Řekl Zeman na sjezdu a říkám já
23.4.2018
M. Zeman: „O justičních vraždách a monopolu moci
Soudružky a soudruzi, to čemu říkáte Vítězný únor, byl ve skutečnosti prohraný únor. A víte proč? Protože vytvořil monopol moci. A podobně jako v ekonomii, jakýkoli monopol vede k degeneraci, odstraňuje přirozenou soutěž, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a naopak vede k tomu, co bych nazval jakobínským terorem. Co se tedy stalo po prohraném únoru?"
Poznámka M. Starý: Vítězný únor byl vítězným. Bylo to vítězství pokroku nad zpátečnictvím. Vítězství velké většiny národa, která si přála vykročit po jiné cestě, než byla kapitalistická první republika. A nevytvořil monopol moci. O zničení konkurenčního prostředí – soutěže politických stran se zasloužily svou neschopností a odchodem z vlády právě některé jiné politické strany a další síly, včetně zahraničních, viz vražda Jana Masaryka, nekomunistického ministra zahraničí. Další vývoj byl způsoben souhrnem mnoha faktorů vnitřních i zahraničních (studená válka), atd. Od února 1948 k monopolu – nadekretované vedoucí úloze KSČ, s čímž jsme mnozí nesouhlasili, bylo ještě daleko.
M. Zeman: „Nejdříve
justiční vraždy politických oponentů - Heliodor Píka, Milada Horáková a další.
O něco později justiční vraždy komunistů, například i Rudolfa Slánského. Jinými
slovy to nebyly deformace, přestaňme si lhát do kapsy, to nebyly ani chyby, to
byly zločiny. A jako zločiny je musíme umět pojmenovat, chceme-li mluvit
pravdu."
Poznámka M. Starý: Milada Horáková byla odsouzena podle platných
zákonů a podle její vlastní výpovědi právem. Z filmového záznamu z procesu,
který byl vysílán jen jednou, a který jsem viděl na vlastní oči a slyšel na
vlastní uši, bylo jasné, že M. Horáková chtěla bojovat proti režimu, a to i s
možností použití zbraní ba dokonce za cenu rozpoutání nového válečného
konfliktu. Můžeme spekulovat, že spoléhala pravděpodobně na pomoc za zahraničí
a věřila, že nebude odsouzena za činnost, pro kterou byl možný jen nejvyšší
trest - vlastizradu. V té době by za stejné činy byla odsouzena k smrti i v
každé jiné zemi.
Zločiny je potřeba nejen pojmenovat, ale také jasně určit viníky a oběti. Pokud se někdo chce objektivně zabývat politickými procesy v 50. letech, měl by vědět, že tzv. politické procesy byly úspěchem operace americké CIA (zde je souvislost s námi uveřejněným vystoupením A. Dullese v Kongresu USA v roce 1945) uskutečněné pod názvem Splinter Factor. Měl by vědět, že operace byla zahájena zradou – přeběhnutím podplukovníka polské tajné služby Josefa Swiatla, jednoho z nejmocnějších mužů poválečného Polska k britské SIS a následovala vlna politických procesů zaměřená proti komunistickým stranám v Polsku, Maďarsku, Československu s důrazem na posledně jmenovanou zem. Pokud se týká československých komunistů v těchto procesech, je možno připustit, že někteří z těch na vlivných místech mohli být nějakým způsobem a z nějaké části spoluviníky. Obecně bych to ale viděl tak, že komunisté – ti prostí, obětaví a pracovití lidé, jako byli třeba moji rodiče, byli oběťmi, rozhodně ne viníky, ani spoluviníky. To byl úspěch operace CIA, který přetrvává dodnes. Poctiví lidé, kteří s tím neměli nic společného, jsou dodnes nemístně pokládáni za viníky a podle některých by měli oni i jejich potomci doživotně a neustále činit pokání a stále se omlouvat. Za co? To je ta pravda, pane Zemane a pane Filipe, pane Dolejši a jim podobní!
Miloš Zeman: „O Pražském jaru
Padesátá léta skončila a nastoupila léta šedesátá. Objevila se česká filmová vlna, objevilo se něco, co Ilja Erenburg nazval táním, a co je nejdůležitější, počátkem roku 1968 komunistická strana opět získala důvěru většiny národa. Důvěru nevynucovanou, neformální a o to silnější. Ano to byla doba Pražského jara. Mimochodem i já jsem byl vyzván, abych v té době vstoupil do komunistické strany a rád jsem této výzvě vyhověl.
