Pohled historika na presidentské dekrety
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom. historik, Brno – ČSPB Mor. Třebová
I. Vznik dekretů
Dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění (medialisty a politiky nesprávně zvané „Benešovy dekrety“) vyvolávají po celá desetiletí v kruzích Spolkové republiky Německa, v Rakouské republice i v České republice – státoprávním nástupníku ČSR – velké diskuze i politické vášně celá desetiletí od jejich vzniku a praktické aplikace. Historik positivista musí vycházet při pohledu na tyto státoprávní akty z přesné historické reálie a nikoli z takzvaných narativů, stvořených politiky nebo aktéry odsunutých československých Němců, nesprávně zvaných Sudetoněmci. Má tu na zřeteli poválečné organizace odsunutých Měmců, které se během historického vývoje spojili v takzvaná „krajanská hnutí“ neboli „Landsmannschafty“.
Je nutno vycházet z faktů, která jsou základními kameny pohledu jak právníka, tak i historika.
V této souvislosti lze konstatovat – Československo nebylo jedinou zemí s dekretálním právem. Bylo to i Polsko (tzv. Bierutovy dekrety) a Jugoslávie (Dekrety AVNOJ – Antifašističko viječe narodnog osloboděnija Jugoslaviji). Nás zajímá především Československo.
Mnichovská dohoda, vznik tzv. Slovenského klerofašistického státu, a násilné protiprávní vytvoření tzv. Protektorátu Čech a Moravy byly vytvořeny ve prospěch okupační moci německého agresora, který podle analýzy prof. Karla Schelleho z Masarykovy university v Brně v kauze Salm-Reifferscheidt „rozvrátil a zničil republikánsko demokratickou podstatu státu ČSR“. To platí o faktickém dočasném zániku ČSR, nikoli o zániku státoprávním! Dále vycházím z analýzy JUDr. Ogňana Tuleškova, šéfredaktora Českých národních listů, „Dekrety prezidenta republiky“ vydané v Praze v červnu 2023.
Z hlediska státoprávního již 9. července roku 1940 vznikl v Británii v exilu Československý národní výbor, jenž položil základ prozatímního státního zřízení ČSR, jako násilně okupované země. Tehdy exilový president Beneš dne 21. července 1940 vydal Ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu jako poradní sbor dr. Beneše a pomocný orgán prozatímního státního zřízení. Týž den britská vláda uznala čs. exilovou vládu jako prozatímní vládu s Čs. národním výborem. Důležité je konstatování dr. Tuleškova, cituji:
„Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i prvním jejím základním potvrzením“ (konec citace). Dekrety presidenta takto byly od počátku potvrzením právní existence Československé republiky.
Dekrety tedy nevytvářel sám president, ale londýnská exilová vláda v čele s lidovcem dr. Msgre Janem Šrámkem.
Ústavním dekretem č. 2/1940 z 15. října 1940 president Beneš a vláda upravili výkon zákonodárné moci tak, že dekrety vydávané po dobu prozatímní vlády spolupodepíše předseda vlády nebo členové vlády pověření jejich výkony. Tedy zákonodárná moc nebyla pouze presidentova, nýbrž ve spolupráci s dalšími subjekty. To se projevilo i od 4. února 1942, kdy dekretální normotvorbu zpracovávala Právní rada v čele s lidovcem JUDr. A. Procházkou. Na činnosti Právní rady se podílel Němec emigrant, sociáldemokrat JUDr. E. Schwelbe.
Od 27. října 1942 president a pověřenci dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i pro Slovensko, byly vydávány až od dubna 1945 po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. dubnu 1945 se dekretální tvorba přesunula na I. československou vládu na části osvobozeného území republiky. Tolik z analýzy dr. Tuleškova.
Ještě je nutno připomenout „Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy americkými ze dne 16. prosince“, které určilo zpětně válečný stav s Německem a Maďarskem, „trvajícím od chvíle, kdy se tyto státy dopustily násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky“. Proč je to důležité?
Tímto prohlášením válečného stavu byly delegitimizovány nacistické německé a sudetoněmecké organizace (zejména Ordneři, Freikorps, Volkssport, Turneři a jiné) a fašistické organizace tzv. Sudetoněmců a karpatských Němců, jakož slovenských fašistů a kolaborantských moravských organizaci (Hlinkových gard na Slovensku, maďarského Szabatpatoku a moravských Svatoplukových gard) ve znění pozdějších dekretů.
