Zapomenutý vlastenec Vladimír Černý - letecký legionář, pilotní rekordman a bojovník třech válek
28 / 05 / 2018, 13:15
Štábní kapitán Vladimír Černý byl asi jediným Čechem, který za 1. světové války dal kvinte rakousko-uherské armády a dezertoval do československých legií vzduchem - i s vlastním letadlem. Byl totiž pilotem, a jak se ukázalo v období mezi válkami, i velmi dobrým a úspěšným; na svém kontě má i několik leteckých rekordů. Během německé okupace 1938-45 navíc prokázal, že i statečným vlastencem. To ho také stálo hlavu. Doslova.
Rodák z pražských Nuslí (1895) už na počátku 1. světové války nastoupil službu v rakousko-uherském armádním letectvu. Bojově nad frontou létal na jižní, italské frontě, jako pilot Brandenburgu a příslušník letecké setniny 15- IGALO. V císařském letectvu tehdy moc Čechů nesloužilo a ta hrstka byla navíc rozházena tak, aby u žádného útvaru netvořili ani malou skupinku. Na konci června 1916 přinesl Černému těsně před přemístěním jeho letecké jednotky ze základny císařského válečného loďstva v Boce Kotorské na nové letiště u Pergine nedaleko města Trident jeden z českých námořníků (suchozemští Češi tvořili až třetinu rakousko-uherské kriegsmarine) leták. Byl shozen italskými letci, ale psán česky. Jakýsi Tomáš Masaryk a Milan Štefánik v něm vyzývali všechny poctivé Čechy a Slováky, aby dál nesloužili Rakušákům, Honvédům a Němcům jako otroci a potrava pro kanóny a kulomety.
Slova zasela ve Vladimírovi nejprve zmatek, vzápětí ale vystřídaný jasným plánem. Po bojovém průzkumu 2. července 1916 nahlásil, že v motoru jeho Brandenburgu něco klape. Mechanik se na to měl podívat a Černý pak provést kontrolní let - sám, bez německého pozorovatele. To bylo důležité, protože s poručíkem za zády by plán neměl šanci na úspěch. 3. července tak po svítání sám odstartoval a hned po nastoupání výšky stroj stočil za italské zákopy. O pár desítek minut přistál v pořádku ve svahu pláně poblíž Castel Franco- Basamo.
psali jsme: Létající legionář Augustin Charvát - postrach německých Zeppelinů
Byl internován v zajateckém táboře na ostrově Asi, kde se ihned zapojil do výstavby dobrovolnických československých jednotek. Sám pak na konci roku 1917 nebo na počátku roku 1918 vstoupil do elitní jednotky československých legií v Itálii - 39. výzvědného pluku, který proslul odvážnými výpady a sabotážemi hluboko v rakousko-uherském týlu. V řadách této pěší jednotky bojoval bývalý pilot Černý v ofenzivách na Piavě, u Montela a Falze di Piave. Jeho největší akce přichází 28. října 1918, paradoxně právě v den, kdy v daleké Praze byl vyhlášen svobodný československý stát, pro který Vladimír Černý a desetitisíce poctivých Čechů riskovaly životy.
V ten den totiž konečně dlouho deptaná italská armáda přešla do generální ofenzivy a tlačila před sebou už notně rozklížené císařské pluky. Černý spolu s dalšími vybranými dobrovolníky se v noci z 27. na 28. 10. 1918 převlékl po více jak dvou letech do rakouské uniformy a několik hodin před zahájením italského útoku pronikli s hrstkou svých legionářských bratrů u Faleze di Piave do rakouských pozic. Ničili telefonní spojení, likvidovali hlídky u důležitých objektů, zapálili několik skladišť a přepadli minimálně jedno rakouské letiště. Po zahájení dělostřelecké palebné přehrady pak vyvolávali zmatek a paniku v rakouských řadách a zaváděli falešnými pokyny jejich jednotky namísto ústupu do týlu přímo před italské kulomety. Někteří legionáři jsou tak ještě toho dne „zajati“ italskými jednotkami nebo přímo svým mateřským 39. výzvědným plukem, jiní s Rakušany ustupují ještě několik dnů a pak teprve se zdeptanými jednotkami „skládají zbraně“.
Okamžitě po osvobození vlasti se Černý – stále jako pěšák - přesunuje se s ostatními útvary československé divize z Itálie na Slovensko. Obsazuje a posléze brání ve své druhá válce jižní hranice nové republiky proti Maďarům, kteří stále nechtějí připustit, že jejich nadvláda nad Slováky je už minulostí. Největší boje zažije při obraně Komárna, kde jeho pluk odrazí jeden z prvních velkých útoků bolševické maďarské Rudé armády a způsobí jí těžké ztráty. Pak přichází další bojiště: Dunajská Streda, Hurbanovo…
Teprve po skončení bojů se infanterista Černý znovu přihlásil do nově vzniklého československého letectva. Byl přijat a záhy dokázal, že v zajetí a zákopech létat nezapomněl. Byl odeslán do francouzské letecké školy, aby si zde své válečné zkušenosti ještě prohloubil. Po návratu do Československa krátce sloužil na letištích v Praze a u polní setniny v Nitře - budoucím sídle 3. leteckého pluku československé armády - ale pak byl znovu odeslán do ciziny, konkrétně do USA. Ve Státech pobýval od května 1921 do března 1922 a studoval zde jak vojenské, tak civilní letectvo. Po návratu domů byl Vladimír Černý znovu povýšen a zařazen na post velitele stíhací perutě. Na konci roku 1924 byl přeřazen jako štábní kapitán letectva na jako velitel pokusné letky ve Vojenském leteckém ústavu. Už o rok později ale svlékl uniformu a nastoupil na post šéfpilota firmy Avia. Až do německé okupace zde zalétával všechny prototypy, vyvíjené touto leteckou firmou, přičemž ustanovil společně s dalším legendou čs. letectva Josefem Hamšíkem několik národních i světových rekordů.
psali jsme: Čechoslováci proti Bergmannu: první nasazení legendárního německého samopalu proti čs. legionářům
Ihned po příjezdu německé okupační armády se štkpt. Černý zapojuje do odboje v rámci největší podzemní organizace české resistence, Obrany národa. Až do roku 1940, kdy byla po velkém zatýkání narušena struktura její I. generace, pracoval jako předseda ilegálního výboru Svazu letců, a podílel se tak na odesílání leteckých specialistů do zahraničí. V lednu 1940 se zapojil navíc do zpravodajské činnosti ve prospěch zpravodajské služby sovětské armády GRU. Prakticky ihned po té byl ale vinou proniknutí německé kontrašpionáže do struktur jejich spolupracovníků 4. února 1940 zatčen (někdy se uvádí 23. 2.).
Následovala série brutálních výslechů a pak soud před Německým lidovým soudem. Dne 8. 4. 1943, tedy po více jak tříletém martyriu, byl štábní kapitán Vladimír Černý popraven na gilotině v berlínské věznice Plötzensee. Spolu s ním byl toho dne zavražděn i jeho dávný kamarád z nebeských výšin Josef Hamšík. Jejich ostatky, stejně jako bezhlavé trupy dalších nejlepších Čechů, mužů i žen, putovaly do anatomických a patologických ústavů v Německu a Rakousku. Je pravděpodobné, že Černého a Hamšíkovo tělo - nebo dekapitovaná hlava - skončila v pitevnách Humboldtovy univerzity v Berlíně a nelze vyloučit, že se zde naloženy ve formaldehydu nacházejí dodnes.
Zdroj: Václav Kubec: Odvaha jim nechyběla