TGM a Rakousko-Uhersko III
Marie L. Neudorflová, historička

Přelom v Masarykově pohledu na postoje rakouských Němců k existenci Rakouska–Uherska začátkem 90. let 19. století.

Existující koncept politického systému říše, který Masaryk nazýval ‚policejní stát‘, Češi nemohli přijmout jak z hlediska pudu sebezáchovy, zodpovědnosti za úroveň své kultury a jazyka, svobody, demokracie, tak z hlediska svých potřeb a možností k pozitivnímu rozvoji, které byly nutně svázány jak s větším stupněm nezávislosti na centrální vládě v oblasti finanční i celkového rozhodování o vlastních záležitostech, tak s větším stupněm politické demokratizace říše. Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců, ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám. V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu.
Masaryk požadoval, aby se Němci v říši vzdali myšlenky své superiority a zahrnuli do svého politického myšlení spravedlnost a mravnost. Snažil se je přesvědčit, že soustředění se na potlačování pozitivního rozvoje neněmeckých národů oslabovalo celou říši. Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat. Tato politická teorie vlastně odrážela Bismarckovu i Wilhelmovu praxí. Masaryk se především obával značného vlivu, které tyto „systematicky pěstované názory“ měly na německou veřejnost a mládež. Nedemokratický vliv Německa a následky „zdivočení zahraniční politiky za Bismarcka“ považoval zároveň za největší překážku federalizace Rakouska, podobně jako přijetí německé (původně metternichovské) teze, že vnitřní politika se musí přizpůsobovat zahraniční politice, s podtextem, že ta je vždy výbojná. To bylo v rozporu s demokracií, kde je vždy důraz na rozvíjení kvality a úrovně většiny lidí i společnosti. Od r. 1892 i v Delegacích byly jeho projevy velmi kritické vůči rozdílům mezi slovy vlády a jejími činy, zvláště na Balkáně. Na konkrétní evidenci ukazoval, že slova o civilizační misi Rakouska jsou pokryteckým zastíráním hrubého vykořisťování. Také odmítal názor proponovaný od 60. let, že Němci a Maďaři byli v říši silou integrující a státotvornou, a ostatní národy silou desintegrující. Obecné pohoršení mezi neněmeckými národy říše vzbuzoval postoj Ernsta von Plenera (vůdce austroněmeckých liberálů), který chápal snahy neněmeckých národů o vlastní pozitivnější rozvoj jako projevy „nacionalismu“.
Masaryk vyznával demokratickou orientaci, v níž se moderní stát měl orientovat hlavně na pozitivní řešení vnitřních problémů, včetně sociálních, což vyžadovalo značnou autonomii historicky se vyvinuvších národních celků. Do tohoto konceptu politiky samozřejmě spadala i ,česká otázka’, která se k nelibosti austroněmeckých poslanců, stala převažujícím tématem v říšské radě.
Masaryk nikdy neodmítal české státní právo, ale v této době klade více důrazu na ‚přirozené právo‘ národů na svou důstojnou a případně samostatnou existenci, což bylo důležité z hlediska tak zvaných ,nehistorických národů‘. V obsahu ,přirozeného práva‘ spatřoval sepětí s úsilím o rozvíjení úrovně celého národa a se zodpovědností za tuto úroveň. Určitou úroveň každého národa pak spojoval s jeho možnosti na politickou samostatnosti. Podivoval se i nad tím, že Němci chápou rychlý pozitivní rozvoj slovanských národů v říši jako ,své znásilňování‘. „Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni.“ „ Je-li národ utlačován, je přirozené, že všechno myšlení, všechny síly národa zápasí o uplatnění jeho individuality. A tak vzniká boj mezi utlačovaným a utlačovatelem, jehož žalostným výsledkem je promrhání života...“ K nelibosti Národních listů a mladočechů kolem Julia Grégra, kteří zcela ztratili víru, že skutečný spravedlivý smír je s Austroněmci možný, v podtextu Masarykových projevů stále něco z této víry do budoucna zůstávalo. Ale jeho postoj k vládě zůstával již značně nekompromisní. Například ve svém více jak dvouhodinovém projevu 20. března 1893 odsoudil centralismus jako prostředek nadvlády Austroněmců nad ostatními, a jako příčinu stagnace a zbytečného napětí mezi národnostmi v říši. Na druhé straně však odmítal také politický radikalismus, vyznávaný částí české mladé inteligence, neboť sdílel názor Havlíčka, že radikalismus dává příležitost vládnoucí moci potlačit s radikalismem i úsilí neradikální, ale směřující ku prospěchu veřejnosti.
