahou těchto kladných hrdinů však do pohraničí zamířily i proudy osob, u nichž převažovaly snahy obohatit se a odejít - zrodil se pro ně pojem "zlatokopové."

Orgány lidosprávy postupně pozastavovaly další přidělování národních správ. Na Kadaňsku, Podbořansku a Žatecku se mohli vracet na své původní usedlosti čeští rolníci. Žatecko patřilo mezi velmi vyhledávané oblasti s vysoce úrodnou půdou.

 

6. Odsun Němců z Československa

Naprosto přelomové pro další vývoj Československa po válce bylo rozhodnutí Spojenců o odsunu Němců. To je nutno posuzovat v souvislostech s celkovou migrací v Evropě v létech 2 . světové války.

Hitler se už 3.6.1939 dohodl s Mussolinim o přesunu asi 70 000 Němců z jižního Tyrolska do Německa. Podobné rozhodnutí v témže roce učinil o přesunech Němců z Pobaltí, z Besarábie a z Ukrajiny.

Po mnichovských dohodách bylo vyhnáno nebo uteklo 170 000 Čechů z pohraničí ČSR.

Prof.dr.George Glos, J.S.D. z univerzity v Yale v USA, expert mezinárodního práva federální vlády USA, napsal, že "základ k odsunu sudetských Němců položil Neville Chamberlain... Vystřízlivěl z léčky, kterou mu nastražili s pomocí exponentů německé menšiny v ČSR Henlein a jeho druhové. Proto navrhl, aby byli po válce odsunuti i za válečnou kolaboraci s Němci do Německa menšiny z ČSR, z Polska a z Maďarska. Britská konzervativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské konference ze 2.8.1945...Beneš by nedosáhl ničeho, kdyby zde nebyla vůle britské vlády...Odsun po válce řídila a organizovala Mezispojenecká komise." (Národní Osvobození 13.4.2000).

 

Je ovšem pravda, že myšlenky na odsun vznikaly i jinde, např. v Polsku, v Londýně, v našem domácím odboji atd. V r. 1940 zřídilo ministerstvo zahraničních věcí Velké Británie komisi, která doporučila odsun ve své zprávě nazvané "Úvahy o transferu". Druhá komise v r. 1942 opakovala a zdůraznila stejný závěr.

V "Deklaraci tří mocností o obecné bezpečnosti", vydané v r. 1943 se v její části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" vyjadřovalo rozhodnutí potrestat všechny Němce, kteří se dopouštěli teroru. Také tam padlo rozhodnutí o poválečném vytvoření etnicky homogenních států. V průběhu války totiž zvítězila idea, která pochopila, že rozhodnutí versailleské konference o mnohonárodnostních státech s menšinami se prokázalo ve 30. létech jako nesprávné. Vždyť německé menšiny byly Hitlerem zneužity k zahájení 2. světové války! Proto převládla mezi Spojenci idea národních států, aby byl ve střední Evropě klid a mír.

 

Za války došlo k migraci milionů obyvatel např. na území SSSR, Polska a Německa.  V Postupimi se 2.8.1945 rozhodlo o odsunu německých menšin z  Polska, z Československa a z Maďarska. Prezident Beneš jednak o to Spojence žádal, jednak konkretizoval svými dekrety toto rozhodnutí pro území Československa a dal mu právní formu. Proto je zcela nesmyslné volání sudetoněmeckého landsmanšaftu, aby ČR zrušila tzv. Benešovy dekrety - k tomu nemáme právo. Rozhodnutí o odsunu by mohli zrušit pouze Spojenci, kteří však v posledních 10ti letech třikrát oficiálně potvrdili, že Postupimská dohoda je platná a nebude se měnit! Vždyť by se tím vzdali vítězství ve 2. světové válce. Z českého hlediska byl odsun nutný a správný proto, že konflikty mezi Čechy a Němci byly u nás celá staletí základní příčinou vnitřních rozporů ve státě. Dnes v ČR národnostní problém neexistuje.

