Smělý pokus pana premiéra o novou definici identity českého národa

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, nezaměnitelnost osobnosti (člověk je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, hodnot a ideálů od členů skupiny, ke které patří. Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny, od rodiny přes party, kluby, spolky a strany až po národ.


Tématu identity našeho národa se věnoval před 7 lety ve svém projevu na Bavorském zemském sněmu v Mnichově premiér Petr Nečas. Učinil tak neuvěřitelným způsobem. Hledal identitu česko-bavorskou, protože, jak pravil, „málokteré dvě země jsou tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Na cestě k nalezení vlastní identity se neobejdeme jeden bez druhého. Náš vztah je osudový, plný inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.“ Tak pravil tehdejší pan premiér a nemluvil, jak víme, jen za sebe, takže jeho názory nemůžeme nechat bez povšimnutí.


Už to je víc než čtvrt století, co se na nás žádalo zříci se dosavadní identity česko -slovenské a zúžit ji na identitu pouze českou. Marně jsme se dovolávali společných kořenů se Slováky a spolu s nimi sdílených hodnot a osudů od dob Velké Moravy a slavné misie bratří ze Soluně. To pan premiér má pro nás identitu česko-bavorskou a její „předurčenost“ vidí v mnohem větší historické hloubce než byla Velká Morava: vidí ji v dávném osídlení dnešního českého a bavorského území keltskými Bóji. Pozdější česká vlast od nich dostala keltské jméno Boiahaimon, Bojohemum, Bohemia. Bavorská země, podle pana premiéra, prý také po Bójích získala jméno Bavaria. Ale pozor, do téhle etymologie se panu premiérovi chybička vloudila. Jméno Bavaria nepochází od keltských Bójů, ale od starogermánského kmene Baiovari, Bajuvari, po našem Bavoři.


Podle pana premiéra „osudové“ a blahodárné historické sousedství Čechů a Bavorů nemůžeme výstižněji označit než Palackého souslovím „stýkání a potýkání“. Vévodství bavorské, stejně jako franské, saské, švábské, lotrinské a jiné se stalo součástí mocné říše východofranské. Její panovník Karel Veliký i ostatní franští vladaři podnikali feudální výboje k ovládnutí sousedních zemí, přirozeně pod ideologickou záštitou šíření křesťanství. Církevní misie k nám směřovaly z Řezna, Pasova, Salcburku. Panovníci Velké Moravy (Mojmírovci), velcí věrozvěsti Konstantin a Metoděj, ale i jejich žáci, měli s  kleriky a ozbrojenci ve službách fransko-bavorských vládců a s vládci samými velmi neblahé zkušenosti. (Viz o tom kterákoli učebnice dějepisu.) Tváří v tvář historii plné vzájemného válečného zápolení tak pan premiér uvádí v úžas svým dokazováním pravého opaku, tvrdí-li, že máme s Bavory společnou „identitu“. V období Velké Moravy je opravdu obtížné takový důkaz podat. Ne totožnost, ale kmenová protikladnost je pravda. Nikoli vzájemnost a shoda, ale boje, museli jsme se bránit a odrážet útoky. Bylo tedy podstatně více „potýkání“ než „stýkání“.


Ale snazší to s tou identitou není ani později. Bavoři podlehli v soupeření o hegemonii

v regionu Sasům. Sasové položili základy Německé říše, navázali na bojovou tradici Karla Velikého a založili středověkou říši Římskou, které se od r.1157 říkalo „ Svatá říše římská“ a od r.1486 se přidával ještě přídomek „Německého národa“. Položme tedy panu premiérovi otázku, zda by ve světle této skutečnosti nechtěl „identitu“ hledat raději v Sasku než v Bavorsku? I se Saskem bylo mnoho „stýkání a potýkání“, i Sasové byli útočníci, jak můžeme doložit na historii jejich opakovaných tažení proti Přemyslovským knížatům i na složitém osudu sv.Václava doma a poté sv.Vojtěcha za hranicemi. Ostatně prostřednictvím tzv. otonské renesance se Sasko obohatilo o kulturní vlivy Byzance. Panovník si vzal byzantskou princeznu za manželku, ta přišla s celým kulturně vyspělým dvorem a jeho vliv se šířil. Nezapomínejme, že Byzanc byla až do svého pádu pod náporem Osmanských Turků roku r.1453 centrem vyšší kultury než středověký Řím, s kterým  bylo Bavorsko svázáno.


Hledat identitu česko-bavorskou (nebo česko-saskou) je jen velmi průhledný pokus zakrýt skutečnost, že sousedé z Bavorska (nebo Saska) si v minulosti chtěli Čechy podrobit a že jejich hegemonistické tendence trvají i v současnosti a mají své příznivce dokonce i v české vládě.

Ale na rozdíl od dlouhodobých problematických vztahů Čechů s Němci (ať již s Bavory nebo Sasy a později s Prusy nebo Rakušany), Čechy a Slováky spojovala po staletí solidarita a společné zápasy o zachování holé existence. Hledali a nacházeli u sebe navzájem pomoc v dobách útlaku slovanských národů a ve snahách buditelských a obrozenských. Vrcholem jejich úsilí se stal společný boj v první válce světové, kdy se domohli samostatného státu.