Druhou oblastí, kterou Masaryk vnímal jako nezbytnou podmínku k rozvoji demokracie byla komunikace politiků s veřejností za účelem její informovanosti, zvyšování politického vzdělání a dospělosti obecně. Masaryk byl velmi svědomitý pokud jde o kontakty se svými voliči, i když kontakty nebyly příliš početné. Solidní práci směřující k šíření důležitých znalostí, demokratických hodnot a informací o práci zastupitelských institucí, považoval za základ této komunikace a za důležitý prostředek politického vzdělávání. Tento aspekt byl již součástí politického programu realistů z r. 1889. Jeho projevy, zvláště v prvních letech, mají poměrně široký historický kontext, odrážejí filosofii ,realismu‘ zachovat z minulosti vše pozitivní, dobírat se znalostmi k podstatě problémů, a pečlivě vybírat takovou filozoficko-politickou orientaci, která vede k pokroku bez radikalismu, extrémů a negativismu. Již od r. 1892 věnoval pozornost také situaci na Moravě, a snažil se tam s několika kolegy založit lidovou stranu, podobně liberální a demokratickou, jako byla mladočeská.
V kontaktech s českou veřejností se snažil povzbuzovat zdravé sebevědomí, pozitivní iniciativu individuální i kolektivní, vědomí, že záleží na přístupech a práci každého jednotlivce. Přesto, že se nikdy nesnížil ke štvaní a k rozdmychávání nenávisti a vášní, bylo několik veřejných politických schůzí s jeho účastí policií rozpuštěno. Ve svých projevech pro veřejnost se zabýval stejnou problematikou jako v říšské radě, což někdy voliči pociťovali jako poněkud vzdálené tomu, co se jevilo důležité v jejich vlastním volebním okrese. Zdá se, že si postupně uvědomoval, že krátkodobé cíle, související s dobýváním výhod a ústupků od vlády ve prospěch české veřejnosti, měly pro většinu voličů při nejmenším stejnou důležitost jako cíle dlouhodobější. Tradice pasivity a pocit bezmocnosti vůči nespravedlivému zacházení vlády s českým národem byla v české veřejnosti příliš silně zakořeněna než aby měla dostatek důvěry v dlouhodobější koncepce politiky. Postupně Masaryk také pochopil, že bylo téměř přirozené, že negativismus a radikalismus Národních listů, částečně živící politické iluze o možnostech českých poslanců říšské radě, byly bližší stavu mysli značné části voličů, které mělo jen malou důvěru v dobrou vůli vlády a rakouských Němců.
Poslední desetiletí 19. století je často označováno za století nacionalismu, většinou s negativní implikací. Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných. Národní komunita potenciálně skýtala podmínky pro pochopení problémů veřejného zájmu, pro efektivní a smysluplnou komunikaci veřejnosti s politiky, a v důsledku toho i možnost plnohodnotné občanské politické participace. Jinými slovy, národní entita byla natolik integrovanou společností, že poskytovala řadu nezbytných podmínek pro rozvíjení demokracie. To byl v Evropě případ nejen českého národa. Ale za existence nerovnoprávného vztahu mezi privilegovanými a neprivilegovanými národy tyto ,občanské‘ a ,demokratické‘ dimenze nemohly nikdy nabýt své plné hodnoty a smyslu.
Když si vláda vymyslela nelegitimní důvod k vyhlášení výjimečného práva jako prostředku k zastavení politické aktivity nad Prahou a okolím od poloviny září 1893, Masaryk, který se krátce před tím vzdal svých poslaneckých mandátů, byl v tisku několikrát obviňován z toho, že jeho ,realismus’ byl příčinou zvýšeného radikalismu české mládeže. Masaryk se bránil, a zároveň začal hledat alternativní cesty k pozitivní práci nepolitickými prostředky a k ozdravění demoralizovaného sebevědomí českého národa.