 

Po majetkové stránce jednala ČSR při odsunech přísně podle usnesení Pařížské konference o reparacích z 21.12.1945, že "spojenecké státy jsou povinny konfiskovat všechen německý majetek soukromý i státní a započítat jeho hodnotu do reparací.“ (Československo však nemuselo, v souladu s příslušným ustanovením Pařížské reparační smlouvy, hodnotu konfiskovaného německého majetku odepisovat ze svého reparačního účtu. – poznámka ČNL) Naopak se ovšem nestalo, aby nám Německo zaplatilo přiznané reparace ani nereparační platby - dostali jsme jedinou splátku ve výši 0,173 %. (Poznámka ČNL: Němci nám celkově uhradili z reparací asi 0,4% z celkové částky.)

 

Připomeňme si předválečné události, kdy po celou dobu trvání první republiky odmítalo mnoho oficiálních představitelů českých Němců uznat vznik Československa, protože chtěli obnovit Habsburky daná privilegia německé menšině v zemích Koruny české. Odmítli uznat právo Čechů na obnovení svrchovanosti ve vlastním státu. Šlo o protiprávní vydírání zejména po nástupu Henleina ve 30. letech a jeho ostře protičeskoslovenské politiky. Ta jednoznačně sloužila realizaci Hitlerova cíle zničit Československo. Prezident Beneš tomu důrazně - leč marně čelil.

 

Pro smírné řešení česko-německých vztahů udělal maximum a dá se říci, že ustupoval daným vnitropolitickým tlakům až ke hranici možností. Ve svých snahách však neuspěl, protože požadavky na ČSR kladené řídil Hitler tak, aby nemohly být splněny - vždyť je známo, že jeho cílem bylo zničit Československo. Přechodně se mu to dokonce podařilo. Hitlerův úspěch proti nám byl na začátku jeho "cesty ke světovosti", která byla jeho konečným cílem.

Zejména vnější příčiny způsobily, že se prezident Beneš musel podrobit mnichovskému diktátu

 

Ihned po válce při tzv. divokém odsunu si mnozí lidé vyřizovali osobní účty z doby války. Proti Němcům se obrátil hněv všeho českého lidu - jako ostatně ve všech Němci okupovaných státech - za teror, který v protektorátu proti nám uplatňovali a za plány na poválečnou likvidaci Čechů a germanizaci Čech.

Je ovšem pravda, že se útoků na Němce zúčastňovali i různí kolaboranti, kteří si chtěli "vylepšit" svoji pošramocenou pověst. Zásadně však nešlo o činy českého národa, ale o činy jednotlivců. kteří jednali ještě v duchu německých válečných krutostí. A ztráty na životech? Sudetoněmecký landsmanšaft už 60 let tvrdí, že zahynulo 240 000 Němců. Číslo vzniklo záměrně chybným vývodem SL ze statistických srovnávání počtu obyvatel Sudet před válkou a po válce - samozřejmě upraveným ve prospěch německých protičeských záměrů. V tomto počtu je rovněž ukryto 100 000 Židů z pohraničí, hlásících se mezi válkami k německé národnosti. Zemřeli ve vyhlazovacích táborech!

 

Česko-německá komise historiků odhadla počty obětí odsunu na 20 – 30 000 osob. Německý politik, čelný představitel Ackermann Gemeinde, páter Paulus Sladek uvedl, že "na bezprostřední následky vyhnání" zemřelo 18 889 osob, z toho výslovně násilnou smrtí 5 596 lidí, na epidemie v táborech 6 600 osob. (Frankfurter Allgemeine Zeitung 4.4.1988).

 

Českého povstání v květnu 1945 se účastnilo 100 000 osob. Němci zabili v posledních dnech války, tedy naprosto zbytečně, nesmyslně, v rámci německých agresivních tradic na 10 000 Čechů, z toho jen v Praze 3 500! Celkově připravili Němci o život v průběhu války 360 000 obyvatel ČSR v hranicích roku 1937.

