Vzestup Německa mezi světové velmoci?
Německý ministr zahraničí Steinmeiera o velké moci k velkému businessu
Při své zahajovací řeči na ekonomickém summitu SZ apeloval německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier na vůdce businessu, aby podpořili vzestup Německa mezi světové velmoci. Shromáždění se sice nekonalo v Parkhotelu v Düsseldorfu, nýbrž v berlínském hotelu Adlon. Ani v auditoriu neseděl Fritz Thyssen s Gustavem Kruppem von Bohlenem und Halbachem, nýbrž jen CEO Thyssen-Krupp Heinrich Hiesinger a další současné těžké váhy německých velkopodniků. A samozřejmě, že ani současný sociálně demokratický ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier není Adolf Hitler.
Steinmeierovo vystoupení nicméně Hitlerův proslov v Průmyslovém klubu z 26. ledna 1932 v Düsseldorfu dost připomínalo. Podobně jako někdejší nadcházející Führer i Steinmeier přímo apeloval na německý velký business, aby podpořil vzestup Německa mezi světové mocnosti. Výslovně velký business vyzýval, aby jej a vládu podpořil s protlačováním militaristické zahraniční politiky i proti vůli lidu. Steinmeierův program silně připomínal německou touhu po moci, o které se kdysi věřilo, že je věcí minulosti. „Německo by mělo ‚vést Evropu, aby vedla svět, evropanizovala Rusko a multilaterizovala US‘,“ žádal je Steinmeier s citacemi s odkazem na spis vystavený tento měsíc na oficiální webové stránce ministerstva zahraničních věcí. K tomu dodal: „Není to malý úkol!“
Význam těchto slov lze těžko nerozpoznat. Návrat Německa k agresivní zahraniční politice probíhá podobnými kanály, jako k tomu došlo v první polovině 20. století. Německá elita zase jednou vidí svůj „úkol“ v dominanci nad Evropou, aby se stala světovou mocností. Dnes, stejně jako tehdy, znamená tento program německého imperialismu konflikt s Ruskem a se Spojenými státy. „Evropanizace Ruska“ neznamená nic jiného než podřízení Ruska Evropě pod kontrolou Německa. „Multilateralizace US“ znamená zpochybnit roli Spojených států jako světového hegemona. Jinými slovy německá zahraniční politika se bude v budoucnu v narůstající míře rozvíjet v opozici k těmto dvěma mocnostem, proti nimž už vedla dvě světové války.
Po zločinech nacistického režimu zkouší německá elita, přinejmenším prozatím, svůj program třetího „úchvatu moci“ prezentovat, jako kdyby na ni byl uvalen zvnějšku. Každý den, protestoval Steinmeier v Aldonu, se střetáváme „s očekáváními německého zapojení od našich partnerů v zahraničí.“ On proto „požádal velkou skupinu mezinárodních expertů, aby formulovali svá očekávání od německé zahraniční politiky.“
Z mnoha odpovědí, které na tuto žádost obdržel, zdůraznil Steinmeier jen jednu nadepsanou „Německý úděl: vést Evropu, aby vedla svět.“ Ta pochází z pera v Indii narozeného profesora Kishore Mahbubaniho z Národní university v Singapuru, z tohoto místního autoritářského státu s jednou stranou.
Tento text lze spolu s dalšími voláními po agresivnější německé zahraničí politice nalézt na webu „Review 2014“ německého Ministerstva zahraničí. O těchto Mahbubaniho klíčových požadavcích řekl Steinmeier stroze: „A víte, kdo mi to řekl? Ne žádný Francouz ani Američan, nýbrž tohle nám napsal indický profesor.“
Steinmeierův projev byl pozoruhodný ne jen kvůli jeho volání po německém vůdcovství ve světě. Rovněž v něm otevřeně vyjádřil program imperialismu. V jeho jádru byl závěr, že ve světě, kterému čím dál více dominují národní konflikty, nemůže Německo už dále prosazovat své národní zájmy výlučně ekonomickými prostředky, nýbrž že musí vycházet i ze zahraniční politiky a vojenské síly.
Steinmeier ve svém úvodním slově řekl, že to není žádná náhoda, že zrovna „na konci toho turbulentního roku 2014“ otvírá tento business kongres „projevem o rozhodné zahraniční politice.“ On „za celý svůj politický život nepamatuje dobu, kdy by mezinárodní krize propukaly v tak velkém počtu, na tolika místech světa s tak rozdílnou povahou, jako je to s jejich souběžným propukáním dnes.“
Německý ministr zahraničí nastínil obrázek globální situace, která silně připomíná svět před Druhou světovou válkou. Svět, v němž převažuje „zápas o vliv a dominanci a krize je už novým normálem,“ kdy jasně do popředí vystupují „trhliny a rozkoly“ a „zíráme na rozmíšky mezi státy, lidmi a kulturami.“ Dokonce i „v jednání s našimi nejbližšími partnery, zvláště Spojenými státy, ve veřejné debatě dominují rozdílnosti, nikoliv společná základna.“
Ekonomicky je po finanční a ekonomické krizi vidět „návrat k silnějším národním hranicím.“ Tento vývoj je jak ekonomickou, tak zahraničně politickou výzvou, zvláště pro Německo, řekl. Tato „recese globalizace“ tuto „exportem taženou ekonomiku“ ohrožuje, přičemž „vyhrocené rozpory“ podvrací „diplomatické nástroje.“ Steinmeier dospěl k závěru, že je v zájmu velkých podniků podporovat agresivnější zahraniční politiku, i kdyby to přineslo krátkodobé ekonomické nevýhody.
