Tam, kde český národ nemá svá práva, není doma

„Polák rovněž připomněl ´české duše´, které přesně neví, kam patří. Jestli na východ nebo na západ. Postřehl, že reflex, být podřízeným v habsburské monarchii, byl přenesen na Brusel, kde se cítí stejně malí a bezvýznamní.“ (Z článku Křesťanská solidarita zůstává důležitá, Ulrich Miksch, Sudetendeutsche Zeitung, 9.2.2018, str. 1, 2, pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf)

Pan Polák se zásadně plete. Češi ve své velké většině ví, kde jsou doma. Je jím Česká republika, nástupnický stát Československé republiky. Nemohlo jím být Rakousko-Uhersko, jež český národ potlačovalo, podřizovala nadvládě německé menšiny. Nemůže jím být ani „Evropská unie“, která nám stále více vládne, a to bez ohledu na náš národní stát a jeho svrchovanost, z níž dále a více ukrajuje. V takové vlasti, ať již dříve v rakousko-uherské nebo v současné evropskou unijní, jsou doma jen ti, kteří se svému národu odcizili nebo ho dokonce cizí vládnoucí vrchnosti zrazují. Česká duše na poddanství to či ono reaguje odporem. Nikoliv však se zbraní v ruce, nýbrž stálým a vytrvalým odpíráním jakékoliv formy poddanství. Přežili jsme Rakousko-Uhersko, přežijeme i Evropskou unii.

Doba se mění! I EU se podstatně změnila. Je jiná, než v době, kdy jsme do ní vstupovali. O svém vstupu jsme rozhodli v referendu. Proto i dnes máme právo v referendu rozhodnout, zda v EU chceme dále zůstat, či z ní vystoupit. Czexit se dostává do programových požadavků některých politických stran či hnutí.

„Elity“ nám vládnoucí v posledních letech, nebyly schopné za dobu více než 25 let připravit a schválit ústavní zákon o referendu, který Ústava ČR předvídala. Proč? Bály se ho, poněvadž lidu by umožňoval rozhodovat o nejdůležitějších otázkách bez nich a v některých případech i proti nim. A to nechtěly a nechtějí dopustit ani v současnosti. Přesto je jen otázkou doby, kdy ústavní zákon o referendu spatří světlo světa. Mocní se i dříve bránili volebnímu právu lidu. Ale neubránili se. Trvalo to sice desítky let, než všeobecné volební právo bylo zakotveno, ale od počátku bylo jasné, že vývoj tak půjde. I dnes věříme, že ústavního zákona o celostátním imperativním referendu se domůžeme. Kdy? Záleží především na nás!

Puncovaný demokrat, Daniel Herman, opět straší populismem a komunistickou propagandou. Ostatně má k tomu důvod, zřejmě i osobní povahy. Kandidoval do Poslanecké sněmovny P ČR, ale totálně propadl. Zvolen nebyl. To však v Berlíně nebylo nic nového. Již před lety, ač byl na kandidátní listině CSU pro volby do Evropského parlamentu na volitelném místě, B. Posselt zvolen nebyl. Nedávno poslancem nebyl zvolen ani B. Fabritius, mnichovský advokát, předseda tzv. Svazu vyhnanců. Byl v Němcích postižen však nejen on.

Pan Herman, velký přítel „sudetoněmecké věci“, někteří o něm dokonce mluví jako o zprostředkovaném členu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), ve volbách totálně propad. Ani jeho strana, KDU, nedopadla nejlépe. Byla ráda, že se dostala do parlamentu. Ani pro další členy této strany nejsou již teplá místečka ve vládě. Dokonce KDU nemá ani funkci místopředsedy PS PČR. Proč asi to? Je celkem jednoduché, i když ne komplexní vysvětlení. Strana, její představitelé, zvláště pan Herman a Bělobrádek si zadali s landsmany. Dokonce se pan Herman v jednom okamžiku přestal kontrolovat a prohlásil, čistě teoreticky, že by se ČR mohla stát jednou ze zemí SRN.

Snad bychom o tom všem mohli říci, že jsou hříchy, které český národ, jinak značně benevolentní, nikomu neodpouští. A právě takových hříchů se dopustili kádeuáci, sobotkovci, topáci i stanovci. Jsou nyní v pozemském očistci. Mohou dostat rozum. I když u pana D. Hermana je to téměř nepravděpodobné. Ale když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí!

J. Skalský