 

Oficiální odsun se uskutečnil od ledna do listopadu 1946, kdy do americké a sovětské okupační zóny bylo odsunuto 2,200 000 sudetských Němců. Spojenecká komise, která odsun řídila, tj. rozmísťovala odsunuté do konkrétních oblastí, pochválila Československo za vysoce humánní průběh odsunu. Naše řešení ovšem nebylo osamocené, protože od východních sousedů Německa bylo odsunuto 12 milionů Němců. Z povyku, který dělá kolem našeho odsunu landsmanšaft je zřejmé, že to je záměrné, neodůvodněné zostřování mezinárodních vztahů z úzce sobeckých a zištných důvodů.

 

7. Poválečný vývoj v Žatci

 O začátcích událostí kolem konce války v Žatci jsme informovali už před závěrem části 1.3.

I v tomto městě začalo ihned po osvobození okamžité účtování s Němci. Dne 3.6.1945 procházeli ulicemi Žatce vojáci Svobodovy armády, členové revolučních gard a ozbrojení civilisté, kteří prohlédli všechny byty. Všichni muži od 13 do 65 let se museli v 8 hod. shromáždit na náměstí. Část jich byla odvezena do Postoloprt, kde byli ubytováni v kasárnách, část se dostala do 4 sběrných středisek ve městě Žatci. Odtud byli denně přidělováni na práci - podle spojeneckých rozhodnutí. Koneckonců i Češi tehdy měli pracovní povinnost, že musí pomoci odstranit škody Němci za války způsobené. Při některých podnicích byly zřízeny pobočné odlehčovací tábory, kde se Němci i stravovali. Zaměstnavatelé však jim mnohdy neplatili stanovenou odměnu.

 

V Evropě nebylo snadné být Němcem po té Němci tak teroristicky vedené válce, kdy proti sobě obrátili hněv celého světa. U nás se např. hodně rozšířilo psaní slova Němec s malým "n", což je spíše kolorit poválečné doby.

S obecným přesvědčením, že jsou za válečné hrůzy odpovědní všichni Němci jako celek souvisejí i události v Postoloprtech. Část žateckých Němců tam byla přesunuta 3.6.1945. A 5.6.1945 byli muži rozděleni podle příslušnosti k SS, SA, Hitlerjugend, Wehrmachtu apod. Představitelé SS a političtí vůdci byli vehnáni do chléva v kasárnách a od ostatních odděleni ostnatým drátem. Nedostávali jídlo. Příslušníci policie a četnictva byli zavřeni v prasečích chlívcích, příslušníci wehrmachtu museli nocovat venku. Brzy na to byli mladí muži odsunuti do tábora v Záluží u Mostu na těžké práce.

Koncem května a začátkem června došlo v Postoloprtech k hromadným popravám. Němci uvádějí 800 osob, při exhumaci hrobů v r. 1947 bylo objeveno 763 těl. Část byla odvezena ke zpopelnění, část znovu pohřbena.

V dubnu 1947 bylo ministerstvo národní obrany upozorněno anonymním dopisem na předsedu ONV a OV KSČ Jana Zichu, který působil po skončení války pod krycím názvem Petrov. On i další vyslýchaní při prvních výsleších vše popřeli. Zřízená parlamentní komise vyslechla řadu osob, našla místa hromadných hrobů a dala exhumovat pozůstatky popravených. Vyslýchaní přiznávali exekuce, ale svalovali vinu jeden na druhého. Na popravách se podílely 3 exekuční skupiny vojáků. Komise nakonec doporučila přistupovat k obviněným podle zákona č.115/1946 Sb. o jednání, které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů. Proto k soudu nedošlo. Jan Zicha byl donucen k rezignaci na všechny své funkce.

Generál Klapálek se vyjádřil takto: "Jako velitel mohu prohlásit, že v daném případě Postoloprty - Žatec jednali podřízení velitelé a vojáci ve smyslu vojenských zásad správně a došlo-li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé, kteří...prošli peklem fronty a z největší části ztratili ve válce své bratry, sestry, otce, ženy, děti i prarodiče ukrutnostmi Němců. Právě jednotka postoloprtská složená z velké části i z Volyňských Čechů ztratila v SSSR své příbuzné a poznala na své kůži zvěrstva Němců, takže se nikdo nemůže divit, že tito vojáci jednali tvrdě proti Němcům, což jest vojensky i lidsky pochopitelné." (Tomáš Staněk: Perzekuce 1945, str.113.)

