Přepisování dějin místo pokání
Prof. Miloš Pick
"Před
nejednou vesničkou visel na stromě oběšenec – desertér – s nápisem přes prsa:
„Verräter“ (zrádce). Vesnička jako dlaň a obyvatelé tam vydali jednoho ze svých
sousedů"
Česká
média k poválečné odplatě a vraždění Němců vedou již asi rok systematickou, ale
podle mého názoru opět jednostrannou kampaň, která může hlubšímu porozumění
spíš ublížit a alespoň opožděnou, tolik potřebnou, upřímnou sebereflexi spíš
ohrozit. Chtěl bych proto těm, kteří chtějí dnes tyto tragické události
hodnotit, připomenout některé okolnosti, které tomu předcházely nebo je
provázely a se kterými jsem se zblízka setkal s obou stran.
Co
předcházelo
Jako vězeň
holocaustu jsem, po Terezíně, Osvětimi a pobočném lágru Buchenwaldu, v druhé
polovině dubna roku čtyřicet pět končil v Sudetech tím, co dnes historikové
nazývají pochodem smrti. Evakuace z uvedeného lágru po železnici na plošinových
vagónech skončila v Kraslicích. Potom pochod, utekli jsme a znovu. Došli jsme
až k Domažlicím. Za celou tu dobu nepotřebuji ani jednu ruku prstů, kdy jsme
narazili na někoho, kdo měl pochopení.
Byli
takoví lidé, ale byl jich zlomeček. Přesto právě o nich chci mluvit nejdříve,
protože o to větší jim patří úcta i vděk. Když jsme dorazili do Kraslic,
pustili nás z vagónů a nechali nás kolem nich, do toho bombardování, hloubkaři.
Na peron nádraží se nahrnuli němečtí civilisti. Jen jediná žena říkala: „Já
jsem Srbka“, a rozdávala tam pytlíky s bramborami. Před nádražím byly bramborové
krechty. My jsme se tam tři dny vždycky plížili pro nějakou bramboru, ale
hlídal to Volkssturm (domobrana) a střílel. A ona říkala: „Můj muž má službu
tehdy a tehdy, nebojte, střílí do vzduchu.“ Tak to byl jeden případ. Dnes vím,
co mi za své návštěvy řekl bývalý spoluvězeň Karel Kesek, od srpna 1968 lékař
ve Švédsku. Skupinka vězňů tam zůstala v nádražní kůlně. Když jsme
odpochodovali, tak vylezli, a mladá německá žena v jiném stavu se zeptala:
„Můžu pomoci?“ Byla z vesnice Smolná a tam ho potom schovávali, a ještě jedna
sociálnědemokratická rodina další vězně, schovávali je až do konce války. Matka
s dvěma dcerami, touto dospělou, muž na frontě, a desetiletou: „Před tou ani
muk“.
Ale nás
hnali na pochod a my jsme utekli, hned jak byla první příležitost. Do lesa, pak
nás po třech dnech vyhnal hlad. Tak jsme si říkali: „Loupit nebo žebrat?“ A
vidíme ženu, německou civilistku. To je jasné, žebrat. „Kousek chleba?“
„Samozřejmě, pojďte se mnou.“ Tak šla s námi, došli jsme dolů, k potoku, tam
řekla: „Tady počkejte“. A přivedla na nás německé vojáky. Byly i další podobné
případy, třeba v Doubí nad Karlovými Vary, kde se nás Volkssturm pokoušel
předat esesákům, střežícím vymírající transport na železniční stanici.
Eskortovali nás vesnicemi. Před nejednou vesničkou visel na stromě oběšenec –
desertér – s nápisem přes prsa: „Verräter“ (zrádce). Vesnička jako dlaň a
obyvatelé tam vydali jednoho ze svých sousedů. Byl výjimečný případ, kdy někdo
ustrašeně odhrnul záclonku, když jsme procházeli vesnicí, nevím, jestli to byly
dva nebo tři případy. Podrobněji jsem to popsal v knížce svých vzpomínek (Miloš
Pick: „Naděje se vzdát neumím“, Doplněk, 2010).
Tento můj
obraz Sudet není z osmatřicátého roku, když tam přes devadesát procent volilo
Henleina a pro Říši, ale z posledních dnů války. Na rozdíl od lágru v Altreichu
(původní Říši), kde už i z té hrstky civilistů, co tam byli ve fabrice - a tam
kromě esesáků byli jen mistři a civilní německé dělnice - se někteří začali
chovat rozumně, tak tady to byla neproniknutelná hradba, s výjimkou těch, o
kterých jsem mluvil. Já samozřejmě nevím, když jsme šli vesnicemi, co bylo
hodinu předtím nebo hodinu potom nebo o kilometr dál. Ale to, co jsme v těch
vesnicích viděli, tak jsem nenarazil na nějaké širší náznaky když ne pomoci, tak
aspoň náznaky, že je konec.