II. Poválečné dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění
Po osvobození nastal čas vyrovnání se skupinami, které v čase okupace Čech, Moravy a Slezska na straně jedné, a za tzv. fašistického Slovenského štátu tyranizovaly, věznily a vraždily občany okupovaného Československa. Zde je nutno uvést, že exilová vláda Londýna stejně jako moskevská poslanecká skupina v letech okupace mnohokrát varovaly okupanty a kolaboranty, že po vítězné válce budou souzeni národními a lidovými soudy podle jejich skutků za okupace. Tato varování vysílala londýnská BBC pravidelně a výzvy pronášeli především president dr. Beneš, dále JUDr. Prokop Drtina alias Pavel Svatý, a Jaroslav Stránský. Jejich projevy byly po osvobození vydány tiskem a mohli je číst i ti čs. Němci znalí českého jazyka, kteří byli určeni vyšetřovacími komisemi k odsunu z republiky. (A nyní promluví Pavel Svatý, Žikeš Praha 1945 – Jaroslav Stránský, Hovory k domovu, Borový Praha 1946 – mnoho čs. Němců bylo odsunuto až v r. 1946).
Nyní se dostáváme k vyšetřování osob provinilých podle poválečného dekretálního práva: byl to okruh těchto osob, stanovených nikoli na základě německého jazyka, ale podle jejich provinění k republice.
Byli to Němci přihlášení k říši,
Maďaři přihlášení k fašistickému státu,
moravští a slovenští gardisté (Morava Svatoplukovy gardy, Slovensko Hlinkova garda)
čeští a slovenští zrádci (například vojenští zrádci přisahající wehrmachtu a Volkssturmu, tzv. čeští válečníci, příslušnici tzv. vládního vojska a četníci, kteří nevykonali vzpouru či povstání vůči wehrmachtu),
čeští a slovenští kolaboranti (ředitelé protektorátních závodů pracujících pro wehrmacht a vojenský průmysl říše, novináři kolaborantského tisku, propagátoři antisemitismu, akcionáři podniků mající prospěch z říšských peněz, např. Heydrichovy akce pro zaměstnance zbrojovek atd. funkcionáři Kuratoria a Nár. odborové ústředny aj.)
církevní řády kolaborující s Němci (cisterciáci, němečtí rytíři apod.)
čeští a slovenští funkcionáři a příslušnici politických stran a svazů spolupracujících s Němci (výčet stanoven v Oběžnících Zemských národních výboru v Praze a v Brně, například Vlajka, Strana zeleného hákového kříže, Arijský svaz válečníků, Liga proti bolševismu, Národní obec fašistická, Arijský svaz mlynářů, Česká arijská fronta, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlavní vedení protektorátních fašistů Brno, Nacionální hnutí Brno, Nacionální hnutí – Černé šiky Brno, Úprkova Národopisná Morava atd. Výčet zde neúplný.)
Konečně pak Nositelé Čestného štítu Čechy a Morava – Svatováclavské orlice ve třech stupních. Někteří nositelé byli po vyšetřování osvobozeni (Max Švabinský, dirigent Talich). K dispozici je dnes neúplný seznam nositelů. Okruh těchto osob – značně široký, protože kolaborace byla značně široká – vyšetřovaly tři typy komisí. Tyto komise vyšetřovaly i odsunuté Němce.
Byly to tyto komise:
Trestně nalézací komise
Bezpečnostní komise
Očistné komise
Trestně nalézací komise vyšetřovaly a předávaly k národním a lidovým soudům činy týkající se funkcionářství v nacistických složkách – NSDAP, SS, SA, HJ, BDO, NSRKB, DAF, v gestapu a SD, atd., a ve fašistických organizacích protektorátu, dále válečné zločiny a zločiny proti lidskosti včetně udavačství gestapu a SD. Činily to podle dekretu č. 16/1945 Sb. Zde bylo mnoho zanedbáno. Mnoho zločinců bylo odsunuto bez vyšetření a tím unikli trestu. Dále někteří vyšetřovanci byli zproštěni dalšího vyšetření a tím unikli konfiskacím a jiným nápravným řízením (případ Serényi). Dále byli šetřeni tzv. treuhändři (nucení správci majetků) a arizátoři židovského majetku.