Všechny uvedené skutečnosti a události v Postoloprtech dnes můžeme posuzovat jen z dálky, ale vždy v souvislosti s příčinami. Osobně se domnívám, že ta strašná válka musela zanechat ve všech lidech tehdy u nás žijících hluboké stopy. Ale jsme různí a každý jednáme jinak. Myslím, že "účtování" nemuselo probíhat v tak drastických formách, jak se to někde stalo! Ale i to byl důsledek války!

 

Organizovaný odsun začal v Žatci 12.2.1946 nejprve do americké zóny. Vlaky měly 40 vagonů po 30 lidech, tedy v jednom transportu 1 200 Němců. Američané přísně kontrolovali, zda jsou Němci řádně vybaveni vším potřebným. Každý měl osobní zavazadlo do 50 kg, zlato a cenné papíry propadly státu. Pokud se rozhodla dobrovolně mimo povinný odsun, mohla odjet rodina antifašistů, směla si vzít svůj movitý majetek. Realizací odsunu byla pověřena okresní správní komise a lidi na transporty vybíralo SNB.

 

Antifašisté organizovali svůj odchod sami

Pokud byla zjištěna chyba ve vybavení třeba jen u jediného člověka, vracel se celý transport zpět. Transporty odjížděly asi ve dvoutýdenních intervalech. V říjnu byl vypraven poslední transport Němců ze Žatce. Celkem bylo odsunuto z okresu 27 856 Němců. K 1.11.1946 jich zůstalo v Žatci 1 975, z toho 1 099 nepodléhalo odsunu. V létech 1947 - 1948 ještě odjížděli další Němci - tentokrát šlo o slučování rodin.

V Žatci brzy začal český kulturní život. Městskou knihovnu i městské muzeum zajistila místní správní komise. První číslo Žateckých novin vyšlo 10.8.1945. České divadlo z Mostu sehrálo v městském divadle už 15.7.1945 první představení. Svoji činnost obnovil Sokol a vznikl klub SK Lučan. České dožínky se uskutečnily 19.srpna l945. Ve školách bylo zajištěno vyučování.

Místní národní výbor byl ustaven 5.10.1945. Těžká byla bytová otázka, když bylo nutno ve městě ubytovat přes zimu 7 000 vojáků sovětské armády.

Počet obyvatel žateckého okresu je možno zjistit podle vydávaných potravinových lístků k 20.5.1945. Bylo tam 45 010 osob, z toho Čechů 22 247 a Němců 22 763, z toho 354 antifašisté a odborníci.

Dne 27.1. 1947  bylo  zjištěno  27 412 obyvatel  (šlo  tedy o výrazný  pokles),  z    toho 26 713 Čechů a neněmeckých národností a 699 Němců, z toho 580 antifašistů a specialistů.

Tradice velkých oslav ukončení sklizně chmele byly obnoveny v r. 1946, kdy do Žatce přijela i řada oficiálních osobností. Promenádní koncert na náměstí zdůraznil význam této chvíle. Líbil se průvod městem s alegorickými vozy. Byla předvedena staročeská volba chmelařského krále.

V říjnu 1945 dostalo město vojenskou posádku - 21. tankovou brigádu. Úspěšně probíhala dvouletka.

 

V květnu 1948 vyhlásila Izraelská národní rada vznik státu Izrael. Byl územím malý, takže se skoro ztratil v moři arabských států, které ho obklopovaly. Ty měly desítky milionů obyvatel.