S týmiž ideály boje za svobodu a samostatnost pak v druhé světové válce dosáhli jeho obnovy, obnovy samostatného Československa. V tomto státě společně žili a pracovali (nebo za jeho návrat bojovali) celkem 74 let. Společně čelili i nástrahám budování beztřídní společnosti. Jak proti tomu chce pan premiér vytvářet identitu s Bavory? Prý na základě barokní a katolické kultury. Ale ta byla přece společná pro celou katolickou Evropu a při vší nádheře nemohla českému národu nahradit ztráty, utrpěné po Bílé hoře! Útrapy násilné protireformace a rekatolizace a vážné ohrožení holé existence českého národa nemůže přece vyvážit lidový kult sv. Jana Nepomuckého a procesí poutníků na obou stranách hraniční Šumavy, směřující k poutnímu místu ze strany české i ze strany bavorské! Co znamenají tyto folklorní epizody ve srovnání s předlouhodobou historií, s účastí Čechů a Slováků na dějinách Velké Moravy, na šíření Cyrilometodějského křesťanství, na  husitském hnutí, na stavovském povstání, v úsilí buditelském a obrozenském, ve společných válečných bojích v obou světových válkách, v bojích vedených na život a na smrt?


Pan premiér nepřestával mluvit o společných hodnotách a o duchovní spřízněnosti, které v jeho podání vytvářejí identitu ne již česko-slovenskou, ale česko-bavorskou, jako byl prý v 19.stol. rozvoj průmyslu, zvláště sklářství a pivovarnictví. Až události kolem „Mnichova 1938“ teprve prý předznamenaly dlouhou krizi společné identity, válečné běsnění, úplnou poválečnou ztrátu identity a vykořenění českého pohraničí. A kde je příčina? Zvláštní. Podle pana Nečase nehrály roli žádné odvěké mocenské zájmy, protičeská expanze a agrese. Příčina spočívá podle pana premiéra v nesprávně, etnicky a jazykově založené identitě. Správné by prý bylo zakládat identitu územně. Území by mělo tvořit identitu obyvatel, nikoli znaky jejich národní příslušnosti. Tato záměna je podle pana Nečase vinna tím, že vedle sebe již nežijí Češi, Židé a Němci, jak tomu bylo dříve. A z toho plyne i jeho revanšistická lítost nad odsunem německých státních příslušníků z našeho pohraničí po druhé světové válce. Pan premiér opakuje nepravdivé formulace nesmířených odsunutých Němců, usazených v Bavorsku, aniž by se pokusil uvést je na pravou míru. Neuvádí, že při odsunu r.1945 šlo o uplatnění poválečných dohod vítězných mocností demilitarizovat, denacifikovat a demokratizovat celou Evropu. Předejít tak dalšímu možnému rozbíječskému zneužití menšin. Že naprosto nešlo o nějaké úzce národní české zájmy. Zato si pochvaluje, že po r.1989 se v našem pohraničí vrací a obnovuje „staronová identita“.

Závěrem nezbývá než položit si otázku: Jací to mohou být Češi, když pan premiér hledá jejich identitu s Bavory? Když to, co uvádí jako jim společné, se nikdy netýkalo českého národa jako celku, ale jen některých úzkých vrstev, zpravidla odjinud do Čech přišlých, např. kolonizátorů, rekatolizátorů, průmyslových magnátů, arizátorů? Někteří mezi nimi říkali, že „ nejsou Češi, ale Boehmové,“ jejich vlastí je „ Boehmen“. Mluvili německy a odmítali odvozovat identitu od etnického původu, jazyka a kultury, odvozovali ji od území, na kterém bydleli a působili. Pro ně a jejich potomky zřejmě hledal pan premiér identitu česko-bavorskou, v které se jazyková otázka neřeší. Vždyť společným jazykem je přirozeně němčina. Za příklad může sloužit i současný přední politik pan Karel Schwarzenberg, který se také honosí tím, že není Čech, ale Boehme. Ale je ještě jedna skupina, které se pokus pana premiéra může zamlouvat. Skupina těch, o kterých bylo řečeno, že jsou to „ Němci, mluvící česky“. I oni mohou získat na prestiži identitou česko-bavorskou, resp. česko-sudetoněmeckou, která by přišla vhod všem kolaborantům včerejším i dnešním. A bohužel, máme je i na vedoucích místech vedení, správy a samosprávy v našem státě. (Jako pokračovatel pana Nečase byl s uznáním oceněn pan Špidla, mimořádné zásluhy má i pan Fiala, pan Bělobrádek, pan Herman aj.)

Ale i z vědního hlediska je pokus pana premiéra naprosto nepřijatelný. Jeho pojetí identity je neudržitelné. Kulturní styky mezi národy ani výměna kulturních statků nemůže stačit k vytváření identity. Jsou všudypřítomné. Kdyby byly podstatným znakem identity, byly by všechny národy světa identické. Kulturní výměny se neúčastní snad jen nějaký ztracený divošský kmen v pralese nebo obyvatelé zapomenutého ostrova kdesi v širém oceánu. Stojíme přirozeně o dobré sousedské vztahy mezi zeměmi, stojíme o přátelské vztahy mezi národy. Odmítáme však falešné chiméry o národní identitě, které jsou v rozporu s naší historickou zkušeností a naši skutečnou identitu degradují. Čeští a slovenští vlastenci trvají na své dlouhodobou historií dané identitě česko-slovenské.