„První krok k zotavení“ přichází „s uvědoměním těch, kdo vědí, že my Němci přeci nemůžeme při krizi globálního řádu stát opodál! My vůdci politiky a businessu musíme, kdykoliv můžeme, probudit nás Němce z izolacionistického myšlení a pocitu uspokojení!“ Ti, kdo to rozpoznají, musí rovněž „přistoupit i k dalším krokům: My jako nejvíce v sítích propletená země závisíme na mírovém a na pravidlech spočívajícím řádu světa, a tak se za něj musíme také zasazovat! A to ne jen v Evropě, nýbrž celosvětově…“
Steinmeier na zástupce velkého businessu dělal dojem myšlenkou, že vzestupu Německa mezi globální mocnosti nepůjde dosáhnout čistě pomocí mírumilovného obchodování: „Samotná ekonomická globalizace negarantuje politickou konvergenci…! Více BMW v ulicích Moskvy a více závodů VW v čínských metropolitních oblastech nepovede nutně ke zvětšení společné politické základny.“
Business se tudíž musí zúčastnit sankcí uvalených Západem na Rusko. Rusko „svou anexí Krymu a svými akcemi na východní Ukrajině“ zpochybnilo „mezinárodní právo a na pravidlech založený řád,“ a tudíž „rozvrátilo základy jak naší bezpečnosti, tak i našeho blahobytu.“ Západní mocnosti na to reagovaly sankcemi, „na které i samy doplácí.“ Avšak „náklady z trvalého ohrožení Evropy“ jsou „daleko vyšší“ a tak jsou ty sankce „také v dlouhodobém zájmu businessu,“ argumentoval Steinmeier.
Současně s tím ale zdůraznil, že cílem sankcí by nemělo být „ekonomické podmanění Ruska.“ To by bylo extrémně nebezpečné. „Destabilizované nebo dokonce kolabující Rusko by samo pro sebe i pro ostatní bylo daleko větším rizikem. Kdokoliv by mluvil o něčem takovém, slouží evropské bezpečnosti špatně.“ K tomu Steinmeier dodal: „Ti, kteří říkají: ‚Už jsme s nimi skončili!‘ mohou z určitých kruhů sklidit potlesk – my s nimi ale nikdy neskončíme! Pořád vzpomínám na začátek ukrajinské krize, kdy na jedné schůzi řekl kanadský ministr zahraničí: ‚Teď se rozhodneme, jestli je Rusko přítel nebo nepřítel, partner nebo oponent.‘ Já mu řekl: ‚V Kanadě si můžete takto otázky možná pokládat. Pro Evropu ale Rusko vždy zůstane ohromným sousedem a ten má vždy buď dobrý, nebo špatný vliv na náš rozvoj‘.“
Tohle bylo otevřené dloubnutí do Spojených států. Steinmeier uváděl Kanadu, ale ve skutečnosti kritizoval Washington, který v konfliktu s Ruskem zaujímal nejagresivnější kurz. Kanada, jako menší imperialistický soused US, podporuje jejich zahraniční politiku, v níž jsou připraveni riskovat otevřenou vojenskou konfrontaci s Ruskem, jen aby dosáhli změny režimu v Moskvě.
Německo za svou stranu chce zahnat sice Rusko do defenzivy, ale nechce úplný kolaps svých bilaterálních ekonomických vztahů. Spolu s tím ale není (ještě) připraveno k otevřené konfrontaci se Spojenými státy. Avšak už začíná své imperialistické zájmy prosazovat daleko nezávisleji a rozhodněji vystupovat proti dalším mocnostem. Steinmeier nenechal nikoho na pochybách, že stejně jako v minulosti k tomu patří i vojenská síla a válka.
Celý Steinmeierův projev dal jasně na srozuměnou, že vládnoucí elita v Německu už není ochotna se dále „schovávat“ za jakýmikoliv „principy“ nebo restrikcemi, které musela po porážce ve II. světové válce akceptovat. Připravují se na německý lid uvalit nový zahraničně politický program. Na závěr své promluvy Steinmeier zmínil průzkum Körberovy nadace, v němž se Němců ptali, „zda by se Německo mělo více mezinárodně angažovat než v minulosti.“ Jen 38 procent odpovědělo: „Ano,“ 60 procent řeklo, „ne, držme se, prosím, nadále zpátky.“
To ministr zahraničí komentoval následovně: „To je, dámy a pánové, mezera rozestupu mezi vnějšími očekáváními a vnitřní připraveností je naplnit, se kterou se musíme vypořádat. Abych byl upřímný, kdybych byl inženýr, tak bych nemohl s dobrým svědomím stavět most přes propast s takovýmto rozestupem. Ale jako politik musím! A moc by mě potěšilo – pokud jsem se ve své prezentaci nemýlil, a je to opravdu i ve vašem zájmu – kdyby mi v tom německý business trochu pomohl! Mnohokrát děkuji.“
To, co Steinmeier navrhuje, je aliance státu s velkokapitálem proti obyvatelstvu, které je k novému válečnému kurzu převážně nepřátelské. Takováto aliance spojující bohaté a mocné proti většině je hluboce nedemokratická. Po strašlivých zkušenostech ze dvou světových válek je opozice vůči válce už dost hluboce zvláště v Německu zakořeněná. Nicméně vládnoucí elita se rozhodla se k politice války vrátit a na obyvatelstvo ji uvalit. Když Steinmeier skončil, vypukl v sále Hotelu Adlon bouřlivý potlesk. Vyšlo na Reformy.cz
By Johannes Stern, Global Research, December 07, 2014