V okamžiku vzniku Izraele proti němu začaly okolní arabské státy válku. Židé však neměli zbraně. Československo nabídlo svoji pomoc mezi prvními - včetně dodávek zbraní. Rozsah nabídky byl obrovský - problém byl v dopravních možnostech. VS OSN vyhlásilo zákaz dodávek zbraní. Přesto v květnu 1948 předseda vlády Klement Gottwald schválil, aby MNO zajistilo dodávky zbraní do Izraele ze žateckého letiště. Byl zahájen "letecký most", tj. letadla většinou měla panamské znaky a většina posádek byla americká. Velká část přepravovaného materiálu byly naše demontované letouny S-199 z podniku AVIA. Tyto zbraně zvrátily poměr sil ve válce ve prospěch Izraele.

Z přísně utajované akce se brzy stala věc veřejná. Nekázeň cizích pilotů komplikovala provoz na letišti. I proto byl letecký most asi po třech měsících zastaven. Celkem bylo přepraveno přes 300 tun vojenského materiálu a stát Izrael tím byl zachráněn.

Brzy nato byla tato doprava nepravidelně obnovena z letišť v Malackách, ale především v Kunovicích.

Nicméně velká část slávy z této pomoci Izraeli zůstává na městě Žatci. I když pamětní deska se vzpomínkou na tyto události je na židovské radnici v Praze l.

 

V souvislosti s pohybem obyvatelstva žateckého okresu je nutno informovat o problematice volyňských Čechů. Ve 2.polovině 19. a na začátku 20. století se Češi stěhovali do Ruska za lepším životním údělem. Tam nebyli národnostně utiskováni jako v Rakousko-Uhersku a dostali půdu. Také idea panslavizmu vykonala své. Šlo o 30 000 osob. Do 1. čs. armádního sboru v SSSR vstoupilo 12 000 Volyňanů, z těch 1000 padlo.

 

Hlavní překážka repatriace volyňských Čechů byla neochota sovětů propustit zdatné obyvatele. V dubnu 1945 poslali Volyňané žádost o přestěhování do ČSR předsedovi vlády Zdeňku Fierlingerovi a prezidentu Edvardu Benešovi. Ti souhlasili.

Proto demobilizovalo v Žatci 3 900 vojáků z Volyně (některé prameny uvádějí počet až 5 200). Zahraniční vojáci měli osídlit asi 1/3 Němci uvolněných hospodářství. V SSSR vznikl v květnu 1945 Prozatímní volyňský akční výbor, který jednal o repatriaci. Sovětská vláda kladně rozhodla až 11.12.1945, ale odmítla uhradit cenu zanechaného majetku - lze to pochopit při zvážení Němci zdevastované převážné evropské části SSSR. Mezistátní dohoda byla podepsána až 10.7.1946.

Konečně se rozběhla úřední jednání o repatriaci. Koncem r. 1946 se přihlásilo 34 000 volyňských Čechů. K 31.12.1945 už bylo usídleno 650 volyňských vojáků v okresech Žatec a Podbořany. Další hospodářství byla rezervována. Osídlování mělo na starosti ministerstvo zemědělství a osídlovací úřad. Příchodem volyňských Čechů se také řešil nedostatek pracovních sil v pohraničí.

Volyňští vojáci dlouho hospodařili sami a vyskytla se i řada stížností na jejich chováni. Přes všechny problémy zvládli zemědělské práce. Negativně ovšem zasáhla i NKVD, která Volyňany lákala, ba nutila, aby se vrátili zpět. Dne 28.10.1946 vyšlo první číslo jejich časopisu Věrná stráž.

 

Teprve 8.2.1947 dorazily první organizované transporty. Přijelo 7 622 osob. Přivezly si 951 koní. Novoosídlenci si vytvářeli vlastní zájmové organizace. Ještě v r.1946 přežívala původní myšlenka hromadného osídlení volyňskými Čechy. V r. 1947 se situace zklidnila. Ve dnech 12. a 13.7.1947 byly oslavy ukončeného návratu do vlasti. Příchozí se postupně asimilovali s českým prostředím. Po únoru 1948 se rozdělili na dvě názorové skupiny.

 

Významné únorové dny se projevily i v Žatci obdobně jako v celém Československu. Došlo k dalšímu znárodňování, ale i k názorovému tříbení a k různým čistkám.