Bezpečnostní komise vyšetřovaly podle dekretů 5, 12, ústavního dekretu 33, dále podle dekr. 100 a 108. Tam byl okruh osob mnohem širší – jednalo se o kolaboraci spojenou se zradou přihlášení dobrovolně k III. říši a k norimberským zákonům. Zde ovšem dekrety stanovily výjimky, když se jednalo o tzv. nátlak okupačních orgánů k němectví. Na tomto tzv. nátlaku jsou postaveny obhajoby celé řady restituentů hlavně šlechtických panství.
Vznikl tak obrovský problém dokazování, navíc komplikovaný rozkradením nacistické dokumentace v čs. archivech, někdy záměrným (kauzy Walderode, Colloredo, Salm, Serényi, Möse aj. viz publikace Benda J. Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, I. vyd. 2010, II. vyd. 2013.) Zde se stát dopustil řady fatálních omylů, kdy kauzy trvaly až 33 LET! (kauza Salm) nebo 29 let (kauza Walderode), (kauza Colloredo 20 let) atd. a skončily buďto krachem restituentů, nebo zastavením restitucí. (Bez jakéhokoli zájmu veřejného tisku v otázce konce kauz. Média nepokrytě nadržovala restituentům i šířením dezinformací a nepravd.) Stát vůbec tyto restituce neměl připustit – fatální selhání tzv. novely restitučního zákona, kdy původní hranice restituce 1948 se posunula do roku 1945!
Očistné komise vyšetřovaly hlavně propagátory nacismu a kolaborace s nacistickou říší.
III. Charakter dekretů okem historika
Zde je dlužno odmítnout názory typu „Dekrety jako etnická msta“ (Herr Posselt a jiní), „Dekrety jako etnická čistka ve stínu Moskvy“ (pan Herman, a jiní).
Ani jeden dekret nelze pokládat za persekuci podle nositele německého nebo maďarského jazyka. Dekrety, jak bylo uvedeno výše, byly tvořeny podle otázky viny žadatelů o čs. občanství, a zejména o Osvědčení o státní a národní spolehlivosti! Žádný žadatel nemohl nabýt čs. občanství (nutné k pobytu v ČSR a nabytí případně konfiskovaného majetku), pokud neobdržel Osvědčení o státní a národní spolehlivosti.
Tedy každý Němec (Maďar), který prokázal, že splňuje čtyři podmínky dekretálního práva – přihlášení k říši a norimberským zákonům pod nátlakem, trpění pod nacistickým terorem, případným bojem proti okupantům, a nečlenství v nacisložkách, – byl oprávněn nabýt toto osvědčení a získat zpět čs. občanství a případně zabavený majetek. Podle různých zdrojů a zpráv ministra spravedlnosti dr. Drtiny asi 220 tisíc (odhad) čs. Němců, toto oprávnění získalo. Čili nikdy v čs. právu nebyl uplatněn princip kolektivní viny
(Kolektivní vinu určil Němcům Angličan sir Vansittart, nikoli Češi! Otec odsunu nebyl dr. Beneš, ale Brit, profesor Oxsfordu John D. Mabbott svým memorandem a knihou „Transfer od Minorities“ z roku 1940!
Norimberský soud řešil většinovou vinu a tzv. Sudetoněmce dle americké Aldermannovy žaloby označil jako Německem placené rozbiječe ČSR. Srovnej Ečer B. Norimberský soud, Praha Orbis 1946). Z tohoto hlediska zpráva Novinek.cz o tom, že „některé dekrety uplatnily princip kolektivní viny“ je bludná, nepravdivá.
Požadavek na zrušení dekretů obecně i zvláště byl předmětem soudních rozhodnutí Soudního dvora v Luxemburgu (kauzy Harrach a Des Fours Walderode) a Soudu pro lidská práva ve Strassburgu (kauza Dreithaler vs. Česká republika). Obě kauzy potvrdily platnost dekretů (na příkladě dekr. 108), odmítly rušení dekretů jako nemožnost uplatňovat retroaktivitu v evropském právu.