Začal daleko více než předtím pozitivně hodnotit unikátnost české historické dimenze, v níž nalézal cenné inspirační hodnoty týkající se národní filosofie a potřebné k pozitivní iniciativě a práci jednotlivců, v jejich prospěch i prospěch českého národa. Jeho orientaci na českou historii, na participaci v českém ženském hnutí, na komunikaci se studenty včetně kritiky jejich mnohých postojů, je možné považovat za vyjádření jeho resignace na naději uskutečnit tolik potřebné politické i nepolitické reformy v říši ve spolupráci s rakouskými Němci, v důsledku jejich nedemokratických a často i extrémně nacionalistických postojů. Neznamenalo to, že by přestal věřit v české státní právo, ale považoval za rozumné soustředit se více na implikace principu přirozeného práva národů na svou důstojnou existenci, z nich nejdůležitější bylo vědomé soustředění se na vlastní pozitivní rozvoj především vlastními silami včetně ,práce drobné‘. To bylo i výrazem jeho filozofie hledat pozitivní východiska z krizí, východiska, která by jinými právě dosažitelnými prostředky, a navzdory nepříznivým podmínkám, směřovala k vyšší úrovni, dospělosti a zodpovědnosti lidí za sebe i za národ. Práci k posílení úrovně národní komunity viděl jako alternativní cestu k prosazení větší nebo dokonce úplné samostatnosti každého národa, a to i bez existence starých pergamenů, i když jejich cenu v této době nijak nepodceňoval. Není od věci si všimnout, že podobný demoralizující účinek jako mělo dva a půl roku trvající výjimečné právo, mělo zrušení Badeniho jazykových nařízení v r. 1897 a následné nové vyhlášení výjimečného práva, jež byly výsledkem brutálních tlaků německé Vídně. Masaryk nikdy nevěřil v možnost trvalého prosazení rozšířených práv českého jazyka ve vnitřní státní administrativě v době, kdy Austroněmci tvrdě požadovali zavedení němčiny jako státního jazyka. Masaryk sdílel názor, že zrušení jazykových nařízení znamenalo zlom v loajalitě českého národa vůči habsburské říši, ale zároveň byl poměrně kritický k české oficiální politice po roce 1893 vzhledem k jejím iluzorním představám o možnostech dosáhnout podstatných ústupků pro český národ od říšské vlády ve Vídni.
Ve vzdělávací práci pokračoval jinými způsoby i po resignaci svého poslaneckého mandátu. Koncem 90. let dokončil řadu prací týkajících se české historie v evropském kontextu. Ukazoval jimi jak cenné a málo známé tradice a osobnosti české historie a jejich relevanci k moderním potřebám tak filosofii, která na základě zkušeností a přijetí určitých hodnot byla spolehlivým vodítkem k pozitivní práci. Její podstatou byly humanitní ideály a demokratická orientace, týkající se jak intelektuálního a mravního růstu jednotlivců , včetně charakteru, tak konstruktivních vztahů k ostatním a k vlastní komunitě. V tomto kontextu minulost sloužila i k poučení i k návaznosti na vše pozitivní, co minulé generace vytvořily. Filosofie historie obsažená v jeho pojetí, se brzy začala nazývat česká filosofie. Masarykovy politické eseje a brožury, které následovaly v dalších letech, ještě před tím než se stal r. 1907 po druhé poslancem, byly určeny hlavně českým politikům a politickým stranám, k jejichž činnosti byl Masaryk velmi kritický. Jejich úzké stranické obzory, půtky a nedostatečný důraz na kulturní a vzdělávací práci pro politickou úroveň národa, zbytečně oslabovaly potřebnou integritu a politickou dospělost českého národa, do nichž Masaryk vkládal největší naděje jak z hlediska rozvoje efektivní demokracie tak z hlediska samostatnější existence českého národa. V podtextu jeho druhého poslaneckého působení od r. 1907 již schází víra v dlouhodobou existenci habsburské říše.