Na podzim 1948 byla založena odbojová skupina Praha - Žatec, která chtěla vojensky přispět k převzetí moci při prvním výročí února. Kapitán Sábela měl vyslat 20 tanků na obsazení generálního štábu armády v Praze. Akce byla včas odhalena a od 30.5.1948 proběhlo soudní řízení, které přineslo 5 rozsudků smrti a ostatní obvinění dostali doživotí nebo 25 let.

 

Sčítání lidu v r. 1961 ukázalo, že v Žatci žije 14 775 obyvatel, počet Němců nebyl uveden, ale stále klesal. Vezměme celostátní počty Němců v ČSR v poválečných létech, kterým odpovídaly množstvím i počty žateckých Němců :                             

                                1947 – 206 000                                699

                                1950  - 165 000

                                1961  - 142 000

                                1970  - 120 000                                 223                            

                                1980  -   58 211                                 185

                                1991  -   48 556                                 162

                                2000  -   38 000                                 108

 

Je pravda, že Němci, kteří v ČSR zůstali, to u nás neměli snadné. Hned po osvobození se právně dostali do stejné situace, ve které žili v protektorátu Češi. Např. měli na potravinové lístky nižší příděly, byly zrušeny německé školy a nebyly uznávány diplomy, vystavené na nich v době protektorátu apod.

Dokonce se pojem Němci neobjevil ani v ústavě mezi národnostmi u nás žijícími. K tomu došlo až v ústavě z r. 1968. Teprve 25.5.1946 byla zrušena pracovní povinnost našich Němců, kteří ztratili čs.státní občanství. Rovněž se ustoupilo od 20 % srážky ze mzdy. Všechny pracovní poměry se staly regulérní. Byla požadována všeobecná znalost češtiny.

 

Teprve v padesátých létech zde byla odstraněna další restrikční opatření. Zákonem č.34/1953 bylo uděleno kolektivně státní občanství všem Němcům, kteří u nás měli stálé bydliště. Proti tomu vystoupili němečtí právníci s tvrzením, že Němci, kteří získali německé státní občanství po Mnichovu a nežádali po válce o české, jsou považováni i nadále za německé státní občany. Dne 22.6.1968 byl založen přípravný výbor organizace "Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR" (Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti.)

Dne 14.8.1990 byl zorganizován "Svaz Němců v Československu" a 14.8.1993 vznikla střechová organizace "Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku".

 

Ale vraťme se k Žatci.

Počet Němců ve městě se tak výrazně snížil, že přestala mít tato etnická příslušnost jakýkoliv vliv. Lze tedy konstatovat že za daného stavu jsou současné vztahy mezi Čechy a Němci ve městě bezproblémové. Čímž je naše téma vyčerpáno.

 

V celostátním měřítku podalo Shromáždění petici Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Nebyla procedurálně správná, proto byla zamítnuta. Nové vedení Shromáždění ji obnovilo a dosud se o ní jedná.

 

Můžeme tedy jmenovat konkrétní viníky, kteří se osobně v minulém století zasloužili o zánik německé menšiny v českých zemích, protože nepochopili neživotnost a nebezpečnost domnělé nadřazenosti Němců nad Čechy. Jsou to Lodgman von Auen a Josef Seliger v r. 1918 a Konrád Henlein s Karl Hermann Frank v r.1938. Z původních 3,306 099 Němců (podle sčítání lidu v r. 1930) zde zůstalo jen 38 000 Němců, tj. setina!

 

Závěry

Žatec založili Přemyslovci v 10.století jako české sídliště.

Od počátku 13. století zakládali čeští králové města a jejich obyvatelé byli jejich poddaní. V mnoha oblastech to byli Němci, proto byl i Žatec do 14.století německý s vyspělou kulturou.

 

Od začátku 15. století se Žatec počešťoval v souvislosti s vývojem v zemích Koruny české, tj. s dobou předhusitskou a husitskou. Většina obyvatelstva zůstávala, ale počeštila se, jak to dokládají např. jména měšťanských rodů. Česká kultura ve městě i okolí dosáhla vysokého stupně.