Nu bohužel trvalo to velmi velmi krátce, a ti, kdo se sklonili, s výjimkou Františka Kriegela, což byl mimochodem taky komunista, pod okupační mocí, ztratili důvěru národa, respektive tato důvěra byla vynucována a formální. Společnost byla rozdělena do čtyř kast. První kasta straníci, druhá kasta nestraníci, třetí kasta vyškrtnutí a čtvrtá kasta vyloučení."
Poznámka M. Starý: Na tzv. Pražské jaro můžeme mít každý svůj názor. Ten můj je, že situace byla velmi chaotická. Dnes se hodně zapomíná, že docházelo k útokům na funkcionáře KSČ a jejich rodinné příslušníky, vznikly KAN a K 231, z jejichž vystupování je tento citát: „Dobrému komunistovi utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct!" Situace směřovala k demontáži socializmu a přechodu na to, co se nakonec podařilo po „Velkém sametovém podvodu v listopadu 1989". Také jsem podával přihlášku do KSČ v roce 1968, kdy jsem dokončil vzdělání a nastoupil do prvního pracovního poměru v červenci 1968. Než byla přihláška vyřízena, přišel vstup vojsk Varšavské smlouvy a 2. října jsem nastoupil základní vojenskou službu. Přihláška na mou žádost doputovala za mnou přes Vimperk do Jindřichova Hradce a 14. 1. 1969 jsem byl tam přijat do KSČ. Nebylo to ani formální ani vynucené. Naopak, v tehdejší zmatené situaci se mě přišli ještě třikrát zeptat, jestli to myslím vážně a potom chtěli, abych své důvody na schůzi vysvětlil. Na schůzi jsem řekl, že je sice doba, že se členské legitimace spíše zahazují, ale že věřím, že KSČ situaci zvládne a že chci při tom pomoci. Žádné dělení na kasty se mě nikdy nedotklo. Nikdy jsem se nestaral o to, jestli kdokoli je nebo byl členem KSČ.
M. Zeman: „O normalizaci
Nelituji těch dvaceti let, téměř dvaceti let, protože jsem se setkal s mnoha zajímavými a mnoha čestnými a pracovitými lidmi. Nicméně společnost jako celek zaostávala. Jestliže v 50. letech bylo mnoho lidí uvrženo do vězení nebo koncentračních táborů, pak v době tzv. normalizace, tedy historického bezčasí, se ve skutečnosti vyřazoval obrovský potenciál naší společnosti tím, že lidé nemohli pracovat ve svém oboru, že jejich děti nemohly studovat a že platil takzvaný negativní kádrový výběr, to znamená čím hloupější člověk, tím větší měl šanci na získání nějaké funkce.
Mimochodem setkal jsem se na Jizerce s Lubomírem Štrougalem a ptal jsem se ho: „Pane Štrougale, vy jste byl členem politbyra a o vašem členství existují dvě hypotézy. První, že jste byl nejinteligentnějším členem tohoto politbyra a druhá, že jste byl jediným inteligentním členem. Lubomír Štrougal byl zdvořilý diplomat, a tak se vyhnul odpovědi."
Poznámka M. Starý: Asi máme každý jiné zkušenosti. Moji rodiče byli oba členy KSČ, a přesto jsem nebyl přijat ke studiu na VŠE – zahraniční vztahy. Důvod byl jednoduchý: U přijímaček nás bylo přes 400, brali asi 35 a k tomu přednostně z ekonomických škol a praxe a teprve potom z gymnázií (tehdy SVVŠ). Mému otci bylo po prověrkách zrušeno členství v KSČ. Přesto pokračoval v práci na svém místě na krajské inspekci pošt, protože byl odborník a své práci rozuměl. Asi třikrát ho přemlouvali, aby znovu požádal o přijetí do KSČ, pokaždé odmítl, ale dopad to nemělo žádný. Takže paušalizovat, pane Zeman asi nemůžeme. Bylo to vždy o tom, jestli na tom kterém místě byl někdo normální nebo blbec. „Tzv. negativní kádrový výběr" to jsem nikdy neslyšel a nikdy jsem se v celkem bohaté praxi s takovou pitomostí nepotkal.
