Proč nemám rád NATO
Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Naše kniha „INVENTURA V 89 LETECH“ (2014) měla jako podtitul „Ve stínu Balkánu“, protože značná část událostí z té knihy se odehrávala právě na teritoriu Balkánu, v oblastech obývaných srbským národem. Případné nové vydání knihy„ INVENTURA V 90 LETECH“ by mohla mít jako podtitul „Proč nemám rád NATO“, vzhledem ke kriminální činnosti NATO v roce 1999 proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ), kdy letectvo NATO 78 dnů a nocí BEZ povolení Radou bezpečnosti OSN Srbsko + Černou Horu (SRJ) bombardovalo, tam ničilo a zabíjelo, dokonce k navršení zločinů použilo proti SRJ i ochuzený uran.
Srbský národ měl slavnou a pohnutou státotvornou minulost, protože žil a bojoval na strategicky krajně významné cestě, „kudy šlapaly dějiny“, kterou se veliký agresor, Turci, probíjeli do srdce Evropy. Srbové bojovali tady i za Evropu, proti uchvatitelům, téměř 500 roků. A nakonec se, za strašných ztrát, v opakovaných proti tureckých povstáních, jako první z balkánských národů, za pomoci Ruska, osvobodili. Poslední turecké posádky opustily Srbsko v 1867. Takže Berlínský kongres v 1878 uznal Srbsko a Černou Horu za samostatná knížectví, a Srbsko se v roce 1882 stalo i královstvím. Srbský stát však ještě čekal boj s Rakousko-Uherskem a Německem (1914-18). Srbsko ubránilo svou samostatnost, ale zase za strašných ztrát, pustošení země, a sjednotilo (1918) jižní Slovany do království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců), pozdější Jugoslávii. V roce 1941 hitlerovské Německo, také díky zradě části Chorvatů, zase přechodně Jugoslávii porazilo, ale nakonec válku prohrálo a vznikla znova na půl století poměrně silná „Titova Jugoslávie“. Za války (1941-45) došlo k masovému vyvražďování statisíců Srbů v Hitlerem sponzorovaném Nezávislém Státě Chorvatsko (NDH - Nezávisna Država Hrvatska) chorvatskou teroristickou organizací ustašovců, která v NDH vládla (ustaša = vzbouřenec) a částí bosensko-hercegovských muslimů..
Nicméně se Německu, za podpory Vatikánu, Evropského společenství (významnou roli při tom sehrál ministr zahraničí Německa Hans-Dietrich Genscher), NATO a na konec i USA, podařilo svým vměšováním znova Jugoslávii rozbít, v rámci občansko-etnicko-náboženských válek 1991-95. Jako „pohrobek“ Titovy Jugoslávie zůstala Svazová republika Jugoslávie (SRJ), tzv.“malá Jugoslávie“ tj.Srbsko (včetně Kosova a Metohije, tj.KosMetu) + Černá Hora.
I když po rozpadu Sovětského Svazu byla rozpuštěna i Varšavská vojenská smlouva, Západ svoji vojenskou organizaci NATO nerozpustil a začal ji zneužívat pro své cíle. Byl to zlý zvrat, když NATO opustilo svou mírovou roli a zahájilo agresi proti SRJ.. Zatím co článek I. Charty NATO ze dne 4. dubna 1949 je plný krásných slov o míru a proti využívání hrozeb a násilí, NATO tento článek a celou Chartu před světovou veřejností proti Svazové Republice Jugoslávii zločinecky zneužilo a „malou Jugoslávii“ na základě trapných lží a dezinformací o údajné a zcela neprokázané genocidě kosovských Albánců a o jejich vyhánění z KosMetu, 24. dubna 1999 bez povolení Radou bezpečnosti OSN přepadlo a 78 dnů a nocí zem bombardovalo a v ní ničilo a zabíjelo. Kde vzali v té době pánové NATO (v té době byl vedoucím tajemníkem NATO Javier Solana) tu drzou odvahu, že údajně brání v rámci smyšlenek lidská práva kosovských Albánců, a při tom ničí a zabíjí v „malé Jugoslávii“, když článek I. zakládající Charty NATO je jednoznačně proti podobné zločinecké akci. Na vzniku krvavé agrese NATO proti SRJ sehrála před tím i během jednání v Rambouillet, plného hrozeb a lží, významnou roli Madeleine Albrightová, ministr zahraničí USA. Nějak v té době dostala zřejmě i přezdívku „balkánská řeznice“. SRJ jí byla nucena povolit NATO jednotkám praktickou okupaci země, s volným pohybem všude, diplomatickou imunitou členům aliance, majetek NATO a jeho členů osvobodit od daní. Toto prezident Milošević odmítl a NATO začalo svou kriminální činnost bombardování, aby SRJ k tomu donutilo. Je známou skutečností, že i paní Hillary Clintonová velmi tlačila v té době na svého manžela, prezidenta Clintona, aby byla Jugoslávie bombardována. A ona by se chtěla stát prezidentem USA ve volbách v 2016 !!! Britský nositel Nobelovy ceny (2005) za literaturu Harold Pinter napsal o těch zločinech článek „Harold Pinter o banditech a vrazích“ (Der Standard, 20.května 1999). Původní úmysl NATO byl, že vyděsí SRJ po několika dnech náletů a že s NATO “okupací“ Srbsko bude souhlasit. Ale prezident Milošević to odmítl a proto i ta nenávist NATO a jeho přisluhovačů proti němu.
