Při odjezdu z nádraží v Podmoklech po nás již henleinovci stříleli z rozestavěné budovy pošty
Ve městě se objevovaly stále častěji skupiny krojovaných příslušníků „turnvereinu“. Vybíralo se na různé akce s kasičkami, na „winterhilfe“, „nothilfe“ atd.; z toho si kupovali uniformy a hradili pořádání průvodů. Mladíčci v krátkých kalhotách s bílými podkolenkami začali nosit dýky za pasem a docházelo k provokaci českých chodců.
Rostl počet a mohutnost pochodňových průvodů, shromáždění a henleinovských projevů úměrně k tomu, jak rostla jejich podpora ze sousední Říše. Masovost pochodů městem za doprovodu fanfár a bubnů byla zajišťována svozem jejich příznivců z okolí. Ten, kdo se těchto akcí zúčastňoval, získával příslib zaměstnání, odměny, uniformy a další výhody. Nebylo výjimkou, že se zpívaly nacistické písně, i Horst Wesel Lied, se vztýčenými pažemi, za frenetické podpory německých žen. Docházelo i k fyzickým napadáním odlišně smýšlejících nebo kritizujících občanů.
Tato situace pochopitelně vyvolávala nesouhlas německých sociálních demokratů a ostatních demokraticky smýšlejících Němců, kteří pak zejména před volbami organizovali akce, lišící se jak uniformami, tak i provolávanými hesly. Pokud docházelo k potyčkám, tak jsme těmto našim spoluobčanům podle svých možností pomáhali. Ani Češi pochopitelně nemohli za této situace zůstat nečinní, a tak docházelo ke spontánním společným akcím bez ohledu na politické smýšlení a společenské postavení. Využívalo se různých výročí a příležitostí k dětským dnům, národní pouti, oslavám výročí Mistra Jana Husa s lampiónovým průvodem a pálením hranice na břehu Labe, tělocvičným a okresním vystoupení zdejších tělocvičných jednot. Za účasti hostů a delegací z jiných měst; dříve oddělené májové průvody se konaly manifestačně společně atd. V průvodech se objevovaly národní kroje, sokolové a DTJ ve svých cvičebních úborech, v roce 1938 dokonce orlové přijeli na koních. Poslední „národní pouť“ se uskutečnila v červnu roku 1938.
Je pochopitelné, že ani volby se neobešly bez různých šarvátek a srážek mezi stoupenci jednotlivých stran, ponejvíce henleinovských s demokratickými Němci, kterým jsme samozřejmě pomáhali. Jedni vylepili své plakáty a postavili hlídky, další přišli, hlídku přepadli, plakáty strhli, vylepili své vlastní, a tak to šlo až do půlnoci před volbami. Volby z roku 1935, a zejména následné v roce 1938, nebyly doprovázeny jen potyčkami, ale docházelo i k použití „boxerů“, obušků, tzv. zabijáků, skládaných z několika pérových částí zakončených olověnou kuličkou; také se objevovaly bodné zbraně. Henleinovci byli zásobováni těmito „pomůckami“ většinou z Říše, my jsme si pomáhali samovýrobou z gumových plněných hadic apod.
Vůbec jsme za této situace nemohli pochopit, jak mohla naše vláda povolit 14.5.1938 legalizaci pořádkové služby henleinovců s právem nosit osobní zbraň, údajně pro udržení pořádku při jejich schůzích. Nechápali jsme, co se děje, když jsme najednou viděli projíždět po městě auta s ordnery v uniformách; chtěli zřejmě ve městě „udržovat pořádek“, ale ten jejich! Jako protiváha působila ve městě německá sociální demokracie, která měla tak možnost rovněž vycvičit a legalizovat své pořádkové síly (Republikanische Wehr). Ty se pak staly oporou při udržování pořádku, zejména při střežení hranic.
V důsledku zhoršující se politické situace, vyvolané zejména enormními požadavky Henleina, iniciovanými a podporovanými z Říše, byla nucena naše vláda nakonec rovněž reagovat, a proto byl 1.7.1937 přijat zákon o povinné branné výchově. Okresní úřad v Děčíně nařídil 18.1.1938 městským úřadům vyhotovit seznam obyvatel od 14 do 30 let, na něž se vztahovala povinnost účastnit se cvičení..
Prodělal jsem základní pořadový výcvik v DTJ Podmokly, kde jsem získal další odbornosti, a pak jsem byl zařazen k vojenskému výcviku u zdejší posádky v Děčíně. Bylo to období, kdy se situace rapidně přiostřovala agresivním chováním henleinovských bojůvek a vycvičených oddílů. Den 9.9.1938 bylo nutno do města dokonce povolat vojenské oddíly až z České Lípy k pacifikaci pouličních střetnutí, která hrozila přerůst v otevřenou bitvu mezi účastníky manifestační schůze v Lidovém domě na Teplické ulici a připravenými ozbrojenými henleinovci, kteří se předtím soustředili nedaleko v tzv. Hnědém domě. Jak se blížili osudové mnichovské dny, slušní občané raději ani nevycházeli z domů. V oknech se začali objevovat nacistické vlajky, obrazy Henleina i Hitlera. Ordneři měli na rukávech pásky s hákovými kříži. To už se jednalo o okupačních pásmech, z dílen ČSD se stroje vozily do Ústí, odkud pak zase do Kralup. Když bylo vše podepsáno, tak se stroje zase musely vracet zpět.
Do poslední chvíle jsme hlídali Národní dům a domy s českými obyvateli, také litinovou tabulku na domě Tereza s názvem náměstí T.G.Masaryka.
A tak přišel i poslední den našeho pobytu v Podmoklech. Protože bylo diktátem stanoveno předání pásma wehrmachtu na 2.10.1938, bylo na velitelství SOS rozhodnuto odevzdat zbraně do připravených nákladních aut naší armády a odjet posledními vlaky 1. října. Z města odjížděli rovněž němečtí spoluobčané, kteří s námi chránili nedotknutelnost hranic naší republiky nebo se jinak angažovali pro ČSR. Každý měl jen příruční zavazadlo s nejnutnějšími svršky a dokumenty, nábytek jsme zde nechali. Při odjezdu z nádraží v Podmoklech po nás již henleinovci stříleli z rozestavěné budovy pošty. Po cestě přistupovali do vlaku další běženci, a tak jsme se nakonec dostali do Prahy.
Emil Ovčáček, tehdy Podmokly nad Labem