Tehdy byly národnostní rozdíly pouze věcné, nikoliv politické.

 

Tento stav národnostních vztahů trval do poloviny 17. století, kdy v době třicetileté války začala násilná germanizace společností souběžně s násilnou rekatolizací. Habsburkové donutili k emigraci většinu české inteligence a 2/3 české šlechty, jejíž majetek převedli na šlechtu cizí, většinou německou. Důsledně uplatnili princip, že poddaný musí sdílet náboženství svého pána, takže rekatolizovali přes 90 % obyvatelstva země.

Po vzniku absolutistické monarchie sloužila germanizace - tehdy ještě nepojímaná nacionalisticky -  k centrálnímu ovládání říše.

 

Habsburkové však nedokázali znemožnit (ale zčásti umožnili) konstituování moderního českého národa, který se tím zařadil mezi ostatní moderní národy Evropy. Češi přednesli své politické nároky v revolučním roce 1848.

I po vzniku moderního českého národa čeští Němci užívali svého výsostného národního privilegovaného postavení ještě dalších 70 let, protože byli v zemích Koruny české používáni jako nástroj habsburské nadvlády. V habsburské říši byly potlačované všechny slovanské národy, přestože počtem dohromady převyšovaly Němce a Uhry.

Český národ všestranně sílil a území Českého království se stalo průmyslovým centrem monarchie.

 

Uherská šlechta donutila císaře, aby vytvořil dvoustátí Rakousko-Uhersko. Austroněmci a Němci z českých zemí znemožnili vznik trojstátí s Českem. To byla největší politická chyba císaře a Němců. Češi byli donuceni, aby usilovali o vytvoření československého státu. I tím zanikla velká středoevropská říše, která by se jinak pravděpodobně udržela v nějaké podobě možná až do dnešních dnů.

Čeští politikově bojovali desítky let za zrovnoprávnění češtiny s němčinou v našich zemích. Stremayerova jazyková nařízení z r.1880 toto zrovnoprávnění zavedla ovšem pouze do "vnějšího" úřadování, tj. ve styku úředníků s občany.

 

Po několika snahách zrovnoprávnit češtinu i ve "vnitřním" úřadování, čemuž tvrdě zabránili Němci, se to podařilo prosadit v r. 1898. Byla vydána Gautschova jazyková nařízení - ovšem pouze v tzv. smíšených okresech českých zemí.

Bez ohledu na to byli Češi politicky pronásledováni v politických procesech. Důsledek toho všeho byl, že Češi využili 1. světové války k boji za vznik svobodného a nezávislého Československa.

 

Čeští Němci odmítli vznik Československa v historických západních hranicích. Z politických důvodů požadovali uplatnit u nás princip sebeurčení národů, přestože byli pouze menšína a německý stát existoval. Po nástupu Hitlera k moci v Německu v r. 1933 se stal Henlein realizátorem jeho cíle zničit Československo, což se stalo mnichovskou dohodou: nejprve byla ČSR okleštěna a ztratila 1/3 půdy i obyvatelstva, později rozdělena, zbytek vojensky obsazen Německem a byl zřízen protektorát Čechy a Morava s krutým utlačováním Čechů.

Prezident Beneš překlenul dobu 2. světové války ustavením exilových ústavních orgánů a tím zachoval integritu našeho státu.

 

Československo přijalo a uskutečnilo odsun Němců, žádaného odbojem. O něm pak rozhodla Postupimská konference, aby se Německu znemožnilo opětné zneužití německých menšin jako záminky pro rozpoutání 3. světové války.

Tím byla odstraněna hlavní příčina věčných národnostních vnitropolitických konfliktů v historii a náš stát se stal etnicky homogenní.

Další vývoj Československa ovlivnily ve velké míře politické děje ve světě a přirozeně i naše vnitřní problémy, které již nejsou zatěžovány vlivem národnostních rozporů s menšinami neochotnými k soužití v demokratickém státě.

 

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                          Připravil: Dr. O. Tuleškov                                                                               

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 599. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 8 .2. 2018

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz 

e-mail: vydavatel@seznam.cz