I podle závěrů soudu o válečných zločinech v Norimberku (1946) po Druhé světové válce, je vyprovokování války nejtěžší mezinárodní zločin.
Článek I Charty NATO z roku 1949:
-„Strany se zavazují, jak bylo vyloženo v Chartě Spojených národů, že vyřeší jakýkoli mezinárodní spor, ve kterém by mohly být angažovány, mírovými prostředky takovým způsobem, aby nebyly ohroženy mezinárodní mír a bezpečnost a spravedlnost, a že se ve svých mezinárodních vztazích zdrží hrozby a nebo použití násilí jakýmkoli způsobem, který by neodpovídal záměrům Spojených národů…“
V době té ničím neospravedlnitelné agrese NATO v roce 1999 proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ) jsem byl předsedou Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců a měl jsem možnost opakovaně navštívit některá letectvem NATO rozbombardovaná srbská města a přesvědčit se o velikosti zločinů organizace NATO. Nevelké město Surdulica, bez strategického významu v jižním Srbsku, by zasloužilo díky opakovanému ničení mít název „Srbská Guernica“. Kromě „běžných zločinů“, ničení a zabíjení během 78 dnů a nocí bombardování, dopustili se Američané ještě dalšího skutečně velikého zločinu v SRJ, a to bylo na několika místech ničím neopodstatněné použití při bombardování i ochuzeného uranu (jeho poločas rozpadu je přes 5 miliard roků) v Srbsku i na KosMetu a před tím už v roce 1995 na několika místech v Republice Srbské v Bosně a Hercegovině. Následky se už významně hlásí ve formě většího než dříve výskytu různých zhoubných nádorů, leukémie, malformací plodů.
Bombardováním byly zničeny veliké továrny chemického průmyslu a rafinerie nafty (Novi Sad, Pančavo a jinde) s následnými nedozírnými ekologickými škodami zamořením přírody. Byly zničeny desítky významných mostů (např. tři veliké přes Dunaj jen bezprostředně v oblasti Nového Sadu), řady továren bez vojenského významu, škol, komunikací, četné podniky potravinářského průmyslu, farmaceutické závody, vodní zdroje, elektrárny, atd. NATO agresoři nešetřili zdravotnická zařízení a ani významné nemocnice (např.neurologická klinika v Bělehradě). Nebylo to sice jako plošné bombardování Německa spojenci za války v 1941-45, ale bombardování to bylo, s nedozírnými škodami pro život státu, pro jeho civilní občanstvo, zcela nemorální svými úmysly.