Nakonec opakuji, že tento rozbor není elaborátem právníka, nýbrž pohledem historika dokumentátora v emeritní Historicko dokumentační komisi ČSBS Praha pod vedením zesnulého gen. Vranského.
Krátký výběr literatury:
Tuleškov O., Dekrety prezidenta republiky, 790. publikace Křesťanskosociálního hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme etc. Praha 30. června 2023, 8 stran.
Pavlíček V. Suchánek R., O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, České národní listy, Praha 17. říjen 2016. Vydání druhé.
Pavlíček V., Právní problematika restituce velkého pozemkového majetku šlechty a spory o česko státní ideu, Předmluva ke knize Josefa Bendy, restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, separát, Tuláček, Praha 2013, 23 str.
Kolektiv autorů, Křehké vítězství... Proměny československé státnosti 1918–1948, Mladá fronta, Praha 2008 (vyhlášení válečného stavu s Německem a Maďarskem str.55.)
Frajdl J., Konference v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945 a transfer Němců z ČSR, České národní listy 10. srpna 2020.
Potočný M., K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem, České národní listy Praha 4. dubna 2017.
Nález ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 (č. 55/1995 Sb.) České národní listy, Praha 24. ledna 2022.
Jaroš Nickelli J. Dvoje vyhnání Čechů 1938–1939, 1940–1944. První vyhnání 1938–1939 jako vina alias sudetských Němců a III. říše
Čes. nár. listy, Praha 12. 3. 2025, 16 str.
Jaroš Nickelli J., Ideologie sudetismu jako politický podvod, České nár. listy duben-červen 2022, str. 1 – 6 s lit.
Jaroš Nickelli J, K restitucím, My se zlobíme pro kolaboraci – Liechtensteini se zlobí na dekrety, Čes. nár. listy 5. září 2021, 16 str.
Jaroš Nickelli J. Heslář nacistů Blanenska (seznam nacistických a fašistických organizaci na Moravě) Blansko-Brno 2004, str. 125–154.
Jaroš Nickelli J. Zámky plné nacistů, Jak republika neochránila nacistickou dokumentaci, Brno 2021.
Jaroš Nickelli J, Tajemství Neurathovy knihy, Od únosu Štěchovického archivu po nález v Knihovně Kongresu USA, Bibliofilie pro přátele, legionáře k autorovým 75. narozeninám Jaroš – Jarošová, Brno 2024
Národní fronta a komunisté 1938–1945 (dekrety Bierutovy a AVNOJ) Praha-Bělehrad-Varšava 1968.
Poznámka nakonec:
Autor byl 10 let souzen za pamětní desku svým blízkým odbojářům v Doubravici nad Svitavou, kde uvedl kolaboranta Hugo Salm-Reifferscheidta jako zapsaného kriegerkamerada nacisty Chwatika-Tugemanna, sudetského Němce z Karpat, který poslal gestapo na jeho dědečka legionáře, jehož gestapo utýralo k smrti, a strýce odbojáře, který skončil v Auschwitzu I. Žalobkyně žádaly odstranění jména Salm, půl milionu pokuty a odstranění všech jeho knih z veřejných knihoven. Krajský soud rozhodl odstranit jméno Salm a omluvu v 5 novinách, odvolací soud zrušil omluvu, Nejvyšší soud pak znovu omluvu nařídil, Nejvyšší soud vše zrušil a nařídil omluvu znovu „pro vyvolávání dojmu“ odvlečení strýce Salmem (což autor nikdy nenapsal a potvrdil to soudní znalec) a Ústavní soud uznal pravdivý fakt zápisu, ale současně uvedl, že autor „vytrhl jeden fakt z dobových souvislostí a tím nepřípustně zjednodušoval“. Po 33 letech soudy uznaly pravdivost autorova zápisu, ale nerehabilitovaly jej. Restituci však autor vyhrál. Autor tak byl prvním odsouzeným v Evropě za "nepřípustné zjednodušování". Dnes je na místě jiná deska, kde je napsáno, že Tugemann byl vrchním účetním panství Rájec (což je tentýž fakt jinými slovy). Za knihu Umlčená Osvětim o této restituci a o příběhu odbojářů autor dostal od krajského hejtmanství zlatou medaili. Jeho dceru však poté vyhodili z fakulty a monarchisté ji zbili do krvava....