O Štrougalovi vím jen, že byl ministrem vnitra a potom předsedou vlády, nikdy jsem se s ním nesetkal a nemohu ho jakkoli hodnotit.
M. Zeman: „O pokání
Nu, tím jsem svůj historický exkurz dovedl až téměř ke konci. A jaké poučení, nikoli ovšem poučení z krizového vývoje, by podle mého názoru z toho mělo vyplývat? Nenechte se manipulovat těmi, kdo provádějí často povrchní a často nenávistné analýzy minulosti. Udělejte si tuto analýzu sami.
Máte ve svých řadách dostatek historiků, filozofů, právníků, politologů, ekonomů a já nevím koho ještě a snažte se, protože mezi vašimi členy je pochopitelně i mnoho členů bývalé komunistické strany a nesete tedy jistou míru spoluzodpovědnosti.
Snažte se, aby tato analýza byla opravdu hluboká a abyste ji dělali vy a nikdo jiný než vy. Nu a jak už jsem řekl, nemělo by to být poučení z krizového vývoje, to už jsme tady jednou měli. Kdybyste chtěli nějaký provokativní název, tak bych to nazval pokání. Nevím, jestli jste viděli krásný gruzínský film s tímto názvem, pokud ano, tak je vám úplně jasné, o čem mluvím. Nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm k odpuštění a také předstupněm k normálnímu životu. U Komunistické strany Čech a Moravy jsem nikdy nepoužil slovo extrémistická, ale přál bych si, abych mohl s čistým svědomím říci, že je to i strana demokratická... A právě tato sebereflexe, tato analýza, opakuji ještě jednou, je ve vašem vlastním zájmu."
Poznámka M. Starý: To, že KSČM není schopná provést vlastní zhodnocení své historie nebo se třeba přiklonit k analýze 17. 11. 1989 provedené Miroslavem Dolejším, je pravda. Nevím, zda se toho někdy dočkáme. Problém je v tom, že k politickému a majetkovému převratu v roce 1989 došlo s přičiněním některých vysokých funkcionářů KSČ a vlivných osob partajní nomenklatury. Jestli je za politickými procesy 50. let vyfantazírovaná odpovědnost všech žijících, nežijících a ještě nenarozených komunistů, tak za převratem v listopadu 1989 je skutečná odpovědnost nebo spoluzodpovědnost konkrétních „komunistických" kádrů. Ti by měli činit pokání a omlouvat se celému národu nebo být souzeni a odsouzeni, třeba jen morálně, jako Gorbačov v současném Rusku. Ale toho se u nás sotva dočkáme, že? A proč bych měl já, přesvědčený komunista, činit pokání za pár gaunerů, se kterými nemám nic společného, byť jeden z nich ještě vede KSČM? Za své činy jsem jistě zodpovědný a ty jsem schopen obhajovat sám před sebou, mými blízkými, přáteli, potomky. Jsem schopen obhájit důvody a pohnutky, které mě k nim vedly. K tomu se nebudu zatěžovat pitomostmi, které mi jiní vnucují, byť by to byl i prezident republiky.
Proto, aby byla strana demokratická, není asi nejdůležitější schopnost její historické sebereflexe, ale to, jak ctí a nectí demokratické přístupy uvnitř své strany a jak je prosazuje navenek. KSČM uvnitř demokratická pravidla nerespektuje. Stejně jako ve společnosti celkové, i zde se prosazují nejvíc křiváci, příživníci, podrazáci a padouši všeho druhu. Postupné úpravy stanov vedly k omezení vnitrostranické demokracie a bídný stav a jeho zhoršení může reálně nastat, pokud se uskuteční scestné další nápady. Takže neračte zatěžovat svědomí. KSČM není demokratická, stejně jako nejsou demokratické jiné strany, které to mají třeba i v názvu a nestanou se demokratickými tím, že spojí třeba do jakéhosi souručenství s názvem „demokratický blok". Demokratickou se strana nestane tím, že ji někdo nazve demokratickou, ani tím, že se tak bude nazývat sama, ale tím, že se bude jako demokratická strana chovat.