Podle tehdejších odhadů škod (za 78 dnů a nocí bombardování země), ty škody byly obrovské, přesahovaly až 100 miliard US dolarů. A za to ničení a zabíjení, za ty zločiny NATO, nedostala SRJ, tedy převážně Srbsko, ani dolar jako kompenzaci. Nynější Srbská vláda, ve své snaze dostat se do Evropské unie a pochopitelně i organizace, která ty zločiny nepáchala, tedy NATO a za to spoluodpovědné vlády s plnými ústy lidských práv a míru, USA a Evropské unie, které NATO agresi v roce 1999 provedly, se snaží vše zahrát do autu. Jen pro zajímavost, hlavní „motor“ Evropy, Německo, za posledních 90 let třikrát ničilo a hromadně zabíjelo během válek proti Srbsku (1914-18; 1941-45; 1999). Nutno nicméně uznat, že prezident Srbska Tomislav Nikolić v roce 2015, v den 16. výročí NATO agrese (24.března 1999), požadoval odškodnění (reparace) za válečné škody. Značnou další statečnost prezidentovi Nikolićovi nutno uznat, protože se v květnu 2015 účastnil v Moskvě spolu s oddílem srbské armády oslavy dne vítězství ve Druhé Světové válce a že Srbsko nevyhlásilo proti Rusku žádné sankce. Nicméně parlament Srbska ratifikoval (únor 2016) smlouvu o spolupráci s NATO, která povoluje volný pohyb členů NATO a jejich imunitu po Srbsku. Tedy povoluje to, co Srbsko v 1999 odmítlo a kvůli čemu nastala potom kriminální NATO agrese v 1999.
NATO agrese měla za následek smrt přes 1 000 vojáků a kolem 2 500 civilních obyvatel, v tom 78 dětí, včetně kojenců. Těžce zraněno bylo řádově 8 000 občanů, z toho přes 2/3 civilů. NATO letci ne vždy „přesně“ věděli, koho zabíjeli a ničili na Kosovu a Metohiji z bezpečné výšky pro ně 5 000 metrů, takže se jim „povedlo“ například 14.dubna 1999 na cestě mezi Dečani a Djakovicí zabít “omylem“ 75 kosovských Albánců, jednoznačně civilů včetně žen a dětí, jak ukazují fotografie, při útoku na jejich kolonu. Podobně 13. května 1999 mezi Prizrenem a Suvou Rekou zase „omylem“ při útoku na albánskou kolonu civilů zabíli zakázanými kazetovými bombami 80 lidí, včetně dětí. Jako smutná parodie zněl hlas presidenta Clintona 15.dubna 1999 v San Francisku pro vydavatele novin, den po masakru 14.dubna: „My jsme v Kosovu, protože se staráme o to, abychom uchránili lidské životy…“
Ministerstvo zahraničí SRJ vydalo po NATO agresi dvě rozsáhlé knihy i v angličtině „Zločiny NATO v Jugoslávii“ (NATO Crimes in Yugoslavia, 1999). Obě jsem dostal od Ministra zahraničí SRJ, pana Živadina Jovanoviće, včetně řady dalších zajímavých údajů. Mají 1 000 stran, plných údajů a děsivých barevných ilustrací o záplavě zločinů organizace NATO v SRJ, vykonaných na základě lží a dezinformací. Je smutné, že ani jedna členská země NATO (např.Holandsko, Německo) to ničení a zabíjení trvající 78 dnů a nocí se nesnažila zastavit, že ho nevetovala - a mohla jako členská země NATO a Evropského společenství (pozdější Unie) toto vetovat a dalšímu zbytečnému a neopodstatněnému zabíjení a ničení tak na základě zcela průhledných smyšlenek zabránit.
Přes ohlušující propagandu Západu o „genocidě kosovských Albánců“, přes udávaná obrovská čísla údajně povražděných, např. putující velvyslanec (ambassador at large) US ministerstva zahraničí pro válečné zločiny David Scheffer uváděl v květnu 1999 100 000 až 225 000 albánských mužů a chlapců (14 až 59letých ) jako nezvěstných a asi mrtvých (feared dead), prezident Clinton mluvil o desetitisících povražděných Albánců na Kosovu (25. června 1999 na tiskové konferenci), ale pak M.Farleyová (Los Angeles Times, 11. listopadu 1999) napsala „Na Kosovu bylo dosud vykopáno 2 108 mrtvol“ (všech národností !), a A.Cockburn se sarkasticky ptá „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ (Los Angeles Times 29.října 1999). Americká komentátorka Arianna Huffington se vysmívá prezidentu Clintonovi „Je málo toho, na co může být prezident Clinton hrdý“ (Los Angeles Times, 14.prosince 1999).
A bublina o genocidě Albánců praskla. Je smutné takto mluvit o mrtvých, ale hrozné je také tak neuvěřitelně lhát. Bohužel, byli mrtví, na všech stranách, ale kdo to zabíjení začal? Byla to teroristická organizace UCK kosovských Albánců, „školených“ i na Západě (Německo, Švýcarsko), Západem i podporovaných prý i v terénu, dokonce cvičených i elitními britskými SAS. UCK měla i své banky a propagační centra tamtéž. Diplomatická podpora Západem pro UCK jednoznačná. Bývalý prezident Finska Martti Ahtisaari, nositel Nobelovy ceny za Mír (cena ne zcela bez otazníků) v 2008, „mírový vyjednávač“ pro Kosovo, zcela jednoznačně a rychle, téměř obratem ruky, uvedl jako řešení samostatnost Kosova, zcela v neprospěch Srbska (tj.odtržení od SRJ), za podezřelých okolností finančních transakcí pro něho od bohatých Albánců (multimilionář Bexhet Pacolli). Ahtisaari byl známý před tím i péčí o hroby členů SS divize Viking.
Když 10.června 1999 byla v Kumanovu uzavřena dohoda o stažení z Kosova a Metohije srbské armády a policie, po 78 dnech ničení a vraždění NATO letectvem, usnesení Rady bezpečnosti OSN 1244 uvedlo, že i po okupací KosMetu vojskem NATO, zůstává KosMet i nadále součástí Jugoslávie.
Usnesení RB zaručovalo i bezpečnost všech občanů a možnost jejich návratu Nicméně řádově 230 000 Srbů a Romů z KosMetu uprchlo (bylo vyhnáno, oloupeno), kolem 3 000 bylo povražděno. Vše to za přítomnosti vojsk NATO a mezinárodní policie. Jen zcela nepatrné procento uprchlíků se dosud vrátilo. Později propukla trapná aféra o tom, že UCK zavraždilo několik set srbských a romských zajatců, aby prodalo jejich orgány pro transplantace do zahraničí. Psala o tom i hlavní prokurátorka ICTY (Mezinárodního trestného Tribunálu pro válečné zločiny) Carla del Ponte, vyšetřoval to švýcarský senátor Dick Marty. Do zločinu byli zapleteni i významní kosovsko albánští politici, členové teroristické organizace UCK, např.nynější ministr zahraničí Hashem Thaci. Velmi protisrbsky na KosMetu vystupoval jako zástupce OSN francouzský politik a lékař Bernard Kouchner, který umožnil i formální znovu vyzbrojení UCK ve formě tzv.“Ochranného sboru“. Za jeho „vlády“ probíhalo, zdá se, zabíjení srbských a romských zajatců pro získávání jejich orgánů pro transplantace.
Po okupaci Kosmetu organizací NATO, došlo i k rozsáhlým útokům na srbské kulturní i církevní památky (např.starobylé kláštery, chrámy, hřbitovy), k zločinům proti Srbům, Romům, Gorancům (vraždění, loupení, vyhánění z domovů, ničení domů - aby se neměli kam vrátit). Výsledky jsou hrozné, následky nedozírné, politická i ekonomická situace, vnitřní bezpečnost pro všechny nealbánce, jsou ve „státě“ Kosovo krajně špatné. Proč prchá z Kosova stále tolik, hlavně mladých, albánských obyvatel, kteří tam přece teď neomezeně vládnou? Tato situace se dosud nezklidnila, trvá i nadále. Z těch více než 200 000 vyhnaných nealbánců se jen zcela nepatrná část vrátila na KosMet. Desetitisíce Srbů, Romů, Goranců žijí stále v ghettech, bez dostatečné zdravotní služby. Tristní je otázka i škol pro nealbánce. A za tou celou hrůzou stojí, jako začátek, okupace vojskem NATO a nedodržení slibů, co všechno se dá do pořádku. A také tu je trapné nedodržení Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244. Proto je jako podtitul k plánované „INVENTUŘE V 90 LETECH“ ještě i upřímná konstatace a vysvětlení „Proč nemám rád NATO“. A při tom mohlo NATO sehrát i skutečně konstruktivní mírovou úlohu.